ECLI:CZ:US:1997:3.US.6.97
sp. zn. III. ÚS 6/97
Usnesení
III.ÚS 6/97 ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti L.P. a ing. J.P., zastoupených advokátkou Mgr. M.J., takto:
Návrh se odmítá
Odůvodnění:
Navrhovatelé podali dne 6. 1. 1997 ústavní stížnost, která byla doručena Ústavnímu soudu dne 8. 1. 1997. Ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Praze, čj. 28 Co 395/96-45, ze dne 19. 9. 1996, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu pro Prahu-východ, čj. 6 C 252/95-31, ze dne 23. 5. 1996, jímž byla zamítnuta žaloba o uzavření dohody o vydání nemovitosti podle zák. č. 87/1991 Sb. Podle názoru navrhovatelů těmito rozsudky bylo porušeno jejich základní právo podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní stížnost byla podána včas.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 6 C 252/95, vedený u Okresního soudu pro Prahu-východ. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatelé
III. ÚS 6/97
uplatnili vůči odpůrci J.H. na základě zák. č. 87/1991 Sb. výzvu k uzavření dohody o vydání nemovitosti, a to dopisem ze dne 9. 9. 1991. Jednalo se o chatu evid. č. 045 se zast. parcelou o výměře 55 m2 a pozemek parc. č. 268/9 o výměře 358 m2 v k.ú. P. Tento majetek navrhovatelů propadl státu v souvislosti s jejich pravomocným odsouzením rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1, čj. 30 T 30/74-42, ze dne 25. 4. 1974, pro trestný čin opuštění republiky, když tento rozsudek nabyl právní moci dne 25. 6. 1974. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1, čj. 1 RT 882/90, byli oba navrhovatelé rehabilitováni podle §2 odst. 1 písm. d) zák. č. 119/1990 Sb. a toto usnesení nabylo právní moci dne 29. 11. 1990. Na výzvu navrhovatelů odpůrce J.H. dopisem ze dne 9. 10. 1991 sdělil, že není ochoten předmětné nemovitosti vydat, protože nemovitosti nenabyl v rozporu s tehdy platnými předpisy ani na základě zvýhodnění. Současně poukázal na to, že navrhovatelé nesplňují předpoklady oprávněných osob podle zák. č. 87/1991 Sb. Navrhovatelé po přijetí nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. uplatnili novou výzvu k vydání nemovitostí, která byla odpůrci doručena dne 3. 5. 1995. Vzhledem k tomu, že odpůrce znovu odmítl nemovitosti vydat, uplatnili navrhovatelé svůj nárok cestou soudní.
V průběhu řízení soud I. stupně bez pochybností zjistil, že předmětné nemovitosti jsou nyní ve vlastnictví odpůrce, který je nabyl na základě kupní smlouvy uzavřené mezi čs. státem-ONV Praha-východ a manžely H. dne 17. 6. 1975 za kupní cenu stanovenou na základě znaleckého posudku. Současně bylo zřízeno právo osobního užívání k příslušným pozemkům. V souvislosti s vypořádáním bezpodílového spoluvlastnictví manželů po rozvodu připadly předmětné nemovitosti do výlučného vlastnictví odpůrce.
Vzhledem k tomu, že navrhovatelé se domáhali vydání nemovitostí podle zák. č. 87/1991 Sb., zabýval se soud I. stupně zkoumáním podmínek pro vrácení majetku. Podle §19 odst. 1 cit. zákona jsou oprávněnými osobami osoby rehabilitované podle zák. č. 119/1990 Sb., splňují-li podmínky uvedené v §3 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb. V předmětné věci soud I. stupně konstatoval, že je zcela nepochybné, že navrhovatelé jsou osoby rehabilitované podle
III. ÚS 6/97
zák. č. 119/1990 Sb. Podle ust. §3 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb. však oprávněnou osobou je fyzická osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu za daných podmínek, pokud je státním občanem ČSFR (ČR) a má trvalý pobyt na jejím území. Druhá v pořadí uvedená podmínka byla zrušena nálezem Ústavního soudu, sp. zn. Pl.ÚS 3/94, publikovaným pod č. 164/1994 Sb., nadále však trvá podmínka státního občanství ČR. Vzhledem k tomu, že oba navrhovatelé nemají české občanství, není výše uvedená podmínka splněna a soud I. stupně žalobu v plném rozsahu zamítl rozsudkem, čj. 6 C 252/95-31, ze dne 23. 5. 1996.
