ECLI:CZ:US:1998:3.US.161.98
sp. zn. III. ÚS 161/98
Nález
Ústavní soud rozhodl dne 24. 9. 1998 v ústním jednání ve věci stěžovatele JUDr. B. G., CSc., zastoupeného JUDr. M. N.B, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. února 1998, sp. zn. 8 To 111/96, o vyloučení soudce obecného soudu, takto:
Ústavní stížnost se zamítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 al. 1 zák.
č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona)
a za podmínek stanovených zákonem [§30 odst. 1, §34 odst. 1, 2,
§72 odst. 1 písm. a) zákona], napadl stěžovatel výrok pod bodem
1 usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. února 1998 vydaného
tímto soudem ve věci 8 To 111/96 a - obsáhle vyloženými námitkami
- tvrdil, že takto napadená část rozhodnutí obecného soudu je
v rozporu s ústavně zaručeným základním právem na spravedlivý
proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod); navrhl
proto, aby Ústavní soud svým nálezem "usnesení Krajského soudu
v Plzni, sp. zn. 8 To 111/98, ze dne 23. února 1998, ve výroku
prvém zrušil".
Předseda senátu Krajského soudu v Plzni, z něhož ústavní
stížností napadené rozhodnutí vzešlo, se k výzvě Ústavního soudu
(§42 odst. 4 zákona) za účastníka řízení (§30 odst. 3, §76
odst. 1 zákona) k ústavní stížnosti stěžovatele vyjádřil tak, že
jeho námitky odmítl, poukázal na to, že krajský soud v posuzované
věci rozhodoval jako soud odvolací, a jestliže (napadeným výrokem)
rozhodl (negativně) o vznesené námitce směřující k vyloučení jeho
soudců, nerozhodoval "ve věci v prvním stupni", a proto také
důvodně (§141 odst. 2 tr. ř.) v poučení o opravném prostředku
vyslovil, že proti jeho rozhodnutí není opravný prostředek
přípustný; aniž by učinil ve svém vyjádření konečný návrh,
vyjádřil předseda senátu obecného soudu své přesvědčení, že
"posouzení ústavnosti (aplikovaných) ustanovení trestního řádu je
věcí Ústavního soudu".
Vedlejší účastník, Krajské státní zastupitelství v Plzni,
ač byl o svém právu Ústavním soudem vyrozuměn (č. l. 5), se
k ústavní stížnosti stěžovatele nevyjádřil a svého procesního
práva z vedlejšího účastenství nevyužil.
Ústavní stížnost není důvodná.
Jak z obsahu ústavní stížnosti, tak z dalších materiálů,
které měl Ústavní soud k dispozici, vyplývá, že ve stěžovatelově
(trestní) věci rozhodl krajský soud jako soud odvolací tak, že
jednak prvostupňové rozhodnutí (usnesení Okresního soudu
Plzeň-jih) z podnětu stěžovatelovy stížnosti zrušil (bod 2
označeného rozhodnutí), jednak (v bodě 1 dtto) konstatoval, že
stěžovatelem jmenovaní soudci Krajského soudu v Plzni (resp.
z nich složený senát) nejsou z vykonávání úkonů trestního řízení
ve věci stěžovatele vyloučeni; v poučení o opravných prostředcích
posléze obecný soud uvedl, že proti jeho rozhodnutí nejsou opravné
prostředky přípustné.
Těžiště stěžovatelovy ústavní stížnosti spočívá
v problematice přípustnosti opravného prostředku (stížnosti),
jestliže stěžovatel jím v trestní věci napadá nikoli meritorní
rozhodnutí vydané odvolacím (stížnostním) soudem, tedy soudem
nerozhodujícím "v prvém stupni" (§141 odst. 2 in fine tr. ř.);
protože tuto problematiku Ústavní soud posoudil již ve věci
III. ÚS 86/98, zcela - co do výkladu příslušných zákonných
ustanovení - postačí odkázat na odůvodnění nálezu v oné věci a jen
pro úplnost připomenout, že podle přesvědčení Ústavního soudu
usnesení vydaná obecnými soudy ve věcech obdobných věci
stěžovatele sluší pokládat za rozhodnutí o samostatném meritorním
(od věci samé odlišném) základu, které se spravuje vlastním
procesním režimem, a proto také tam, kde ze zákona je
přezkoumatelné vyšším soudem, má povahu rozhodnutí prvostupňového,
a to bez ohledu na to, v kterém stupni obecného soudu bylo
přijato, s tou výjimkou ovšem, že vyslovená zásada neplatí pro
případ, kdyby k vydání takového usnesení došlo v řízení před
Nejvyšším soudem.
Posuzováno pod aspektem takto použitého výkladu jevila
by se posuzovaná ústavní stížnost důvodná; přesto ji však Ústavní
soud jako důvodnou neshledal, neboť v řízení o ní stěžovatel
zatajil, že navzdory (ve světle názoru Ústavního soudu)
nesprávnému poučení poskytnutého mu v napadeném rozhodnutí obecným
soudem stěžovatel dosáhl jeho přezkumu nadřízeným soudem (Vrchním
soudem v Praze); ten v odůvodnění svého rozhodnutí (ze dne
3. srpna 1998 pod sp. zn. 4 To 30/98) podal - co do přípustnosti
stížnosti - výklad souladný se stanoviskem Ústavního soudu (viz
výše) a pokud tuto stížnost stěžovatele zamítl, stalo se tak - jak
patrno z odůvodnění jeho rozhodnutí - pro její opožděnost.
Za takto vzniklé procesní situace je zřejmé, že
posuzovaná ústavní stížnost směřuje vlastně proti nepravomocnému
rozhodnutí obecného soudu a nadto, že stížnostní soud právní názor
nižšího soudu přiměřeným a dostatečně zřejmým způsobem korigoval,
čímž základní problém ústavnosti (tvrzené protiústavnosti) byl
obecnými soudy samotnými způsobem ústavně přijatelným vyřešen.
Ústavní stížnost proti nepravomocnému rozhodnutí orgánů
veřejné moci je v zásadě nepřípustná [§72 odst. 1 písm. a), §75
odst. 2 písm. a) zákona], a jestliže v dřívějším stádiu řízení
před Ústavním soudem nedošlo k jejímu odmítnutí [§43 odst. 1
písm. e) zákona], stalo se tak jen proto, že rozhodující
skutečnost (přezkum napadeného rozhodnutí vyšším soudem) vyšla
najevo až poté, co stěžovatelova věc byla připravena k projednání
senátem (§42 odst. 1 zákona).
Protože z důvodů takto vyložených v rozhodování obecných
soudů ve stěžovatelově věci nelze shledat taková procesní
pochybení, která by měla charakter zásadního porušení ústavně
zaručeného základního práva, bylo o podané ústavní stížnosti
rozhodnuto zamítavým výrokem (§82 odst. 1 zákona), zejména když
k přezkumu rozhodnutí stížnostního soudu nebyly dány ani procesní
ani věcné předpoklady.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§54 odst. 2 zákona).
V Brně dne 24. září 1998