ECLI:CZ:US:1997:4.US.316.96
sp. zn. IV. ÚS 316/96
Usnesení
t
IV. ÚS 316/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
i i
f
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti AC, zastoupené advokátkou JUDr. L.S., proti rozsudku Městského soudu v Praze, sp.zn.23 Co 142/96, ze dne 19.6.1996, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou Ústavnímu soudu v zákonem stanovené lhůtě, se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 23 o 142/96, ze dne 19. 6. 1996, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 7 Č 234/91, ze dne 1. 8. 1995, kterým byla stěžovateli uložena povinnost uzavřít dohodu o vydání věci - pozemku parc.č. 173 v k.ú. V., s žalobkyní (v řízení před Ústavním soudem vedlejší účastnicí Doc. Ing. J.J.,CSc.). Současně stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl, aby ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
IV. ÚS 316/96
V řízení před obecnými soudy se vedlejší účastnice domáhala vydání výše uvedené nemovitosti podle §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, s tvrzením, že nemovitost přešla do vlastnictví státu v tzv. rozhodném období (7. 2. 1973) na základě kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, když původním vlastníkem předmětné nemovitosti byl F.Š., otec stěžovatelky.
Uvedenými rozhodnutími se stěžovatel cítí být dotčen na svých základních právech a svobodách, vyplývajících z čl. 4, 90, 95 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Podle názoru stěžovatele rozhodnutí obecných soudů v podstatě vůbec neodůvodňují, jak tyto došly k závěru, že kupní smlouva uzavřená mezi původním vlastníkem předmětné nemovitosti byla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, když se podle názoru stěžovatele právě v této otázce obecné soudy nevypořádaly s námitkami uplatněnými stěžovatelem v řízení před obecnými soudy. Dále uvádí, že obecné soudy nevzaly v úvahu rovněž již publikované nálezy ústavního soudu řešící problematiku tísně a nápadně nevýhodných podmínek u kupních smluv v souvislosti s restitucemi, zejména podle jeho názoru nepřihlédly k názoru, že nápadně nevýhodné podmínky je třeba vždy posuzovat podle okolností daného případu a vždy musí být nepochybně prokázáno, že byl porušen ekvivalent smluvních vzájemných plnění, popřípadě že poskytnuté plnění osoby ve svých důsledcích výrazně a zjevně znevýhodňovalo. Rovněž v otázce tísně nebylo podle stěžovatele vycházeno již z učiněných závěrů ústavního soudu. V daném případě totiž podle názoru stěžovatele nebylo prokázáno, že původní vlastník (otec vedlejší účastnice) byl nucen k prodeji. Naopak původní vlastník sám o prodej pozemku žádal a s ohledem na jeho věk a profesi nebylo podle názoru stěžovatele reálné, aby pozemek s dílnou, kterou dříve jako živnostník provozoval, chtěl nadále využívat. Dále stěžovatel uvádí, že nebyl prokázán žádný nátlak ze strany jeho právního předchůdce nebo některého státního orgánu. Prodejem nemovitosti se původní vlastník nedostal do situace pro něho naprosto nepřijatelné, naopak kupní cena vycházela podle názoru stěžovatele z tehdy nejvýše možné částky podle cenového předpisu.
Porušení práva na spravedlivý proces se podle stěžovatele Městský soud v Praze jako účastník řízení dopustil tím, že porušil svoji povinnost pečlivě přihlížet ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, jak mu ukládá §132 o.s.ř. a nepostupoval ani podle ustanovení §120 o.s.ř. upravujícího dokazování a hodnocení důkazů. Tímto postupem došlo podle tvrzení stěžovatele k porušení čl. 90 Ústavy ČR, čl. 10, 11 a 36 Listiny.
