ECLI:CZ:US:1998:2.US.372.97
sp. zn. II. ÚS 372/97
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudců ve věci ústavní stížnosti V. V., zastoupeného JUDr. K. M., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 1997, č. j. 38 Ca 141/96-18, a rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy - pozemkového úřadu ze dne 28. 2. 1996, sp. zn. Pu 10506/93, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 1997, č. j.
38 Ca 141/96-18 a rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy - pozemkového
úřadu ze dne 28. 2. 1996, sp. zn. Pu 10506/93, se zrušují.
Odůvodnění:
Stěžovatel ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne
6. 10. 1997, se domáhá zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 27. 6. 1997, č. j. 38 Ca 141/96-18 a rozhodnutí Magistrátu hl.
m. Prahy, pozemkového úřadu ze dne 28. 2. 1996, sp. zn. Pu
10506/93.
Oběma rozhodnutím vytýká porušení Listiny základních práv
a svobod a Ústavy, neboť negovala výkon jeho vlastnického práva
k pozemku, který měl v rámci restituce získat do svého
vlastnictví. Jedná se o pozemek p. č. 230/2 v k. ú. Jinonice
o výměře 686 m2.
Rozsudku Městského soudu stěžovatel vytýká, že své rozhodnutí
postavil na skutečnosti, že stěžovatel neuplatnil svůj nárok
postupem podle zákona č. 229/1991 Sb. a navíc, že nárok
stěžovatele byl prekludován.
Se závěry Městského soudu stěžovatel nesouhlasí. Pokud se
týká použití restitučního zákona, vychází sice z toho, že podle
výpisu z pozemkové knihy je předmětný pozemek označen jako
zahrada. Po prodeji čsl. socialistickému státu - Výstavba hl.
města - Výstavba sídlišť, byl určen na zástavbu a nikdy jako
zemědělský pozemek nebyl využíván. Výstavba sídlišť nechala
pozemek ležet ladem a nakonec jej ani nepotřebovala. Stěžovatel
proto dovozuje, že tedy mohl pro vydání pozemku použít zákona č.
87/1991 Sb. Tento svůj názor dále opírá o výklad ustanovení §1
odst.4 zák. č. 87/1991 Sb., neboť pro vyloučení věci z režimu
tohoto zákona je dále zapotřebí, aby byla využívána k zemědělskému
účelu, což se nestalo.
Ve věci prekluze nároku se stěžovatel plně odvolává na své
závěry, uvedené v odvolání proti rozhodnutí pozemkového úřadu.
Ústavní soud si vyžádal spis Městského soudu v Praze, sp. zn.
38 Ca 141/96, ze kterého pro odůvodnění námitky stěžovatele
k prekluzi nároku z jeho odvolání zjistil, že vytýká Obvodnímu
soudu pro Prahu 5 a Obvodnímu úřadu pro Prahu 5, že jej svým
jednáním uvedly v omyl, když o vydání věci zažaloval současně tři
subjekty, t. j. Obvodní úřad pro Prahu 5, Magistrátní úřad hl. m.
Prahy a Výstavbu sídlišť, a to podle zák. č. 87/1991 Sb.
Stěžovatelem byla podána žaloba Obvodnímu soudu pro Prahu 5
dne 30. 3. 1992. V rámci řízení u tohoto soudu byla žaloba
doručena Magistrátnímu úřadu pro hl. město Prahu. Tento správní
orgán správně namítal, že stěžovatel má uplatnit svůj nárok podle
zákona o půdě č. 229/1991 Sb. Toto vyjádření bylo stěžovateli
doručeno dne 24. 10. 1992. Podáním ze dne 27. 10. 1992 stěžovatel
upřesnil podanou žalobu tak, že navrhoval, že žalovaný (všechny
tři subjekty) jsou povinni s ním sepsat dohodu o vydání věci podle
zák. č. 87/1991 Sb., jejíž znění v návrhu uvedl.
Obvodní soud pro Prahu 5 vydal dne 5. 3. 1993 usnesení, sp.
zn. 15 C 181/92, kterým rozhodl, že řízení zastavuje a že po
právní moci rozhodnutí bude věc postoupena příslušnému pozemkovému
úřadu jako orgánu příslušnému Magistrátu hl. m. Prahy, kterému byl
spis doručen dne 1. 7. 1993.
Pozemkový úřad Magistrátu hl. m. Prahy rozhodl dne 28. 2.
1996 pod sp. zn. PÚ 10506/93 podle §9 odst.4 zákona č. 229/1991
Sb., ve znění pozdějších předpisů, že se stěžovateli pozemek
nevydává. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že restituční nárok
stěžovatele nebyl uplatněn v zákonem stanovené lhůtě podle §13
odst.1 zákona do 31. 1. 1993, neboť mu byl Obvodním soudem pro
Prahu 5 postoupen teprve ke dni 1. 7. 1993 a že nebyl uplatněn
u orgánu místně a věcně příslušného podle ustanovení §12 písm.a)
zák. č. 284/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Proto návrh
stěžovatele zanikl.
