ECLI:CZ:US:1998:3.US.288.97
sp. zn. III. ÚS 288/97
Usnesení
III. ÚS 288/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ustavní soud České republiky rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka ve věci ústavní stížnosti A.P., zastoupené advokátem Mgr. J.M., proti rozsudku Městského soudu v Praze, čj. 28 Ca 376/96-33, ze dne 30. 4. 1997,
ve spojení s návrhem na zrušení zákona č. 143/1947 Sb., in eventum zrušení §1 a §5 odst. 1 zákona č. 143/1947 Sb. a §4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., a to části věty "od 25. února 1948", takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatelka podala ústavní stížnost, která byla doručena Ústavnímu soudu dne 6. 8. 1997, s doplněním ze dne 17. 11. 1997. Ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Městského soudu v Praze, čj. 28 Ca 376/96-33, ze dne 30. 4. 1997, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu, pozemkového úřadu v L. (dále jen "pozemkový úřad") čj. 1496/96-R/4668/93/Ver, ze dne 30. 8. 1996. Uvedeným rozhodnutím Městského soudu v Praze bylo podle názoru navrhovatelky porušena její
I
III. ÚS 288/97
základní právo podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 6 Evropské úmluvy o lidských právech (dále jen "Úmluva") a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"), dále bylo porušeno její základní právo podle čl. 11 Listiny ve spojení s čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, podle čl. 1 a 3 Listiny ve spojení s čl. 14 Úmluvy a čl. 26 Paktu. Spolu s ústavní stížností podala navrhovatelka i návrh na zrušení zákona č. 143/1947 Sb., event. na zrušení §1 odst. 1 a §5 od. 1 zák. č. 143/1947 Sb. a §4 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb., a to části věty "od 25. února 1948". Ústavní stížnost byla podána včas.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 28 Ca 376/96, vedený u Městského soudu v Praze. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatelka uplatnila podle zák. č. 229/1991 Sb. nárok na vydání označených nemovitostí. Pozemkový úřad rozhodl podle §9 odst. 4 zák. č. 229/1991 Sb. tak, že navrhovatelka není vlastnicí v rozhodnutí specifikovaných nemovitostí. Při svém rozhodnutí vyšel pozemkový úřad ze zjištění, že předmětné nemovitosti přešly do vlastnictví státu podle zák. č. 143/1947 Sb. K tomuto přechodu vlastnictví došlo podle názoru pozemkového úřadu ze zákona dnem jeho účinnosti, tj. dnem 13. 8. 1947, přičemž k takové změně vlastnictví nebyla nutná intabulace. Současně pozemkový úřad uvedl, že není oprávněn přezkoumávat platnost či neplatnost zákona. Protože k přechodu předmětného majetku došlo na stát dnem 13. 8. 1947, stalo se tak mimo dobu stanovenou zák. č. 229/1991 Sb., a proto pozemkový úřad vyloučil aplikaci uvedeného zákona na daný případ. Současně pozemkový úřad uvedl, že na daný případ nelze aplikovat ani zák. č. 243/1992 Sb., který se vztahuje jen na případy pozbytí majetku podle dekretů prezidenta č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. Vzhledem k tomu, že nebyly splněny podmínky stanovené jak v zák. č. 229/1991 Sb., tak v zák. č. 243/1992 Sb., dospěl pozemkový úřad k závěru, že předmětné nemovitosti vydat nelze, a proto rozhodl tak, jak je výše uvedeno. Současně pozemkový úřad uvedl, že se dále nezabýval posuzováním otázky, zda u navrhovatelky jsou splněny další podmínky požadované příslušnými předpisy proto, aby mohla být považována za osobu oprávněnou.
