Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23.04.1996, sp. zn. II. ÚS 15/95 [ nález / CEPL / výz-2 ], paralelní citace: N 31/5 SbNU 257 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1996:2.US.15.95

sp. zn. II. ÚS 15/95 Nález Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu ve věci návrhu stěžovatele J. J. zastoupeného advokátem JUDr. Z. H. na zrušení usnesení Městského zastupitelstva Říčany ze dne 22. 12. 1994, č. 11/94-VI/4 a č. 11/94-VI/5, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze, č. j. 21 C 69/94-8, ze dne 29. 11. 1994, za účasti města Říčany, zastoupeného advokátem JUDr. J. N. a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení a R. H. zastoupeného JUDr. A. P., J. K. a J. M. zastoupeného JUDr. A. P. jako vedlejších účastníků řízení, takto: Usnesení Městského zastupitelstva Říčany ze dne 22. 12. 1994, č. 11/94-VI/4 a č. 11/94-VI/5, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 11. 1994, č. j. 21 C 69/94-8, se zrušují. Odůvodnění: I. Dne 19. 1. 1995 obdržel Ústavní soud ČR ústavní stížnost stěžovatele J. J., která byla dále doplněna po obsahové stránce podáním ze dne 24. 2. 1995, které Ústavní soud obdržel dne 3. 3. 1995. Ústavní stížnost směřovala proti usnesení Městského zastupitelstva Říčany ze dne 22. 12. 1994, č. 11/94-VI/4 a č. 11/94-VI/5, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze, ze dne 29. 11. 1994, č. j. 21 C 69/94-8. V doplnění podání byl petit návrhu rozšířen o návrh na zrušení výše uvedeného usnesení Krajského soudu v Praze. Ústavní stížnost byla spojena s návrhem na zrušení ustanovení §200l odst. 2 o.s.ř. Stěžovatel se jako kandidát na kandidátce LSNS a nezávislých kandidátů účastnil voleb do Městského zastupitelstva Říčany konaných ve dnech 18. a 19. listopadu 1994. Na této kandidátce byl zvolen členem zastupitelstva a 30. listopadu 1994 zastupitelstvo jeho volbu ověřilo. V mezidobí dne 25. listopadu 1994 však byla vedlejšími účastníky podána stížnost proti vydání osvědčení o zvolení stěžovatele u Krajského soudu v Praze. Krajský soud v Praze této stížnosti svým usnesením ze dne 29. 11. 1994, č.j. 21 C 69/94-8, vyhověl a vyslovil ve výroku, že osvědčení vydané J. J. je neplatné. Na základě tohoto rozhodnutí přijalo Městské zastupitelstvo Říčany dne 22. 12. 1994, usnesení č. 11/94-VI/4, kterým "revokuje usnesení o volbách č. 10/94-IV/4 a bere na vědomí usnesení Krajského soudu v Praze č.j. 21 C 69/94-8 o neplatnosti vydaného osvědčení o zvolení p. J. J. členem Městského zastupitelstva Říčany" a dále usnesení č. 11/94-VI/5, kterým "ověřuje platnost volby D. H.", který byl takto prohlášen zvoleným kandidátem namísto stěžovatele. Obě usnesení byla přijata za dodržení procedurálních podmínek zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, v platném znění. Ve svém včas podaném návrhu, podaném k poštovní přepravě dne 18. 1. 1995, napadl stěžovatel výše uvedená usnesení Městského zastupitelstva Říčany jako opatření orgánu veřejné moci, kterými bylo porušeno jeho právo na přístup k volené funkci člena zastupitelstva a právo podílet se jako člen zastupitelstva na správě veřejných věcí, která mu náležejí podle čl. 21 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod. Jejich porušení bylo podle jeho názoru spjato s uplatněním ustanovení §200l odst. 2 o.s.ř. v řízení před krajským soudem, kdy stěžovatel nebyl účastníkem tohoto řízení a usnesení Krajského soudu v Praze mu také nebylo doručeno, a proto v petitu svého návrhu mimo zrušení těchto dvou usnesení navrhl zrušit i toto ustanovení o.s.