ECLI:CZ:US:1998:1.US.373.97
sp. zn. I. ÚS 373/97
Usnesení
I. ÚS 373/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vojenem Güttlerem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R.H., zastoupeného advokátem JUDr. J.H., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 9. 1997, sp. zn. 4 To 197/97, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 30. 4. 1996, sp. zn. 3 T 176/95, byl stěžovatel uznán vinným, že v ranních hodinách dne 15. 4. 1994 v B. vybral z pobočky C.B. na výběrní lístek částku 270 000 Kč z účtu firmy K. - A., u které pracoval. Na výběrním lístku prý padělal podpis svého vedoucího L.Č. a svou totožnost doložil občanským průkazem na své dřívější jméno R.B., o němž však tvrdil, že jej již dříve ztratil. Tím prý spáchal podle ustanovení §250 odst. 1 a 3 písm. b) trestního zákona trestného činu podvodu, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl roku.
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 4. 12. 1996, sp. zn. 4 To 331/96, byl citovaný rozsudek Městského soudu v Brně zrušen.
I. ÚS 373/97
V odůvodnění usnesení krajský soud uvedl, že je nutno doplnit dokazování o výslech některých dalších svědků a o provedení některých listinných důkazů.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 13. 3. 1997, sp. zn. 3 T 176/95, byl stěžovatel podle ustanovení §250 odst. 1 a 3 písm. b) trestního zákona uznán vinným spácháním trestného činu podvodu, za který byl opět odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl roku.
V odůvodnění rozsudku soud uvedl, že stěžovatel trestnou činnost, kladenou mu za vinu, v plném rozsahu popřel a na svou obhajobu postupně uvedl dvě naprosto rozdílné verze. V řízení před městským soudem nejprve zcela popřel, že by byl předmětný výběrní lístek vypsal a na znalce, který dospěl k závěru, že lístek vypsal stěžovatel, dokonce podal trestní oznámení pro trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele. Oproti tomu v řízení před krajským soudem však už přiznal, že tento výběrní lístek - vyjma podpisu - skutečně vypsal. Soud vycházel z provedených důkazů, zejména z grafologické expertizy výběrního lístku, z výslechu svědka - pokladníka C.B., M.Š. - z výslechu Sch., L. a dalších svědků, a opřel se i o výpověď stěžovatelovy matky J.K., která potvrdila, že se jí stěžovatel se spácháním tohoto trestného činu sám svěřil. Svědkyně A.J. a Z.J. sice potvrdily, že v době, kdy mělo dojít k výběru peněz, byly ve společnosti stěžovatele, soud jim však neuvěřil a dospěl k závěru, že buď lžou nebo si nepamatují na přesný časový sled událostí. Soud rovněž neuvěřil výpovědi svědka M.K. o tom, že mu stěžovatel ještě přede dnem spáchání trestného činu řekl, že ztratil občanský průkaz na jméno R.B., neboť některá další tvrzení tohoto svědka se ukázala být nepravdivými nebo nepřesnými.
V záhlaví uvedeným usnesením Krajského soudu v Brně bylo odvolání stěžovatele proti citovanému rozsudku Městského soudu v Brně zamítnuto. Podle názoru krajského soudu prý městský soud důsledně postupoval v souladu s trestním řádem, správně zjistil
I. ÚS 373/97
skutkový stav věci a rovněž uložený trest je přiměřený. Odvolací soud poukázal na výpověď stěžovatelovy matky, která napomohla vytvoření řetězce nepřímých důkazů, který umožňuje nepochybný závěr o stěžovatelově vině.
