ECLI:CZ:US:1996:4.US.18.96
sp. zn. IV. ÚS 18/96
Usnesení
.
IV. ÚS 18/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 22. února 1996 ve věci ústavní stížnosti R.P., zastoupené advokátem JUDr. J.S., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 9. 1995, čj. 13 Co 167/95-120, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně, potvrzujícímu rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 27. 10. 1994, čj. 8 C 69/92-98, jímž žaloba na uzavření dohody o vydání nemovitostí v k. ú. O., ve výroku tohoto rozsudku blíže označených, oproti vrácení kupní ceny Kčs 149 586,--, nyní Kč, byla zamítnuta, stěžovatelka opakuje svá tvrzení, jež uvedla již v odvolání, že totiž zneužitím svého postavení, jako rozhodujícího stavebního úřadu, proti kterému nebylo možno se právně účinně bránit, v tehdejší době a podle tehdy platných předpisů, donutil ji bývalý MěNV O., k uzavření dohody v tísni a k podpisu smlouvy
2 - IV. ÚS 18/96
o převodu jejích nemovitostí. Záměrným a dlouhodobým bráněním nutných investic do nemovitosti dosáhl MěNV O., její podstatně nižší hodnoty v době stanovení kupní ceny, a tím současně vytvořil i nápadně nevýhodné podmínky při uzavírání kupní smlouvy na předmětnou nemovitost. Ve skutečně demokratickém státě by nebylo možno, aby rozhodnutím kompetentního orgánu veřejné moci bylo bráněno hospodárné údržbě vlastního majetku, a tím způsobena devastace nemovitostí, přesahující obvyklé opotřebení v důsledku běžného užívání a jejího stáří. Oba soudy se rovněž nezabývaly skutečností, že toto jednání bylo také důsledkem politické perzekuce, protože manžel stěžovatelky byl účastníkem západního odboje, jak to má na mysli ustanovení §2 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Navíc smlouva ze dne 17. 5. 1979 o převodu nemovitostí je podepsána pouze samotným předsedou bývalého MěNV O., ačkoli vyžadovala také podpis tajemníka podle tehdy platných právních předpisů, takže nedošlo platně k jejímu uzavření. Stěžovatelka proto navrhuje, aby Ústavní soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně pro jeho rozpor s články 1 a 90 Ústavy ČR, článkem 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a články 11 odst. 1 a 4, 36 Listiny základních práv a svobod. Současně navrhuje vydání předběžného opatření, kterým by bylo až do konečného rozhodnutí v této věci uloženo městu O., zdržet se jakéhokoli násilného zásahu vůči nemovitostem, jejichž vydání se dožaduje.
Jak Ústavní soud konstatoval již v celé řadě svých rozhodnutí, není soudem nadřízeným soudům obecným, není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod. Z ústavního principu nezávislosti soudu (článek 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř). Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují podmínky, zakotvené v ustanovení §132 o. s. ř., nespadá do pravomoci ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy. Uvedené konstatování se plně vztahuje i na projednávanou věc. Obsah spisu Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 8 C 69/92 nasvědčuje tomu, že obecné soudy při rozhodování
3 - IV. ÚS 18/96
o stěžovatelčině nároku, opírajícím se o ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, provedly celou řadu důkazů, a to, mimo jiné, také znaleckým posudkem, a při hodnocení těchto důkazů postupovaly v souladu s citovaným ustanovením §132 o. s. ř. Dospěl-li Krajský soud v Brně tímto procesním postupem k závěru, že k uzavření kupní smlouvy ze dne 17. 5. 1979 nedošlo, z pohledu stěžovatelky, za nápadně nevýhodných podmínek, a to proto, že v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy byla stěžovatelce, vedle zaplacení kupní ceny, poskytnuta i další plnění - stěžovatelce i jejímu manželovi bylo umožněno bezplatně užívat byt v dvorní části objektu do doby poskytnutí náhradního bytu, náhradní byt byl přidělen také jejímu ženatému synovi, jemuž byla později umožněna výměna za byt v rodinném domku a odkoupení tohoto domku, a stěžovatelce byla konečně umožněna i výstavba garáže potom posouzení naplnění pojmového znaku "za nápadně nevýhodných podmínek" třeba považovat za součást nezávislosti soudního rozhodování (obdobně usnesení Ústavního soudu ČR ve věci sp. zn. III. ÚS 36/95, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, usn. č. 12). K stěžovatelkou, v její ústavní stížnosti, uváděným důvodům třeba dále dodat, co Ústavní soud již rovněž konstatoval v celé řadě svých rozhodnutí (např. nález ve věci sp. zn. I. ÚS 139/93, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR ve svazku 2 pod č. 55), že totiž zákon č. 87/1991 Sb. nelze chápat tak, že ruší a jaksi "zbavuje existence" generelně tehdejší právní stav a tehdejší dobu se všemi křivdami, jichž se dopouštěla, ale že usiluje o zmírnění křivd, které - jak se praví v úvodu k zákonu - "nelze nikdy zcela napravit". Jakkoli tedy Ústavní soud chápe mnohé z toho, co stěžovatelka uvádí, není v jeho kompetenci odstranit všechny způsobené křivdy, k nimž došlo v období let 1948 - 1989, neboť, jak již uvedeno, sám restituční zákon sleduje tendenci pouhého zmírnění následků těchto křivd.
S tvrzením, že smlouva ze dne 17. 5. 1979 je neplatná z toho důvodu, že postrádá podpis tajemníka bývalého MěNV O., přichází stěžovatelka teprve ve své ústavní stížnosti, neboť v řízení před obecnými soudy zůstal fakt uzavření smlouvy v tomto
- 4 - IV. ÚS 18/96
směru nezpochybněn. Nasvědčuje tomu i to, že stěžovatelka sama se jako restitučního důvodu dovolává důvodu uvedeného v ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, nikoli kupříkladu důvodu uvedeného v ustanovení odst. 2, tj. převzetí věci státem bez právního důvodu. Ani z tohoto pohledu nelze proto obecným soudům vytknout, že by porušily některé z ústavně zaručených stěžovatelčiných práv, když se zaměřily právě na uplatněný restituční důvod.
Ze všech uvedených důvodů neobstojí tedy, podle názoru Ústavního soudu, tvrzení stěžovatelky, že by rozsudkem Krajského soudu v Brně došlo k porušení článků 1, 90 Ústavy ČR, článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a článků 11 odst. 1 a 4, 36 Listiny základních práv a svobod. Tato skutečnost jeví se Ústavnímu soudu natolik evidentní, že mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnout.
Pokud jde o návrh na vydání předběžného opatření, nezbývá Ústavnímu soudu, než poukázat na toto rozhodnutí.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 22. února 1996
prof. JUDr. Vladimír Čermák soudce zpravodaj