Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26.03.1997, sp. zn. I. ÚS 332/96 [ nález / GÜTTLER / výz-3 ], paralelní citace: N 36/7 SbNU 243 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1997:1.US.332.96

sp. zn. I. ÚS 332/96 Nález Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti PhMr. S. T. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 10. 1996, č.j. 29 Ca 256/95-19, a proti rozhodnutí Magistrátu města Brna - pozemkového úřadu ze dne 30. 5. 1995, č.j. 594/93-RN, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. 10. 1996, č.j. 29 Ca 256/95-19, se z r u š u j e . Co do zbytku se ústavní stížnost zamítá . Odůvodnění: Pozemkový úřad Magistrátu města Brna (dále jen "pozemkový úřad") vydal dne 30. 5. 1995 podle ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), rozhodnutí č.j. 594/93-RN, podle něhož stěžovatelka není vlastníkem pozemku p.č. 4387/4 (dříve PK 1855/2) o výměře 1094 m2 a části pozemku p.č. PK 1856/6 o výměře 14 m2 v k.ú. Ž. (dále jen "předmětné nemovitosti"). V odůvodnění svého rozhodnutí pozemkový úřad uvedl, že stěžovatelka prodala smlouvou o převodu nemovitostí ze dne 21. 9. 1964 předmětné nemovitosti československému státu, zastoupenému Městským národním výborem v Brně. Pozemkový úřad shledal, že uvedená kupní smlouva byla uzavřena v tísni ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě, neboť stěžovatelka hodlala předmětné nemovitosti, které zdědila po rodičích, darovat svým dětem. Když však k tomuto převodu získala příslušný souhlas, začala jednání o výkupu pozemků na stavbu domů. Stěžovatelka tehdy vážně onemocněla a celou záležitost proto musel vyřizovat její manžel. Stěžovatelka (stejně jako někteří další občané) bezúspěšně žádala o revizi rozhodnutí odboru výstavby městského národního výboru k zástavbě zahrady a její manžel kupní smlouvu podepsal až po dalším naléhání a vyhrožování. Podle názoru pozemkového úřadu však kupní smlouva nebyla uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek, protože k porušení tehdy platných právních a cenových předpisů nedošlo. Poněvadž k zákonnému nabývacímu titulu je zapotřebí současné splnění obou podmínek, tj. stavu tísně i nápadně nevýhodných podmínek, a pozemkový úřad shledal pouze splnění jedné podmínky, tj. tísně, nároku stěžovatelky na vydání předmětných nemovitostí nevyhověl. Krajský soud citované rozhodnutí pozemkového úřadu napadeným rozsudkem potvrdil a nenařídil ústní jednání, neboť se prý v dané věci jednalo pouze o posouzení právní otázky ve smyslu ustanovení §250f o.s.ř. V tomto rozsudku krajský soud zejména posuzoval námitku stěžovatelky, že za nápadně nevýhodné podmínky je nutno považovat skutečnost, že za výměru do 800 m2 obdržela kupní cenu 2 Kčs za 1 m2 a za dalších 922 m2 cenu O,40 Kčs za 1 m2, takže celková kupní cena ve výši 1968,80 Kčs je nepřiměřeně nízkým obnosem za velmi výhodně umístěný pozemek ve středu B., jehož současná cena ji mnohonásobně převyšuje. Krajský soud konstatoval, že ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě vyžaduje splnění obou předpokladů, tj. tísně i nápadně nevýhodných podmínek, současně. Přitom je prý patrné, že každá z obou podmínek představuje jiný okruh skutečností, jež tyto podmínky naplňují. Pod pojmem tísně je nutno rozumět objektivní hospodářský, sociální nebo psychický stav, který takovým způsobem a takovou závažností doléhá na osobu uzavírající smlouvu, že ji omezuje ve svobodě rozhodování tak, že učiní úkon, který by jinak neučinila. Tíseň musí mít původ v objektivním stavu a je třeba ji posuzovat v příčinné souvislosti s daným jednáním, které směřuje k neprospěchu jednající osoby. Nápadně nevýhodné podmínky je prý nutno posuzovat vždy konkrétně a podle okolností případu, přičemž důkazní břemeno u obou podmínek spočívá na navrhovatelce. Krajský soud dospěl k závěru, "že chybí jakýkoliv důkaz o tom, že by