ECLI:CZ:US:1996:3.US.193.96
sp. zn. III. ÚS 193/96
Usnesení
III. ÚS 193/96-9
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci navrhovatele Z.H., zastoupeného advokátem JUDr. Z.V., o návrhu z 11. července 1996, takto:
Návrh se o d m í t á.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla podána ve lhůtě stanovené §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., se stěžovatel domáhal přezkoumání rozhodnutí Krajského soudu v Brně a zrušení jeho rozsudku ze dne 6. května 1996, sp. zn. 29 Ca 167/95. Uvedl, že nesouhlasí s názorem, vysloveným v citovaném rozsudku Krajským soudem v Brně, podle něhož vlastnické právo oprávněné osoby se neobnovuje samotným vydáním zákona č. 87/1991 Sb., nýbrž až právoplatným rozhodnutím. Nesouhlasí také s tvrzením, že původní stavba, která byla předmětem řízení, ztratila přestavbou svůj stavebně technický charakter, a proto ji podle §11 odst. 4 zák. č. 229/91 Sb., v platném znění, nelze vydat. Poukázal na nález Ústavního soudu České republiky ze dne 2. února 1995, sp. zn. I. ÚS 117/93, který Krajský soud v Brně, přes jeho upozornění, nerespektoval. Dále vytkl tomuto soudu, že o opravném prostředku rozhodl v neveřejném jednání, ačkoliv muselo být zřejmé, že nejde o případ jednoduchý, o kterém by mohl soud rozhodnout bez jednání.
Podle §72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb. ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Soudce zpravodaj, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný /§43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb./.
III. ÚS 193/96-10
Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy /čl. 81, čl. 90 ústavního zákona č. 1/1993 Sb./, proto také nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy při ní postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod /čl. 83 Ústavy ČR/. Z ústavního principu nezávislosti soudů /čl. 82 Ústavy ČR vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, obsažená v §132 občanského soudního řádu. Jestliže obecné soudy respektují kautely, dané ustanovením §132 obč. soudního řádu, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Toto stanovisko zaujal Ústavní soud České republiky ve svých rozhodnutích sp. zn. III. ÚS 23/93, III. ÚS 216/95 a násl. a konstatuje je také v této věci, když nebylo zjištěno, že by Krajský soud v Brně ve věci sp. zn. 29 Ca 167/95 rozhodoval v rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu, pokud v provedeném řízení potvrdil rozhodnutí O.ú. v U.H. - pozemkového úřadu ze dne 15. 3. 1995, č.j. OPÚ 1000/91/R III, vycházejícího ze zjištění, že stavby, jejichž vydání se stěžovatel domáhal, zásadní přestavbou ztratily svůj původní stavebně technický charakter tak, že již nesouvisí s předmětem zemědělské výroby /§11 odst. 4 zák. č. 229/1991 Sb., §250 f o.s.ř./.
Námitka stěžovatele, vztahující se k rozhodnutí Ústavního soudu České republiky z 2. února 1995 /ve věci sp. zn. I. ÚS 117/93/, neobstojí, poněvadž uvedený nález ve věci, týkající se jiného restitučního zákona /zák. č. 87/1991 Sb./ pro případy rozhodnutí podle zák. č. 119/1990 Sb. zrušujících trest propadnutí majetku, konstatuje nutnost postupu při vydávání majetku podle restitučních zákonů. Právní následky ex tunc rozhodnutí podle zák. č. 119/1990 Sb. znamenají možnost domáhat se vydání věci po osobě povinné nejen postupem podle restitučních zákonů /vylučujících možnost námitky vydržení, nýbrž i reivindikací podle občanského zákona.
Pro výše uvedené rozhodl Ústavní soud v souladu s §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb. a stížnost, jako zjevně neopodstatněnou, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně 5. září 1996
JUDr. Pavel Holländer
soudce zpravodaj