ECLI:CZ:US:1997:4.US.51.97
sp. zn. IV. ÚS 51/97
Usnesení
IV. ÚS 51/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl o ústavní stížnosti J.B., zastoupeného advokátem JUDr. PhDr. O.Ch., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 1 Tvno 259/96, ze dne 19. 12. 1996, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností, s odvoláním na porušení článku 1, 2 odst. 3, čl. 3 a čl. 10 Ústavy ČR, čl. 3 odst. 3 a čl. 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 1 písm. c), odst. 3 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 12. 1996, sp. zn. 1 Tvno 259/96.
Napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR byla zamítnuta stížnost stěžovatele, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 4 Ntv 34/96, ze dne 19. 11. 1996, jímž byla již podruhé uvedeným soudem prodloužena jeho vazba nad dvouletou lhůtu, uvedenou v §71 odst. 3 trestního řádu, a to do 15. 5. 1997. Odůvodnění tohoto usnesení Vrchního soudu v Praze je třeba podle stěžovatele, jak uvádí v ústavní stížnosti, posuzovat ve spojitosti s odůvodněním předchozího rozhodnutí o prodloužení vazby ze dne 17. 5. 1996, z nichž vyplývá, že závažné důvody k mimořádnému prodloužení vazby nad maximální hranici spatřuje soud v personální přetíženosti Krajského soudu v Plzni, kvůli níž musel být spis studován dvěma senáty, a dále ve skutečnosti, že si stěžovatel pravidelně podával žádosti o propuštění z vazby a soudy se jimi musely zabývat. Kromě toho je zde popisován postup soudu při rozhodování o vrácení věci k došetření a v rámci sporů o místní příslušnost. Veškeré tyto argumenty považuje stěžovatel za účelové a domnívá se, že je nepřípustné jimi mimořádné prodloužení vazby odůvodňovat. Opětovně také zpochybňuje důvody vazby podle §67 písm. a) trestního řádu, avšak s tím, že těžiště této jeho ústavní stížnosti spočívá
2 IV. ÚS 51/97
v argumentaci, že v jeho případě neexistují závažné důvody k mimořádnému prodloužení vazby nad dvouletou lhůtu. S odvoláním na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva uvádí, že přetíženost soudu, nedostatek soudců nebo soudních úředníků a administrativní obtíže nemohou být omluvou pro časové průtahy. Stejně tak nemůže být omluvou pro časové průtahy tvrzení, že on sám soud zdržoval pravidelně podávanými žádostmi o propuštění z vazby, neboť toto je jeho základním právem, a pro uplatňování tohoto práva mu nemůže být způsobena újma. Uvádí dále, že je přesvědčen, že jeho případ není nijak zvlášť obtížný a spisový materiál není obsáhlý. Poukazuje na to, že přípravné řízení trvalo 17 měsíců a zdůrazňuje, že těžiště dokazování je právě v přípravném řízení, nehledě na to, že předmětem dokazování v přípravném řízení byla prakticky celá jeho podnikatelská činnost, zatím co v řízení před soudem bude dokazování soustředěno pouze na dva obchodní případy, které jsou předmětem obžaloby. Přesto od podání obžaloby do nařízení hlavního líčení uplynulo dalších 17 měsíců, přičemž je třeba počítat s tím, že samotné hlavní líčení bude také časově náročné. Časové průtahy nejsou podle něj způsobeny obtížností případu, ale mnohem spíše vadným procesním postupem soudu, který dále v ústavní stížnosti popisuje a který spatřuje v tom, že dne 11. 