ř., když podle jeho názoru si krajský soud jeho nesprávnou aplikací rozšířil své zákonné oprávnění a postupoval v rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR. Ve výslovné návaznosti na toto usnesení krajského soudu poté Městské zastupitelstvo Říčany svým usnesením č. 11/94-VI/4 revokovalo své usnesení č. 10/94-IV/4 a vzalo na vědomí usnesení Krajského soudu v Praze č.j. 21 C 69/94-8 o neplatnosti vydaného osvědčení a současně svým usnesením č. 11/94-VI/5 ověřilo platnost volby náhradníka stěžovatele na kandidátní listině LSNS a nezávislých. Protože podání nevyhovovalo všem požadavkům ustanovení §31 odst. 1 a §34 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, soudce zpravodaj vyzval stěžovatele k odstranění vad. Stěžovatel na to reagoval předložením nové plné moci právního zástupce a dále tím, že v petitu ústavní stížnosti výslovně uvedl, že navrhuje zrušení usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 11. 1994, č.j. 21 C 69/94-8. V původní stížnosti tento návrh výslovně obsažen nebyl a celé podání nebylo v této věci formulováno jednoznačně. Tuto část návrhu zdůvodnil stěžovatel tím, že předmětné usnesení krajského soudu svými účinky porušilo jeho základní práva: - podle čl. 21 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod, čímž bylo porušeno právo stěžovatele na přístup k volené funkci a právo podílet se jako zvolený člen městského zastupitelstva na správě veřejných věcí, - podle čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle kterého lze státní moc uplatňovat jen v případech, mezích a způsobem stanovených zákonem, - podle čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle kterých má každý právo domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, přičemž z pravomoci soudu nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod a kdy každý má právo, aby jeho věc byla projednávána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem důkazům, - podle čl. 4 Listiny základních práv a svobod, kdy omezení těchto práv zákonem nesmí porušovat podstatu a smysl citovaných práv. Podle názoru stěžovatele byla tato jeho práva dotčena zřetelně v důsledku uplatnění §200l odst. 2 o.s.ř., kterým je vyloučeno účastenství občana, o jehož zvolení členem zastupitelstva se řízení vede, je mu znemožněno vyjádřit se k prováděným důkazům, je mu znemožněno dovědět se vůbec o tom, že a s jakým výsledkem je vedeno soudní řízení a je mu znemožněno podat proti rozhodnutí ústavní stížnost, neboť není účastníkem řízení. Tento poslední závěr v upřesnění svého návrhu změnil a již jej nenamítá. Po odstranění vad plné moci právního zástupce stěžovatele došel II. senát Ústavního soudu k závěru, že navrhovatel splňuje podmínky ustanovení §74 a §64 odst. 1 písm. d) ve spojení s ustanovením §75 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a usnesením ze 4.10.1995, č.j. II. ÚS 15/95-37, řízení přerušil a návrh na zrušení předmětného ustanovení postoupil plénu Ústavního soudu k rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy ČR. Ústavní soud ČR svým nálezem, sp. zn. Pl. ÚS 30/95, ze dne 10. ledna 1996 návrhu stěžovatele vyhověl a ustanovení §200l odst. 2 občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 152/1994 Sb. zrušil jako neústavní. Na základě toho mohl II. senát Ústavního soudu pokračovat v řízení. K návrhu se vyjádřily orgány, proti jejichž rozhodnutí ústavní stížnost směřuje. Za město Říčany zaslal stanovisko Městského zastupitelstva Říčany starosta F. V. Městské zastupitelstvo ve svém podání ze dne 17. října 1995 pouze konstatuje, že dne 4. října 1995 přijalo usnesení č. 6/95-VII/30 v tomto znění: "Městské zastupitelstvo Říčany konstatuje, že zůstávají v platnosti usnesení Městského zastupitelstva Říčany č. 11/94-VI/4 a č. 11/94-VI/5, přijatá na základě usnesení Krajského soudu v Praze číslo 21 C 69/94-8." V dalším podání, které bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 11. března 1996 prostřednictvím právního zástupce města Říčany JUDr. J. N. je konstatováno, že napadenými