ECLI:CZ:US:1998:1.US.55.98
sp. zn. I. ÚS 55/98
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátě ve věci M. K., zastoupeného JUDr. J. N., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě (pobočky v Olomouci) ze dne 29. 4. 1996, č.j. 40 Co 749/95-113, a proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 10. 1997, č.j. 2 Cdon 1649/96-134, takto:
Ústavní stížnost se zamítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 7. 6. 1995,
č.j. 8 C 135/92-58, byl zamítnut stěžovatelův návrh, aby odpůrci
K. S. a J. S. byli uznáni povinnými vydat stěžovateli dům č.p.
103 se stavební parcelou č. 103, zapsané v katastru nemovitostí
na LV č. 273 pro obec Sobotín, katastrální území Petrov nad
Desnou u Katastrálního úřadu v Šumperku (dále jen "předmětné
nemovitosti").
Okresní soud konstatoval, že stěžovatel (společně se svou
manželkou) pozbyl vlastnictví k předmětným nemovitostem na
základě trestního rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 24.
2. 1982, sp. zn. 1 T 36/82, jímž mu byl uložen trest propadnutí
majetku z důvodu spáchání trestného činu opuštění republiky
v roce 1981. Tento rozsudek byl zrušen usnesením Okresního soudu
v Šumperku ze dne 21. 5. 1990, sp. zn. 1 Rt 113/90. Bezpodílovými
spoluvlastníky předmětných nemovitostí jsou odpůrci, kteří své
vlastnictví - podle stěžovatele - nabyli na základě protiprávního
zvýhodnění tím, že z jedenácti žadatelů o koupi předmětných
nemovitostí od MNV Sobotín byli vybráni právě oni, přestože svoji
žádost podali až v roce 1983, zatímco ostatní žadatelé své
žádosti podávali v průběhu let 1981 - 1983. Okresní soud
v Šumperku však jakékoliv protiprávní zvýhodnění odpůrců při
uzavírání kupní smlouvy neshledal, a proto podaný návrh v plném
rozsahu zamítl.
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci v záhlaví
uvedeným rozsudkem citovaný rozsudek Okresního soudu v Šumperku
změnil tak, že zamítl stěžovatelův (jinak formulovaný) návrh, aby
odpůrcům byla uložena povinnost uzavřít s ním dohodu o vydání
věci podle zákona č. 87/1991 Sb. V odůvodnění rozsudku uvedl, že
stěžovatel je - ve vztahu k domu č.p. 103 - osobou oprávněnou ve
smyslu ustanovení §19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Fyzická
osoba prý však může být k vydání věci zavázána pouze tehdy,
bylo-li prokázáno, že věc nabyla v rozporu s tehdy platnými
předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění (§4 odst. 2 ve
spojení s §20 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.). Podle ustanovení
§23 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. podmínky pro uplatňování
nároků vyplývajících ze zrušených výroků o trestu propadnutí
majetku upravuje zvláštní zákon, kterým je zákon č. 87/1991 Sb.
(ustanovení §§19 a 20 tohoto zákona). To znamená, že při zrušení
výroků o trestu propadnutí majetku s platností ode dne vydání
zrušeného rozsudku nastupují nároky dle ustanovení §19 a §20
zákona č. 87/1991 Sb. a nelze uplatnit nároky vindikační.
Případné nároky od data vydání zrušeného soudního rozhodnutí jsou
tedy prý nahrazeny nároky nově založenými s konstrukcí nároku na
vydání věci podle ustanovení §5 a násl. zák. č. 87/1991 Sb. jako
kdyby tehdy došlo platně k přechodu vlastnictví na stát.
Podle názoru krajského soudu z obsahu změněného návrhu
nevyplývá, že by stěžovatel tvrdil, že odpůrci nabyli vlastnictví
k předmětným nemovitostem v rozporu s tehdy platnými předpisy
nebo na základě protiprávního zvýhodnění. K převodu majetku na
odpůrce došlo v souladu s platným právním řádem, za cenu
stanovenou znaleckým posudkem a se souhlasem příslušného
národního výboru. Samotný fakt, že odpůrci byli vybráni z více
uchazečů, údajně nelze bez dalšího považovat za jejich
protiprávní zvýhodnění.
