ECLI:CZ:US:1997:2.US.195.96
sp. zn. II. ÚS 195/96
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátě v právní věci stěžovatelky S. R. o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 5. 1996, sp. zn. 10 Ca 114/96, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22.
5. 1996, sp. zn. 10 Ca 114/96, se z r u š u j e .
Odůvodnění:
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvedla, že napadeným
rozsudkem byla u jednání, nařízeného na den 22. 5. 1996, zamítnuta
v její i advokátově nepřítomnosti žaloba, kterou se domáhala
přezkoumání a zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých
Budějovicích ze dne 20. 2. 1996, čj. 199/1996-1, kterým bylo
zamítnuto její odvolání proti prvostupňovému platebnímu výměru
Finančního úřadu v Českém Krumlově ze dne 21. 9. 1995, čj.
KONTR/SV/76/95, jímž jí byla dodatečně vyměřena daň z příjmu
fyzických osob za rok 1993 ve výši 1.007.209,-Kč, přestože se její
zastupující advokát k nařízenému jednání před krajským soudem jak
telegramem, tak písemně omluvil z důvodu kolidujícího jednání
u Městského soudu v Praze, přičemž nedopatřením vztáhl důvod
omluvy na 23. května 1996, ač skutečný termín kolidujícího jednání
byl 22. května 1996. Protože krajský soud ve věci dne 22. 5. 1996
jednal a současně i rozhodl, došlo dle stěžovatelky ke zkrácení
jejího práva na právní pomoc v řízení, kde zastoupení je
obligatorní, a dále bylo porušeno její právo vyjádřit se ke všem
prováděným důkazům, včetně toho, že byla zbavena možnosti
navrhnout důkaz svědeckou výpovědí, učiněnou rozdílně v rámci
občanského soudního řízení na jedné straně, a pro daňové účely,
tj. v řízení před finančními orgány, na druhé straně. Dále uvedla,
že v důsledku výpovědi tohoto svědka na ni bylo navíc podáno
trestní oznámení pro krácení daně ve výši přes jeden milion korun,
čímž se dostala do situace, kdy jí jako matce dvou nezletilých
dětí hrozí trest až 15 let odnětí svobody.
Krajský soud ve svém vyjádření jako účastník řízení uvedl, že
zástupce stěžovatelky odročení jednání nenavrhl; že důvody omluvy
byly známy v den jednání a navíc se vztahovaly k jinému datu
s tím, že dle §119 odst. 1 o.s.ř. lze jednání odročit jen
z důležitých důvodů. V této souvislosti krajský soud také
poznamenal, že vzhledem k dalším nařízeným jednáním v uvedený den
(22. května 1996) neměl možnost ověřovat, zda datum 23. května je
omylem. K tvrzení stěžovatelky, že právní zástupce měl nové
informace, krajský soud namítl, že při přezkoumávání zákonnosti
rozhodnutí správních orgánů je rozhodující skutkový stav v době,
kdy bylo správním orgánem rozhodováno. Dále v této souvislosti
krajský soud uvedl, že zpochybněná výpověď P. H. nebyla jediným
důkazem ve věci.
Finanční ředitelství v Českých Budějovicích jako vedlejší
účastník řízení ve svém vyjádření odkázal na svoje rozhodnutí,
jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti prvostupňovému
platebnímu výměru. Dále vyslovil názor, že bylo věcí soudu, zda
žádosti o odročení jednání vyhoví či nikoliv, jestliže důvod byl
sdělen až v den jednání a navíc k jinému datu. Dále vedlejší
účastník poukázal na §250g o.s.ř., dle něhož nedostaví-li se
účastníci k jednání, může být věc projednána v jejich
nepřítomnosti. Ohledně tvrzeného zkrácení práv stěžovatelky na
právní pomoc před soudem vedlejší účastník namítl, že stěžovatelka
byla zastoupena, a to Mgr. I. S., a pokud jde o porušení práva
vyjádřit se ke všem důkazům, poukázal na §250i, dle něhož se
dokazování ve správním soudnictví neprovádí. Dále vedlejší
účastník v tomto směru uvedl, že vzhledem k tomu, že pro soud je
rozhodující skutkový stav, který tu byl v době vydání napadeného
rozhodnutí, byla nová informace právního zástupce bezcenná
a nepoužitelná. Závěrem znovu vyloučil porušení čl. 37 odst. 2
Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), protože
byla stěžovatelka zastoupena, a stejně tak i porušení čl. 38 odst.
2 Listiny, a to proto, že dokazování se dle příslušné právní
úpravy, obsažené v o.s.ř., neprovádí. Navíc vyslovil názor, že
právo na veřejné projednání má jiný význam v trestním a civilním
řízení, což se odráží i ve specifické úpravě, obsažené v o.s.ř.
Dle čl. 83 Ústavy ČR je Ústavní soud soudním orgánem ochrany
ústavnosti, který dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR ve spojení
s §72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,
rozhoduje o ústavních stížnostech fyzických nebo právnických osob,
které tvrdí, že zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno jejich
ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Vzhledem k tomu, že
stěžovatelka takové porušení základního práva ve své ústavní
stížnosti tvrdí, a to v souvislosti s rozhodnutím Krajského soudu
v Českých Budějovicích ze dne 22. května 1996, sp. zn. 10 Ca
114/96, nezbylo Ústavnímu soudu než se věcí zabývat. Ústavní soud
pak z připojeného spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích,
sp. zn. 10 Ca 114/96, zjistil, že v řízení dle části páté hlavy
druhé o.s.ř. krajský soud dne 22. 5. 1996 jednal v nepřítomnosti
jak stěžovatelky, tak jejího advokáta, a dokonce i rozhodl,
ačkoliv měl a u jednání i četl úřední záznam o tom, že advokát se
nemůže k jednání dne 23. 5. 1996 dostavit, spolu s telegramem
téhož obsahu a dále měl k dispozici i samotnou omluvu, v níž
advokát rozvádí, že má na den 23. 5. 1996 v 8.45 hod. veřejné
zasedání na Městském soudě v Praze ve vazební věci, přičemž
zastoupení kolegy mu bylo odmítnuto, s tím, že jeho osobní vůz má
poruchu, takže je odkázán na hromadnou dopravu a tudíž nemá
možnost jednání ve 13.00 hod. stihnout. Závěrem se opakovaně
omluvil s poznámkou, že danou situaci nezavinil, a poděkoval za
pochopení. Dále Ústavní soud z protokolu o jednání ze dne 22. 5.