předmětná smlouva byla uzavírána za nápadně nevýhodných podmínek, tedy takových podmínek, jež by se zřetelně odlišovaly od podmínek, za kterých by uzavíraly podobnou smlouvu jiné osoby a které by tak byly specifické jen ve vztahu k původní vlastnici předmětných nemovitostí, a to k jejímu neprospěchu". Z tohoto pohledu krajský soud dospěl k závěru, že předmětná kupní smlouva "obsahuje obvyklé náležitosti a ničím nevybočuje z rámce obvyklého pro tento typ smluv". Ohledně stanovené ceny soud konstatoval, že tato cena vycházela z tehdy platné vyhlášky č. 73/1964 Sb., o cenách staveb v osobním vlastnictví a o náhradách při vyvlastnění nemovitostí. Podle ustanovení §15 odst. 1 této vyhlášky za pozemek prokazatelně určený pro stavbu rodinného domku (včetně dvorku a zahrádky) příslušela náhrada za 1 m2 do výměry 800 m2 v částce 2 Kčs ve městech nad 60 000 obyvatel a za část pozemku přesahující 800 m2 až do výměry 3000 m2 náležela náhrada 0,40 Kčs/1 m2. Stanovená cena prý proto byla cenou maximální, kterou bylo možné podle tehdy platných předpisů u převáděných nemovitostí stanovit, a nelze tedy dovodit, že by kupní smlouva byla uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek. K argumentu stěžovatelky, že tehdejší kupní cena byla několikanásobně nižší než současná cena předmětných nemovitostí, krajský soud uvedl, že podle tehdy platného občanského zákoníku (§399 odst. 2 ve spojení s §39) byl absolutně neplatný takový právní úkon, při kterém dohodnutá kupní cena přesahovala cenu stanovenou cenovým předpisem. Podle názoru krajského soudu se nelze dovolávat nápadně nevýhodných podmínek, jestliže při sjednávání kupních smluv byly důsledně dodrženy tehdy platné předpisy. Proto prý nemůže být dán příslušný restituční titul. Jelikož stěžovatelka nenavrhla žádné další důkazy, z nichž by bylo možno podmínku nápadně nevýhodných podmínek dovodit, krajský soud rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil. Obě citovaná rozhodnutí napadla stěžovatelka ústavní stížností, v níž uvedla, že předmětná kupní smlouva byla uzavřena v tísni i za nápadně nevýhodných podmínek. Soud prý měl objektivní existenci nápadně nevýhodných podmínek posuzovat konkrétně podle okolností daného případu, přičemž v souzené věci je zjevná nepřiměřenost peněžitého plnění, poskytnutého na základě předmětné smlouvy a vyplývajícího z dřívějšího ekonomicko-politického pojetí vlastnictví. Krajský soud prý proto svým rozsudkem porušil čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 a 95 odst. 1 Ústavy ČR. Proto navrhla zrušení obou citovaných rozhodnutí pozemkového úřadu a krajského soudu. Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti a že proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé. Ústavní soud požádal o vyjádření k ústavní stížnosti účastníky a vedlejší účastníky řízení. Krajský soud v Brně ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že tvrzení stěžovatelky o údajném neposkytnutí ochrany jejím právům zásadně odmítá. Soud prý věc projednal a rozhodl v souladu s občanským soudním řádem a nebylo tedy porušeno právo stěžovatelky podle čl. 90 Ústavy, dle kterého jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Soud prý rovněž respektoval čl. 95 odst. 1 Ústavy, podle něhož je soudce při rozhodování vázán zákonem. Odkaz na čl. 11 odst. 1 Listiny považuje za nepatřičný, neboť soud údajně nemohl do vlastnického práva stěžovatelky zasáhnout v době, kdy toto právo ještě vůbec neexistovalo. Pouze tvrzený nárok na vlastnictví ústavně chráněn není a ani být nemůže. Vzhledem k tomu krajský soud navrhl zamítnutí ústavní stížnosti a sdělil, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem. Pozemkový úřad ve svém vyjádření k ústavní stížnosti prohlásil, že v ní stěžovatelka neuvedla žádné nové důkazy svědčící o tom, že kupní smlouva byla uzavírána za nápadně nevýhodných podmínek, takže