4. 1996 Krajský soud v Plzni rozhodl o vrácení věci státnímu zástupci k došetření. Toto usnesení bylo ke stížnosti státního zástupce Vrchním soudem v Praze dne 18. 7. 1996 zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení plzeňskému soudu. Ten pak dne 2. 9. 1996 z důvodu nepříslušnosti postoupil věc Městskému soudu v Praze, který s postoupením věci nesouhlasil, a 30. 10. 1996 proto o příslušnosti rozhodl vrchní soud, a to tak, že příslušným soudem je Krajský soud v Plzni. Stěžovatel se domnívá, že by neměl být krácen na svých základních právech proto, že soudy nejsou schopny dohodnout se na příslušnosti. Účelovost argumentů užitých při prodloužení vazby pak podle něj dokládá fakt, že Vrchní soud v Praze své původní prodloužení vazby postavil na tom, že bude třeba rozsáhlým způsobem doplnit dokazování, pokud nebude vyhověno stížnosti státního zástupce, přitom za 2 měsíce nato, tentýž soud stížnosti státního zástupce vyhověl a rozhodl, že došetření se provádět nebude. Stěžovatel je proto přesvědčen o tom, že vrchní soud v době, kdy vazbu prodloužil, již musel vědět, že stížnosti státního zástupce vyhoví a že došetření se provádět nebude, přesto použil provádění došetření jako důvod prodloužení vazby. Ze všech uvedených důvodů proto stěžovatel navrhl, aby jeho ústavní stížnosti bylo zcela vyhověno a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 12. 1996, sp. zn. 1 Tvno 259/96, bylo zrušeno.
Nejvyšší soud ČR ve svém písemném vyjádření k obsahu stížnosti především odkázal na důvody napadeného rozhodnutí, přičemž zdůraznil, že v případě stěžovatele jde o věc velmi obtížnou a složitou, stěžovatelovo tvrzení, že vrchní soud, rozhodující v květnu 1996 o prodloužení vazby obviněného, musel již v té době vědět, že za více než 2 měsíce zruší usnesení krajského soudu o vrácení věci státnímu zástupci k došetření, je natolik nelogické, že není třeba jej dále vyvracet. Totéž lze v podstatě tvrdit o jeho námitce, že uplatňování práv obviněného nemůže být důvodem průtahů v řízení, resp. důvodem o prodloužení jeho vazby. Je samozřejmé, že i když jde o obhajobu v rámci zákona, její maximální možné využívání může vést, a v daném případě také vedlo, k prodloužení řízení, neboť soud v takovém případě musí na tuto obhajobu reagovat a o žádostech obviněného rozhodovat. V této souvislosti Nejvyšší soud ČR také připomíná, že tato příčina soudem nezaviněného průtahu v řízení je uznávána i v rozhodnutích Evropského soudu, kdy bylo judikováno, že "postoj a chování dotčené osoby, které vedou k průtahům v řízení, oslabují její stížnost proti těmto průtahům. Ve vyjádření se připouští, že příčinou určitých průtahů byl též i procesní postup soudu I. stupně s tím, že takový postup nalézacího soudu však v podobných obtížných věcech není nijak výjimečný. Stěžovatelovy námitky nepokládá účastník řízení v žádném směru za důvodné a navrhl proto odmítnutí ústavní stížnosti.
