Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 22.09.1998, sp. zn. I. ÚS 18/98 [ nález / PAUL / výz-3 ], paralelní citace: N 104/12 SbNU 81 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1998:1.US.18.98

sp. zn. I. ÚS 18/98 Nález Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě ve věci návrhu stěžovatele V. S., zastoupeného JUDr. PhDr. O. Ch., o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 6. 1997, sp. zn. 38 Co 600/96, a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1391/97, za vedlejší účasti Obce Popůvky, okr. Brno - venkov, zastoupené JUDr. D. Z., takto: Ústavní stížnosti se zcela vyhovuje a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 6. 1997, sp. zn. 38 Co 600/96, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1391/97, se zrušují. Odůvodnění: Stěžovatel se domáhá návrhem ústavní stížnosti ze dne 12. 1. 1998 zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu ČR s tím, že má za to, že oběma rozhodnutími těchto soudů došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR, jak o tom svědčí průběh řízení, který uvádí. Dne 18. 11. 1991 podal stěžovatel u Okresního soudu Brno - venkov žalobu proti vedlejšímu účastníku, jíž se domáhal uzavření dohody o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb. Vedlejšího účastníka v žalobě označil jako Obecní úřad Popůvky. Okresní soud Brno - venkov rozsudkem ze dne 27. 12. 1992 žalobě vyhověl, přičemž vedlejší účastník byl v rozsudku označen správně jako Obec Popůvky, protože počínaje podáním ze dne 7. 5. 1992 jej stěžovatel začal takto označovat. Soud to pochopil jako upřesnění označení účastníka ze strany stěžovatele. Rozsudek tohoto soudu byl dne 30. 6. 1995 Krajským soudem v Brně zrušen. Odvolací soud dospěl k závěru, že pokud stěžovatel v průběhu řízení přestal žalovanou stranu označovat jako Obecní úřad Popůvky a začal ji označovat jako Obec Popůvky, nejednalo se o upřesnění označení účastníka, ale o návrh na záměnu účastníka. Podle názoru odvolacího soudu se nejednalo o nepřesné označení obce, ale o označení jiného žalovaného bez právní subjektivity, což je třeba chápat jako neodstranitelný nedostatek podmínek řízení. Poté soud prvního stupně, jsa vázán závazným právním názorem odvolacího soudu, rozhodl usnesením ze dne 20. 10. 1995 tak, že záměna žalovaného se nepřipouští. Odvolání stěžovatele proti tomu Krajský soud v Brně nevyhověl a usnesení dne 28. 2. 1996 potvrdil. Dne 29. 4. 1996 Okresní soud Brno - venkov řízení zastavil z důvodu neodstranitelného nedostatku podmínek řízení, opět na základě závazného právního názoru odvolacího soudu. Proti jeho usnesení se stěžovatel znovu odvolal, avšak dne 13. 6. 1997 Krajský soud v Brně napadené usnesení potvrdil. Z důvodu existence nejednotné judikatury však připustil možnost dovolání. Dovolání stěžovatel podal dne 18. 7. 1997. S ohledem na současnou praxi Ústavního soudu podal stěžovatel zároveň dne 22. 7. 1997 ústavní stížnost. Věc byla vedena pod sp. zn. IV. ÚS 265/97. Dne 13. 8. 1997 však Ústavní soud ústavní stížnost odmítl, a to z toho důvodu, že nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky k ochraně práva stěžovatele, neboť proti napadenému rozhodnutí Krajského soudu v Brně bylo přípustné dovolání podle §239 odst. 1 občanského soudního řádu. Dne 4. 12. 1997 bylo stěžovateli doručeno usnesení Nejvyššího soudu ČR, jímž se dovolání odmítá. Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání podle §239 odst. 1 občanského soudního řádu přípustné není, neboť napadeným usnesením Krajského soudu v Brně nebylo rozhodováno ve věci samé. Stěžovatel se tak dostal do situace, kdy na jedné straně Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proto, že proti napadenému rozhodnutí je přípustné dovolání, Nejvyšší soud ČR však zároveň dospěl k závěru, že dovolání přípustné nebylo a toto dovolání odmítl. Stěžovatel napadl ústavní stížností ze dne 12. 1. 1998 především usnesení Krajského soudu v Brně, neboť doručením tohoto rozhodnutí bylo řízení pravomocně skončeno. Odmítnutí dovolání již nemělo na právní moc vliv. Současně napadl i rozhodnutí soudu dovolacího, neboť toto usnesení bylo rozhodnutím o posledním prostředku poskytovaném zákonem k ochraně práva. Proto také na základě výše uvedeného průběhu celého případu dospěl k závěru, že došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR. Ústavní soud si vyžádal stanovisko k ústavní stížnosti od obou účastníků řízení a vedlejšího účastníka. Krajský soud v Brně se přípisem ze dne 3. 3. 1998 odvolal na důvody uvedené v napadeném usnesení, vyjádřil přesvědčení, že by se dopustil porušení zásady rovnosti účastníků ve smyslu čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, kdyby postupoval jinak a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti. Nejvyšší soud ČR v přípise ze dne 5. 3. 1998 uvedl, že postup odvolacího soudu v dané věci lze hodnotit jako nekonformní s dosavadní soudní praxí, neboť nerespektuje známý a obecně uznávaný názor Ústavního soudu prezentovaný např. v nálezech sp. zn. II. ÚS 108/93, IV. ÚS 6/95 a III. ÚS 127/96 aj. Po zdůvodnění tohoto stanoviska s odvoláním na §237 o. s. ř. a jeho legislativní změny dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že dovolání bylo nepřípustné, i když odvolací soud ve výroku svého rozhodnutí vyslovil, že je dovolání přípustné a odmítl proto své rozhodnutí revidovat. Obec Popůvky jako vedlejší účastník zdůraznila ve svém přípisu ze dne 11. 