Proti rozhodnutí pozemkového úřadu podala navrhovatelka opravný prostředek, v němž nesouhlasila s právním názorem pozemkového úřadu na způsob, jakým předmětný majetek přešel na stát. Podle jejího názoru vlastnictví předmětných nemovitostí nepřešlo na stát dnem účinnosti zák. č. 143/1947 Sb., ale až zápisem do
III. ÚS 288/97
pozemkových knih na základě knihovního návrhu Z. ze dne 7. 7. 1948. Svůj právní názor opírala navrhovatelka zejména o ustanovení obecného zákoníku občanského z roku 1811 (§§424 a 444), z nichž dovozovala, že v daném případě přešel majetek na stát intabulací. V daném případě,jestliže tedy byl knihovní návrh podán až 15. 7. 1948 nemohlo vlastnictví zaniknout před tímto datem, a proto se na daný případ vztahuje zák. č. 229/1991 Sb. Dále navrhovatelka upozornila na skutečnost, že zák. č. 143/1947 Sb. vyšel v návaznosti na zák. č. 142/1947 Sb., ale svým protiprávním obsahem šel ještě dále, protože řešil specifický, ojedinělý případ zabrání majetku konkrétní osobě. Protože nešlo o zákon obecný, nebyl proto jako samostatný restituční titul uveden v zák. č. 229/1991 Sb., ale svou podstatou umožňuje nárok na restituci odňatého majetku podle ust. §6 odst. 1 písm. m), n), o) a r) zák. č. 229/1991 Sb. Navrhovatelka upozornila také na rozpor zák. č. 143/1947 Sb. s Ústavou ČSR z roku 1920, který spočíval v tom, že uvedený zákon byl vydán jako zvláštní norma diskriminující jedinou osobu, docilující odnětí celého vlastnictví bez možnosti náhrady. Zák. č. 143/1947 Sb. je podle názoru navrhovatelky ve zřejmém rozporu i s čl. 3, 4 a 10 Ústavy ČR a není v souladu s čl. 1 Listiny. Navrhovatelka také uvedla skutečnosti, které určují její postavení oprávněné osoby. Vzhledem k uvedeným skutečnostem navrhovatelka žádala, aby soud zrušil rozhodnutí pozemkového úřadu a věc tomuto orgánu vrátil k dalšímu řízení. Argumentaci uvedenou v opravném prostředku doplnila navrhovatelka ještě podáním ze dne 10. 4. 1997. Navrhovatelka v doplnění opravného prostředku poukázala především na srovnání právní konstrukce zák. č. 143/1947 Sb. se zák. č. 215/1919 Sb. a zák. č. 329/1920 Sb. a na právní názor Ústavního soudu vyslovený v nálezu č. 166/1995 Sb. Navrhovatelka dovozovala, že podle tehdejší právní teorie k přechodu vlastnictví půdy zabrané podle zák. č. 215/1919 Sb. na stát docházelo až knihovním zápisem vlastnictví pro ČSR, musí být proto tento okamžik rozhodující i pro přechod vlastnického práva podle zák. č. 143/1947 Sb. Shodný názor ohledně časového okamžiku přechodu vlastnického práva podle zák. č. 215/1919 Sb. vyslovil i Ústavní soud v nálezu č. 166/1995 Sb., v němž řešil otázku časového přechodu vlastnického práva podle zák. č. 142/1947 Sb. Ve vztahu k zák. č. 142/1947 Sb. vyslovil Ústavní soud právní názor, že podle tohoto zákona docházelo k přechodu vlastnického práva na stát teprve okamžikem jeho vkladu do příslušné evidence. Vzhledem k tomu, že zák. č. 142/1947 Sb. je srovnatelný se zák. č. 143/1947 Sb., pak podle názoru navrhovatelky musí být tento časový okamžik rozhodný i pro přechod
III. ÚS 288/97
vlastnického práva podle zák. č. 143/1947 Sb. Navrhovatelka dále argumentovala dobovými dokumenty, které provázely převzetí předmětného majetku státem. Závěrem svého doplněného opravného prostředku navrhovatelka poukázala na spornost určení časového okamžiku přechodu vlastnického práva na stát a dovodila, že v takovém případě je povinností soudu dát přednost takovému výkladu, který lépe odpovídá představám o obecné spravedlnosti a ústavně zaručenému právu vlastnit majetek a právu nebýt diskriminován. Navrhovatelka poukázala ještě na skutečnost, že pozemkový úřad se nedostatečně zabýval možnými nároky podle zák. č. 243/1992 Sb.