rozhodnutími bylo pouze respektováno rozhodnutí soudu, k čemuž městské zastupitelstvo zavazuje Ústava a právní řád republiky. Dále je v tomto podání ústavní stížnosti vytčeno, že se obrací proti usnesení městského zastupitelstva, ačkoli podle účastníka řízení se otázkou platnosti volby zabýval Krajský soud v Praze. Rovněž tak bylo podle účastníka řízení správné rozhodnutí Krajského soudu v Praze, které konstatovalo neplatnost osvědčení o zvolení, a nelze proto souhlasit s názorem stěžovatele, že soudu nepřísluší zkoumat platnost či neplatnost volby. Konečně tento účastník řízení v podání ze dne 2. dubna 1996 namítl, že petit ústavní stížnosti stěžovatel doplnil o návrh na zrušení usnesení Krajského soudu v Praze až po lhůtě 60 dnů stanovené v §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, a tudíž již nelze o takové ústavní stížnosti rozhodnout. Ústavní stížnost tak měla směřovat proti rozhodnutí krajského soudu, což se v původním návrhu nestalo. Naopak v něm stěžovatel vyjádřil názor, že je napadnout nemůže, neboť mu ustanovení §200l odst. 2 o.s.ř. znemožňuje být účastníkem řízení. Doplnění ústavní stížnosti je tak podle účastníka řízení novou ústavní stížností, pro kterou nelze zachovat lhůtu, která platí pro stížnost napadající usnesení městského zastupitelstva. Navrhl proto, aby ústavní stížnost proti usnesení Městského zastupitelstva Říčany byla zamítnuta a ústavní stížnost proti usnesení krajského soudu odmítnuta. Za Krajský soud v Praze se vyjádřila předsedkyně senátu JUDr. M. B. Podle jejího názoru musí každý soud rozhodovat na základě platného práva a nemůže v aplikační činnosti měnit obecně závazný předpis. Soud musí o návrhu podle ustanovení §200l odst. 1 o.s.ř. rozhodnout ve lhůtě 7 dnů v řízení bez jednání, přičemž se "musí spokojit s důkazy, které mu navrhovatel předloží." Ze zákona též neplyne, kdy lze návrhu vyhovět. Krajský soud v Praze se v daném případě zaměřil na zjištění, zda došlo k tvrzenému porušení volebních předpisů, zda bylo porušení podstatné a zda mohlo ovlivnit výsledky hlasování. Protože došel ke kladnému závěru, stížnosti vyhověl. Předsedkyně senátu Krajského soudu v Praze nesouhlasí se stanoviskem stěžovatele J. J., podle kterého předmětem rozhodování soudu může být jen otázka, zda mu mělo být osvědčení vydáno či nikoli. Přezkum by se tak soustředil jen na formální otázky, což nebyl podle jejího názoru úmysl zákonodárce. K právní úpravě soudního přezkumu platnosti zvolení kandidáta lze mít podle jejího názoru výhrady, soud však musí postupovat podle platné úpravy. Ve vyjádření ze dne 1. dubna 1996 tento účastník řízení k doplnění ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatel nebyl ve smyslu ustanovení §200l odst. 2 o.s.ř. účastníkem řízení a není proto podle jejího názoru oprávněn podat ústavní stížnost. Navíc nedodržel lhůtu k jejímu podání. Dále soudce zpravodaj vyzval k vyjádření vedlejší účastníky řízení, tj. navrhovatele v řízení před Krajským soudem v Praze E. N., R. H., J. K. a JUDr. J. M. Během řízení zemřel vedlejší účastník E. N. K návrhu se vyjádřili vedlejší účastníci R. H. a JUDr. J. M., oba zastoupení JUDr. A. P. Podle jejich názoru při volbách došlo k zásadnímu porušení ustanovení §30 odst. 3 a §32 odst. 2 zákona č. 152/1994 Sb. Krajský soud proto procesně nepochybil a rozhodl v souladu s platným právem. Ústavní stížnost proti předmětnému usnesení krajského soudu byla podána po lhůtě, a proto navrhují, aby ji Ústavní soud zamítnul. Konečně je třeba uvést, že Ústavní soud obdržel další materiály v této věci od předsedy Místního sdružení ODS v Říčanech, ač o ně výslovně nepožádal. Jejich obsahem je bližší dokumentace případu z hlediska Místního sdružení ODS v Říčanech. II. Ústavní soud se při svém rozhodování musel nejdříve vypořádat s námitkami