ECLI:CZ:US:1996:3.US.229.96
sp. zn. III. ÚS 229/96
Usnesení
III. ÚS 229/96-18
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci navrhovatelů V.P. a M.P., zastoupených advokátem JUDr. M.M., o návrhu z 16. srpna 1996, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem, který byl podán Ústavnímu soudu České republiky ve lhůtě, vyplývající z ustanovení §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., se navrhovatelé domáhali přezkoumání řízení Krajského soudu v Hradci Králové, který rozhodoval o opravném prostředku, směřujícímu proti rozhodnutí správního orgánu - O.ú. - pozemkového úřadu, u něhož uplatnili restituční nárok. Uvedli, že rozsudkem označeného soudu sp. zn. 19 Ca 3 76/95, ze dne 31. května 1996, byla porušena jejich ústavně zaručená práva, zakotvená v článcích 1, 3 odst. 1, 36 odst. 1 a 2 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod s důsledky porušení čl. 90, 95 odst. 1, čl. 96 odst. 2 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Vyslovili přesvědčení o tom, že jejich nárok je důvodný, když se domáhají navrácení majetku, ohledně něhož uzavřeli kupní smlouvu v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, a znovu poukázali na okolnosti, za nichž k uzavření smlouvy došlo. Navrhli, aby Ústavní soud doplnil dokazování výslechem účastníků a také Z.H., která je svědkyní, schopnou o nátlaku na ně před uzavřením smlouvy vypovídat, a poté vydal nález, jímž se rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 19 Ca 376/95-24, ze dne 31. května 1996, zrušuje.
Podle §72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb. ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a
III. ÚS 229/96-19
není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Soudce zpravodaj, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný /§43 odst. 1 písm. c) zák. č.182/1993 Sb./.
Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy /čl. 81, čl. 90 ústavního zákona č. 1/1993 Sb./, proto také nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy při ní postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod /čl. 83 Ústavy ČR/.
Toto konstatování, vyjádřené již v rozhodnutích Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93, III. ÚS 216/95 a násl., se plně vztahuje i na posuzovanou věc. Krajský soud v Hradci Králové se při přezkoumání napadeného rozhodnutí správního orgánu a hodnocení důkazů nedostal do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu, když ze zjištěného skutkového stavu dospěl k rozhodnutí o nedůvodnosti stěžovateli uplatněného restitučního nároku. Nebylo také shledáno, že by zasáhl do práva stěžovatele - předstoupit před nezávislý soud /čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod/. Krajský soud v Hradci Králové, který nařídil jednání na 17. května 1996, vyhověl žádosti právního zástupce navrhovatelů o přeložení jednání a stanovil nový termín na 31. května 1996, přičemž o tomto byl právní zástupce uvědomen. Jednání krajského soudu se zúčastnil právní zástupce a stěžovatelka, stěžovatel V.P. se k jednání nedostavil. Svou neúčast sám ani prostřednictvím svého zástupce neomluvil a ten pak, jak vyplývá z protokolu o jednání, nenavrhoval doplnění dokazování výslechem nepřítomného stěžovatele ani se nedomáhal z těchto důvodů odročení jednání.
Pokud se stěžovatelé dovolávají zejména rozhodnutí Ústavního soudu, uveřejněného pod č. 54 ve Sbírce nálezů a usnesení sv. 4, je třeba uvést, že argumentace, obsažená v odůvodnění nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 59/95, se vztahuje na jiný, než posuzovaný případ. Pod pojmem tísně ve smyslu restitučních zákonů zahrnuje i případy nedobrovolného zbavení se vlastního majetku v důsledku vědomí nedostatku zákonné ochrany soukromého vlastnictví. Omezení dispozičního oprávnění přídělových vlastníků, kteří získali majetek podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., je dáno účelem, který uvedený dekret sledoval a je úměrné výhodě, která byla s přídělem spojena. V posuzovaném případě se tedy nejedná o naplnění tísně vznikem objektivně působícího a existujícího stavu, jehož základem je vědomí nedostatku zákonné ochrany soukromého vlastníka ve smyslu požadavků právního státu. Vznik tísně z důvodu obsaženého v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 59/96 nebyl ve věci stěžovatelů prokázán a nebyl prokázán ani z důvodů jiných, tj. ani prokázáním dalších, zejména politických vlivů, vytvářejících ten objektivně působící a existující stav, omezující svobodné nakládání s vlastnictvím, jenž nazýváme tísní. Pro výše uvedené byl návrh, jako zjevně neopodstatněný, dle §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb. odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně 23. září 1996
JUDr. Pavel Holländer
soudce zpravodaj