ECLI:CZ:US:1998:1.US.486.97
sp. zn. I. ÚS 486/97
Usnesení
I. ÚS 486/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem JUDr. Vladimírem Paulem ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatele statku SŠ K., zastoupeného advokátem JUDr. J.M., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 10. 1997, čj. 31 Ca 38/97 - 29, a rozhodnutí Okresního úřadu v R., Okresního pozemkového úřadu ze dne 18. 9. 1996, čj. PÚ 4103/96 - 3397 NA (2031/00/21), takto:
Návrh ústavní stížnosti se o d m í t á
Odůvodnění:
Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 23. 12. 1997.
Stěžovatel napadá usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 10. 1997, čj. 31 Ca 38/97 - 29, kterým bylo zastaveno řízení o žalobě na přezkum zákonnosti rozhodnutí Okresního úřadu R., Okresního pozemkového úřadu, i samotné
R
I. ÚS 486/97
rozhodnutí uvedeného úřadu ze dne 18. 9. 1996, čj. PÚ 4103/96 - 3397 NA (2031/00/21). Stěžovatel výslovně neuvádí, která ústavně zaručená práva byla uvedenými rozhodnutími podle jeho názoru porušena, toliko bez dalšího konstatuje, že "napadená rozhodnutí jsou nesprávná a nespravedlivá...a procesními postupy a dále způsobem rozhodnutí ve věci samé byly porušeny ústavní principy České republiky jako právního státu". Ústavní soud nicméně dospěl na základě odůvodnění ústavní stížnosti k závěru, že stěžovatel především namítá tzv. právo na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod, když uvádí, že "v tomto správním řízení nám byla odňata možnost jednat jako účastníku řízení". Podstatná část odůvodnění je pak věnována otázce výkladu pojmu účastníka řízení podle ustanovení §9 odst. 8 zákona č. 229/1991 Sb. a §14 správního řádu, kteroužto argumentaci stěžovatel ostatně nejspíše již uplatňoval v řízení soudním (zřejmě dokonce dvakrát, když napadl i rozhodnutí nepravomocné). V závěru stěžovatel navrhuje vydání nálezu, kterým by byla rozhodnutí krajského soudu i okresního úřadu zrušena.
Stěžovatel pokládá postupy krajského soudu a okresního úřadu za "nesprávné", protože žádný z nich stěžovatele nepovažoval za účastníka řízení. Domnívá se, že za účastníka řízení podle zákona č. 229/1991 Sb. nelze považovat jen subjekty vypočtené v ustanovení §9 odst. 8 citovaného zákona, ale v souladu s ustanovením §14 odst. 1 správního řádu i subjekt, který tvrdí, že může být rozhodnutím ve svých právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech přímo dotčen. Argumentuje tedy tím, že v řízení podle zákona č. 229/1991 Sb. platí nejen speciální ustanovení o účastnících řízení (§9 odst. 8), ale i obecná úprava stanovená správním řádem (§14 odst. 1). K tomu uvádí, že "nemůže být zákon o půdě v poměru lex specialis již proto, že tuto definici svým zněním nijak nevylučuje". Domnívá se taktéž, že okresní úřad měl eventuálně vydat rozhodnutí, jímž by stěžovateli postavení účastníka řízení nepřiznal.
Především je třeba konstatovat, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením, pokud nejde o porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti podle čl. 83 Ústavy ČR a zkoumá, zda v řízení před soudy nebyly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti, stěžovatel tedy napadá především výklad pojmu účastník řízení vymezený správním řádem a zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"). Dovozuje, že pokud citovaný zákon stanoví, že účastníkem řízení jsou oprávněná osoba, povinná osoba a pozemkový fond, nejedná se o úplný výčet účastníků řízení, neboť správní řád dále stanoví, že účastníkem řízení je také ten, kdo tvrdí, že může být rozhodnutím ve svých právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech, přímo dotčen. Protože zákon o půdě výslovně nevylučuje, že správním řádem vymezený účastník řízení nemůže být také účastníkem řízení podle tohoto zvláštního zákona, dochází stěžovatel k závěru, že účastníkem řízení podle zákona č. 229/1991 Sb. může být i ten, kdo tvrdí, že může být rozhodnutím dotčen. Na základě uvedené argumentace pak dovozuje, že měl být pokládán za účastníka správního řízení i podle §9 zákona o půdě.