K podanému opravnému prostředku se napadeným rozhodnutím pozemkového úřadu zabýval Městský soud v Praze, který přezkoumal jak napadené rozhodnutí, tak i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že opravný prostředek není důvodný. K tomuto závěru dospěl Městský soud v Praze na základě rozboru právních i skutkových okolností předmětné věci. Východiskem pro posuzování předmětného případu je zjištění, zda jsou splněny podmínky stanovené v zákonech upravujících restituci zemědělského majetku, jimiž jsou zák. č. 229/1991 Sb. a zák. č. 243/1992 Sb. Preambule zák. č. 229/1991 Sb. uvádí, že účelem tohoto zákona je zmírnit následky některých majetkových křivd, k nimž došlo v období let 1948 až 1989. Tuto tzv. rozhodnou dobu blíže konkretizuje ust. §4 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb. tak, že stanoví, že oprávněnou osobou je (za dalších podmínek) ten, jehož majetek přešel na stát nebo na jiné právnické osoby v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990, a to způsobem uvedeným v §6 odst. 1 cit. zák. Na základě §7 odst. 2 cit. zákona byl vydán zák. č. 243/1992 Sb., který sice zasáhl i do období předcházejícího, ale vztahoval se jen na pozbytí majetku za podmínek výslovně uvedených v §2, tj. na majetek, kterého vlastník pozbyl podle dekretu prezidenta č. 12/1945 Sb. nebo č. 108/1945 Sb. Výčet důvodů pro vydání majetku podle zák. č. 243/1992 Sb. je taxativní a nemůže být rozšířen na jiné případy. Důvody pro vydání majetku podle zák. č. 229/1991 jsou rovněž vypočteny taxativním způsobem a použitelnost tohoto zákona je vázána na skutečnost, že k přechodu vlastnictví došlo v rozhodném období, tj. od 25. února 1948 do 1. ledna 1990. Městský soud v Praze dále ve věci vycházel z toho, že je nesporné, že předmětný majetek přešel do vlastnictví státu podle zák. č. 143/1947 Sb., když považuje rozsah majetku odňatého cit. zákonem za jednoznačně určený, stejně jako vychází z jednoznačného závěru, že k přechodu majetku do
III. ÚS 288/97
vlastnictví státu podle tohoto zákona došlo ze zákona, a to dnem jeho účinnosti, tj. 13. 8. 1947. Tato rozhodná skutečnost nastala tedy před rozhodným obdobím vymezeným v zák. č. 229/1991 Sb., tj. před 25. února 1948. Městský soud v Praze se neztotožnil s námitkou navrhovatelky, že vlastnictví přecházelo v tomto případě až zápisem do pozemkové knihy na základě intabulačního principu a tento svůj závěr odůvodnil tím, že intabulace byla podle §431 obecného zákoníku občanského z roku 1811 (dále jen "o.z.o.") nutná k převodu vlastnictví nemovitých věcí. Podle §1 odst. 1 zák. č. 143/1947 Sb. však nedocházelo k převodu vlastnictví, ale k jeho přechodu na zemi Českou, tedy způsobem odlišným od toho, který uvádí §431 o.z.o. V ustanovení §425 o.z.o. je stanoveno, že pouhý právní důvod neposkytuje ještě vlastnictví a že vlastnictví a všechna věcná práva lze, mimo případy, které zákon stanoví, nabýti jen právním odevzdáním a převzetím. Jinými slovy, právním odevzdáním a převzetím nemovitostí, tedy zápisem do pozemkových knih (intabulace), který měl konstitutivní charakter, se nabývalo vlastnictví jen tehdy, pokud zákon nestanovil jinak. Jinými případy, které zákon stanovil, byly přechody majetku podle některých předpisů vydaných po květnu 1945, které znamenaly průlom do principu konstitutivnosti zápisů do pozemkových knih. Podle těchto předpisů k přechodu vlastnictví docházelo ze zákona nebo v důsledku autoritativního výroku správního orgánu nebo soudu. K takovému přechodu vlastnictví se nevyžadovalo zapsání listiny v pozemkové knize ani hmotné odevzdání nemovitosti. Záleželo také na příslušném konkrétním předpisu, jakým způsobem stanovil okamžik přechodu vlastnictví. V daném případě byl právní stav ohledně předmětného majetku rodu Sch. nastolen zákonem, nikoliv aktem soukromoprávní povahy, takže nelze hovořit o převodu vlastnického práva. Zák. č. 143/1947 Sb. byl speciálním konfiskačním předpisem, dopadajícím výlučně na majetek hluboké větve rodu Sch., tzv. primogenitury H., je tedy třeba při kvalifikaci způsobu odnětí majetku vycházet přímo ze znění tohoto zákona. Přechod vlastnictví je zde výslovně zmíněn v ust. §1 odst. 1 cit. zák. tak, aniž by bylo řečeno, že se tak děje vkladem vlastnického práva do pozemkových knih. Pokud se navrhovatelka dovolávala ust. §4 cit. zákona, pak soud poukázal na to, že toto ustanovení upravuje jen způsob provedení knihovního zápisu vkladem vlastnického práva pro zemi Českou, nelze z něj však dovodit konstitutivním účinky pro právní stav tímto zákonem založený.
III. ÚS 288/97
K výhradám navrhovatelky, které poukazovaly na rozpor zák. č. 143/1947 Sb. s ústavou ČSR 1920 a v současné době s ústavou ČR a Listinou, Městský soud v Praze uvedl, že o zrušení zákona nebo jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou, může rozhodnout jen Ústavní soud. Postup podle §109 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."), tj. přerušení soudního řízení a předložení věci Ústavnímu soudu, je však podle názoru soudu namístě jen tam, kde závěr Ústavního soudu může mít vliv na posouzení věci. Taková situace může nastat jen tehdy, kdyby event. zrušení zákona nebo jeho části mohlo vést soud k jinému závěru. Tak tornu v daném případě není, neboť ani případné zrušení zákona č. 143/1947 Sb. nemůže změnit skutečnost, že k přechodu majetku došlo před rozhodným obdobím.
