ECLI:CZ:US:1998:1.US.217.98
sp. zn. I. ÚS 217/98
Usnesení
I. ÚS 217/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky S. N., a.s., zastoupené advokátem JUDr. G. B. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 5. 1997, sp. zn. K 57/95, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 9. 1997, sp. zn. 4 Ko 218/97, a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. 1 Odon 133/97, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným usnesením Krajský soud v Ústí nad Labem zastavil řízení ve věci dlužníka G. W., s.r.o., k návrhu věřitele (stěžovatelky), jímž se domáhal prohlášení konkurzu na majetek dlužníka s odůvodněním, že je v úpadku. V odůvodnění tohoto usnesení krajský soud uvedl, že již usnesením ze dne 17. 5. 1996, č.j. K 185/95-58, které nabylo právní moci dne 30. 9. 1996, prohlásil na majetek dlužníka konkurz. Protože tedy bylo o věci již pravomocně rozhodnuto a nemohla být projednávána znovu, Krajský soud v Ústí nad Labem dne 14. 5. 1997 řízení zastavil.
I. ÚS 217/98
Napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze bylo výše citované usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem potvrzeno. Důvodem tohoto usnesení byla překážka věci rozhodnuté. Stěžovatel se nestal účastníkem tohoto "druhého konkurzního řízení", neboť konkurz na majetek dlužníka byl prohlášen ještě před účinností zákona č. 94/1996 Sb. - jímž byl s účinností od 1. 6. 1996 novelizován zákon č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání - podle jehož ustanovení §4 odst. 4 se návrh dalšího věřitele na prohlášení konkurzu považuje za přistoupení k řízení ode dne podání návrhu. Tak by tomu prý bylo pouze za podmínky, že by byl konkurz prohlášen až po 1. 6. 1996, tzn. až za účinnosti citované novely zákona č. 328/1991 Sb., a pokud by stěžovatelka teprve poté podala příslušný návrh. Usnesení o prohlášení konkurzu nabylo právní moci doručením účastníkům řízení a přestože mělo být doručeno i stěžovatelce (nikoliv jako účastníku řízení, nýbrž jako známému věřiteli ve smyslu §13 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb.), toto dílčí pochybení prý nemělo na "pravomocnost" usnesení vliv. V době rozhodování odvolacího soudu byla prý situace shodná jako v době, kdy rozhodoval soud prvního stupně. Rozhodnutí o prohlášení konkurzu na majetek dlužníka je tedy pravomocné a dalšímu řízení proto brání překážka věci rozhodnuté.
Citovaným usnesením Nejvyššího soudu ČR bylo dovolání stěžovatelky proti uvedenému usnesení Vrchního soudu v Praze odmítnuto. V odůvodnění tohoto usnesení Nejvyšší soud ČR uvedl, že se stěžovatelka dovolávala přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."), neboť jí prý v průběhu řízení u soudů obou stupňů byla nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. To spatřovala zejména v tom, že její (další) návrh na prohlášení konkurzu na majetek dlužníka měl být považován za přistoupení k původnímu návrhu. Nejvyšší soud ČR však v souzené věci naplnění citovaného ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. (ani jiný dovolací důvod) neshledal a dovolání jako nepřípustné odmítl. Podle názoru Nejvyššího soudu ČR odnětím možnosti jednat před soudem se rozumí přístup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, jež mu občanský soudní řád přiznává. O takový případ se však v souzené věci nejedná, neboť řízení bylo
I. ÚS 217/98
zastaveno z jiného důvodu, a to pro překážku věci rozsouzené. Nejvyšší soud ČR sice stěžovatelce přisvědčil v tom, že ve věci vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. K 185/96 (pozn.: tedy v jiné věci) s ní mělo být jednáno jako s účastníkem řízení, nicméně toto pochybení nepovažoval pro přezkoumání napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze z hlediska ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. významné. Nejvyšší soud ČR konečně uvedl, že odvolací soud přípustnost dovolání proti svému potvrzujícímu usnesení nevyslovil a stěžovatelka ani nepodala návrh, aby přípustnost dovolání byla vyslovena odvolacím soudem.
