ECLI:CZ:US:1998:1.US.163.97
sp. zn. I. ÚS 163/97
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem JUDr. Vladimírem Paulem ve věci návrhu stěžovatele K.S., zastoupeného JUDr. V.D., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. února 1997, sp. zn. 35 Ca 47/96, a proti rozhodnutí Katastrálního úřadu B. ze dne 21. 5. 1996, čj. 911V6 - 1370/96, takto:
Návrh ústavní stížnosti se o d m í t á
Odůvodnění:
Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 12. 5. 1997, doplněným podáním ze dne 10. 3. 1998 a navrhl zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně a rozhodnutí Katastrálního úřadu B.,jak je uvedeno výše.
Katastrální úřad zamítl návrh na vklad vlastnických práv vyplývajících z dohody o vydání věci, uzavřené mezi Správou nemovitostí B., s. p., jako vydávajícím a stěžovatelem
I. ÚS 163/97
jako příjemcem ohledně 95,44% nemovitostí - domu č. p. 164 s pozemkem p. č. 990, zaps. na LV č. 433 a LV č. 10001 pro katastrální území V. V odůvodnění uvedl, že Správa nemovitostí B. nebyla oprávněna nakládat s nemovitostmi podle zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť vydávání nemovitostí je limitováno ustanoveními tohoto zákona o tom, za jakých podmínek lze provést převod vlastnického práva k nemovitostem z osoby povinné na osobu oprávněnou. Předmětné nemovitosti byly konfiskovány podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., tedy přímo ze zákona dnem jeho účinnosti (30. 10. 1945), tj. mimo rozhodné období stanovené ustanovením §1 zákona č. 87/1991 Sb. Dílčí výměr správního orgánu - Ministerstva průmyslu ze dne 22. 12. 1947 (správné datum je 22. 12. 1949) - měl podle katastrálního úřadu pouze deklaratorní charakter, který vymezoval osobu vlastníka a konkrétní majetek podléhající konfiskaci. Nesouhlasil se stanoviskem uvedeným v čl. III dohody o vydání věci., tj. že stát převzal nemovitosti bez právního důvodu, neboť v době konfiskace byly podle něj splněny všechny předpoklady pro ni a rozhodnutí o konfiskaci nebylo nikdy zrušeno.
Krajský soud v Brně svým rozsudkem ze dne 21. 2. 1997 správní rozhodnutí potvrdil, když dovodil, že v §6 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. není uvedena konfiskace jako zákonem stanovený důvod k restituci. Konfiskace majetku se podle něj uskutečnila již vydáním dekretu samotného a ani skutečnost, že K.S. st. požádal o navrácení čs. státního občanství (k čemuž došlo osvědčením ze dne 28. 11. 1950), není pro posuzovanou věc relevantní pro své účinky ex nunc. Navrácení občanství podle §3 ústavního dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., je rozdílný od zjištění tzv. státní spolehlivosti podle §2 odst. 2 tohoto ústavního dekretu. Dále krajský soud dovodil, že na stěžovatelův spoluvlastnický podíl se konfiskace vztahuje, protože spoluvlastnické podíly ostatních spoluvlastníků, tj. M.S. a J.S., jejichž německou národnost
2
I. ÚS 163/97
nikdo nezpochybnil, konfiskaci podléhaly. Podíl otce stěžovatele pak konfiskaci podléhal podle ustanovení §2 odst. 5 dekretu č. 108/1945 Sb., podle kterého jsou-li osoby, jejichž majetek podléhá konfiskaci, jako spoluvlastníci ve společenství s osobami, které pod ustanovení §1 nespadají a činil-li jejich podíl více než jednu polovinu, podléhá majetek konfiskaci celý.
V ústavní stížnosti se stěžovatel vrací k důvodům, které uplatnil již v odvolacím řízení a které byly soudem vzaty v úvahu a o nichž bylo jím rozhodnuto, jako námitky, že stěžovatel splňoval podmínky vynětí z konfiskace majetku podle §1 odst. 2 dekretu č. 108/1945 Sb., že k převzetí majetku státem došlo bez právního důvodu a že vrácením československého státního občanství bylo i stvrzením tzv. státní spolehlivosti a že neexistuje pravomocné konfiskační rozhodnutí.
Stěžovatel má za to, že postupem soudů byla porušena jeho ústavně zaručená práva jako dědice K.S. st., a to podle čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 9 Ústavy ČR, a odvolává se na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 35/96, I. ÚS 59/93 a IV. ÚS 56/94.
Soudce zpravodaj vyšel z ústavní stížnosti K.S. a obou napadených rozhodnutí uvedených v záhlaví tohoto usnesení a zjistil, že namítané porušení vlastnického práva podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod není namístě, protože toto ustanovení citované Listiny chrání jen vlastnické právo skutečné, již existující a nikoliv takové, jehož povaha je sporná a kde např. probíhá v takové věci soudní řízení. Z toho důvodu nemohlo ani dojít k porušení práva na dědění. Jestliže se namítá porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod, je třeba brát v úvahu, že není možné jeho ustanovení chápat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení, tj. že stěžovateli by bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, které podle jeho názoru odpovídá skutečným hmotněprávním poměrům. Právo na spravedlivý
I. ÚS 163/97
proces znamená zajištění práva na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Soudní jednání v obou instancích řádně proběhla, rozhodnutí byla náležitě zdůvodněna a výsledek odpovídá skutkovým zjištěním. Pokud stěžovatel v řízení neunesl důkazní břemeno, nemůže Ústavní soud svým zásahem vzniklou situaci napravovat.
Ústavní soud v postupu soudů namítané porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod, ani jiných ústavních procesních práv, např. čl. 90 Ústavy ČR, neshledal. Nemohl vyvodit ani jiné závěry z citovaných rozhodnutí Ústavního soudu pro odlišnost tohoto případu a musel proto návrh ústavní stížnosti považovat ze zjevně neopodstatněný.
Soudce zpravodaj proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. května 1998 JUDr. Vladimír Paul
soudce Ústavního soudu