Městský soud v Praze dále dovodil, že obnovení vlastnického práva k nemovitostem odňatým rodu Sch. by bylo v daném případě i v rozporu s účelem, který zák. č. 229/1991 Sb. v pozemkových restitucích sleduje. Zákon č. 229/1991 Sb. je zákonem vydaným v důsledku politických a společenských změn po roce 1989, zaměřeným na zmírnění následků některých majetkových křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům zemědělského a lesního majetku v období let 1948 až 1989. Vzhledem k tomu, že jeho smyslem a účelem byla náprava křivd způsobených komunistickým politickým režimem po únoru 1948, nelze v jeho rámci uplatňovat majetkové požadavky na základě aktů tímto režimem nevydaných. Z dokladů o rozpravě při schvalování zák. č. 143/1947 Sb. v ústavodárném Národním shromáždění ČSR na jeho 65. schůzi konané dne 10. 7. 1947 a z důvodové zprávy k vydanému zákonu vyplývá, že navrženým zákonem byla speciálně řešena pozemková reforma majetku v rukou jednotlivce, jejím cílem byla nová organizační forma převzatého majetku ve prospěch společnosti za účelem zvětšení zdrojů vlastních příjmů země České. Aby se předešlo tříštění majetku a porušení nabytých práv zaměstnanců, byla k tomu účelu volena forma zákona. Ze zmíněných dokladů vyplývá, že šlo o specifickou právní úpravu revize pozemkové reformy započaté již ve 20. letech. Tento postup proto nejen časově, ale ani svým sociálně politickým účelem nespadá pod ty nedemokratické postupy, kdy takto vzniklé křivdy se zák. č. 229/1991 Sb. zmírňují.
Dále Městský soud v Praze reagoval na námitku navrhovatelky o nutnosti volit stejný postup co do okamžiku přechodu vlastnictví jak podle zák. č. 143/1947 Sb. tak
III. ÚS 288/97
podle zák. č. 142/1947 Sb. Soud se s touto námitkou navrhovatelky neztotožnil, protože podle zák. č. 142/1947 Sb. přecházelo vlastnické právo k zemědělskému majetku na stát na základě jiných právních skutečností než ze zákona, proto i právní účinky tohoto zákona jsou jiné než zák. č. 143/1947 Sb. Současně poukázal soud i na to, že přes zařazení zák. č. 142/1947 Sb. mezi restituční tituly uvedené v ust. §6 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb. není možné restituovat majetek, k jehož odnětí došlo sice postupem podle zák. č. 142/1947 Sb., avšak před 25. únorem 1948. Současně Městský soud v Praze uvedl, že připomínka nálezu Ústavního soudu č. 166/1995 Sb. není v tomto případě namístě, protože uvedený nález Ústavního soudu se netýká pozbytí majetku podle zák. č. 142/1947 Sb., ale otázky nabytí vlastnického práva k již přidělenému majetku podle tohoto zákona.
Dále Městský soud v Praze uvedl, že nelze nemovitosti vydat na základě žádného z obou cit. restitučních zákonu, protože k přechodu majetku na stát došlo dne 13. 8. 1947 na základě zák. č. 143/1947 Sb. Použití zák. č. 229/1991 Sb. je vyloučeno proto, že tento přechod vlastnictví nespadá do rozhodného období, ale došlo k němu před 25. 2. 1948, použití zák. č. 243/1992 Sb. je pak vyloučeno proto, že tento zákon, ačkoliv se vztahuje na pozbytí majetku přeci 25. 2. 1948, se netýká jiného majetku než toho, kterého vlastník pozbyl podle dekretů prezidenta č. 12/1945 Sb. nebo č. 108/1945 Sb., k čemuž v případě předmětného majetku nedošlo. Navrhovatelka sama uvedla a doložila, že konfiskační vyhláška ONV v B. ze dne 4. 10. 1945 na veškerý zemědělský majetek dr. A.Sch. jen deklarující odnětí tohoto majetku podle dekretu prezidenta č. 12/1945 Sb. ke dni účinnosti dekretu, byla zrušena výměrem ONV v B. ze dne 12. 2. 1948 s odůvodněním, že předmětný majetek přechází na zemi Českou podle zák. č. 143/1947 Sb. V řízení před pozemkovým úřadem proto podle názoru soudu nebyl dán důvod, aby se tento správní orgán zabýval nárokem navrhovatelky podle zák. č. 243/1992 Sb.