Dále stěžovatel zdůrazňuje, že nerespektováním dosavadních nálezů Ústavního soudu ( konkrétně uvádí nálezy, sp. zn. II.ÚS 53/95, ze dne 11.7.1995, sp. zn. I. ÚS 187/94, sp. zn. II. ÚS 59/95, ze dne 27.9.1995, a sp.zn. IV. ÚS 85/95, ze dne 9.10.1995) došlo obecnými soudy k porušení rovnosti účastníků zaručené v čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR (viz nález ÚS, sp. zn. II. ÚS 76/95, ze dne 27.9.1995, podle kterého obecné soudy musí přihlížet k porušení základních práv a svobod, zvláště pokud takové porušení bylo kvalifikováno Ústavním soudem).
Z obsahu Ústavním soudem vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 7 Č 234/91, Ústavní soud zjistil, že v řízeních před obecnými soudy byla v předmětné restituční věci předmětem skutkového a právního posouzení především otázka, zda k uzavření kupní smlouvy původním vlastníkem s právním předchůdcem stěžovatele, a tím k nabytí vlastnictví nemovitosti státem, došlo v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Z obsahu spisu plyne, že jak soud I., tak soud II. stupně při objasňování těchto otázek provedly důkazy a hodnocení v rozsahu a způsobem nevybočujícím podle názoru Ústavního soudu jak ze zákonných, tak z ústavněprávních mezí. Skutečnost, že stěžovatel se neztotožnil s těmito závěry (zejména ve vztahu k obsahu revizního znaleckého posudku a ve vztahu k otázce, zda byl či nebyl v době zamýšleného prodeje předmětného pozemku a na něm se nacházejí nemovitosti původní vlastník v tísni a nucen přistoupit na nápadně nevýhodné podmínky), nezakládá podle názoru Ústavního soudu, podloženého již ustálenou judikaturou, podle níž z Ústavního principu nezávislosti soudů obsaženého v čl. 82 Ústavy vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 o.s.ř.), sama o sobě protiústavnost v postupu obecných soudů. Jestliže totiž obecné soudy respektují kautely, dané ustanoveními občanského soudního řádu, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. posuzování skutkového stavu
IV. ÚS 316/96
jako správně zjištěného obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Ve vztahu k věci, která je předmětem ústavní stížnosti, lze podle zjištění Ústavního soudu konstatovat, že obecné soudy se nedostaly do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu, a tím ani do rozporu s čl. 11 Listiny. Závěry, k nimž obecné soudy dospěly při hodnocení podmínek "tísně" a "nápadně nevýhodných podmínek", jsou v tomto směru součástí nezávislosti soudního rozhodování.
Konkrétně ve vztahu k posuzované věci skutečnost, že původní vlastník zamýšlel prodat předmětný pozemek a stavbu na něm se nacházející, podle mínění Ústavního soudu sama o sobě nevylučuje, aby u následně realizovaného prodeje nebylo shledáno, že s ohledem na konkrétní okolnosti (osoba kupujícího, ocenění nemovitosti v soukromém vlastnictví, postavení původního vlastníka, který v době před zamýšleným prodejem využíval nemovitost k provozování své živnosti, jejíž ukončení bylo vyvoláno tehdejšími společenskopolitickými poměry a existující právní úpravou) byl realizován na základě kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek.