Proti rozsudku soudu I. stupně podali navrhovatelé odvolání, v němž uvedli, že byli rehabilitováni podle zák. č. 119/1990 Sb., rehabilitačním usnesením byl zrušen jak odsuzující trestní rozsudek, tak i trest propadnutí majetku, čímž bylo fakticky obnoveno jejich vlastnické právo. Současně navrhovatelé poukázali na rozpor se zák. č. 219/1995 Sb., devizový zákon, v němž je připuštěno, že cizinci mohou nabývat nemovitostí. Navrhovatelé proto žádali zrušení rozsudku soudu I. stupně a vrácení věci k novému projednání.
K odvolání navrhovatelů jednal ve věci Krajský soud v Praze jako soud odvolací, který přezkoumal rozsudek soudu I. stupně v plném rozsahu. Odvolací soud konstatoval, že soud I. stupně provedl všechny navržené důkazy, dospěl z nich ke správným skutkovým závěrům, které uvedl v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu I. stupně i se závěry právními vzhledem k tomu, že v průběhu řízení bylo jednoznačně potvrzeno, že oba navrhovatelé nemají české státní občanství. Pokud jde o námitku navrhovatelů, že rehabilitací podle zák. č. 119/1990 Sb. bylo fakticky obnoveno jejich vlastnické právo, uvedl Krajský soud v Praze, že rehabilitačním rozhodnutím podle cit. zákona nedochází přímo k obnovení vlastnického práva k věcem, které byly postiženy trestem propadnutí majetku, ale ve smyslu cit. zákona je třeba se jejich vydání domáhat postupem upraveným ve zvláštních zákonech. V předmětné věci je tímto zákonem právě zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Vzhledem k tomu
III. ÚS 6/97
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem, čj. 28 Co 395/96-45, ze dne 19. 9. 1996, potvrdil rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný v celém rozsahu.
Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Praze podali navrhovatelé ústavní stížnost, v níž namítají, že podle čl. 11 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Evropské konvenci o ochraně lidských práv a základních svobod je zaručeno každému právo vlastnit majetek. Navrhovatelé byli rehabilitováni podle zák. č. 119/1990 Sb. a podle jejich názoru zákon č. 87/1991 Sb. nezměnil nic na tom, že původní vlastnictví se obnovilo ex tunc. Zákon č. 87/1991 Sb. pouze stanovil postup, jak se oprávněná osoba bude navrácení majetku domáhat a v jaké době. Současně ještě navrhovatelé poukázali na nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 117/93, podle něhož zák. č. 87/1991 Sb. nezměnil nic výslovně na tom, že v důsledku zrušení rozhodnutí v trestních věcech a jejich výroku o propadnutí majetku ex tunc se obnovilo původní vlastnictví majetku. Zák. č. 119/1990 Sb. zrušil pravomocná odsuzující rozhodnutí vyhlášená v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 a prohlašuje tyto rozsudky za nezákonné. Zák. č. 87/1991 Sb. však rozlišuje subjekty, které mají být odškodněny, podle občanství. Stejná věc je pak různě posuzována v důsledku různého občanství, čímž je podle názoru navrhovatelů porušován princip rovnosti. Na základě uvedených skutečností navrhovatelé žádají, aby Ústavní soud zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích zdůraznil, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo dohledu nad jurisdikční činností soudů. Ústavní soud může zasáhnout do rozhodovací pravomoci obecných soudů pouze za předpokladu, že pravomocnými rozhodnutími obecných soudů byly porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle č1. 10 Ústavy ČR. V předmětné věci se navrhovatelé dovolávají ochrany vlastnického práva podle čl. 11 Listiny, a proto se Ústavní soud zabýval přezkoumáním napadeného rozsudku i předcházejícího řízení.