Konečně Městský soud v Praze konstatoval, že nelze vyhovět navrhovatelce v tom, aby soud přijal takový výklad zák. č. 143/1947 Sb., který jí umožní úspěšné uplatnění restitučních nároků tak, aby nebyla oproti jiným nárokům např. podle zák. č. 243/1992 Sb. znevýhodněna a aby její právo na požadovaný majetek odpovídalo představám o obecné spravedlnosti. K této námitce soud uvedl, že může posuzovat nároky navrhovatelky jen na podkladě zákonů a v jejich mezích, jimiž je vázán, a není oprávněn do svého úsudku zahrnout hodnocení, zda zák. č. 229/1991 Sb. měly či
III. ÚS 288/97
neměly být po právu naplaveny křivdy, jejichž odškodnění se navrhovatelka dovolává. Restituční nároky nenáleží mezi základní lidská práva a je na úvaze státu, aby v přijatých zákonech stanovil, v jakém rozsahu a za jakých podmínek přizná právo na restituci v minulosti odňatého majetku.
Na základě výše uvedených právních závěrů rozhodl Městský soud v Praze tak, že rozsudkem čj. 28 Ca 376/96-33 ze dne 30. 4. 1997 potvrdil rozhodnutí pozemkového úřadu.
Proti výše uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze podala navrhovatelka ústavní stížnost. Podle jejího názoru tímto rozhodnutím, zejména ústavně nekonformním výkladem účinků zákona č. 143/1947 Sb. bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čI. 36 Listiny, čl. 6 Úmluvy a čl. 14 Paktu, její právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny a čl. 1 dodatkového protokolu a její právo na rovné postavení a nediskriminování podle čl. 1 a čl. 3 Listiny, čl. 26 Paktu a čl. 14 Omluvy. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje navrhovatelka v tom, že Městský soud v Praze při posuzování okamžiku časového přechodu vlastnického práva podle zák. č. 143/1947 Sb. dal přednost výkladu, který je v rozporu s ústavně garantovanými lidskými právy. Dále porušení tohoto práva spatřuje v tom, že soud rozhodl ve věci bez ústního jednání podle §250f o.s.ř., ačkoliv se nejednalo o jednoduchý případ. Porušení vlastnického práva spatřovala navrhovatelka v tom, že soud jako jediný argument pro odmítnutí jejích nároků uvedl, že k přechodu vlastnictví došlo účinností zák. č. 143/1947 Sb. Navrhovatelka se domnívala, že předložila dostatek argumentů pro závěr, že k přechodu vlastnictví podle cit. zákona docházelo teprve okamžikem vkladu vlastnického práva do příslušné evidence. I v případě, že by argumenty předložené navrhovatelkou nevedly k jednoznačnému názoru, pokud jde o určení časového okamžiku přechodu vlastnického práva, je tato otázka přinejmenším sporná, a v tom případě bylo, podle názoru navrhovatelky, povinností soudu dát přednost výkladu, který lépe odpovídá představám o obecné spravedlnosti a ústavně zaručenému právu vlastnit majetek a právu nebýt diskriminován. Pokud tak soud nepostupoval, porušil její ústavně chráněné právo. Navrhovatelka se domáhala odstranění křivd, které byly způsobeny její rodině naprosto ojedinělým zákonem č. 143/1947 Sb., který zabavil veškerý majetek této rodiny bez nároku na jakoukoliv náhradu. Zároveň jsou v současné době napravovány v ČR křivdy způsobené daleko mírnějším zákonem č. 142/1947 Sb. Vzhledem k tomu, že oba zákony byly přijaty ve
III. ÚS 288/97
stejné době a jejich právní konstrukce je obdobná, přičemž za okamžik přechodu vlastnického práva podle zák. č. 142/1947 Sb. se považuje okamžik zápisu do příslušné evidence, je při výkladu okamžiku přechodu vlastnického práva podle zák. č. 143/1947 Sb. používaném dosavadní soudní praxí navrhovatelka neodůvodněně diskriminována vůči osobám, jejichž majetek byl zabrán podle zák. č. 142/1947 Sb. Takovéto diskriminující rozlišení se neopírá o "objektivní a rozumné" důvody rozlišování mezi oběťmi křivd a je tak porušením garantovaných práv na rovné zacházení. Uvedeným rozdílným přístupem je navrhovatelka také diskriminována ve srovnání s osobami, jejichž majetek byl zabrán na základě zákona č. 142/1947 Sb., resp. konfiskován na základě dekretu prezidenta č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem navrhovatelka žádala, aby Ústavní soud nálezem zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze.