K tvrzení stěžovatele, že v daném občanskoprávním sporu nebyly ze strany obecných soudů respektovány jím citované nálezy Ústavního soudu, považuje ústavní soud za vhodné zdůraznit, že v předmětných nálezech Ústavní soud rozhodoval sice o ústavních stížnostech směřujících proti rozhodnutím obecných soudů v restitučních věcech, a to jednak podle zákona č. 87/1991 Sb., jednak podle zákona č. 229/1991 Sb., závěry v nich obsažené však nejsou v rozporu s výše uvedenými závěry Ústavního soudu ohledně vztahu právních závěrů obecných soudů a možnosti jejich přezkoumatelnosti Ústavním soudem, naopak v mnohém těmto názorům korespondují (např. v nálezu Ústavního soudu, sp. zn. 1. ÚS 187/94, svazek 4, č. 44, s. 3 nsl.,vyslovený právní názor, podle něhož není Ústavní soud běžnou třetí instancí všeobecného soudnictví, rovněž tak závěry ve směru ke kategorii nápadně nevýhodných podmínek v témže nálezu ve spoj. se závěry obsaženými v nálezu, sp. zn. II. ÚS 53/95, sv.4, č.53, s.59 nsl. Z toho, že Ústavní soud vyslovil, že je nutno nápadně nevýhodné podmínky posuzovat konkrétně, podle okolností daného případu, a vždy musí znamenat konkrétní nevýhodu oprávněného restituujícího občana ve
IV. ÚS 316/96
srovnání s občany jinými a dále že při zkoumání naplnění znaku nápadně nevýhodných podmínek podle §6 odst. 1 písm. g) z.č. 87/1991 Sb. je třeba pečlivě hodnotit, jde-li o nevýhodnost takové intenzity, že ji lze kvalifikovat jako nápadnou, nelze ve vztahu k předmětné věci dovodit, že by obecné soudy nezkoumaly tyto konkrétní okolnosti nápadně nevýhodných podmínek. Rovněž tak právní názory vyslovené Ústavním soudem v nálezech stěžovatelem uvedených, týkajících se kategorie tísně, otevírají pro obecné soudy poměrně široký prostor pro posouzení naplnění tísně v postavení původního vlastníka, a to jednak s "ohledem na politický nátlak, spojený s obdobím let 1948-89" (nález, sp. zn. IV.ÚS 85/95, svazek 4, č. 58, s. 87 nsl.), jednak ve vztahu ke skutečnosti, že "při posuzování naplnění znaku tísně ve smyslu restitučních předpisů je třeba mít na paměti, že ve skutečně právním státě se nikdo majetku nezbavuje, a proto bude vědomí nedostatku zákonné ochrany soukromého vlastnictví oním objektivně působícím a existujícím stavem, tedy tísní." (nález sp. zn. II.ÚS 59/95, sv. 4, č. 54, s. 63 nsl.)
Rovněž odkaz na nález, sp. zn. II.ÚS 76/95, sv. 4, č. 47, s. 27, v němž byl vysloven právní názor, že obecné soudy musí přihlížet k porušení základních práv a svobod občanů, zvláště pokud již bylo takové porušení kvalifikováno Ústavním soudem, má bezesporu širší dopad na postup obecných soudů, nicméně je třeba jej aplikovat v konkrétních souvislostech (v daném případě šlo ze strany Ústavního soudu o opakované vyslovení právního názoru na rozhodné období ve vztahu ke ztrátě vlastnického práva na základě znárodňovacích předpisů vydaných po 25.únoru 1948, zakotvujících zpětnou účinnost těchto předpisů). Jak bylo uvedeno výše ve vztahu k nálezům, týkajících se podmínek tísně a nápadně nevýhodných podmínek, vyslovil naopak Ústavní soud právní názory, jimiž otevřel široký prostor pro interpretaci těchto pojmů obecnými soudy ve vztahu ke konkrétním situacím a bylo by proti smyslu těchto právních závěrů, kdyby naopak ústavní soud přehodnocoval právní závěry soudů obecných, když tyto neporušily ústavněprávní mantinely dané jim pro volné hodnocení důkazů.
6 IV. ÚS 316/96
Ústavní soud z uvedených důvodů neshledal, že by stěžovateli bylo v rozporu s čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny odepřeno právo na soudní ochranu a že by napadené rozhodnutí bylo v rozporu s čl. 90, 95 odst. 1 ústavy ČR ani s čl. 10, 11 Listiny, a proto ústavní stížnost jako neopodstatněnou podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. srpna 1997
JUDr. Eva Zarembová
soudce zpravodaj