Soudce zpravodaj z podání zjistil, že úvaha stěžovatele nemá právní podklad. Zákon o půdě je zvláštním zákonem, který má při provádění daného zvláštního druhu správního řízení přednost, a správní řád se použije - z obecného pohledu - pouze subsidiárně.
I. ÚS 486/97
Tento zákon jako zvláštní předpis sám v ustanovení §9 odst. 8 závazně vymezuje, kdo je účastníkem daného řízení. Je třeba připomenout, že toto ustanovení původně schválený zákon neobsahoval, přinesla ho až novela provedená zákonem č. 183/1993 Sb. a uvedená změna byla vyvolána právě v praxi se vyskytujícími problémy s vymezením účastníků dotčeného řízení podle obecných předpisů o správním řízení.
Z dikce ustanovení §9 odst. 8 zákona o půdě je zcela zřejmé, že se jedná o výčet taxativní. Kupříkladu obohacení textu ustanovení o slovo "jen" by bylo nelogické a nadbytečné, neboť jde o situaci, kdy zvláštní zákon stanoví speciální okruh účastníků daného řízení, který je odlišný od vymezení účastníků obecného správního řízení; subsidiární aplikace ustanovení §124 správního řádu nepřipadá v dané věcí v úvahu. Zvláštní zákon může okruh účastníků řízení jak rozšířit, tak i zúžit, neboť speciální úprava účastníků řízení v některých zvláštních správních řízeních má nepochybně své racionální opodstatnění (srovnej též např. zákon č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích aj.). Uvedené závěry ostatně potvrzuje i novější odborná literatura (Mikule, V. - Kopecký, M. - Staša, J.: Správní řízení ve věcech stavebních, nakladatelství Arch, Praha 1997, Kopecký, M.: Účastníci správního řízení, Právní rozhledy 3/1998).
Na tom nemění nic skutečnost, že ustanovení §14 odst. 2 správního řádu stanoví, že zvláštní zákon může za účastníky řízení označit i další subjekty. Dané ustanovení je vlastně nadbytečné, neboť zákon o půdě, stejně jako zákon o správním řízení, mají právní sílu (obyčejného) zákona a uvedený odkaz ve správním řádu proto nelze chápat jako odkaz na zvláštní zákon, např. zákon o půdě. Pozdější (a navíc speciální) zákon může přinést odlišnou úpravu bez dalšího. V době schválení zákona o správním řádu však zřejmě mělo toto ustanovení - i v souladu s dobovými komentáři - ten význam, že směřovalo na předpisy nižší
právní síly (vyhlášky ministerstev), kterými dříve bylo možné stanovit odchylky od správního řádu. Smyslem tohoto ustanovení bylo, že těmito předpisy nižší právní síly nebylo možné zúžit okruh účastníků řízení, rozšíření možné bylo. V současné době, kdy ústavní pořádek striktně stanoví podmínku zákonnosti v jednání správních úřadů, má dané ustanovení již charakter ustanovení obsoletního, resp. nadbytečného, neboť zákony, tj.
předpisy stejné právní síly jako správní řád, mohou - a skutečně často stanoví - závažné odchylky od správního řádu.
Z uvedeného tudíž nelze vyvozovat, že by došlo k porušení práva na tzv. spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, neboť každý je oprávněn se domáhat svého práva stanoveným postupem, tj. v souladu s příslušnými procesními předpisy, v daném případě pak v souladu se zvláštními ustanoveními upravujícími správní řízení podle zákona o půdě. Soudům je pak svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Nemůže se tedy ze strany soudu jednat o denegatio iustitiae, neboť právo domáhat se zákonem stanoveným postupem svého subjektivního práva předpokládá, aby zde takové právo skutečně existovalo (obdobně srovnej usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 208/96).
Pokud jde o námitku, že správní úřad měl vydat (procesní) správní rozhodnutí o tom, že stěžovatel není účastníkem řízení, je třeba uvést, že takové rozhodnutí se vydává pouze v případě, kdy někdo může oprávněně tvrdit, že je účastníkem řízení, tj. když se z hlediska vymezení účastníků řízení postupuje podle ustanovení §14 správního řádu (neplatí tedy výlučně zvláštní úprava účastníků správního řízení).
Ze všech výše uvedených důvodů je zřejmé, že Ústavní soud neshledal porušení ústavních práv, a proto soudci zpravodaji nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c)
I. ÚS 486/97
Zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. května 1998 JUDr. Vladimír Paul soudce Ústavního soudu