Současně navrhovatelka ve smyslu §74 zák. č. 182/1993 Sb. podala návrh na zrušení zák. č. 143/1947 Sb. pro jeho rozpor s čl. 1, 3 a 1 1 Listiny, čl. 26 Paktu, čl. 14 Úmluvy a čl. 1 Dodatkového protokolu. Posouzení otázky platnosti tohoto zákona má zásadní vliv na oprávněnost restitučních nároků navrhovatelky. Pro případ, že by se Ústavní soud neztotožnil s názorem navrhovatelky, že k přechodu vlastnictví podle zák. č. 143/1947 Sb. nemohlo dojít, resp. že okamžik přechodu vlastnictví v důsledku zák. č. 143/1947 Sb. nastával až intabulací, žádala navrhovatelka zrušení §4 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb. část věty in fine: "od 25. února 1948" pro rozpor tohoto ustanovení s čl. 1 a čl. 3 Listiny a čl. 26 Paktu. Výše uvedeným ustanovením je navrhovatelka neodůvodněně diskriminována vůči osobám, jimž byl zabrán majetek na základě zákona č. 142/1947 Sb., a vůči osobám, jejichž majetek byl konfiskován na základě dekretu prezidenta č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. Ústavnímu soudu přísluší přezkoumávat, zda zákonodárce při stanovení podmínek, které zakládají nároky na zmírnění křivd, nepřekročil rámec daný mu ústavou a mezinárodními závazky ČR, tj. zda nebyly zvoleny takové podmínky, které zakládají nerovné postavení a diskriminaci určitých osob. V daném případě má výběr dne 25. 2. 1948 jako rozhodného dne pro uplatňování nároků vůči navrhovatelce diskriminující účinky a z tohoto pohledu přísluší Ústavnímu soudu, aby tuto diskriminující podmínku zrušil.
Ústavní soud si podle §42 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb. vyžádal vyjádření Městského soudu v Praze jako účastníka řízení. Městský soud v Praze ve vyjádření
III. ÚS 288/97
uvedl, že nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou, protože namítá skutečnosti, ze kterých nelze dovodit porušení základních práv zaručených Ústavou ČR a Listinou. Ve vyjádření je dále uvedeno, že ústavní stížnost směřuje proti jednomu z rozsudků, jimiž Městský soud rozhodoval o opravných prostředcích navrhovatelky proti rozhodnutím mnoha pozemkových úřadů. Podstata všech soudních sporů i ústavní stížnosti je podle názoru soudu shodná. Navrhovatelka nesouhlasí s tím, jak pozemkové úřady a poté soud vyložily způsob a okamžik přechodu majetku hlubocké větve rodu Sch. na stát, když odnětí tohoto majetku spojují s účinností zák. č. 143/1947 Sb. Tento svůj nesouhlas navrhovatelka opírá o četné argumenty, z nichž některé uplatnila již v opravném prostředku. Soud se zabýval všemi argumenty a postupně tak, jak byly rozšiřovány a uplatňovány, se s nimi ze všech právních hledisek vypořádal dostatečně a podrobně. V dané věci řešil soud otázku přechodu majetku na stát, vycházeje z původního tvrzení navrhovatelky ověřeného zápisy v pozemkových knihách, že právním titulem, na jehož základě byl předmětný majetek odňat, je právě zák. č. 143/1947 Sb. Navrhovatelka aplikaci tohoto zákona nezpochybňovala, naopak se pro účely tohoto řízení dovolávala a i nadále dovolává v ústavní stížnosti zrušení tohoto zákona pro rozpor s Ústavou ČSR z roku 1920 a Ústavou ČR z roku 1993. Soud se v řízení vypořádal i s tvrzením navrhovatelky, že předmětný majetek přešel na stát na základě konfiskace podle dekretu prezidenta č. 12/1945 Sb., resp. č. 108/1945 Sb. Z napadeného rozsudku jednoznačně vyplývá, že soud se touto otázkou zabýval. Z hlediska skutkového i právního rozboru věci proto nelze přijmout rozporné námitky navrhovatelky vyjádřené tak, že přestože došlo ke zrušení konfiskací předmětného majetku, je právním titulem pro vyvlastnění majetku trvajícím až do dnešního dne konfiskace podle dekretů prezidenta. V dané věci proto soud vycházel z náležitě zjištěného stavu věci, totiž že po zrušení konfiskace podle dekretů prezidenta se předmětný majetek nacházel stále ve vlastnictví hlubocké větve rodu Sch. až do účinnosti zák. č. 143/1947 Sb. Městský soud v Praze ve vyjádření dále uvedl, že proto k námitkám ústavní stížnosti plně odkazuje na odůvodnění svého rozsudku v této věci a poukázal dále na to, že nepovažuje za oprávněnou námitku navrhovatelky o porušení ústavního principu, v jehož rámci je oprávněn provádět volné hodnocení důkazů, stejně tak jako jeho rozhodnutím nebyl porušen princip rovnoprávnosti občanů, kterého se navrhovatelka rovněž dovolává, přičemž porušení tohoto principu dovozuje z porušení práva vlastnit majetek včetně práva na restituci majetku odebraného bez náhrady. K této námitce soud uvedl, že
