ECLI:CZ:US:1997:4.US.190.96
sp. zn. IV. ÚS 190/96
Nález
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě ve věci stěžovatelů MUDr.F.V. a H.R. proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.3.1996, sp. zn. 3 Cdon 232/96, takto:
Rozhodnutí Okresního soudu Plzeň - sever, sp. zn. 7 C 1/92,
ze dne 28.1.1993, Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 14 Co 182/93,
ze dne 27.5.1993, a Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 3 Cdon 232/96, ze
dne 28.3.1996, se z r u š u j í .
Právo na náhradu nákladů řízení se stěžovatelům
n e p ř i z n á v á .
Odůvodnění:
Stěžovatelé se svou ústavní stížností, s odvoláním na
porušení čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 Listiny základních práv
a svobod, domáhají zrušení shora označených rozhodnutí obecných
soudů.
Okresní soud Plzeň -sever svým usnesením ze dne 28.1.1993,
sp. zn. 7 C 1/92, zastavil řízení o návrhu, jímž se stěžovatelé
podle zákona o mimosoudních rehabilitacích domáhali vydání
nemovitostí v obci K., a to rodinného domku čp. 118 se st.p. č.
253, o výměře 1432 m2, a v němž jako žalovaného označili Městský
úřad v K.. Soud I. stupně řízení zastavil pro podle jeho názoru
neodstranitelný nedostatek podmínky řízení - nedostatek
způsobilosti být účastníkem řízení na straně žalovaného Městského
úřadu v K. podle §103 a 104 o. s. ř. Krajský soud v Plzni svým
usnesením ze dne 27.5.1993, sp. zn. 14 Co 182/93, usnesení soudu
I. stupně o zastavení řízení potvrdil jako věcně správné, přitom
ve výroku svého potvrzujícího rozhodnutí připustil dovolání ve
smyslu §239 odst. 2 písm. b) o.s.ř. Nejvyšší soud ČR, který pak
o dovolání stěžovatelů proti uvedenému rozhodnutí krajského soudu
rozhodoval rozsudkem, sp. zn. 3 Cdon 232/96, ze dne 28.3.1996,
rozhodl tak, že dovolání stěžovatelů zamítl, když se v podstatě
ztotožnil se závěry soudu I. i II. stupně pokud jde o důvody
zastavení řízení.
V podrobném odůvodnění svého rozhodnutí poukazuje v úvodu na
to, že pokud je žaloba podána proti subjektu, který nemá
způsobilost být účastníkem řízení ve smyslu ustanovení §19
o.s.ř., nemůže mezi ním a žalobcem vzniknout žádný procesní vztah
a stejně tak nemůže v takovém případě vzniknout procesní vztah ani
mezi ním a soudem. Občanské soudní řízení nelze proto pro absenci
základního procesního subjektu vést a soud proto musí řízení
zastavit. Uvádí dále, že není přípustné, aby žalobce dodatečně
namísto subjektu nezpůsobilého být účastníkem řízení uvedl
subjekt, který tuto způsobilost má. Výslovné ustanovení o výměně
osoby, která není způsobilá být účastníkem řízení, za osobu, která
tuto způsobilost má, občanský soudní řád neobsahuje a neobsahuje
ani žádné ustanovení, z něhož by takovou možnost mohl soud dovodit
výkladem. Není proto podle Nejvyššího soudu ČR důvodná námitka
stěžovatelů, že jim soud I. stupně neumožnil, ani s přihlédnutím
k tomu, že jde o věc restituční, po potřebném poučení změnit
označení žalovaného (které ve svých důsledcích nelze chápat jinak,
než jako výměnu Městského úřadu v K. na místě žalovaného za město
K.), protože takovou možnost občanský soudní řád soudu nedává.