Městský soud v Praze stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí
pozemkového úřadu potvrdil a plně se ztotožnil s jeho právními
závěry.
Ústavní soud kromě spisu Městského soudu, sp. zn. 38 Ca
141/96, požádal rovněž tento soudní orgán o vyjádření k ústavní
stížnosti. Ve svém vyjádření ze dne 25. 6. 1998, sp. zn. Spr
897/98, odkázal Městský soud prakticky na odůvodnění svého
rozhodnutí.
K ústavní stížnosti se rovněž vyjádřil Magistrát hlavního
města Prahy - pozemkový úřad přípisem ze dne 10. 7. 1998, sp. zn.
PÚ 10506/93, ve kterém odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a na
rozsudek Městského soudu v Praze. Dále uvedl, že ve svém
rozhodnutí se především zabýval splněním podmínky podle §9
odst.1 a §13 zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
které ze strany stěžovatelů nebyly splněny.
Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl.
83 Ústavy) poté, co přezkoumal ústavní stížnost spolu
s připojenými spisy, dospěl k závěru, že v dané věci jde o to, zda
potvrzením rozhodnutí pozemkového úřadu městským soudem o nevydání
nemovitostí, parc. č. 230/2 o výměře 682 m2 v k. ú. Jinonice
z důvodu nedodržení lhůty dle §13 odst.1 zák. č. 229/1991 Sb. za
situace, kdy věc byla rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 5 ze
dne 5. 3. 1993, sp. zn. 15 C 181/92, postoupena pozemkovému úřadu
jako příslušnému orgánu dne 1. 7. 1993 poté, co bylo zjištěno, že
předmětný pozemek je zahradou, vedenou v kultuře orná, došlo
skutečně k uplatnění nároku po lhůtě stanovené zákonem do 31 .1
.1993, upravené v §13 odst.4
zák. č. 229/1991 Sb. či nikoli. Podstatou sporu je tedy otázka
ústavnosti interpretace §104 odst.1 věta druhá o. s. ř.
" Nespadá-li věc do pravomoci soudu nebo má-li předcházet jiné
řízení, soud postoupí věc po právní moci usnesení o zastavení
řízení příslušnému orgánu. Právní účinky, spojené s podáním návrhu
na zahájení řízení zůstávají přitom zachovány ", jestliže je
nesporné, že nároky oprávněných osob podle zák.č . 229/1991 Sb.
musely být uplatněny do 31. 1. 1993. V tomto směru Ústavní soud
již ve svém nálezu ze dne 25. 9. 1997, sp. zn. IV. ÚS 28/97,
dospěl k závěru, že zachovanými účinky dle věty druhé za
středníkem §104 odst.prvý o. s. ř. lze rozumět pouze to, že zde
návrh je, takže se nemusí podávat nový a že se na tento návrh
hledí jako kdyby byl podán v den doručení žaloby soudu. Jinými
slovy, podáním žaloby u soudu se má za to, že došlo k uplatnění
nároku oprávněnou osobou ve smyslu §9 odst. prvý zák. č.
229/1991 Sb. u pozemkového úřadu, neboť nelze přehlédnout, že
soudy pro něž platí zásada iura novit curia, rozhodnou, že vlastně
nejsou pravomocné a věc postoupí v době po uplynutí lhůty dle §13 odst. 4 zák. č. 229/1991 Sb., jak tomu bylo také v dané věci
(srovnej usnesení z 5. 3. 1993 Obvodního soudu pro Prahu 5, sp.
zn. 15 C 181/92 spolu s datem postoupení pozemkovému úřadu 1. 7.
1993, a konec lhůty dle §13 odstavec čtvrtý zák. č. 229/1991 Sb.,
t. j. 31. 1. 1993, s datem podání návrhu stěžovatele k soudu
k 30. 3. 1992, což lze stěží vykládat k tíži těch, kteří se na
soud s důvěrou v uvedenou zásadu obrátili a pro který navíc platí
§1 a §6 o. s. ř., v němž se výslovně soudům ukládá postupovat
tak, aby byla zajištěna spravedlivá, rychlá a účinná ochrana práv
a oprávněných zájmů.
Z uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že
rozhodnutím soudu bylo porušeno právo, zakotvené v čl. 90 a 95
odst. druhý Ústavy, a proto nezbylo než je dle §82 odst. prvý
a třetí písm.a) zák. č. 182/1993 Sb. zrušit.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 7. října 1998