ECLI:CZ:US:1997:4.US.120.97
sp. zn. IV. ÚS 120/97
Usnesení
IV. ÚS 120/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Ing. O.Š., zastoupeného JUDr. J.N., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30.12.1996, sp. zn. 28 Ca 292/95, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Okresního úřadu, pozemkového úřadu, F., jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení rozsudku Městského soudu v Praze, sp.zn. 28 Ca 292/95, ze dne 30.12.1996, a to v té jeho výrokové části, kterou bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu, pozemkového úřadu, F., ze dne 26.7.1995, č.j. PzÚ 723/91-C-Rm, jímž uvedený okresní úřad rozhodl, že se stěžovateli nevydává do vlastnictví id. 1/4 nemovitostí v k.ú. H., původně zapsaných v knih. vložce č. 51 pozemkové knihy, a to s ohledem na skutečnost, že se tyto nemovitosti ke dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), nacházely ve vlastnictví fyzických
IV. ÚS 120/97
osob a k rozhodování o jejich vlastnictví je ve smyslu §8 odst. 1 zákona o půdě pravomocný obecný soud.
Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel má za to, že postupem soudu v řízení o opravném prostředku proti rozhodnutí pozemkového úřadu došlo k porušení jeho práva vlastnit majetek, které je zakotveno v čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Městskému soudu v Praze vytýká, že při posuzování jeho nároku podle zákona o půdě si správně nevyřešil jako předběžnou otázku platnosti a účinnosti hospodářské smlouvy ze dne 1. 2. 1973 a navazujících smluv ze dne 17. 9. 1981 a 18. 1. 1982. Dále s poukazem na názor uvedený v nálezu Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 117/93, dovozuje, že v jeho případě, kdy byl trestní rozsudek Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 2 T 98/70, kterým byl stěžovatel odsouzen pro trestný čin opuštění republiky, i výrok o propadnutí majetku zrušen, neztratil trvale vlastnictví k tomuto propadnutému majetku, ale naopak, v důsledku zrušení trestního rozsudku a vedlejšího trestu o propadnutí majetku došlo k obnovení jeho původního vlastnictví.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal od Městského soudu v Praze jako účastníka řízení o ústavní stížnosti spis, sp.zn. 28 Ca 292/95, a jeho vyjádření k obsahu ústavní stížnosti. Vyjádření rovněž vyžádal od Okresního úřadu, Pozemkového fondu ČR a obce O. jako vedlejších účastníků řízení. Pozemkový fond ČR a obec O. se svého postavení vedlejších účastníků vzdaly. Městský soud v Praze a Okresní úřad podaly
k obsahu ústavní stížnosti vyjádření, v němž uvedly důvody, pro něž navrhují ústavní stížnosti stěžovatele nevyhovět.
Ústavní soud se při posuzování obsahu ústavní stížnosti zaměřil v prvé řadě na otázku, zda byly splněny ve smyslu §75 zákona č. 182/1993 Sb. zákonné podmínky přípustnosti ústavní stížnosti. Jak Okresní úřad ve F. ve svém rozhodnutí, tak Městský soud v Praze ve svém rozsudku, dospěly k závěru, že zákon č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších změn a doplnění, nezakládá pravomoc pozemkového úřadu rozhodovat kladně o přechodu vlastnictví k nemovitostem podléhajícím restituci podle tohoto zákona na oprávněnou osobu za předpokladu, že se tyto nacházely ke dni účinnosti zákona o půdě, tedy k 24.6.1991, ve vlastnictví fyzické osoby a naopak výslovně tuto pravomoc v §8 odst. 1 zákona o půdě svěřuje obecnému soudu v řízení o přechodu vlastnického práva
k nemovitosti ve vlastnictví
IV. ÚS 120/97
fyzické osoby. V tomto (a ne v jiném) řízení je pak obecným soudem zkoumáno, zda fyzická osoba nemovitost, na kterou by se vztahovalo právo na vydání podle zákona o půdě, nabyla od státu nebo jiné právnické osoby bud' v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo za cenu nižší, než cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům, nebo na základě protiprávního zvýhodnění nabyvatele.