Citované usnesení krajského soudu napadl stěžovatel ústavní stížností. V ní zejména uvedl, že soud chybně interpretoval některé provedené důkazy. Svědek Š. prý např. ve své výpovědi ze dne 22. 6. 1995 uvedl, že osobou, která peníze vybrala, "by mohl být muž na fotografii č. 2 nebo 9 fotomapy", avšak prý to nemůže říci přesně. Tuto nejistotu nelze vysvětlit podobností identifikovaných osob. Stěžovatel tvrdí, že se svědkem Š. jednal v bance několikrát, takže pokud by byl skutečně identifikovanou osobou, proběhla by identifikace "zcela odlišným způsobem". Stěžovatel si sice krátce po trestném činu koupil osobní vůz, avšak původ peněz - za něž bylo auto koupeno - nebyl žádným způsobem prověřován, neboť stěžovatel tvrdil, že tyto peníze pocházely z prodeje bytu ve Z. ve výši 400 000 Kč, které obdržel stěžovatel společně se svou matkou. Povrchně prý byla zhodnocena i výpověď stěžovatelovy matky K. Pouze nepřímým důkazem je i předmětný výběrní lístek, který dokazuje pouze to, že jej stěžovatel skutečně vypsal, nikoliv však, kdo výběr finanční částky provedl. Stěžovatel proto tvrdí, že proti němu svědčí pouze nepřímé důkazy a že soud vůbec nepřihlédl k výpovědím svědkyň J. a J., které potvrdily stěžovatelovo alibi, a k výpovědi svědka Každý o tom, že ještě před spácháním trestného činu mu stěžovatel řekl, že ztratil občanský průkaz.
Stěžovatel poukázal na to, že napadeným usnesením bylo porušeno jeho základní právo podle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), který stanoví, že nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, a čl. 95 odst. 1 Ústavy, podle něhož je soudce při rozhodování vázán zákonem. Těchto porušení se měl krajský soud dopustit tím, že nezrušil předchozí rozsudek městského soudu s odůvodněním, že není oprávněn zasahovat do hodnocení důkazů soudem I. stupně a nepřihlédl prý k tomu, že
I. ÚS 373/97
toto hodnocení bylo provedeno v rozporu s ustanovením §2 odst. 6 trestního řádu, neboť porušovalo "pravidla formální logiky".
Stěžovatel proto navrhl, aby bylo napadené usnesení Krajského soudu v Brně zrušeno a aby byla - s poukazem na ustanovení §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu - jeho vykonatelnost odložena.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Krajský soud v Brně, dále Městský soud v Brně, a vedlejší účastník - Krajské státní zastupitelství v B.
Předseda senátu Krajského soudu v Brně se k ústavní stížnosti nevyjádřil věcně, neboť prý šlo o kolektivní rozhodnutí celého senátu. V dalším soud odkázal na odůvodnění napadeného usnesení.
Městský soud v Brně rovněž odkázal na odůvodnění svého rozsudku, který v dané věci vydal. Obhajobu stěžovatele označil za ryze účelovou a upozornil, že stěžovatel je v současnosti stíhán i za jiné závažné trestné činy u Okresního soudu ve Zlíně a u Okresního soudu v Břeclavi.
Krajské státní zastupitelství v Brně se plně ztotožnilo se závěry krajského soudu, uvedenými v napadeném usnesení. Soud I. stupně prý ve věci učinil náležitá skutková zjištění, stěžovatelovo jednání správně kvalifikoval a uložil mu přiměřený trest.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že napadeným usnesením bylo porušeno jeho základní právo podle čl. 8 odst. 2 Listiny a dále čl. 95 odst. 1 Ústavy. Těchto porušení se měl krajský soud dopustit tím, že nezrušil předchozí rozsudek městského soudu, který prý při hodnocení důkazů postupoval v rozporu s "pravidly formální logiky".
Stěžovatel tedy v podstatě brojí proti posouzení věci po stránce skutkové, jež provedly obecné soudy, a u Ústavního soudu
I. ÚS 373/97
se domáhá jeho přehodnocení. Nenamítá, že by soudy neprovedly některé relevantní důkazy a tím nezjistily úplný stav věci. Naopak, v protokolu o hlavním líčení před Městským soudem v Brně ze dne 13. 3. 1997 je výslovně uvedeno, že "strany nečiní návrhy na provedení dalšího dokazování". Jediná námitka stěžovatele se proto týká způsobu, jakým obecné soudy vyhodnotily důkazy skutečně provedené.