V záhlaví uvedená rozhodnutí stěžovatelka napadla ústavní stížností. V ní uvedla, že právní názor Nejvyššího soudu ČR o tom, že s ní v předmětném řízení mělo být jednáno jako s účastníkem řízení, je správný, a že "pokud jí nebylo žádné rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem v tomto řízení doručeno, pak žádné rozhodnutí tohoto soudu nemohlo nabýt právní moci." Stěžovatelka se však domnívá, že za těchto okolností měla být dovolání "přiznána přípustnost" podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. Pokud Nejvyšší soud ČR dovozuje, že se jedná o překážku věci rozhodnuté, měl prý dovolaní připustit podle ust. §237 odst. 1 písm. d) o.s.ř. Proto stěžovatelka tvrdí, že napadenými usneseními obecných soudů byla porušena její základní práva, zakotvená v č1. 36 odst. 1, v č1. 37 odst. 3 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v č1. 96 odst. 1 Ústavy ČR, a navrhuje jejich zrušení.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Krajský soud v Ústí nad Labem, Vrchní soud v Praze a Nejvyšší soud ČR.
Krajský soud v Ústí nad Labem ve svém vyjádření uvedl, že v souzené věci došlo k pochybení tím, že obě věci - tj. řízení zahájené návrhem stěžovatelky na prohlášení konkurzu na majetek dlužníka a řízení vedené u krajského soudu pod sp. zn. K 185/95 - nebyly ve smyslu ustanovení §112 o.s.ř. spojeny. Návrh stěžovatelky prý však nebylo možno považovat za přistoupení
k řízení ode dne podání návrhu, neboť k tomu by mohlo dojít pouze
I. Ús 217/98
tím způsobem, že by stěžovatelka přihlásila svou pohledávku. Usnesení o prohlášení konkurzu bylo doručeno všem známým věřitelům uvedeným v návrhu, nikoliv věřitelům známým soudu z jiných žalob. Krajský soud připouští, že stěžovatelka utrpěla újmu a že jí je odpírána soudní ochrana, a to i v případě, že by proti dlužníkovi podala žalobu na plnění, neboť řízení o nárocích, týkajících se majetku patřícího "do podstaty", nebo které mají být z tohoto majetku, uspokojeny, mohou být zahájena jen na návrh správce nebo proti správci (roz. konkurzní podstaty).
Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření zastává názor, že podstata problému spočívá v tom, že úprava platná do 31. 5. 1996 nevylučovala, aby na základě návrhů různých osob oprávněných k podání návrhu na prohlášení konkurzu bylo zahájeno a tedy probíhalo několik konkurzních řízení, a to do fáze, kdy usnesení
o prohlášení konkurzu na majetek dlužníka nabylo právní moci, neboť - podle soudní judikatury - tomu nebránila překážka litispendence. Soud však mohl tato řízení spojit k řízení společnému. Tento problém zákonodárce řešil novelou zákona
o konkurzu a vyrovnání, účinnou ke dni 1. 6. 1996, tak, že každý pozdější návrh na prohlášení konkurzu na majetek dlužníka se považuje za přistoupení k řízení. Podle přechodných ustanovení této novely právní účinky úkonů, jež nastaly dříve, zůstávají zachovány. Protože základní účinek návrhu na prohlášení konkurzu je prý nutno vidět zejména v tom, že dojitím návrhu soudu je zahájeno konkurzní řízení, nelze "skutečnost, že nadále tato řízení pokračují popřít". Proto navrhl Vrchní soud v Praze, aby Ústavní soud ústavní stížnosti nevyhověl.