3. 1998, že právní subjektivitu podle zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, má obec Popůvky a stěžovatel se obrátil na orgán, který subjektivitu nemá, tj. obecní úřad. Proto považuje obě napadená rozhodnutí za správná a odpovídající zákonu navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti. Ústavní soud po posouzení všech předložených podkladů dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud musel nejprve konstatovat, že vlastním obsahem sporu je v zásadě uplatnění restitučního nároku, který byl předmětem žaloby na uzavření dohody o vydání věci podané stěžovatelem proti Obecnímu úřadu v Popůvkách již v roce 1991, přičemž k řádnému meritornímu projednání prakticky dosud vůbec nedošlo, s výjimkou rozhodnutí soudu první instance. Bylo ponecháno zcela stranou, že restituční zákony jsou leges speciales, kterými stát přistoupil aspoň ke zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd, k nimž došlo v období let 1948 až 1989 a že při jejich aplikaci, v to počítaje i příslušné právní předpisy procesní, je třeba vycházet ze smyslu a účelu restitucí, jak byly stanoveny zákonem. Stěžovatel se s uplatněním svého nároku nedostal tak daleko, že by mu skutečně bylo umožněno, aby své materiální nároky uplatňoval a hájil před dalšími soudními instancemi a Ústavní soud na základě rekapitulace celého průběhu řízení musel proto vyjít ze skutečnosti, že rozhodnutí dovolacího soudu v roce 1997 bylo v tomto případě rozhodnutím o posledním prostředku poskytovaném k ochraně práva stěžovatele a že ústavní stížnost není zjevně neopodstatněná či opožděně podaná. Jak již bylo zmíněno výše, řízení v této věci stěžovatele bylo zahájeno jeho žalobou podanou u Okresního soudu Brno - venkov v restituční věci proti Obecnímu úřadu Popůvky. Okresní soud tehdy ve svém rozsudku, kterým žalobě vyhověl, pak uvedl správné označení Obec Popůvky, které stěžovatel v průběhu řízení již nadále používal a soud je přijal jako zpřesnění názvu žalované strany stěžovatelem. Krajský soud v Brně však tento rozsudek zrušil, protože podle něj nešlo o zpřesnění označení účastníků, ale o návrh na záměnu účastníka. Ústavní soud, jak již mnohokrát předtím v rozhodnutích sp. zn. II. ÚS 79/94, II. ÚS 210/95, I. ÚS 119/96, IV. ÚS 41/95, III. ÚS 127/96, II. ÚS 108/93 a řadě jiných, se i zde přiklonil k řešení, že je třeba vycházet ze slučitelnosti pojmu obec a obecní úřad a že jde o odstranitelný nedostatek podmínky řízení spočívající v nepřesném označení účastníka řízení. V tomto směru byl již okresní soud povinen stěžovatele poučit ve věci správného označení účastníka, tj. byl-li žalován někdo, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení; nebylo toho třeba, neboť stěžovatel v tomto konkrétním případě ke změně označení účastníka přistoupil sám. Tím méně však bylo správné, že právě z tohoto důvodu krajský soud rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil. Způsobilost být účastníkem řízení je procesní podmínkou řízení, kterou zkoumá soud z úřední povinnosti, je však povinen účastníka o případné nesprávnosti poučit a dát mu možnost vadu podání opravit. Pokud pak soudy řízení zastavily, stalo se tak postupem porušujícím čl. 90 Ústavy ČR, který ukládá soudům stanoveným způsobem poskytovat ochranu právům. Navíc došlo i k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, který upravuje právo na soudní ochranu v demokratické společnosti a tím i požadavek na reálný přístup k soudu, k čemuž v daném případě nedošlo. Již v rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 210/95 Ústavní soud konstatoval, že nelze dát průchod pozitivistickému přístupu obecných soudů ve věcech nalézání práva tam, kde by šel na podstatu práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a to v tom smyslu, že by je eliminoval. V závěru shledal Ústavní soud nutným v této souvislosti vyzdvihnout, že již Ústavní soud ČSFR ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 597/92 dovodil, že restitučními zákony se demokratická společnost snaží alespoň částečně zmírnit následky minulých majetkových a jiných křivd spočívajících v porušování obecně uznávaných lidských práv a svobod ze strany státu. Stát a jeho orgány jsou tedy povinny postupovat v řízení podle restitučního zákona v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž újma na lidských právech a svobodách má být alespoň částečně kompenzována. Do restitučního procesu vstoupily tisíce občanů; tito občané pro časovou omezenost k uplatnění nároků postupovali mnohdy zcela laicky. Ústavní soud nesdílel názor, že jejich neznalost či pochybení by mělo být využíváno proti cílům restitucí. Tak ostatně judikoval i tento Ústavní soud ve svých nálezech sp. zn. II. ÚS 79/94 či IV. ÚS 6/95. Z uvedených důvodů bylo proto nutno ústavní stížnosti vyhovět a napadená rozhodnutí zrušit. S ohledem na výše zmíněné porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a konstatování, že usnesení Nejvyššího soudu ČR bylo posledním právním prostředkem, který měl stěžovatel k dispozici, pak Ústavní soud z důvodu procesní ekonomie zrušil obě ústavní stížností napadená rozhodnutí, aby bylo možno bez dalších prodlení přikročit k meritornímu projednání a rozhodnutí právní věci stěžovatele (§82 odst. 1, odst. 3 písm.) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat. Rozhodnutí je závazné pro všechny orgány i osoby (čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR). V Brně dne 22. září 1998