Pokud jde o parcely č. 103 a č. 104 (dům č. 87/3)
v katastrálním území Petrov nad Desnou, krajský soud uvedl, že
k nim stěžovatel nikdy neměl vlastnické právo, nýbrž pouze právo
osobního užívání. Proto také nemůže být ve smyslu §3 odst. 1
zákona č. 87/1991 Sb. osobou oprávněnou, neboť nesplňuje podmínku
ztráty vlastnictví věci přechodem do vlastnictví státu.
K návrhu navrhovatele připustil krajský soud dovolání
(ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř.), neboť změna rozsudku provedená
v této věci krajským soudem neznamená, že krajský soud o podaném
odvolání rozhodl "změnou okolností" významných pro jeho
rozhodnutí. Za otázku zásadního právního významu považuje krajský
soud "sjednocení výkladu fyzických osob povinných k vydání věci"
v řízeních, v nichž je nárok uplatněn podle ustanovení §19 a §20 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. v platném znění vzhledem
k ustanovení §4 odst. 2 tohoto zákona, jakož i ustanovení §2
odst. 1 zákona č. 119/90 Sb., pokud se jím soudní rozhodnutí ruší
ke dni jejich vydání.
V záhlaví označeným rozsudkem Nejvyšší soud ČR podané
dovolání zamítl. V odůvodnění rozsudku uvedl, že pokud je podle
zákona č. 119/1990 Sb. zrušen trestní rozsudek a tedy i výroky
o propadnutí majetku přímo ze zákona, dochází ke stavu, kdy
rehabilitovaná osoba získává nároky vyplývající ze zrušených
výroků a získává i nárok na vydání příslušných věcí, resp. nárok
na uzavření dohody o vydání věcí. Tím však nedochází k takové
obnově vlastnického práva, která by oprávněné osobě umožňovala
bez dalšího "ujmout se svého vlastnického práva a z titulu
vlastníka požadovat vydání odňaté věci" ve smyslu ustanovení §126 občanského zákoníku. V tomto případě se totiž jedná
o restituční nárok, jenž představuje speciální nárok na
"navrácení" věci a musí být uplatněn způsobem a za podmínek
upravených zvláštním zákonem, tj. zákonem č. 87/1991 Sb. Tento
zákon upravuje podmínky při uplatňování nároků vyplývajících ze
zrušených výroků o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci či
zabrání věci, jakož i způsob náhrady a rozsah těchto nároků.
Podle ustanovení §20 odst. 1 tohoto zákona jsou povinnými
osobami právnické osoby podle ustanovení §4 odst. 1 a fyzické
osoby podle §4 odst. 2 zákona, pokud nabyly věc od státu, který
k ní získal oprávnění soudním rozhodnutím, a příslušný ústřední
orgán státní správy. Z ustanovení §4 odst. 2 citovaného zákona
- na který §20 odst. 1 výslovně odkazuje - a jež vymezuje blíže
statut povinných osob, a z logického i systematického výkladu
zákona plyne, že povinnými fyzickými osobami jsou jak v oblasti
občanskoprávních a správních vztahů, tak i trestně právních
vztahů ty fyzické osoby, jež nabyly věc od státu v rozporu
s tehdy platnými právními předpisy, nebo na základě protiprávního
zvýhodnění osoby nabyvatele, popř. osoby blízké těchto osob,
pokud na ně byla věc těmito osobami převedena.
Nejvyšší soud ČR konstatoval, že odvolací soud se těmito
úvahami řídil, dospěl ke správným právním závěrům, a proto bylo
stěžovatelovo dovolání zamítnuto.
Citované rozsudky Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího
soudu ČR stěžovatel napadl ústavní stížností. V ní uvedl, že
zrušením výroku o propadnutí majetku podle zákona č. 119/1990 Sb.
se obnovilo jeho vlastnické právo ex tunc. Dovolal se nálezu
Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 117/93, z něhož údajně vyplývá, že
"právní postavení oprávněných i povinných osob ... nutno
posuzovat podle zmíněných §§19 a 20 zákona č. 87/1991 Sb.,
protože se ... jedná o důsledky zrušených trestních rozsudků,
které vyslovily i propadnutí majetku ..., a nikoli tedy podle §4 citovaného zákona, který se vztahuje podle svého zařazení na
vztahy občanskoprávní."