V této souvislosti lze odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, který opakovaně konstatoval, že není součástí soustavy obecných soudů a že mu proto zásadně ani nepřísluší přehodnocování dokazování před nimi prováděného. Úkolem ústavního soudu je pouze přezkoumat, zda napadenými rozsudky nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy.
V souzené věci neshledal Ústavní soud v závěrech obecných soudů důvod k domněnce, že tyto závěry odporují "pravidlům formální logiky". Ústavní soud tedy například nezpochybňuje závěry obecných soudů o věrohodnosti svědka Š., přestože tento svědek v přípravném řízení na fotomapě skutečně ukázal kromě fotografie stěžovatele i na fotografii jinou. Jen pro dokreslení lze poukázat na logickou úvahu městského soudu, že M.Š. při výběru předmětné částky porovnal podobu muže, který výběr provedl, s fotografií v jeho občanském průkazu a poněvadž dospěl k závěru, že se jedná o jednu osobu, peníze vyplatil. Ze stěžovatelova tvrzení, že se svědkem Š. jednal v bance několikrát, takže pokud by byl skutečně identifikovanou osobou, proběhla by identifikace "zcela odlišným způsobem", lze nepochybně dovodit i možné tvrzení opačné, tj. pokud by výběr provedla jiná osoba než stěžovatel, musel by si toho svědek Š. všimnout. Protože se však nic takového nestalo, není důvodu závěry obecných soudů v tomto směru zpochybňovat.
Stejně tak Ústavní soud neshledal důvod zpochybňovat ostatní provedené důkazy a jejich hodnocení. Je pravda, že v souzené věci některé důkazy vyzněly protichůdně a obecné soudy je proto musely
I. ÚS 373/97
velmi pečlivě hodnotit. (To je ovšem v trestním řízení soudním záležitost poměrně častá.) V tom, že nevzaly za základ zjištění svědecké výpovědi svědkyň J., J. a svědka K., tedy nelze spatřovat postup protiústavní. Soudy se při své činnosti řídí zásadou volného hodnocení důkazů a jejich postup v souzené věci ústavní soud shledal dostatečně pečlivým, jasným a přesvědčivým.
Ústavní stížnosti proto v této její části, fakticky brojící proti způsobu hodnocení důkazů obecnými soudy, přisvědčit nelze.
Pokud se stěžovatel dovolává údajného porušení č1. 95 odst. 1 Ústavy, podle něhož je soudce při rozhodování vázán zákonem, poukazuje Ústavní soud na to, že toto ustanovení - zejména vzhledem ke svému systematickému zařazení do hlavy čtvrté ústavy ("Soudní moc") - zásadně nezakládá subjektivní veřejné právo, nýbrž je toliko jednou z institucionálních záruk ochrany základních práv a svobod a složkou právního státu (k tomu srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 87/95, in: Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 5, str. 503, který se sice zabývá pouze čl. 95 odst. 2 Ústavy, leč argumentaci v něm použitou lze přiměřeně aplikovat i na čl. 95 odst. 1 Ústavy). Proto se jeho porušení stěžovatel v řízení před ústavním soudem dovolávat nemůže, takže v tomto směru je proto ústavní stížnost neopodstatněná.
Závěrem tedy Ústavní soud konstatuje, že napadeným usnesením Krajského soudu v Brně základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvené v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy, porušeny nebyly.
Proto soudce zpravodaj ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu].
Za tohoto stavu nebylo vyhověno ani stěžovatelovu návrhu na odložení vykonatelnosti napadeného usnesení krajského soudu.
I. ÚS 373/97
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. ledna 1998
JUDr. Vojen Güttler soudce zpravodaj