3 IV. ÚS 51/97
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem spisu Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 33 T 4/96 (který mu byl uvedeným soudem předložen teprve dne 18. 8. 1997, když v předcházejícím období probíhalo několikadenní hlavní líčení, a to opakovaně, a spis musel být předložen Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o dalším prodloužení vazby), dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Nejvyšší soud ČR vydal ústavní stížností napadené usnesení, jímž zamítl stížnost stěžovatele proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze o prodloužení vazby do 15. 5. 1997, když dospěl k závěru, že u stěžovatele nadále trvá důvod vazby podle §67 písm. a) trestního řádu, neboť obviněný je stíhán pro zvlášť závažný trestný čin, za nějž lze uložit trest odnětí svobody od 5 do 12 let, škoda, kterou měl svou trestnou činností způsobit, je v obžalobě vyčíslena částkou Kč 62 000 000,-, přitom z obsahu trestního spisu je zřejmé, že je zadlužen a má v zahraničí řadu kontaktů, proto je dána důvodná obava, že by uprchl nebo se skrýval, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul. V souvislosti s tím Nejvyšší soud ČR, jak je uvedeno v odůvodnění napadeného usnesení, sdílí názor vrchního soudu, že propuštěním stěžovatele z vazby na svobodu by bylo podstatně ztíženo, né-li zmařeno, dosažení účelu trestního řízení. Z počtu procesních úkonů jednotlivých soudů, s přihlédnutím k délce přípravného řízení i obtížnosti věci, je podle něj zřejmé, že trestní věc nebylo možno ze závažných důvodů pravomocně skončit v zákonné dvouleté vazební lhůtě, a proto považoval Nejvyšší soud ČR podmínky §71 odst. 3 trestního řádu pro prodloužení vazby stěžovatele za splněny.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá porušení svých ústavně zaručených práv v podstatě s tvrzením, že k porušení uvedených ustanovení došlo tím, že:
1. byl vzat do vazby, aniž by zde byly konkrétní skutečnosti odůvodňující obavu, že se bude
vyhýbat trestnímu stíhání,
2. nejsou v trestní věci proti němu vedené závažné důvody k mimořádnému prodloužení
vazby nad dvouletou hranici podle §71 odst. 3 trestního řádu, neboť :
a) věc není mimořádně obtížná, což podle něj potvrzuje poměrně rychle provedené přípravné řízení, v jehož rámci bylo provedeno podstatně rozsáhlejší dokazování, než má být předmětem řízení před soudem,
b) časové průtahy nelze odůvodňovat administrativní přetížeností soudů,
c) časové průtahy nelze odůvodňovat tím, že je způsobuje stěžovatel, který využívá svých základních práv,
d) časové průtahy jsou způsobeny nesprávným procesním postupem soudu a spory o místní
příslušnost, což jsou skutečnosti z hlediska jeho základních práv zcela irelevantní,
3. poté, co byl zbaven svobody, nebyl v přiměřené lhůtě souzen a má tedy podle čl. 5 odst. 3
právo být propuštěn během řízení,
4. jeho záležitost není projednána v přiměřené lhůtě, přičemž skutečnosti, které způsobily časové průtahy, jsou z hlediska jeho základních práv irelevantní.
Pro posouzení důvodnosti tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod bylo třeba v prvé řadě posoudit otázku přiměřenosti lhůty trvání vazby.
Hned v úvodu je třeba předeslat, že ústavní soud nemá důvod ani při posuzování této ústavní stížnosti stěžovatele odchýlit se od názoru na existenci a trvání vazebního důvodu podle §67 písm. a) trestního řádu u stěžovatele tak, jak jej vyjádřil v rozhodnutí o předchozí ústavní stížnosti stěžovatele v usnesení ze dne 11. 10. 1996, sp. zn. IV. ÚS 175/96. Za tohoto
4 IV. ÚS 51/97