Stěžovatel proto dovozuje, že zrušením trestního rozsudku
a jeho výroku o propadnutí majetku ex tunc se obnovilo původní
vlastnictví majetku a původní vlastník pouze vyzývá povinnou
osobu, aby mu věc vrátila. Podle ustanovení §20 odst. 2 zákona
č. 87/1991 Sb. je pak povinná osoba povinna vydat věc podle
ustanovení §§5, 7 a 12 tohoto zákona a pokud to není možné, má
oprávněná osoba právo požádat o poskytnutí náhrady. Protože se
tímto právním názorem ani odvolací soud ani dovolací soud
nezabývaly, má stěžovatel za to, že porušily jeho základní právo
na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 a dále čl. 4
odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel dále brojí proti postupu obecných soudů, které
prý odmítly respektovat citovaný právní názor Ústavního soudu,
přestože vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro
všechny orgány i osoby (čl. 89 odst. 2 Ústavy). Odvolací soud prý
pochybil i názorem, že "v případě vydání parcely ... dnes
označené č. 103 a 104 ... jde o samostatnou věc právního vztahu,
která jako předmět osobního užívání nemůže být předmětem
restituce pro nesplnění podmínky ztráty vlastnictví věci
přechodem do vlastnictví státu", přestože takové omezení §19
odst. 1 ve spojení s §1 odst. 1 a odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.
vůbec neobsahuje.
Krajský soud v Ostravě a Nejvyšší soud ČR proto údajně
porušily též čl. 90 větu první a čl. 95 větu první před
středníkem Ústavy a tím i stěžovatelovo právo podle čl. 36 odst.
1 Listiny a podle čl. 6 odst. 1 "Evropské úmluvy o lidských
právech". Proto stěžovatel navrhl, aby byly oba napadené rozsudky
zrušeny.
Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost splňuje
všechny potřebné formální zákonné požadavky a že proto nic
nebrání v projednání a rozhodnutí věci samé.
Ústavní soud vyzval k vyjádření k ústavní stížnosti
účastníky řízení - Krajský soud v Ostravě (pobočku v Olomouci)
a Nejvyšší soud ČR, dále Okresní soud v Šumperku a vedlejší
účastníky řízení - K. S. a J. S.
Krajský soud v Ostravě (pobočka v Olomouci) se ve svém
vyjádření k ústavní stížnosti odvolává na právní závěry, uvedené
v odůvodnění svého rozsudku. Zejména argumentuje tím, že zrušením
trestu propadnutí majetku, propadnutí věci či zabrání věci
v rámci rehabilitace osob podle zákona č. 119/1990 Sb. nedochází
k takové obnově vlastnického práva k věci původního vlastníka,
která by mu umožňovala bez dalšího "ujmout se svého vlastnického
práva" a požadovat vydání odňaté věci podle §126 (dříve §132)
občanského zákoníku. V tomto případě se totiž jedná o restituční
nárok, který musí být uplatněn podle zákona č. 87/1991 Sb. Podle
tohoto zákona je prý povinnou osobou ta fyzická osoba, jež nabyla
věc od státu v rozporu s tehdy platnými právními předpisy nebo
v důsledku protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele, popř. osoby
blízké těchto osob za podmínek v zákoně uvedených (§20 odst. 1
ve vazbě na §4 odst. 2 cit. zákona).
Krajský soud souhlasil s upuštěním od ústního jednání.
Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření uvedl, že přípustnost
dovolání je zásadně založena na rozdílnosti rozhodnutí odvolacího
soudu a soudu nalézacího. Pokud rozhodnutí odvolacího soudu
rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzuje, má připuštění dovolání
povahu výjimky z principu a podmínky přípustnosti dovolání jsou
proto ponechány výlučně na úvaze soudu. Ohledně vlastní právní
problematiky v této věci Nejvyšší soud ČR odkazuje na odůvodnění
svého rozsudku, který v této věci vydal. V té části, která
vyjadřuje právní kritiku tohoto rozsudku, není prý ústavní
stížnost ničím jiným než nepochopením citovaného nálezu Ústavního
soudu.
Nejvyšší soud ČR proto navrhl, aby byla ústavní stížnost
zamítnuta a sdělil, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání
před Ústavním soudem.
Okresní soud v Šumperku odkázal na odůvodnění citovaných
rozsudků Nejvyššího soudu ČR a Krajského soudu v Ostravě, sdělil,
že ústavní stížnost pokládá za nedůvodnou a uvedl, že na ústním
jednání před Ústavním soudem netrvá.
K. S. a J. S. se postavení vedlejšího účastníka v řízení
před Ústavním soudem vzdali.
Ústavní stížnost není důvodná.