účastníků řízení města Říčany a Krajského soudu v Praze a rovněž výše uvedených vedlejších účastníků v tom směru, že má být rozhodováno pouze o usneseních Městského zastupitelstva Říčany, a nikoli o usnesení Krajského soudu v Praze. V této souvislosti Ústavní soud uvádí, že podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj návrh odmítne, je-li podán po lhůtě stanovené tímto zákonem. Podle ustanovení §72 odst. 2 téhož zákona je třeba ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od právní moci posledního prostředku, který zákon k ochraně práva ve smyslu §75 odst. 1 poskytuje. Stěžovatel ústavní stížnost formuloval nejasně. Napadl v ní neústavnost postupu Krajského soudu v Praze a přiložil stejnopis napadeného usnesení. Na tomto základě navrhl zrušení ustanovení §200l odst. 2 o.s.ř., kterým se krajský soud při vydání tohoto rozhodnutí řídil, neboť mu neumožňuje být účastníkem řízení a podat ústavní stížnost a právě v tom stěžovatel spatřuje neústavnost právní úpravy a žádá její zrušení, aby se občan mohl svých nezadatelných práv domáhat. V petitu návrhu ze dne 18. ledna 1995 však výslovně návrh na zrušení tohoto usnesení neuvádí. Je pravdou, že nebyl účastníkem řízení a že napadnout rozhodnutí umožňuje §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu jen tomu, kdo "byl" účastníkem řízení, nikoli tomu, kdo jím "býti měl". V doplnění svého návrhu ovšem již stěžovatel výslovně napadl i usnesení Krajského soudu v Praze s tím, že se jedná o "jiný zásah orgánu veřejné moci." Tento návrh byl ovšem učiněn více než 60 dnů po právní moci usnesení krajského soudu. Je datován 24. 2. 1995 a Ústavní soud jej obdržel 3. 3. 1995, avšak předmětné usnesení krajského soudu nabylo právní moci již dne 6. prosince 1994. Lze tedy konstatovat, že obsah původního podání je nejasný a není z něj zcela patrné, zda stěžovatel pouze konstatuje, že nemůže podat ústavní stížnost proti předmětnému usnesení, ač celý obsah podání směřuje právě proti jeho neústavnosti, nebo naopak se právě kritikou neústavnosti postupu krajského soudu, předložením stejnopisů jeho usnesení ve smyslu ustanovení §34 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a návrhem na zrušení §200l odst. 2 domáhá odstranění této závady. Protože zákon o Ústavním soudu vychází ze zásady obligatorního kvalifikovaného zastoupení při podání ústavní stížnosti, musí být z podání ústavní stížnosti patrné, čeho se stěžovatel domáhá i po právní stránce. Proto Ústavní soud došel k závěru, že je třeba toto podání v tomto bodě posoudit, jako by bylo opožděné ve smyslu §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a přezkoumat, zda i přesto obstojí jako ústavní stížnost, tzn. zda v případě, kdy je dán důvod k odmítnutí stížnosti, nenastala situace předvídaná zákonem o Ústavním soudu, která výjimečně projednání ústavní stížnosti odůvodňuje. Posouzení takové situace není závislé na návrhu stěžovatele, nýbrž je povinností Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti ve smyslu čl. 83 Ústavy ČR. Podle ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, a to i když nejsou vyčerpány opravné prostředky. Takovou skutečností je v daném případě nabytí právní moci předmětného usnesení Krajského soudu v Praze dne 6. prosince 1994. Toto pravidlo nelze vykládat tak, že z této možnosti vylučuje stěžovatele, kteří nebyli účastníky žádného řízení, a v jejichž případě tak došlo k "jinému zásahu" do jejich základních práv z toho důvodu, že je zákon neústavně připravil o možnost být účastníkem řízení a tudíž i o možnost podat opravný prostředek (nález č. 31/1996 Sb.). Vždy je třeba usilovat o výklad konformní s ústavními předpisy a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR. Ostatně, i kdyby měl Ústavní soud za to, že v dané věci jde o rozhodnutí orgánu