Ústavní soud k dané otázce považuje za nutné zdůraznit, že právní předpisy řešící majetkovou restituci v České republice vykazují významná specifika a je třeba při posuzování konkrétního restitučního nároku vždy vycházet z obsahu právního předpisu, který na daný případ dopadá. V daném případě bylo třeba aplikovat zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku , ve znění pozdějších předpisů, který případy, kdy po přechodu nebo převodu nemovitostí z původního vlastníka (oprávněné osoby) na stát nebo jinou právnickou osobu došlo k jejich dispozicím na fyzické osoby, řeší v §8 odst. 1 a násl. specifickým způsobem. Z obsahu a vzájemného vztahu §9, §5 a §8 odst. 1 až 3 zákona o půdě je třeba dovodit, a to ve shodě se závěry učiněnými jak Městským soudem v Praze, tak Okresním úřadem, že ve správním řízení je oprávněn pozemkový úřad rozhodnout pouze o nevydání nemovitostí, které se ke dni účinnosti zákona o půdě nacházely ve vlastnictví fyzické osoby. Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že konec konců stěžovatel tuto skutečnost nezpochybňuje, má však zato, že tyto orgány měly meritorně posuzovat, zda listiny, jež se po propadnutí předmětného majetku státu týkaly dispozic s ním, a to jak v rámci dispozic se správou nemovitého majetku , tak při jejich následném převodu do vlastnictví fyzických osob, i navazujících změnách spoluvlastnických poměrů mezi fyzickými osobami, svým obsahem odpovídaly či neodpovídaly tehdejším právním předpisům a zda v důsledku toho došlo či nedošlo platně ke vzniku vlastnického práva fyzických osob. Současně stěžovatel v obsahu ústavní stížnosti tvrdí, že jeho vlastnické právo bylo v důsledku soudní rehabilitace k předmětným nemovitostem obnoveno ex tunc. V daných souvislostech považuje ústavní soud za nutné uvést, že ve vztahu k nárokům, vyplývajícím ze zrušených výroků o propadnutí majetku podle zákona č. 119/1990 Sb., je třeba uplatnit při řešení majetkových restitucí postup, který předpokládá §23 zákona č. 119/1990 Sb. ve spoj. s §6 odst. 1 písm. a) , §9 a §8 odst. 1 zákona o půdě. Pokud se ke dni účinnosti zákona o půdě (24.6.1991) předmětné nemovitosti
IV. ÚS 120/97
nacházely ve vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby, rozhodne o jejich vydání, eventuálně nevydání pro zákonné překážky, pozemkový úřad. Formou správního rozhodnutí se nevydávají mj. pozemky, nacházející se k tomuto datu (24.6.1991) ve vlastnictví fyzické osoby. Ve vztahu k takovým nemovitostem, o nichž pozemkový úřad rozhodne, že se nevydávají z důvodu existence vlastnictví fyzické osoby ke dni 24.6.1991 ( pravomoc takto rozhodnout je dovoditelná z §8 odst. 2 o půdě, který stanoví, že návrh na soud je třeba podat do šesti měsíců od právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu o nevydání nemovitosti), přísluší oprávněné osobě bud' "náhradní plnění" ve smyslu §14 odst. 1 zákona o půdě, případně může oprávněná osoba podat návrh na soud, aby rozhodl, že na ni přechází vlastnické právo k nemovitosti. Okolnosti, za nichž došlo k nabytí vlastnického práva fyzickými osobami od státu nebo jiné právnické osoby (tj. zda byl či nebyl při dispozicích porušen zákon a jak takové eventuální porušení zákona ovlivňuje vlastnické právo fyzických osob), zkoumá obecný soud v rámci tohoto řízení. Motivem pro výše popsané řešení vztahu oprávněných osob na základě zákona o půdě a fyzických osob, které majetek, jež původní vlastník pozbyl způsobem zakládajícím jeho právo na restituci, byla zjevná snaha zákonodárce svěřit řešení obecným soudům, a to v zájmu jak oprávněných osob, tak v zájmu fyzických osob, které se v minulosti staly vlastníky nemovitostí podléhajících restituci podle zákona o půdě.
Tvrzení stěžovatele, že otázka vlastnického práva fyzických osob měla být řešena jako předběžná, v daném případě pozemkovým úřadem nebo soudem v rámci řízení o opravném prostředku, nelze podle mínění Ústavního soudu akceptovat právě pro speciální právní úpravu obsaženou v §8 odst. 1 až 3 zákona o půdě, pro postup oprávněných osob v případech, kdy se nemovitost nachází ve vlastnictví fyzických osob. Domáhá-li se stěžovatel, aby pozemkový úřad (eventuálně soud v rámci správního soudnictví) zkoumal, zda vlastnické právo fyzických osob doložené listinami, zapsané v katastru nemovitostí skutečně existuje, nelze přisvědčit jeho názoru, že takovou jejich pravomoc lze ze zákona o půdě dovodit. Naopak po rozhodnutí o nevydání nemovitostí ze strany pozemkového úřadu je třeba, aby oprávněná osoba postupovala podle §8 zákona o půdě. Pokud by bylo v řízení před soudem prokázáno, že při dispozici státu s nemovitostmi ve vztahu k fyzickým osobám byl porušen zákon "nemovitosti byly převedeny v rozporu s tehdy platnými
IV. ÚS 120/97
předpisy" (např. mj. i proto, že stát převedl více práv než sám měl), bylo by právě v soudním řízení rozhodnuto o přechodu vlastnického práva z fyzických osob na oprávněnou osobu.
K tvrzení stěžovatele, které se týká jeho automatického obnovení vlastnického práva ex tunc výlučně na základě zrušení výroku o trestu propadnutí majetku podle zákona č. 119/1990 Sb., je třeba uvést, že nezbytnost respektovat oprávněnou osobou procesní postup zakotvený v zákoně o půdě pro řešení majetkových restitučních nároků (mající navíc oporu v §23 zákona č. 119/1990 Sb. v platném znění ) je v daném případě ve shodě s již judikovanými názory Ústavního soudu (např. nález sp. zn. IV. ÚS 194/95) dána i v režimu zákona o půdě.
Z výše uvedených důvodů je proto třeba ústavní stížnost odmítnout, neboť v dosavadních řízeních nedošlo vůči stěžovateli ze strany rozhodujících orgánů k porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Dosavadní, byt' negativní, rozhodnutí (rozhodnutí o nevydání nemovitostí) nejenže nebrání, ale naopak otevírají stěžovateli cestu k podání návrhu na soud ve smyslu §8 odst. 1 zákona o půdě, a to ve lhůtě 6 měsíců od právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu o nevydání předmětných nemovitostí. Z těchto důvodů nezbylo ústavnímu soudu než ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 1 písm. f) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako nepřípustnou, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho tvrzeného práva poskytuje.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. srpna 1997.
JUDr. Eva Zarembová
soudce zpravodaj