pozemkový úřad trvá na odůvodnění svého rozhodnutí. Pozemkový úřad netrvá na ústním jednání před Ústavním soudem. Stavební bytové družstvo P. se postavení vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem vzdalo a uvedlo, že předmětný pozemek o celkové výměře 1 094 m2 užívá v dobré víře jako dvůr účelově vázaný k družstevním obytným domům č. 5, 7 a 9. Pozemkový fond ČR se postavení vedlejšího účastníka v řízení o ústavní stížnosti vzdal. Stěžovatelka prohlásila, že souhlasí s tím, aby od ústního jednání před Ústavním soudem bylo upuštěno. Ústavní soud usoudil, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, a proto se souhlasem účastníků od něho upustil. Ústavní stížnost je důvodná, byť převážně z jiných příčin, než stěžovatelka uvádí. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítla, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byla porušena její základní práva, zakotvená v čl. 11 odst. 1 Listiny a v čl. 90 a 95 odst. 1 Ústavy ČR. Podle čl. 11 odst. 1 Listiny má každý právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje. V této otázce se Ústavní soud ztotožnil s názorem krajského soudu (obsaženým v jeho vyjádření k ústavní stížnosti) a v souladu se svou ustálenou judikaturou konstatoval, že čl. 11 odst. 1 Listiny se vztahuje pouze na vlastnictví již nabyté, existující, a nikoliv pouze na tvrzený nárok na ně (srov. např. nález I. ÚS 115/94, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 3, C.H. Beck 1995). K porušení citovaného základního práva tedy v souzené věci nedošlo. Podle čl. 90 Ústavy jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Čl. 95 odst. 1 Ústavy stanoví, že soudce je při rozhodování vázán zákonem; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem. Stěžovatelka se však mýlí, pokud má za to, že tato ustanovení jsou zásadní garancí základních práv a svobod, neboť - zejména s přihlédnutím k jejich systematickému začlenění do Ústavy - v podstatě jde především o principy organizace a činnosti soudní moci. Zároveň však lze usuzovat, že obě citovaná ustanovení svou povahou souvisejí s právem na spravedlivý proces, které je ústavně zaručeno. Právě otázkou, zda napadeným rozsudkem krajského soudu nebylo porušeno stěžovatelčino právo na spravedlivý proces, upravené zejména v hlavě páté Listiny (článek 36 a následující), se proto Ústavní soud dále zabýval. Pozemkový úřad ve svém rozhodnutí, jež napadenému rozsudku krajského soudu předcházelo, shledal, že předmětná kupní smlouva sice byla ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě uzavřena ve stavu tísně, avšak dovodil, že nebyl splněn druhý nezbytný zákonný požadavek, tj. existence nápadně nevýhodných podmínek. Krajský soud se zabýval pouze otázkou existence nápadně nevýhodných podmínek při uzavírání předmětné kupní smlouvy a došel ke stejnému názoru jako pozemkový úřad. Proto také uvedené rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil, aniž nařídil ústní jednání, neboť se prý v dané věci jednalo pouze o posouzení právní otázky ve smyslu ustanovení §250f o.s.ř. V uvedeném postupu však spatřuje Ústavní soud porušení stěžovatelčina základního práva na spravedlivý proces. Krajský soud si nepochybně byl vědom toho, že již v době před vydáním napadeného rozsudku (tj. 7. 10. 1996), Ústavní soud nálezem ze dne 24. 9. 1996 (Pl. ÚS 18/96, publikovaným pod č. 269/1996 Sb.) rozhodl o protiústavnosti §250f o.s.ř. Na tom nic nemění ani skutečnost, že citované ustanovení bylo zrušeno až ke dni 1. 5. 1997 a že tedy v době rozhodování krajského soudu bylo ještě stále součástí našeho právního řádu. Je zřejmé, že za této situace obecné soudy měly §250f aplikovat pouze ve výjimečných a v nepochybných případech, což ostatně vyplývá i z předchozí judikatury Ústavního soudu ["Ustanovení §250f o.s.