III. ÚS 288/97
účelem platných restitučních zákonů není napravit křivdy, k nimž došlo vůči všem původním vlastníkům, kterým byl majetek kdykoliv v minulosti a jakýmkoliv způsobem odňat. Restituční nároky nenáležejí mezi základní lidská práva a je na vůli státu, aby v přijatých zákonech stanovil, v jakém rozsahu a za jakých podmínek přizná právo na restituci v minulosti odňatého majetku. Městský soud je dále toho názoru, že v řízení neporušil ani právo navrhovatelky na spravedlivý proces, když v dané věci rozhodoval bez jednání podle §250f o.s.ř. ve znění platném v době rozhodování. Městský soud v Praze ve vyjádření uvedl, že podmínky tehdy platného ustanovení byly jednoznačně naplněny. V řízení se jednalo výlučně o posouzení právní otázky a vzhledem k tomu, že tato otázka byla pravomocně vyřešena již v jiných rozhodnutích městského soudu s tím, že její jádro řešil shodně i Ústavní soud, pak z tohoto pohledu posoudil Městský soud v Praze projednávanou věc jako posléze již jednoduchou. Připomenul i zásadu hospodárnosti řízení, protože případné nařízené jednání ve všech věcech restitučních nároků navrhovatelky by bylo s ohledem na počet účastníků řízení, časově i co do nákladů řízení a zajištění veřejného projednání věci velmi náročné. Takový postup by byl neadekvátní tomu, že ve všech případech je podstata sporu stejná, jde o stejnou právní otázku, která již byla vzhledem k rozhodnutí Ústavního soudu ČR s konečnou platností soudy ČR vyřešena. Nařízená jednání v dané věci by tak nebyla účelná a nemohla by mít žádný vliv na výsledek soudního řízení. Městský soud v Praze proto závěrem svého vyjádření navrhl, aby Ústavní soud podanou ústavní stížnost zamítl.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že navrhovatelka se dovolávala ochrany svých ústavně garantovaných základních práv, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Navrhovatelka spatřovala porušení práva na spravedlivý proces především v nesprávném posouzení okamžiku časového přechodu vlastnického práva podle zák. č. 143/1947 Sb., když Městský soud v Praze dal přednost výkladu, který je v rozporu s
II
III. ÚS 288/97
ústavně garantovanými lidskými právy. Ústavní soud se plně ztotožnil se závěry Městského soudu v Praze a stejně jako v usnesení ÚS sp. zn. IV.ÚS 129/94 ze dne 9. 3. 1995 konstatoval, že na základě zák. č. 143/1947 Sb. došlo ke změně v osobě vlastníka majetku, na který se tento zákon vztahoval, nezávisle na vůli dosavadního vlastníka, a proto je třeba považovat ze správný závěr soudu o tom, že se jednalo o přechod vlastnického práva, nikoliv o jeho převod, který by předpokládal shodný projev vůle převodce a nabyvatele. Intabulace ve smyslu §431 o.z.o. bylo k nabytí vlastnického práva k nemovitostem třeba jen u převodu nemovitostí. Lze tedy přisvědčit závěru Městského soudu v Praze, že vlastnického práva k nemovitostem bylo možno za platnosti o.z.o. nabýt i bez knihovního zápisu. Zápis vkladu vlastnického práva k nemovitostem v případě zák. č. 143/1947 Sb. měl pouze deklaratorní charakter. K přechodu vlastnického práva k majetku, který je předmětem sporu, a zároveň také k jeho ztrátě původním vlastníkem, která musela nutně nastat za týchž podmínek a k témuž okamžiku, došlo i podle názoru Ústavního soudu ex lege účinností zák. č. 143/1947 Sb. dnem 13. 8. 1947, tedy před "rozhodným obdobím" podle zák. č. 229/1991 Sb., a proto aplikace uvedeného zákona v daném případě nepřipadá v úvahu.