III. ÚS 6/97
Ústavní soud na základě přezkoumání spisového materiálu dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Navrhovatelé namítají, že rehabilitací podle zák. č. 119/1990 Sb. byl zrušen jak trestní rozsudek ve věci, tak i trest propadnutí majetku, a tím bylo obnoveno původní vlastnictví k předmětným nemovitostem. Podpůrně argumentují i nálezem ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 117/93. Napadené rozhodnutí však není podle názoru Ústavního soudu v rozporu s citovaným nálezem. Zák. č. 87/1991 Sb. stanoví v §19 odst. 1 bližší podmínky, které musejí splňovat oprávněné osoby uplatňující nároky, jenž vyplývají ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku podle zák. č. 119/1990 Sb. Samotné rehabilitační rozhodnutí podle zák. č. 119/1990 Sb., i když obsahuje výrok o zrušení vedlejších trestů propadnutí majetku, není listinou způsobilou být podkladem k provedení záznamu podle ust. §8 odst. 2 zák. č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem. Tento závěr odvodil Ústavní soud ve svém stanovisku pod sp. zn. Pl. ÚS st. 4/97, v němž uvádí, že soudní rozhodnutí podle zák. č. 119/1990 Sb. nekonstituují nabytí vlastnictví bez dalšího vzhledem k ust. §23 odst. 2 cit. zákona. Toto ustanovení váže úpravu podmínek uplatňování nároků vyplývajících ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci, jakož i způsob náhrady a rozsah těchto nároků, na zvláštní zákon (např. také zák. č. 87/1991 Sb.). Při úvaze o tom, zda ust. §23 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb. je či není v rozporu zejména s čl. 11
odst. 1 Listiny, je nutno vycházet z toho, že smyslem a účelem tohoto ustanovení je v prvé řadě také ochrana původního vlastníka, a to především vzhledem k možné námitce vydržení.
Navrhovatelé namítají, že postupem podle zák. č. 87/1991 Sb. s ohledem na podmínku státního občanství je, porušena zásada rovnosti, protože stejné případy jsou odškodňovány různě podle různého občanství. Ústavní soud se otázkou českého státního občanství jako podmínky pro uplatnění restitučních nároků zabýval v řízení o návrhu na zrušení ust. §3 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, vyjádřeného slovy "pokud je státním občanem České a Slovenské Federativní Republiky", a na zrušení ust. §3 odst. 4 cit. zákona, vyjádřeného slovy "pokud
III. ÚS 6/97
jsou státními občany České a Slovenské Federativní Republiky", vedeném pod sp. zn. Pl. ÚS 33/96, a rozhodl tak, že návrh se zamítá (publ. v nálezu ÚS č. 185/1997 Sb.). V odůvodnění nálezu Ústavní soud uvedl zejména, že podle č1. 11 odst. 2 Listiny "zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů a právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice" (přičemž podle č1. 42 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 2 ústavního zákona ČNR č. 4/1993 Sb. se jedná o státní občanství České republiky a území České republiky). Č1. 11 odst. 2 Listiny je tudíž speciálním ustanovením k ústavnímu principu rovnosti všech subjektů ohledně nabývání a ochrany vlastnického práva. Právě toto ustanovení vytváří pro zákonodárce ústavní prostor omezení okruhu oprávněných osob v restitučním zákonodárství. Na základě dalšího rozboru Ústavní soud dovodil, že napadené ustanovení zák. č. 87/1991 Sb. není v rozporu s Listinou ani s mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána.
V předmětné věci proto Ústavní soud vycházel z výše uvedeného nálezu Pl. ÚS 33/96 (přijatého plénem Ústavního soudu) a konstatoval, že napadenými rozsudky nedošlo k porušení zásady rovnosti tím, že navrhovatelé nesplňovali podmínku státního občanství stanovenou zák. č. 87/1991 Sb., a tedy ani z tohoto pohledu nelze považovat ústavní stížnost za důvodnou.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb. odmítnout jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. září 1997
JUDr.Vladimír JURKA
soudce Ústavního soudu ČR