veřejné moci, a nikoli o jeho "jiný zásah", jsou splněny podmínky ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, tj. i nevyčerpání všech procesních prostředků stěžovatelem (a to i přes existenci rozhodnutí krajského soudu), neboť vzhledem k zákonné úpravě, navíc shledané protiústavní, stěžovatel skutečně nevyčerpal všechny procesní prostředky, jak to pro aplikaci ustanovení §75 odst. 2 předpokládá jeho první část. Čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR nezná dvě odlišné kategorie stěžovatelů, rozlišuje pouze zvláštnosti situace, kdy je důvodem stížnosti rozhodnutí a situace, kdy je důvodem jiný zásah než rozhodnutí. Jiným postupem by se nutně dospělo k závěru, že všechna případně neústavní ustanovení, která někomu odnímají právo podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, tj. právo na projednání jeho věci, za jeho přítomnosti a s jeho vyjádřením ke všem prováděným důkazům, nejsou takto postiženou osobou napadnutelná, neboť podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu "nebyla účastníkem řízení". Ve svém nálezu, sp. zn. Pl. ÚS 30/95, (č. 31/1996 Sb.) proto Ústavní soud vyslovil právní názor, že v takovém případě toto rozhodnutí představuje jiný zásah a k napadení rozhodnutí (ovšem v podobě jiného zásahu) proto opravňuje. Tímto právním názorem se II. senát Ústavního soudu ve svém rozhodování řídil a neshledal důvod pro postup ve smyslu ustanovení §23 zákona o Ústavním soudu. Uplatnění pravidla §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je však možné jen v případě, že Ústavní soud při posouzení takové situace dojde k závěru, že ústavní stížnost svým významem "podstatně" přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Ústavní soud přitom vychází ze zásady, že jde o výjimku z obecného pravidla, což značí, že takové ustanovení nelze vykládat rozšiřujícím způsobem (srov. nález sp. zn. II. ÚS 193/94). Na základě této úvahy musel proto Ústavní soud posoudit, zda jde v této konkrétní věci skutečně o případ, kdy ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Ústavní soud došel k závěru, že taková situace nastala. Důvody, které jej k tomu vedly, možno shrnout následujícím způsobem. V daném případě bylo vůči stěžovateli zasaženo na základě ustanovení zákona, o kterém nejenže je tvrzeno, že je neústavní, nýbrž které bylo za neústavní výslovně prohlášeno (nález č. 31/1996 Sb.). Takováto úprava přitom nedopadá pouze na stěžovatele, nýbrž na všechny zvolené kandidáty při volbách do zastupitelstev, u kterých bylo napadeno vydání osvědčení o zvolení. Řešení takové závažné poruchy proto není pouze v osobním zájmu stěžovatele, nýbrž se dotýká základních složek pojmu demokracie a právního státu. V této souvislosti Ústavní soud považuje za potřebné zdůraznit obecně sdílený poznatek, že řádné provádění a následná soudní kontrola voleb jsou jednou ze základních složek mezinárodního i vnitrostátního ústavního standardu svobodných a demokratických voleb. Zjednání ústavního stavu podle čl. 21 odst. 1 a 4 a čl. 22 Listiny základních práv a svobod a vyhovění požadavkům čl. 25 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (č. 120/1976 Sb.) proto podstatně přesahuje osobní zájmy stěžovatele a odůvodňuje postup Ústavního soudu, při kterém tato část ústavní stížnosti obsažená v podání ze dne 24. února 1995 nebyla odmítnuta. Na základě těchto úvah mohl Ústavní soud teprve přistoupit k hodnocení opodstatněnosti vlastního návrhu. Pokud jde o meritum věci samé, došel k závěru, že ústavní stížnost je opodstatněná. Krajský soud v Praze se při svém rozhodování o stížnosti proti vydání osvědčení o zvolení stěžovatele členem Městského zastupitelstva Říčany opřel o ustanovení §200l odst. 2 o.s.