Nejvyšší soud ČR k námitkám, obsaženým v ústavní stížnosti, zejména uvedl, že účinky prohlášení konkurzu na majetek dlužníka nastávají již vyvěšením usnesení, jímž bylo návrhu na prohlášení konkurzu vyhověno, na úřední desce soudu prvního stupně, nikoli jeho doručením účastníkům nebo jeho právní mocí. Byl-li konkurz na majetek prohlášen, nemůže být - byť na návrh někoho jiného - prohlášen znovu. Pokud v souzené věci byla porušena procesní
práva stěžovatele tím, že s ním ve věci vedené u krajského soudu
I. ús 217/98
pod sp. zn. K 185/95 nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, nebylo nicméně možné zjednat nápravu rozhodnutím o dovolání proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze, neboť dovolání nebylo přípustné. Stěžovatel prý může případné porušení svých procesních práv uplatnit v řízení vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem v řízení vedeném pod sp. zn. K 185/95 a "není tu žádný důvod k nápravě prostřednictvím ústavní stížnosti." Proto Nejvyšší soud ČR navrhl, aby byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.
Ústavní soud dospěl k těmto závěrům:
Podle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů ode dne doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu jen dovolání přípustné podle o.s.ř. je posledním prostředkem soudní ochrany, jehož vyčerpáním je podmíněna přípustnost ústavní stížnosti (srov. např. Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, C.H. Beck Praha 1995, str. 311). V souzené věci však dovolání připuštěno nebylo a stěžovatelka se toho ostatně v řízení před odvolacím soudem ani nedomáhala. Za těchto okolností stěžovatelka měla - z důvodu procesní jistoty - společně s dovoláním podat proti dovoláním napadeným rozhodnutím i ústavní stížnost. To však neučinila. Proto Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je v té části, jež napadá citované usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem a Vrchního soudu v Praze, podána po lhůtě stanovené zákonem, neboť byla podána dne 6. 5. 1998, zatímco napadené usnesení Vrchního soudu v Praze bylo právnímu zástupci stěžovatelky JUDr. A.C. doručeno již dne 7. 10. 1997 a napadené usnesení Krajského soudu v ústí nad Labem bylo jejímu právnímu zástupci JUDr. A. C.doručeno dne 27. 5. 1997. Obě napadená usnesení nabyla právní moci dne 7. 10. 1997.
K té části ústavní stížnosti, jíž se stěžovatelka domáhá zrušení napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR, Ústavní soud
I. Ú5 217/98
uvádí, že tímto usnesením v souzené věci nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatelky [§72 odst. 1 písm. a) zákona
o Ústavním soudu]. Dovolací soud se v něm totiž zabýval toliko otázkou přípustnosti dovolání, tedy otázkou ryze procesní (srov. obdobná judikatura Ústavního soudu, např. sp. zn. I. ÚS 286/98), a dospěl k závěru, že dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. v tomto případě přípustné nebylo, neboť stěžovateli nebyla přístupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Ke skutečnosti, že se stěžovatelem ve věci vedené
u krajského soudu pod sp. zn. K 185/95 nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že nápravu v tomto směru nebylo možno zjednat rozhodnutím o dovolání proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze, které nebylo přípustné, a že stěžovatel mohl případné porušení svých procesních práv uplatnit v řízení vedeném
u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. K 185/95 (např. žádostí o doručení vydaných rozhodnutí, pokud k němu nedošlo, a uplatněním opravných prostředků). Ústavní soud - který není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu nepřísluší přehodnocovat dokazování ani právní závěry obecných soudů - toto ústavně konformní odůvodnění Nejvyššího soudu ČR reflektuje a shledává, že v tomto rozsahu je námitka stěžovatele zjevně neopodstatněná.
Ohledně potencionálního (v dovolání výslovně neuplatněného) dovolacího důvodu podle ustanovení §237 odst. 1 písm. d) (dovolání je přípustné, pokud "v téže věci bylo již dříve pravomocně rozhodnuto nebo v téže věci bylo již dříve zahájeno řízení") lze dodat, že se stěžovatel dopouští omylu. V souzené věci bylo totiž řízení zastaveno právě z důvodu překážky věci rozhodnuté (rei iudicatae), takže k naplnění tohoto dovolacího důvodu - který se týká opačné situace - dojít nemohlo. I tato
námitka stěžovatele je proto zjevně neopodstatněná.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost zčásti jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem [ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu] a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) cit.
I. Ús 217/98
zákona] mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. září 1998
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu Ústavního soudu