ECLI:CZ:US:1997:3.US.274.97
sp. zn. III. ÚS 274/97
Usnesení
III. ÚS 274/97-16
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti S.H., zastoupeného advokátem JUDr. PhDr. O.Ch., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. července 1997, sp. zn. 44 To 860/97, o vzetí do vazby, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem, podaným Ústavnímu soudu dne 28. července 1997, tj. ve lhůtě stanovené v §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. července 1997, sp. zn. 44 To 860/97, o vzetí do vazby. Napadeným rozhodnutím se stěžovatel cítí být dotčen na svých základních právech a svobodách, vyplývajících z čl. 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod.
Z ústavní stížnosti, jakož i z přiloženého usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 2. července 1997, sp. zn. Nt 248/97, a navazujícího usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. července 1997, sp. zn. 44 To 860/97, bylo zjištěno následující:
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 2. července 1997, sp. zn. Nt 248/97, byl stěžovatel, stíhaný pro trestné činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) a §247 odst. 2 tr. z., porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. z. a vydírání podle §235 odst. 1 tr. z., vše ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. z., počínaje dnem 1. července 1997 vzat do vazby, a to z důvodů obsažených v §67 písni. b) tr. ř.
Proti uvedenému usnesení stěžovatel, takto obviněný v trestním řízení, podal stížnost, o které Městský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 15. července 1997, sp. zn. 44 To 860/97, tak, že napadené usnesení obvodního soudu zrušil arozhodl sám o vzetí stěžovatele do vazby. Naplnění podmínek koluzní vazby soud odůvodňuje tím, že pro jejich konstatování považuje za postačující určitou objektivní konstelaci, která zahrnuje nejen osobu pachatele, ale všechny znaky skutkové podstaty trestného činu. Dle Městského soudu v Praze je věcí pečlivého posouzení konkrétního případu, kdy konkrétní
III. ÚS 274/97-17
skutečnosti takovouto objektivní konstelaci, odůvodňující koluzní vazbu, utváří, přičemž je v této souvislosti úkolem soudu zvažovat zájem na objasnění trestného činu se zájmem, směřujícím k ochraně svobody jednotlivce. V posuzované věci soud nevyloučil, aby po provedení důkazů zásadního významu, které vypočítává, vyšetřovatel, resp. státní zástupce nedospěl k závěru, že důvod koluzní vazby pominul.
V ústavní stížnosti stěžovatel napadenému usnesení Městského soudu v Praze vytýká absenci konkrétních skutečností, odůvodňujících koluzní vazbu. Zdůrazňuje, že koluzním důvodem vazby nemůže být jen určitá důkazní situace (například existující rozpory ve svědeckých výpovědích, počátek vyšetřování, kdy ještě nejsou opatřeny důležité důkazy, složitost dokazování a pod.). Stěžovatel označuje úvahu Městského soudu v Praze o naplnění podmínek koluzní vazby určitou objektivní konstelací, zahrnující jednak osobu pachatele, ale i všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, za nejasnou a bezobsažnou frázi. Odmítá dále, jako rozporné s čl. 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, ze strany obecného soudu jakékoli zvažování zájmu na objasnění trestného činu se zájmem, směřujícím k ochraně svobody jednotlivce.
Ústavní soud si podle §42 odst. 3 a §76 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. vyžádal od městského soudu vyjádření k předmětné ústavní stížnosti.
Uvedené vyjádření bylo Ústavnímu soudu doručeno 18. září 1997. Mgr. L.G., v něm poukazuje na skutečnost, že soud ve svém rozhodnutí o vzetí stěžovatele do vazby vycházel z právního názoru Ústavního soudu (ÚS, sv. 2, c -14), jež aplikoval na daný případ. Ve vyjádření dále poukazuje na ty konkrétní skutečnosti, které v dané věci považoval za důvodné pro naplnění podmínek koluzní vazby ve smyslu určité objektivní konstelace, která zahrnuje nejen osobu pachatele, ale všechny znaky skutkové podstaty trestného činu.
