ECLI:CZ:US:1998:2.US.308.96
sp. zn. II. ÚS 308/96
Usnesení
II.ÚS 308/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou ve věci ústavní stížnosti M.H., zastoupeného advokátkou JUDr. V.B., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11.9. 1996, sp. zn. 8 To 224/96, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Soudce zpravodaj podle ustanovení §43 odst.1 písm. c) zák.č. 182/1993 Sb. návrh odmítl, neboť se jedná o návrh zcela neopodstatněný.
Ve své ústavní stížnosti se navrhovatel domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11.9. 1996, sp. zn. 8 To 224/96. Navrhovatel ve svém podání uvádí, že byl rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 8. 6. 1994, sp. zn. 1 T 27/94, odsouzen za trestný čin podplácení podle §161 odst.1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 5 měsíců, s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu 2 let. Odvolací soud na základě stěžovatelova odvolání zrušil výrok soudu I. instance o podmíněném odkladu výkonu trestu s tím, že zkrátil podmíněný výkon trestu na zkušební dobu 1 roku.
Stěžovatel konstatuje, že rozsudek prvoinstančího soudu byl vynesen dne 8. 6. 1994, avšak k jeho písemnému vyhotovení došlo teprve dne 18.10. 1995, tedy více
jak po 16 měsících. Tuto skutečnost vzal stěžovatel jako jeden z hlavních důvodů k podání odvolání a po krajském soudu požadoval zastavení svého trestního stíhání ve smyslu ustanovení §11 odst.1 písm.ch) tr.ř. Stěžovatel tvrdí, že rozsudkem odvolacího soudu došlo k porušení č1.6 odst.1 věty prvé Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění příslušných protokolů, jakož i k porušení čl. 10 a čl. 90 Ústavy. Odvolací soud sice konstatoval porušení citovaného článku Úmluvy, ale zároveň tento protiprávní vztah legalizoval tím, že napadené rozhodnutí v podstatě potvrdil, když dovodil, že jak Úmluva, tak ani právní řád České republiky nemají žádné ustanovení, podle kterého by mohl rozhodovat a postupovat tak, aby odstranil zjištěný závadný stav, spočívající v porušení shora citovaného základního práva.
S tímto názorem stěžovatel nesouhlasí a domnívá se, že odvolací soud měl předložit věc k rozhodnutí Ústavnímu soudu, jestliže sám dospěl k závěru, že bylo porušeno základní lidské právo, zaručené mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.
Závěrem zdůrazňuje, že i případný výkon trestu, započatý po tak dlouhé době, již ztrácí svůj účel a význam a nedůvodně by stěžovatele zatěžoval až téměř po 3 letém období od spáchání trestné činnosti.
Z napadeného rozsudku krajského soudu soudce zpravodaj zjistil, že výměra trestu odnětí svobody zůstala pro stěžovatele nezměněna s tím, že zkušební doba se jak u stěžovatele, tak u ostatních tří spoluobžalovaných stanovila podle ustanovení §59 odst.1 tr. zák. na jeden rok. Navrhovatel v odvolacím řízení argumentoval rovněž právním závěrem vysloveným v nálezu Ústavního soudu ze dne 22.3. 1995, sp. zn. IV. ÚS 173/94, k němuž odvolací soud zdůraznil, že v nálezu uvedená skutečnost, tj. porušení práva na přiměřenou lhůtu k projednání trestní věci se netýká pouze stěžovatele, ale všech obžalovaných. Postup okresního soudu, který vyhotovil rozsudek až po 16 měsících od jeho vyhlášení je ničím neomluvitelný a neodůvodnitelný. K právnímu závěru nálezu ÚS, sp. zn. IV.ÚS 173/94 připomněl, že
citovaný nález ústavního soudu sice zrušil stížností napadený rozsudek, ale nikoli pouze z důvodu porušení č1.6 odst.1 Úmluvy.
K tvrzení stěžovatele, že porušením jeho práva na spravedlivé, veřejné a v přiměřené lhůtě projednané věci nezávislým a nestranným soudem, je nutno vzít v úvahu i další publikovaný judikát Ústavního soudu uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 7, ročník 1997 - první díl, ze kterého vyplývá, že samotná skutečnost, že bylo porušeno právo stěžovatele na projednání jeho věci soudem bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě, nemůže být důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí. V této souvislosti je nucen soudce zpravodaj konstatovat, že zákon mu nedává žádný prostředek k přiznání jiné satisfakce stěžovateli než je vyslovení závěru, že toto právo bylo porušeno (viz. čl. 38 odst.2 Listiny základních práv a svobod). Jak již zdůraznil i odvolací soud, porušení takového práva nezakládá podle existující judikatury a platné legislativy ČR důvod k zániku trestnosti stěžovatelova jednání.
Soudci zpravodaji proto nezbylo než podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
soudce Ústavního soudu
V Brně dne 26.1. 1998