ECLI:CZ:US:1997:4.US.329.96
sp. zn. IV. ÚS 329/96
Usnesení
IV. ÚS 329/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti T.P., zastoupeného advokátem JUDr. P.R., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 9. 1996, sp. zn. 13 Co 721/96, za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení a za vedlejšího účastenství RNDr. R.P. a E.P., zastoupených advokátem JUDr. J.K., takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 28. 11. 1996 byla Ústavnímu soudu doručena včas podaná ústavní stížnost směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 9. 1996, sp. zn. 13 Co 721/96, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 23. 4. 1996,. č. j. 10 C 284/95-37. Těmito rozsudky byl zamítnut stěžovatelův návrh, aby mu R.P. a E.P. vydali ideální čtvrtinu nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí pro k. ú. O., na LV 666 a aby o vydání sepsali písemnou dohodu dle zákona č. 87/1991 Sb.
IV. ÚS 329/96
S výše uvedenými soudními rozhodnutími stěžovatel nesouhlasí a uvádí, že usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 24. 9. 1990, sp. zn. Rt 161/90, byl soudně rehabilitován podle zákona č. 119/1990 Sb. Tímto usnesením byly zrušeny všechny výroky rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 15. 4. 1987, sp. zn. 1 T 38/87, kterým byl pro trestný čin nedovoleného opuštění republiky odsouzen mimo jiné k trestu propadnutí majetku. Na základě tohoto zrušeného rozsudku získal čs. stát do vlastnictví jeho ideální 1/4 zmíněných nemovitostí, kterou pak od státu odkoupili dne 23. 11. 1987 manželé R. a E.P., kteří tyto nemovitosti vlastní dodnes. Stěžovatel připouští, že odpůrci nesplňují podmínky stanovené v §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., je však toho názoru, že jeho právo na vydání věci vyplývá ze skutečnosti, že v důsledku soudní rehabilitace nikdy nepřestal být vlastníkem, a proto jeho právní postavení je nutné posuzovat podle §19 a 20 a nikoli podle §4 cit. zákona. Zrušením odsuzujícího rozsudku nastal podle jeho názoru ex tunc stav, jako by vlastnictví nikdy neztratil. V tomto směru se dovolává nálezu Ústavního soudu ČR I. ÚS 117/93 ze dne 2. 2. 1995 a dále nálezu téhož soudu ze dne 21. 12. 1992 I. ÚS 597/92. Na základě těchto skutečností je stěžovatel přesvědčen, že obecné soudy nesprávně posoudily jeho postavení jako vlastníka věci a svými rozhodnutími porušily čl. 11 odst. 1 věta první a druhá Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 36 odst. 1 této Listiny a čl. 90 Ústavy. Ze všech těchto důvodů žádá zrušení rozsudku odvolacího soudu.
Ústavní soud si vyžádal od účastníka řízení Krajského soudu v Ostravě, konkrétně pak předsedkyně senátu, který ve věci rozhodoval, (JUDr. P.O.), vyjádření k podané ústavní stížnosti. V tomto vyjádření se uvádí, že pokud se stěžovatel dovolává nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 597/92, pomíjí, že jeho návrh byl podán jako návrh restituční, tedy dle speciálního zákona, kterým se demokratická společnost snaží alespoň částečně zmírnit následky minulých majetkových a jiných křivd. Proto se musely obecné soudy zabývat otázkou pasivní legitimace odpůrců
IV. Ú5 329/96
podle tohoto předpisu. Nešlo tedy o žalobu indikační. Pokud pak se stěžovatel dovolává nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 117/93, připomíná krajský soud, že právě v tomto nálezu Ústavní soud výslovně uvádí, že při aplikaci §20 je třeba postupovat plně v souladu s §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., protože jiný výklad by znamenal nerovnoprávné postavení oprávněných osob ve zcela stejné právní situaci. Dále se ve vyjádření uvádí, že stěžovateli nebyla odepřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, neboť proběhlo řádné občanské soudní řízení s dokazováním, návrh však byl zamítnut z věcných důvodů. Nemohl tedy být porušen ani čl. 90 Ústavy.