Nedává mu ji ani žádný jiný zákon, který by v tomto směru pro
restituční věci stanovil výjimku. Jakkoliv uvedený soud, jak dále
v odůvodnění svého rozhodnutí uvádí, souhlasí s tím, že by
oprávněným osobám v restitučních věcech měla být přiznána,
rozšířením poučovací povinnosti soudu nad rámec §5 o.s.ř.,
zvýšená ochrana při uplatňování jejich práv, nemůže jim ji soud
jen s ohledem na specifickou povahu restitučních sporů poskytnout,
aniž by porušil zákon. Ustanovení §5 o.s.ř., kterým je vymezen
rozsah poučovací povinnosti soudu, je totiž kogentní a žádným
právním předpisem z něj není stanovena výjimka. Protože nedostatek
způsobilosti být účastníkem řízení znamená pro soud povinnost
řízení bez dalšího zastavit, porušil by soud zákon i v ustanovení
§104 o.s.ř., pokud by řízení nezastavil, a namísto toho poučoval
oprávněnou osobu o tom, jak má neodstranitelný nedostatek podmínky
odstranit. Za této situace není tedy zjevně oprávněnou osobu o čem
poučovat. K námitce stěžovatelů, že v označení žalovaného šlo
o pouhý omyl, pak Nejvyšší soud ČR uvedl, že kategorie omylu je
kategorií občanského práva hmotného a občanským právem procesním
není upravena. Podle převládající právní teorie i praxe nelze
proto v procesu ustanovení občanského práva hmotného o omylu
použít. Procesní úkony se posuzují podle skutečně vyjádřeného
projevu účastníka a nelze tedy přihlížet k tomu, co účastník
zamýšlel.
Proti tomuto rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR směřuje ústavní
stížnost stěžovatelů, kteří v důvodech uvádějí, že již v dovolání
poukazovali na to, že výzvu k vydání nemovitosti doručili k rukám
starosty města K., který je zástupcem města i členem městského
úřadu. Před podáním žaloby s nimi jednal Městský úřad v K. a ani
ten je neupozornil na to, že nemá právní subjektivitu. Stěžovatelé
jako laici mohli těžko rozlišovat Městský úřad a město K., když
ani tento městský úřad o své právní subjektivitě nevyslovil
pochybnosti. Po podání žaloby jednal s Městským úřadem v K.
i soud, který nepochybně právní předpisy zná,a mohl tedy
navrhovatele poučit o nesprávném označení žalovaného, zejména
s ohledem na to, že navrhovatelé nebyli v soudním řízení právně
zastoupeni. Soud zastavil řízení až poté, co proběhla dvě ústní
jednání. S ohledem na uplynutí lhůt k uplatnění svého restitučního
nároku u soudu byli tak navrhovatelé zbaveni možnosti znovu svůj
restituční nárok uplatnit. To, že řízení bylo soudem bez
předchozího poučení a výzvy k úpravě žaloby zastaveno, považují
navrhovatelé za nespravedlivé, neboť v jiných restitučních
případech byla soudem dána žalobcům možnost své podání opravit.
Domnívají se proto, že jim shora uvedeným postupem byla odňata
možnost domáhat se svého práva daného jim příslušným restitučním
zákonem u nezávislého a nestranného soudu, a to z ryze formálních
důvodů. Navrhují proto, aby Ústavní soud po provedeném řízení
nálezem usnesení Okresního soudu Plzeň - sever, sp. zn. 7 C 1/92,
ze dne 28.1.1993, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni,
sp. zn. 14 Co 182/93, ze dne 27.5.1993, a rozsudek Nejvyššího
soudu ČR, sp. zn. 3 Cdon 232/96, ze dne 28.3.1996, zrušil.
Předsedkyně senátu, který napadené rozhodnutí vydal,
zastupující v této věci účastníka řízení - Nejvyšší soud ČR, ve
svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti v podstatě uvádí, že
soudní ochrana stěžovatelům odepřena nebyla, neboť soud o jejich
žalobě řádně jednal. Argumentem, že stěžovatelům byla odepřena
soudní ochrana, nemůže být ani skutečnost, že soud nerozhodl ve
věci samé a že řízení zastavil pro nedostatek právní subjektivity
žalovaného, neboť pro tento případ platný a nezrušený procesní
zákon takový postup stanoví. I když sama předsedkyně senátu, jak
uvádí, pokládá z hlediska smyslu a účelu daného restitučního
zákona za opodstatněné, aby osobám,podle něj oprávněným, mohla být
poskytována zvýšená ochrana rozšířením poučovací povinnosti soudu
nad rámec kogentně stanovený v §5 o.s.ř., je přesvědčena, že bez
výslovného zákonného zmocnění není oprávněna postupovat ve vztahu
k oprávněným osobám jiným způsobem, než stanoví kogentní
ustanovení procesního předpisu, a jakým by musela postupovat
v obdobných případech v jiných právních věcech než v restitučních.
V dalším pak poukázala na podrobné odůvodnění rozsudku Nejvyššího
soudu ČR dotčeného ústavní stížností s tím, že z důvodů uvedených
ve vyjádření i v napadeném rozhodnutí považuje ústavní stížnost za
nedůvodnou.