II.
Ústavní soud se v řadě svých rozhodnutí zabýval ústavními aspekty koluzní vazby
§67 písm. b) tr. ř. Zejména se jedná o nálezy ve věcech vedených pod sp. zn. Pl. ÚS 1/94 (Ú S, sv. 1, č. 19), II. ÚS 138/93 (ÚS, sv. 2, č. 44), I. ÚS 62/96 (ÚS, sv. 6, č. 74), III. ÚS 18/96 (ÚS, sv. 6, č. 88), III. ÚS 271/96 a III. ÚS 148/97.
V rozhodnutí, na které poukazuje účastník řízení, sp. zn. II. ÚS 138/93 (ÚS, sv. 2, č. 44), ústavní soud konstatoval, že o konkrétní skutečnost ve smyslu ustanovení §67 písm. b) tr. ř. půjde vždy, jestliže obviněný sám svým jednáním zavdá příčinu k obavě, že bude koluzně jednat. Kromě toho za takovouto konkrétní skutečnost Ústavní soud považoval i určitou objektivní konstelaci, která zahrnuje nejen osobu pachatele, ale všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, přičemž její přítomnost je věcí posouzení konkrétního případu, a to při poměřování zájmu na objasnění trestného činu a ochranou svobody jednotlivce. Ústavní soud v této souvislosti uvedl, že pro střet těchto zájmů obecně platí přednost práva na osobní svobodu jednotlivce před společenským zájmem na objasnění trestné činnosti, tudíž upřednostnění zájmu na objasnění trestné činnosti před ochranou osobní svobody přichází v úvahu pouze po splnění omezujících kautel a na přechodnou dobu.
III. ÚS 274/97-18
Z uvedeného právního názoru Ústavní soud vycházel i v dalších svých rozhodnutích (zejména ve věci sp. zn. I ÚS 62/96 (ÚS, sv. 6, č. 74). Rozsah přezkumu ústavních aspektů důvodnosti koluzní vazby pak Ústavní soud konkretizoval v tom směru, že pro výklad a aplikaci podmínek koluzní vazby nejsou (a ani nemohou být) dána objektivní a neměnná kriteria, která je naopak třeba vyvodit vždy z povahy konkrétní a individualizované věci včetně osoby obviněného, jeho osobních poměrů, rozsahu potřebného dokazování apod.; do těchto úvah (a rozhodnutí jimi podložených), plynoucích ze skutkových zjištění v době rozhodování obecných soudů o vazbě známých, Ústavní soud, ve smyslu své dnes již ustálené judikatury, se cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) bud' vůbec, nebo jestliže tvrzené (a nedostatečně zjištěné) důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami, plynoucími z ústavního pořádku republiky, příp. s mezinárodními smlouvami ve smyslu čl. 10 Ústavy [III. ÚS 18/96 (ÚS, sv.6,č.88) ].
Od své ustálené judikatury Ústavní soud v posuzované věci nemá důvod se odchýlit. Při aplikaci ústavních hledisek koluzní vazby, formulovaných Ústavním soudem, Městský soud v Praze provedl jejich konkretizaci a poukázal na ty konkrétní skutečnosti, jež odůvodňují vazbu a jež spočívají v nutnosti provést důkazy, zásadním způsobem ovlivňující výsledky vyšetřování, a to v návaznosti na objektivní konstelaci, zahrnující osobu pachatele a všechny znaky skutkové podstaty trestného činu. Městský soud v Praze ve svém rozhodnutí podtrhl i časovou omezenost takto poměřovaného zájmu na objasnění trestného činu a ochrany svobody obviněného provedením označených důkazů:
Z uvedených důvodů nutno ústavní stížnost S.H. považovat za zjevně neopodstatněnou, což bylo důvodem jejího odmítnutí podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.
V Brně 30. října 1997
JUDr. Pavel Holländer
soudce zpravodaj