ECLI:CZ:US:1996:2.US.273.95
sp. zn. II. ÚS 273/95
Usnesení
II. ÚS 273/95
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESE NÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti M.K., zastoupené advokátkou JUDr. J.M., proti rozsudku Krajského soudu v Praze, sp. zn. 13 Co 550/94, ze dne 16. 5. 1995, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a za účasti dr. F.P., zastoupeného advokátem JUDr. J.K., jako vedlejšího účastníka, takto:
Návrh se o d m í t á.
Odůvodnění:
Navrhovatelka se ve své ústavní stížnosti domáhala zrušení shora uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Praze, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 3. 3. 1994, sp. zn. 4 C 203/92, jímž byla zamítnuta žaloba navrhovatelky na vydání nemovitosti dle zák. č. 87/1991 Sb. Na odůvodnění svého návrhu uvedla, že se domáhala žalobou u obecných soudů vydání rozhodnutí, kterým by dr. F.P., nyní vedlejší účastník, byl uznán povinným vydat nemovitosti zapsané v katastrální vložce 285 (dříve 263) k. ú. B., a to dle zák. č. 87/1991 Sb. s tím, že původními vlastníky byli její rodiče,
II. ÚS 273/95
a to doc. dr. F.K. a J.K., kteří byli nuceni se svou rodinou odejít do emigrace. Její otec pak byl po svém odchodu rozsudkem Státního soudu v Praze ze dne 25. 11. 1948, čj. Or I. 1/48, pozměněným rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 1949, čj. Zm I. 1/49, odsouzen k trestu smrti a dále mimo jiné k propadnutí 4/5 jmění. Zbývající 1/5 jmění propadla státu na základě usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. května 1954, ve smyslu §287a tr. řádu s dodatkem "pokud zajištěný majetek nepřipadl státu výrokem rozsudku Státního soudu v Praze ze dne 25. 11. 1948, čj. Or I. 1/48". Majetek její matky připadl státu na základě usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. 7. 1955, čj. Or I./IV 196/49, ve smylu §287a tr. řádu. Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. 12. 1990, čj. Rt 564/90, a usnesením ze dne 22. 11. 1993, čj. Rt 5/93, zcela zrušil rozhodnutí Státního soudu v Praze ze dne 25. 11. 1948, ve znění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 1949, a všechna rozhodnutí soudu na zrušené rozhodnutí obsahově navazující. Dále ve své ústavní stížnosti navrhovatelka uvedla, že krajský soud potvrzující rozsudek soudu prvého stupně nepřihlédl ani k tomu, jakým způsobem přešel majetek na stát, ani k argumentaci, že právní postavení oprávněných i povinných osob v důsledku zrušeného trestního rozsudku a navazujících výroků o propadnutí majetku je nutno posuzovat podle ustanovení §19 a 20 zák. č. 87/1991 Sb., která jsou ustanoveními speciálními, a nikoliv podle ustanovení §4 téhož zákona. Stejně tak nepřihlédl ani k nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 2. 1995, sp. zn. I. ÚS 117/93, který dovodil, že pokud byl podle rehabilitačního zákona zrušen trestní rozsudek a byly zrušeny výroky o propadnutí majetku, došlo ke stavu, jako by k jeho odnětí nedošlo. Dále z opatrnosti ohledně majetku své matky navrhovatelka zdůraznila, že obecné soudy věc nesprávně posoudily, pokud jde o to, zda žalovaný nabyl věc v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění, a že povinnými osobami jsou i osoby blízké, byla-li na ně věc převedena. Dále poukázala na skutečnost, že uzavřená směnná smlouva se řídila režimem tzv. středního občanského zákoníku za účinnosti vládního nař. č. 81/1958 Sb., které
II. ÚS 273/95
nepřipouštělo převod národního majetku (směnu na občana), konkrétně se dovolávala §104 středního občanského zákoníku, v němž se stanoví, že nakládat s věcmi, které jsou v socialistickém vlastnictví, lze jen v rámci obvyklého hospodaření, jinak jen tehdy, jsou-li pro to dány podmínky stanovené ve zvláštních předpisech. Konečně zdůraznila, že v dané době pouze vyhláška č. 18/1963 Sb., o stanovení náhrady za vyvlastnění nemovitostí, připouštěla, aby při vyvlastnění byla přiznána náhrada za určitých podmínek v jiné podobné stavbě. Zcela na závěr potom navrhovatelka konstatovala, že krajský soud aplikoval nesprávný právní názor na postavení žalovaného dr. F.P. jako osoby povinné, když dospěl k závěru, že nedošlo k nabytí věci v rozporu s tehdy platnými předpisy, čímž zbavil stěžovatelku vlastnictví a porušil tak čl. 11 Listiny spolu s čl. 90 Ústavy České republiky.
Krajský soud v Praze ve svém vyjádření k návrhu odkázal na písemné vyhotovení rozsudku Krajského soudu v Praze.