stavu bylo třeba zabývat se věci především z pohledu čl. 5 odst. 3 Úmluvy (a čl. 8 odst. 5 Listiny), posoudit tedy otázku "přiměřenosti lhůty" z hlediska uvedeného ustanovení a na ně v našem právním řádu navazujícího ustanovení §71 odst. 3 trestního řádu, které bylo obecnými soudy aplikováno. Podmínky tohoto ustanovení trestního řádu považuje Ústavní soud v daném případě za splněny. Jak shora uvedeno, ústavní soud nemá důvodu odchylovat se od názoru na vazební důvod, který vyjádřil ve svém předchozím rozhodnutí, přitom je tímto důvodem tzv. útěková vazba, proto je třeba považovat zároveň za splněnou i další podmínku ustanovení §71 odst. 3 trestního řádu, totiž že propuštěním stěžovatele na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního řízení. Zbývalo tedy posoudit, zda skončení trestního stíhání stěžovatele do 2 let skutečně bránila obtížnost věci, nebo jiný závažný důvod. Ani při posouzení této otázky však obecným soudům protiústavnost vytýkat nelze. V daném případě obžaloba viní stěžovatele z pokračujícího trestného činu podvodu podle §250 odst. I a 4 trestního zákona, jehož se měl dopustit tím, že způsobil bance škodu ve výši 5 000 000,- Kč, a to tím, že při uzavírání úvěrové smlouvy uvedl pracovníky banky v omyl nesdělením potřebných informací, takto uvedenou částku vylákal a později nezaplatil. Dále je mu kladeno za vinu, že dne 2. 1. 1992 jednal obdobným způsobem vůči P. a získal tak částku 57 000 000,- Kč, kterou rovněž nezaplatil. Podle názoru ústavního soudu jde v této věci stěžovatele nepochybně z hlediska skutkového o věc obtížnou a komplikovanou, na provádění důkazů náročnou, když nelze také pominout okolnost, na níž poukazuje Krajský soud v Plzni, jak je patrno z obsahu spisu, totiž že mimo dílčí útoky popsané obžalobou bylo stěžovateli sděleno obvinění pro další dílčí útoky (stěžovatel byl takto obviněn pro celkem 11 dílčích útoků podvodu, z nichž 10 je proti peněžním ústavům a jeden proti obchodní společnosti, jimiž měla být způsobena škoda více než 200 000 000,- Kč), přitom krajský soud zvažuje, zda nejde o jednání, která by mohla být posuzována jako 11 dílčích útoků jednoho pokračujícího trestného činu, a proto se v rámci dokazování v řízení zabývá i důkazy, týkajícími se uvedených 11 dílčích útoků.
Zásadě hospodárnosti řízení sice neodpovídá procesní postup soudu I. stupně po podání obžaloby, zejména pokud jde o řešení otázky místní příslušnosti, až poté, co bylo nadřízeným soudem zrušeno rozhodnutí o vrácení věci k došetření, na druhé straně je však třeba vidět, že tento postup soudu se nijak výrazným způsobem do doby trvání trestního řízení nepromítl, nelze jej hodnotit jako průtah zbytečný, když do ustanovení o místní příslušnosti a tedy i do jejich aplikace se promítá základní právo na zákonného soudce.
Je jistě především věcí státu, aby organizoval soudnictví tak, aby nedocházelo k nepřiměřenému prodlužování soudního řízení, v daném případě však počáteční zdržení způsobené přetížeností danou věc projednávajícího senátu bylo správou soudu řešeno a vyřešeno změnou senátu. Se stěžovatelem lze obecně souhlasit v tom, že průtahy v řízení nelze omlouvat tím, že soud byl zdržován pravidelně podávanými žádostmi o propuštění z vazby, neboť jde o výkon práv stěžovatele, jejichž uplatňování mu nemůže jít k tíži, na druhé straně je však třeba v tomto případě brát v úvahu i to, že ne všechny žádosti stěžovatele o propuštění z vazby byly podávány "rozumně", když při v zásadě opakující se argumentaci byly opětovně podávány krátce poté, co nabylo právní moci rozhodnutí o žádosti předchozí (jako příklad lze uvést žádost ze dne 30.8.1996, když o předchozí žádosti bylo pravomocně rozhodnuto dne 18.7.1996.).
S ohledem na shora uvedené má Ústavní soud za to, že v případě stěžovatele, zejména s ohledem na obtížnost věci, důvody mimořádného prodloužení vazby podle §71 odst. 3
5 IV. ÚS 51/97
trestního řádu byly dány, a nelze proto považovat dobu trvání vazby, prodlouženou napadeným usnesením do 15. 5. 1997, za nepřiměřenou z hlediska ustanovení čl. 5 odst. 3 Úmluvy, tím méně pak z hlediska ustanovení č1. 6 odst. 1 Úmluvy. Vycházejíc z tohoto závěru pak nelze dovodit ani porušení práv zaručovaných v dalších stěžovatelem označených článcích, a proto ústavní stížnost jako neopodstatněnou podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. září 1997
JUDr. Eva Zarembová
soudce zpravodaj