ř., ve znění zákona č. 152/1994 Sb. Toto ustanovení je neústavní, jak konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu, sp. zn. Pl. ÚS 30/95, ze dne 10. ledna 1996 (č. 31/1996 Sb.). Jeho aplikací zasáhl Krajský soud v Praze do základního práva stěžovatele podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (č. 120/1976 Sb.) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.), jak je v odůvodnění nálezu Pl. ÚS 30/95 blíže rozvedeno. V této souvislosti na věci nic nemění poukaz účastníka města Říčany na obiter dictum uvedené v odůvodnění nálezu, sp. zn. III. ÚS 65/94. Protože postupem a rozhodnutím Krajského soudu v Praze bylo zasaženo do základního práva stěžovatele zaručeného v ustanoveních čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (č. 120/1976 Sb.) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.), Ústavnímu soudu nezbylo než zrušit napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 11. 1994, č. j. 21 C 69/94-8. Stejně tak Ústavní soud zrušil obě napadená usnesení Městského zastupitelstva Říčany, která jen respektovala usnesení Krajského soudu v Praze. (Bez jejich zrušení by nebylo možno okamžikem vykonatelnosti nálezu Ústavního soudu obnovit právo stěžovatele na nerušený výkon funkce člena Městského zastupitelstva Říčany, do které byl ve volbách 18. a 19. listopadu 1994 zvolen). Pro upřesnění je však třeba uvést, že v usnesení Městského zastupitelstva Říčany ze dne 22. 12. 1994, č. 11/94-VI/4, se rozhodnutí Krajské soudu v Praze bere pouze na vědomí, takže toto usnesení v této části nelze považovat za právní akt, který by měl nějaké právní účinky vůči stěžovateli. Přímým důsledkem realizace usnesení Krajského soudu v Praze je až usnesení Městského zastupitelstva Říčany ze dne 22. 12. 1994, č. 11/94-VI/5, které deklaruje skutečnost, že místo stěžovatele byl zvolen další kandidát v pořadí na kandidátní listině. Zastupitelstvu v tomto případě nelze vytknout nesprávný postup. Naopak správně vyšlo z toho, že v důsledku usnesení krajského soudu se na stěžovatele hledí tak, jako by mandát vůbec nenabyl, a proto povolalo na jeho místo dalšího kandidáta v pořadí jako zvoleného kandidáta, a nikoli jako náhradníka. To však nic nemění na tom, že ve spojení s předchozím neústavním postupem tak bylo pokračováno v zásahu do základních práv stěžovatele. Po zrušení usnesení Krajského soudu v Praze již ani tato usnesení Městského zastupitelstva Říčany nemohou obstát. Ústavní soud zde považuje za potřebné zdůraznit, že není součástí soustavy obecných soudů, nýbrž je v souladu s ustanovením čl. 83 Ústavy ČR orgánem ochrany ústavnosti. Proto se též nevyjadřuje k právní argumentaci stěžovatele, účastníků a vedlejších účastníků řízení, která se týká pouze zákonné úpravy nebo dokonce jen výkladu stanov ODS, a nikoli ústavní úpravy předmětu ústavní stížnosti. Je proto nyní na Krajském soudu v Praze, aby při novém projednání věci postupoval tak, aby bylo základní právo stěžovatele uvedené v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (č. 120/1976 Sb.) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.) zaručeno, a aby tak byla stěžovateli zajištěna možnost chránit jeho základní právo zakotvené v čl. 21 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Je též věcí Krajského soudu v Praze, aby posoudil, zda skutková zjištění získaná ústavně konformním postupem budou tak závažného charakteru, že by měla mít podstatný vliv na výsledek voleb. V této souvislosti je plně v jeho kompetenci, aby posoudil význam ustanovení §26 odst. 1 písm. d) a h), §29 odst. 4 a zejména §30 odst. 3 a §32 odst. 2 zákona č. 152/1994 Sb. Ústavní soud se zaměřil pouze na odstranění neústavního stavu a nikterak nehodlá předjímat další postup Krajského soudu v Praze a výsledek řízení před ním. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky se nelze odvolat. V Brně dne 23. dubna 1996