1996 zjistil, že u stěžovatelky bylo konstatováno, že se
nedostavila a že má doručení vykázáno, ačkoliv z referátu soudce,
jímž bylo jednání nařizováno, i ze zpátečních lístků, obsažených
ve spise, jasně plyne, že stěžovatelka vůbec nebyla soudem
obeslána. Dále z uvedeného protokolu bylo zjištěno, že soud
vyhlásil usnesení, kterým se žádosti právního zástupce o odročení
jednání ve smyslu §119 o.s.ř. nevyhovuje, a poté následovalo
další usnesení o tom, že bude jednáno v nepřítomnosti žalobkyně,
dnes stěžovatelky, a jejího právního zástupce.
Ústavní soud na
základě shora uvedených skutkových zjištění, týkajících se
procesní stránky věci, dospěl k závěru, že v daném případě nebyly
ze strany soudu dodrženy zásady spravedlivého procesu, tak jak
jsou upraveny v hlavě páté Listiny a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Jestliže totiž soud za situace, kdy mu byla řádně a včas doručena
omluva zástupce účastníka, byť až v den jednání (neboť nikde není
upraveno, jak dlouho před termínem nařízeného jednání se lze
účinně omluvit), s uvedením důvodu omluvy, což správně z hlediska
obsahu bylo ve smyslu ustanovení §41 odst. 2 o.s.ř., ve spojení
s §246c o.s.ř., soudem posouzeno jako návrh na odročení jednání,
a takto o něm i rozhodnuto, a kdy sám stěžovatelku jako účastnici
nepředvolal a přitom vzhledem k záměně v datu jednání právního
zástupce nemohl dle §246c o.s.ř. vycházet z přiměřeného použití
§49 odst. 1 o.s.ř. ("Má-li účastník zástupce s plnou mocí pro
celé řízení, doručuje se písemnost pouze tomuto zástupci") a tedy
aplikovat §250g odst. 2 o.s.ř., který předpokládá řádné obeslání
účastníků, přesto ve věci jednal a rozhodl, porušil čl. 38 odst.
2 Listiny, podle kterého má každý právo, aby jeho věc byla
projednána veřejně, bez zbytečných průtahů, v jeho přítomnosti
a tak, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům, a to tím
spíše, že správní senáty obecných soudů jsou prvním, ale také
posledním nezávislým orgánem veřejné moci, u něhož občan realizuje
své ústavně zaručené právo na soudní ochranu. Pro úplnost Ústavní
soud uvádí, že v dané věci nelze pro účely rozhodování o odročení
argumentovat §119 o.s.ř., neboť dané ustanovení čelí bezdůvodnému
odročování, resp. průtahům ve věci tam, kde byli účastníci řízení
nejen řádně předvoláni, ale také tam, kde s nimi bylo řádně ve
věci jednáno. K další námitce krajského soudu a vedlejšího
účastníka, týkající se irelevantnosti záměru právního zástupce
nabídnout k důkazu svědeckou výpověď, učiněnou rozdílně svědkem
pro účely občanského soudního řízení a pro účely daňové v důsledku
úpravy obsažené v §250i o.s.ř. (při přezkoumávání zákonnosti
rozhodnutí je pro soud rozhodující skutkový stav, který tu byl
v době vydání napadeného rozhodnutí; dokazování se neprovádí),
považuje Ústavní soud za vhodné upozornit, že se nelze ve správním
soudnictví omezit jen na zkoumání zákonnosti rozhodnutí, aniž by
se soud nezabýval otázkami skutkovými, neboť §250j odst. 2
o.s.ř. ukládá soudu posoudit, zda zjištění skutkového stavu je
dostačující k posouzení věci a zda zjištění skutkového stavu, ze
kterého vycházelo správní rozhodnutí, není v rozporu s obsahem
spisu, a pokud tomu tak není, je soud povinen napadené správní
rozhodnutí zrušit a věc vrátit správnímu orgánu k dalšímu řízení.
Ostatně i komentář autorů Bureš, Drápal, Mazanec k §250i o.s.ř.,
2. vydání, rok 1996, uvádí, že slova "dokazování se neprovádí"
nelze vykládat tak, že se dokazování provádět nesmí. Z důvodů
shora uvedených Ústavní soud zrušil dle ustanovení §82 odst.
2 a 3 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ústavní stížností
napadený rozsudek krajského soudu.
Zcela na závěr Ústavní soud uvádí (srov. Pl. ÚS 18/96), že si
je vědom problematičnosti existující právní úpravy správního
soudnictví z hlediska závazků, které pro Českou republiku
vyplývají z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, nicméně má za to, že v mnohém
směru je věcí obecných soudů, aby i při stávající úpravě, žádající
zcela novou komplexní úpravu správního soudnictví, tyto závazky
svou interpretační a aplikační praxí naplňovaly.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 1. 10. 1997