Navrhovatelka dále namítala, že k porušení práva na spravedlivý proces došlo i tím, že Městský soud v Praze rozhodl ve věci bez ústního jednání podle §250f o.s.ř. ve znění platném v době rozhodování, ačkoliv se nejednalo o jednoduchý případ. Ústavní soud se neztotožňuje s tímto názorem navrhovatelky. I když ust. §250f o.s.ř. ve znění platném do 30. 4. 1997 bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 18/96, ze dne 24. 9. 1996, rozhodoval Městský soud v Praze v době, kdy inkriminované ustanovení bylo ještě součástí o.s.ř. Ústavní soud přisvědčil názoru Městského soud v Praze, pokud tento orgán uváděl důvody, pro něž rozhodoval ve věci bez nařízení ústavního jednání. Na rozdíl od usnesení Ústavního soudu ve věci vedené, pod sp. zn. IV. S 217/96, ze dne 30. 10. 1997, jímž bylo zrušeno rozhodnutí Městského soudu v Praze i rozhodnutí pozemkového úřadu v obdobné věci z toho důvodu, že s použitím §250f o.s.ř. neumožnil soud navrhovatelce předložit tvrzení týkající se konfiskace majetku podle dekretů prezidenta republiky č. 12 a č. 108 z roku 1945 a těmito tvrzeními se v rozsudku ani skutkově ani právně nezabýval, je v předmětné věci situace jiná. Jak pozemkový úřad, tak zejména Městský soud v Praze ve svých rozhodnutích konstatovaly, že nejsou splněny podmínky pro postup podle
III. ÚS 288/97
zák. č. 243/1992 Sb. S tímto závěrem se Ústavní soud ztotožnil a současně připomíná, že výběr křivd, které měly či mají být zmírněny, stanovení podmínek, za nichž se tak má stát, jakož i výčet osob, jimž zákonem stanovené nároky svědčí, spadají do pravomoci zákonodárného sboru. Rozšiřovat výkladem takto zákonem stanovené podmínky soudu nepřísluší, a to ani Ústavnímu soudu, neboť by tak došlo k zásahu do pravomoci, která výlučně přísluší zákonodárnému sboru.
K tvrzení navrhovatelky, že časovou hranicí restitucí určenou zák. č. 229/1991 Sb. na 25. února 1948 byla diskriminována ve srovnání s osobami, jejichž majetek byl zabrán na základě zák. č. 142/1947 Sb., resp. konfiskován na základě dekretů prezidenta republiky č. 12 a č. 108 z roku 1945 Sb., poukazuje Ústavní soud především na nález Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 45/97, ze dne 25. 3. 1998, v němž se uvádí, že zákon č. 243/1992 Sb. je nutno chápat jen jako výjimku související se specifikem zmíněných dekretů prezidenta republiky, jakož i s úpravou podmínek nabývání a pozbývání státního občanství, tedy předpis reagující na zvláštní situaci osob, kterým bylo v padesátých letech navráceno československé státní občanství, jejichž majetkové nároky však, vzhledem k politickým změnám, které v mezidobí nastaly, již nikdo neřešil. Pokud jde o namítaný zák. č. 142/1947 Sb. přisvědčil Ústavní soud názoru Městského soudu v Praze v tom, že předmětný případ nelze srovnávat se situací podle zák. č. 142/1947 Sb., protože podle tohoto zákona přecházelo vlastnické právo k zemědělskému majetku na stát na základě jiných právních skutečností než ze zákona, a proto i právní účinky obou zákonů jsou různé. Současně je třeba připomenout, že ani zařazení tohoto zákona mezi restituční tituly zák. č. 229/1991 Sb. neumožňuje restituovat majetek, k jehož odnětí sice došlo postupem podle něho, avšak před rozhodným obdobím.
Ze všech uvedených důvodů nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb. odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Pokud jde o návrh na zrušení zákona č. 143/1947 Sb. dospěl Ústavní soud ke stejnému závěru jako soudce zpravodaj ve věci, sp. zn. Pl. ÚS 43/96, tj. že napadený zákon v žádném řízení, které předcházelo podání ústavní stížnosti, přímo aplikován nebyl. S odvoláním na důvody uvedené v usnesení, sp. zn. Pl. ÚS 43/96, ze dne 13. 5. 1997, proto návrh podle §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb. odmítl jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou.
III. ÚS 288/97
Pokud se jedná o návrh na zrušení části ustanovení §4 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb., a to v části vyjádřené slovy "od 25. února 1948", Ústavní soud podle §43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb. tento návrh odmítl jako návrh nepřípustný vzhledem k tomu, že podle §35 cit. zákona se týká věci, o níž již Ústavní soud rozhodl nálezem, sp. zn. PL S 45/97, ze dne 25. března 1998.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 1998
JUDr. Pavel Holländer
předseda senátu
Q