Podstatou ústavní stížnosti je stěžovatelovo tvrzení, že
právní postavení oprávněných i povinných osob je v souzené věci
nutno posuzovat toliko podle ustanovení §§19 a 20 zákona č.
87/1991 Sb. a nikoliv podle ustanovení §4 téhož zákona. V této
souvislosti se stěžovatel odvolává i na právní názor Ústavního
soudu, obsažený v nálezu sp. zn. I. ÚS 117/93. V tom, že obecné
soudy tento právní názor nerespektovaly, stěžovatel spatřuje
porušení svých citovaných základních práv.
Podle ustanovení §20 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.
"povinnými osobami jsou právnické osoby podle §4 odst. 1 zákona,
fyzické osoby podle §4 odst. 2 zákona, pokud nabyly věc od
státu, který k ní získal oprávnění soudním rozhodnutím,
a příslušný ústřední orgán státní správy republiky". Je tedy
zřejmé, že citované ustanovení výslovně odkazuje na ustanovení
§4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., podle něhož povinnými osobami
jsou též fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, a to
v případech, "kdy tyto osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy
platnými předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby
nabyvatele, dále i osoby blízké těchto osob, pokud na ně věc byla
těmito osobami převedena." To znamená, že ustanovení §20 odst.
1 je nutno interpretovat v kontextu s ustanovením §4 odst. 2
citovaného zákona.
Na tom nic nemění ani skutečnost, že ustanovení §20 odst.
1 je systematicky zařazeno do části třetí zákona č. 87/1991 Sb.,
označené jako "Oblast trestněprávních vztahů", a ustanovení §4
do hlavy první, označené jako "Občanskoprávní vztahy". V tomto
případě totiž není rozhodující toto systematické zařazení obou
ustanovení, nýbrž jejich vzájemná provázanost prostřednictvím
citovaného odkazu. Ustanovení §20 zákona se tedy sice zásadně
vztahuje na oblast trestně právních vztahů, bližší vymezení
povinných osob je však přenecháno ustanovení §4 tohoto zákona.
Pokud se stěžovatel na podporu svého právního názoru
odvolává na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 117/93, dopouští
se omylu. Ústavní soud v něm sice skutečně vyslovil, že v souzené
věci bylo nutno právní postavení oprávněných i povinných
"posuzovat podle zmíněných §§19 a 20 zákona č. 87/1991 Sb.,
protože v projednávaném případě se jedná o důsledky zrušených
trestních rozsudků, které vyslovily i propadnutí majetku
navrhovatelů, a nikoliv tedy podle §4 citovaného zákona, který
se vztahuje podle svého zařazení na vztahy občanskoprávní";
stěžovatel však přehlédl, že tato argumentace se v konkrétním
případě týkala pouze toho, že obecné soudy dospěly k závěru, že
vlastnictví k předmětným nemovitostem stát nabyl nikoliv dle
ustanovení §§51 a 52 trestního zákona, nýbrž připadnutím podle
§453a občanského zákoníku. Pouze v této souvislosti Ústavní soud
použil citovanou argumentaci a z tohoto kontextu ji proto nelze
"vytrhávat". Není totiž možné přehlédnout, že na jiném místě
citovaného nálezu Ústavní soud konstatoval, že "je třeba při
aplikaci §20 postupovat plně v souladu s §4 odst. 2" zákona č.
87/1991. Stěžovatelův odkaz na citovaný nález Ústavního soudu je
tedy nepřípadný.
Se zřetelem k těmto důvodům proto stěžovatelem uplatněný
nárok nelze opřít toliko o skutečnost, že se zrušením soudních
výroků o propadnutí jeho majetku podle zákona č. 119/1990 Sb.
obnovilo jeho vlastnické právo ex tunc. Zákon o soudní
rehabilitaci č. 119/1990 Sb. nelze totiž vykládat izolovaně, bez
přihlédnutí k zvláštním zákonům, na něž §23 odst. 2 citovaného
zákona odkazuje. Mezi tyto zvláštní zákony patří i zákon č.
87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Pokud jde o vzájemný
vztah obou uvedených zákonů, lze odkázat na nález Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 67/97.
Ústavní soud neshledal ani jiné důvody, vzhledem k nimž by
bylo možné ústavní stížnosti vyhovět.
Ústavní soud proto dospěl k závěru, že obecné soudy při svém
rozhodování neporušily základní práva a svobody, zaručené
ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy,
jichž se stěžovatel dovolává.
Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost zcela
zamítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 12. srpna 1998