Vedlejší účastníci se k ústavní stížnosti vyjádřili prostřednictvím svého právního zástupce dne 27. 12. 1996. Ve vyjádření se uvádí, že stěžovatel se domáhal po vedlejších účastnících vydání nemovitostí a uzavření dohody z titulu zákona č. 87/1991 Sb. V řízení se prokázalo, že stěžovatel je oprávněnou osobou podle §19 odst. 1 a §3 odst. 1 tohoto
zákona. Neprokázalo se však, že by vedlejší účastníci byli osobami povinnými nemovitost vydat dle §4 odst. 2 cit. zákona, neboť ji nezískali v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění. Námitka, že kupní cena neodpovídala tehdy platným cenovým předpisům, byla vyvrácena znaleckými posudky. Podle názoru vedlejších účastníků dospěly obecné soudy na základě těchto skutečností ke správným závěrům a stěžovatel se tedy může domáhat pouze finanční náhrady podle
§13 cit. zákona. Odmítají proto tvrzení stěžovatele o porušení jeho ústavních práv a navrhují zamítnutí ústavní stížnosti.
Ústavní soud si dále vyžádal spis vedený Okresním soudem v Olomouci pod sp. zn. 10 C 284/95 a seznámil se s jeho obsahem. Současně vzal na vědomí sdělení tohoto soudu ze dne 9. 1. 1997, ze kterého vyplývá, že dne 5. 8. 1996 podal stěžovatel u tohoto soudu další totožný návrh na zahájení řízení, věc je vedena pod sp. zn. 10 C 168/96 a dosud o ní nebylo pravomocně rozhodnuto.
IV. ÚS 329/96
Ústavnímu soudu nenáleží právo revidovat rozsudky obecných soudů jen z toho důvodu, že s nimi stěžovatel nesouhlasí. Jak uvedl již opakovaně ve svých rozhodnutích, je oprávněn ke zrušení rozsudku pouze tehdy, pokud by byl vydán na základě procesu, který nebyl ve svém celku procesem spravedlivým, případně tehdy, pokud by interpretace právních předpisů, o které je rozhodnutí opřeno, byla natolik extrémní, že by vybočovala z mezí ústavnosti. Pokud jde o proces, který napadenému rozsudku předcházel, neshledal Ústavní soud nic, co by jej opravňovalo ke konstatování, že byly porušeny zásady spravedlivého procesu stanovené v hlavě páté Listiny.
Pokud jde o interpretaci aplikovaných právních předpisů obecnými soudy, nesdílí Ústavní soud názor stěžovatele, že by byla v rozporu s nálezem Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 117/93, resp. s nálezem Ústavního soudu ČSFR sp. zn. I. ÚS 597/92 ze dne 21. 12. 1992, (který stěžovatel ve svém návrhu mylně označuje za nález ÚS ČR). Ústavní soud neshledal v této věci žádný důvod k tomu, aby měnil svůj zásadní právní názor, který již ve svých rozhodnutích opakovaně vyslovil (viz např. I. ÚS 167/95, I. ÚS 62/94, IV. ÚS 126/94, IV. ÚS 194/95, jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu Pl.ÚS-st.-4/97 z 11. 3. 1997 a řada dalších). Podstatou tohoto právního názoru je, že pravomocná soudní rozhodnutí vydaná podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudních rehabilitacích, nezakládají sama o sobě a bez dalšího nabytí vlastnictví k nemovitostem, resp. k jinému majetku, o něhož byl vysloven trest propadnutí nebo zabrání. Brání tomu totiž ustanovení §23 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., které váže úpravu podmínek uplatňování nároků vyplývajících ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci, jakož i způsob náhrady a rozsah těchto nároků, na zvláštní zákon, kterým je třeba rozumět zákon č.87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (§19 a §20), jakož i zákon č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (§6 odst. 1 písm. a/). Při úvaze o tom, zda ustanovení §23 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci je či není v rozporu
IV. ÚS 329/96
zejména s článkem 11 odst. 1 Listiny, vychází Ústavní soud z toho, že smyslem a účelem ustanovení §23 je v prvé řadě také ochrana původního vlastníka, a to především vzhledem k námitce vydržení. Toto ustanovení chrání tedy právo každého vlastnit majetek potkud, že se mu náhrady dostane v každém případě, ne vždy však formou naturální restituce. Ústavní soud proto konstatuje, že na stěžovatele se sice vztahuje dobrodiní nového otevření lhůty ve smyslu nálezu tohoto soudu, který byl publikován pod č. 164/1994 Sb., nic to však nemění na skutečnosti, že Ústavní soud neshledal na rozhodnutích obecných soudů, která jsou ústavní stížností napadána, nic, co by jej nutilo k jejich zrušení pro neústavnost.
Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků byl nucen návrh jako zjevně neopodstatněný odmítnout podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. 3. 1997
JUDr. Pavel Varvařovský soudce zpravodaj