ř. prolamuje zásadu veřejnosti a ústnosti veřejného jednání, rovněž i zásadu bezprostřednosti, a právě proto je třeba podmínky pro jeho použití vykládat přísně, a to tím spíše, že v případech přezkoumávání rozhodnutí správních orgánů soudy se jedná, pokud jde o soudní řízení, o řízení jednostupňové. Přistoupit k jeho použití lze proto pouze v případech, kdy jsou splněny všechny podmínky v něm stanovené, k jeho aplikaci nestačí sama skutečnost, že jde jen o posouzení otázky právní, neboť musí být splněna především také základní podmínka v uvedeném ustanovení uvedená, a to, že jde o případ jednoduchý". (Srov. Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 3., Praha, C.H. Beck 1995, str. 159)]. O takovou situaci se však podle názoru Ústavního soudu v souzené věci nejednalo. Ostatně Ústavní soud již několikrát vyjádřil názor, že problematiku restitucí je třeba posuzovat s maximální pozorností a opatrností (k tomu např. srovnej nález II. ÚS 79/94, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 2., Praha, C.H. Beck 1995, str. 77 a násl.). K tomu však v daném případě nedošlo. Krajský soud sám v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že důkazní břemeno u obou zákonných podmínek citovaného ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě (tj. tísně a nápadně nevýhodných podmínek) spočívá na stěžovatelce. Bylo by proto zcela namístě, aby obecný soud za dané situace učinil taková zákonná procesní opatření, která stěžovatelce reálně umožní, aby svému důkaznímu břemenu mohla dostát. Krajský soud však v dané věci ústní jednání nenařídil a spokojil se toliko s písemnými podáními, čímž vyvolal nebezpečí, že stěžovatelka nebude moci své další důkazní návrhy účinně prezentovat, popř. nebude moci blíže vysvětlit svá tvrzení, podaná v písemné formě. Z tohoto pohledu neobstojí ani možná námitka, že v souzené věci šlo v řízení před krajským soudem pouze o posouzení právních otázek. Ústavní soud již v citovaném nálezu (Pl. ÚS 18/96) uvedl, že "ve správním soudnictví nelze odhlédnout od skutkových zjištění, resp. nelze se omezit jen na zkoumání zákonnosti rozhodnutí, aniž by se soud zabýval také otázkami skutkovými. To vyplývá mimo jiné i z ustanovení §250j odst. 2 o.s.ř., který ukládá soudu posoudit, zda zjištění skutkového stavu je dostačující k posouzení věci a zda zjištění skutkového stavu, ze kterého vycházelo správní rozhodnutí, není v rozporu s obsahem spisů." Tento názor ostatně nepřímo potvrdil i krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku, podle něhož prý šlo v dané věci pouze o posouzení právní otázky, byť soud zároveň uvádí, že "navrhovatelka nenavrhla žádné další důkazy, z jejichž provedení by bylo možné dovodit naplnění nápadně nevýhodných podmínek". I krajský soud si byl přirozeně vědom toho, že pro posouzení právních otázek je významný daný skutkový stav a tím, že nenařídil ústní jednání, omezil možnost zjištění skutečností, které jsou či mohou být pro rozhodnutí věci potřebné. V této souvislosti tedy nelze přehlédnout, že krajský soud aplikoval ustanovení §250f o.s.ř. toliko s poukazem na to, že v souzené věci jde jen o posouzení právní otázky a nezabýval se tím, zda byly splněny i další podmínky citovaného ustanovení, tedy zda jde o případ jednoduchý (srov. citovaný nález Pl. ÚS 18/96). Takový postup proto Ústavní soud akceptovat nemůže. Za tohoto stavu Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 7. 10. 1996, č.j. 29 Ca 256/95-19, bylo porušeno stěžovatelčino základní právo na spravedlivý proces, zakotvené v článku 36 a následujících Listiny. Proto Ústavní soud ústavní stížnosti zcela vyhověl a napadený rozsudek zrušil. Pokud jde o napadené rozhodnutí Magistrátu města Brna, k jeho zrušení Ústavní soud nepřistoupil, neboť je věcí krajského soudu, aby o něm v dalším soudním řízení sám jednal. V tomto rozsahu tedy byla ústavní stížnost zamítnuta. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 26. března 1997