Vedlejší účastník, žalovaný dr. F.P., ve svém vyjádření navrhl zamítnutí návrhu s tím, že navrhovatelka, pokud poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 2. 2. 1995, sp. zn. I. ÚS 117/93, vytrhuje z kontextu část odůvodnění tohoto nálezu, který sice konstatuje, že vlastnictví osobě rehabilitované podle zák. č. 119/1990 Sb. náleží s účinky ex tunc, současně upozorňuje, že postup, vůči komu, v jakých lhůtách a jakým způsobem se má osoba rehabilitovaná domáhat majetku, upravuje zák. č. 87/1991 Sb. Vedlejší účastník pak konstatoval, že pokud by byl akceptován právní názor navrhovatelky, byla by úprava obsažená v zák. č. 87/1991 Sb. nadbytečná a ztrácela by jakékoliv opodstatnění s tím, že stěžovatelka přehlíží, že zák. č. 119/1990 Sb. v §23 odst. 2 výslovně stanoví, že podmínky uplatňování nároku, vyplývající ze zrušení výroku o trestu propadnutí majetku, jakož i způsob náhrady a rozsah těchto nároků upravuje zvláštní zákon, přičemž tímto zvláštním zákonem je právě zák. č. 87/1991 Sb. Protože podle §20 odst. 1 cit. zák., uvádí
II. ÚS 273/95
dále vedlejší účastník, jsou za povinné osoby považovány i fyzické osoby ve smyslu §4 odst. 2, tj. osoby, které nabyly věc od státu v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele, může být osobě rehabilitované přiznán nárok proti fyzické osobě jen za těchto v §4 odst. 2 uvedených podmínek. Tímto postupem, pokračuje dále vedlejší účastník, není oprávněná osoba krácena na svých vlastnických právech, neboť zákon jí založil právo žádat o poskytnutí náhrady podle §13. Pokud jde o vládní nař. č. 81/1958 Sb., zdůraznil vedlejší účastník, že právě toto vládní nařízení umožňovalo převod, resp. zcizení národního majetku na fyzické osoby, což stvrzuje taktéž vyhláška Ministerstva financí ze dne 29. 12. 1958, publikovaná pod č. 205/1958 Úředního listu, kde se v čl. 15 odst. 5 a 24 odst. 1 připouští zcizení národního majetku fyzických osobám, které jsou ve vyhlášce označené jako pracující.
Ústavní soud si v souvislosti s opatřením podkladů pro své rozhodnutí vyžádal spis Okresního soudu v Benešově, sp. zn. 4 C 203/92.
Ústavní soud při posuzování obsahu ústavní stížnosti respektoval, že není součástí soustavy obecných soudů (č1. 91 Ústavy) a nemůže tudíž vykonávat přezkumné pravomoci v tom smyslu, že by byl třetí instancí v systému všeobecného soudnictví nebo náhradní instancí v případě, že procesní předpisy nepřipouštějí dovolání. To je však podmíněno tím, že obecné soudy ve své činnosti a rozhodnutích postupují v souladu s procesními principy stanovenými v hlavě páté Listiny. V dané věci z vyžádaného spisu Ústavní soud zjistil, že soudy obou stupňů vycházely ze skutkového stavu, který byl v rámci dokazování řádně zjištěn, za účasti stran sporu a způsobem, který je stanoven příslušnými ustanoveními o.s.ř. V rámci volného hodnocení provedených důkazů pak učinily soudy právní závěr o neoprávněnosti podané žaloby, neboť žalovaný vedlejší účastník dr. F.P.k není povinnou osobou podle příslušného
II. ÚS 273/95
ustanovení restitučního předpisu (§20 odst. 1 ve spojení s §4 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb.), a to proto, že nebylo prokázáno, že by nemovitosti nabyl v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění, přičemž vycházely ze skutkových zjištění a) že nemovitosti nabyl na základě směnné smlouvy dle předpisů, které převod národního majetku na fyzické osoby umožňovaly a při jejich respektování (§104 zák. č. 141/1950 Sb.; §15, §16 vládního nař. č. 81/1958 Sb. a čl. 15 odst. 5; a čl. 24 odst. 1 písm. a) vyhláška č. 205/1958 Úředního listu), b) že předmětem smlouvy byly nemovitosti v ekvivalentní hodnotě a navíc, že tak byly vytvořeny pro SL lepší podmínky pro hospodaření v dané lokalitě, na což byly dle vl. nař. č. 81/1958 Sb. (preambule) převody vázány. Za této situace a s přihlédnutím k podstatě ústavní stížnosti, která je jen polemikou s právními názory obecných soudů, a to ve shodném smyslu a rozsahu uvedených argumentů jako v odvolání, s nimiž se navíc krajský soud zabýval a vypořádal, má pak ústavní soud za to, že ústavní stížností napadená interpretace a aplikace zák. č. 87/1991 Sb. nevybočila z mezí ústavnosti, čímž nemohlo ani dojít k porušení čl. 11 Listiny a čl. 90 Ústavy, a proto byl návrh jako zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnut.
K námitce navrhovatelky, v níž se dovolává úspěšnosti svého nároku pouhým odkazem na zák. č. 119/1990 Sb., ústavní soud uvádí, že z §23 odst. 2 cit. zák. jasně plyne, že tento zákon je jen dílčí úpravou, která předpokládá, a to dokonce expresis verbis, navazující zvláštní úpravu, kterou se stal zák. č. 87/1991 Sb.
Poučení: Proti usnesení není odvolání přípustné. JUDr. Iva Brožová
V Brně dne 22. 10. 1996 soudce zpravodaj