Vedlejší účastník řízení Městský úřad v K. se k obsahu
ústavní stížnosti nevyjádřil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem spisu Okresního
soudu Plzeň - sever, sp. zn. 7 C 1/92, dospěl k závěru, že ústavní
stížnost je důvodná.
Především je třeba zdůraznit, že z obsahu připojeného spisu
plyne, že stěžovatelé předtím, než se obrátili na soud, podali
bezúspěšně výzvu podle §5 odst.l zákona č. 87/1991 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, kterou adresovali k rukám starosty obce K..
Na tuto výzvu reagoval Městský úřad v K., který požádal
stěžovatele o předložení dokladů osvědčujících jejich restituční
nárok, aniž dal v této korespondenci jakkoliv najevo, že sám nemá
právní subjektivitu. Návrh na zahájení řízení u soudu ve své
restituční věci podali u soudu stěžovatelé sami, aniž byli právně
zastoupeni, a to v březnu 1992, tedy v době, kdy i mnohé soudy
samotné s obecními či městskými úřady jako s účastníky řízení
jednaly. Nasvědčuje tomu ostatně i postup soudu I. stupně v dané
věci, který po podání návrhu na zahájení řízení s městským úřadem
jednal, provedl dvě jednání, při kterých prováděl dokazování
k věci samé. Nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení
žalovaného si soud I. stupně uvědomil teprve v době, kdy lhůty
k uplatnění restitučního nároku stěžovatelů již uplynuly. Za
tohoto stavu věci Ústavní soud ani v tomto případě nemá důvodu
odchylovat se od názorů, které vyjádřil ve svých dřívějších
nálezech ve věcech obdobných, v nálezech, vydaných pod sp. zn. II.
ÚS 79/94, IV. ÚS 6/95, III. ÚS 74/94, II. ÚS 108/93, IV. ÚS 41/95
a III. ÚS 127/96, na které zde pro stručnost odkazuje. I v této
věci považuje Ústavní soud za potřebné opětovně zdůraznit, že
řízení o restitučních nárocích jsou specifická právě tím, že
v jejich průběhu jde o posouzení oprávněnosti nároků uplatněných
podle restitučních zákonů, sledujících odstranění křivd
způsobených v minulosti státem, a právě proto by stát a jeho
orgány - tedy i soudy - v těchto věcech neměly lpět na ryze
formálním přístupu - tak jak tomu bylo v daném případě. Za
správnou je proto v případech jako je tento, kdy z obsahu návrhu
na zahájení řízení stěžovatelů bylo zcela zřejmé, že uplatňují
restituční nárok, opírající se o ustanovení §6 odst. l písm. g)
zákona č. 87/1991 Sb.,třeba považovat praxi, vycházející
v uvedených případech z aplikace ustanovení §43 o.s.ř., které je
v poměru k ustanovení §5 o.s.ř. ustanovením speciálním, kterou
ostatně i Nejvyšší soud ČR uznal za správnou tím, že ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, která je vydávána za účelem
sjednocování judikatury soudů, uveřejnil pod č. 29/1995 rozsudek
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15.10.1993, podle
něhož v řízení o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci
podle zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
v případě nedostatku způsobilosti být účastníkem občanského
soudního řízení na straně žalovaného soud postupuje podle
ustanovení §43 odst. l a 2 o.s.ř. Soud tu vyzve žalobce k opravě
nebo doplnění žalobního návrhu nebo k jinému odstranění jeho
nedostatku. Neodstranění uvedeného nedostatku vede k zastavení
řízení (§43 odst. 2 o.s.ř.).
S ohledem na uvedené je proto třeba učinit závěr, že v daném
případě došlo postupem obecných soudů k porušení práva na soudní
ochranu stěžovatelů, zaručeného čl. 36 odst. l Listiny základních
práv a svobod, jakož i čl. 90 Ústavy ČR, podle kterého jsou soudy
povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem
poskytovaly ochranu právům, a proto z těchto důvodů byla ústavní
stížností napadená rozhodnutí obecných soudů zrušena.
Návrhu stěžovatelů na přiznání náhrady nákladů řízení nebylo
vyhověno, neboť okolnosti případu nebyly natolik mimořádné, aby
odůvodňovaly použití ustanovení §62 odst. 4 zákona č. 182/1993
Sb.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 9. června 1997