Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 29.01.1998, sp. zn. III. ÚS 329/97 [ nález / ŠEVČÍK / výz-3 ], paralelní citace: N 12/10 SbNU 79 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1998:3.US.329.97

sp. zn. III. ÚS 329/97 Nález Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek J. Z.a L. B., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 2. 1997, sp. zn. 25 Co 251/96, a rozsudku Okresního soudu v Benešově u Prahy ze dne 21. 12. 1995, sp. zn. 4 C 198/92, takto: Rozsudek Okresního soudu v Benešově u Prahy ze dne 21. 12. 1995, sp. zn. 4 C 198/92, a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. 2. 1997, sp. zn. 25 Co 251/96, se z r u š u j í. Odůvodnění: Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.) a za podmínek stanovených zákonem (§30 odst. 1, §34 odst. 1, 2, §72 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb.), napadly stěžovatelky rozsudek Okresního soudu v Benešově u Prahy ze dne 21. prosince 1995 (sp. zn. 4 C 198/92) a spolu s ním též rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. února 1997 (sp. zn. 25 Co 251/96) a tvrdily, že těmito pravomocnými rozhodnutími obecné soudy jako orgány veřejné moci porušily jejich ústavně zaručená základní práva plynoucí jak z Ústavy ČR (čl. 95 úst. zák. č. 1/1993 Sb.), tak z Listiny základních práv a svobod (čl. 11 a čl. 36); podle odůvodnění ústavní stížnosti mělo se tak stát - stručně shrnuto - tím, že a) výměr, jímž bylo rozhodnuto o znárodnění zestátněním části (v řízení před obecnými soudy blíže označených a popsaných) nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č. 2281 u Katastrálního úřadu v Benešově (knihovní vložce č. 10 pozemkové knihy pro kat. úz. B.) náležejících vlastnicky jejich právním předchůdcům, byl vydán jiným orgánem než orgánem k tomu podle zákona (č. 118/1948 Sb.) oprávněným, b) tento výměr (vydaný v roce 1960) směřuje výslovně vůči "knihovním vlastníkům" uvažovaných nemovitostí (právním předchůdcům stěžovatelek, tj. dnes již zemřelým manželům Š., každému k jedné ideální polovině), a to přesto, že v době jeho vydání tímto vlastníkem k jedné ideální polovině (na základě dědění po zemřelém otci L. Š.) byla již jedna ze stěžovatelek (J. Z.), jíž však výměr o zestátnění znárodněním nebyl doručen, a nadto byl vydán mimo odpovědnost příslušného ministra. Z těchto tvrzení posléze stěžovatelky vyvozují závěr, že samo řízení o zestátnění znárodněním, již dříve zmíněných nemovitostí, trpí takovými vadami, které zakládají nulitu příslušných správních aktů, což ve svých důsledcích znamená, že zestátnění vůči "majetku jejich rodiny nebylo provedeno po právu", a že ve skutečnosti tento majetek na tehdejší čsl. stát vlastnicky nepřešel. Co do procesní stránky stěžovatelky obecným soudům vytýkají, že (v souvislosti s úvahami o přiměřenosti kupní ceny části nemovitosti prodaných později vedlejším účastníkům) založily svá rozhodnutí na znaleckém posudku "ústavu", jímž však byla soukromá právnická osoba (obchodní společnost S., spol. s r. o.), aniž by se však dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádaly s předchozím znaleckým posudkem (ing. M.), jehož znalecké závěry jsou výrazně rozdílné. Ve zbytku pak v ústavní stížnosti provedly podrobný a obšírný právní rozbor dané problematiky a - dospěvše k závěru, že všechny vytýkané vady, jak v meritu věci, tak v procesním postupu obecných soudů, vyústily v protiústavnost porušením již dříve citovaných ustanovení ústavního pořádku republiky - navrhly, aby Ústavní soud svým nálezem obě rozhodnutí obecných soudů, jak vpředu byla označena, zrušil. Předsedkyně senátu odvolacího soudu, z něhož ústavní stížností napadené rozhodnutí vzešlo, se k ústavnímu jednání bez uvedení důvodů nedostavila a v písemném sdělení, aniž by vznesla konečný návrh (č. l. 29 spisu), odkázala na "text napadeného rozsudku". Vedlejší účastníci M. K. a L. K., přednesem společného zástupce u ústního jednání, se vyjádřili tak, že vývody stěžovatele v jednotlivých námitkách odmítli, zdůraznili, že dokazování před obecnými soudy včetně dokazování znaleckého proběhlo zcela ve shodě s ustanoveními občanského soudního řádu a že také samotná rozhodnutí obecných soudů, jak po skutkové stránce, tak v právním posouzení dané materie, zcela splňují požadavky zákona na soudní rozhodnutí kladené; navrhli proto, aby ústavní stížnost byla zamítnuta. Vedlejší účastník ing. Z. K. v mezidobí (dne 13. listopadu 1997) zemřel (č. l. 28 spisu); v této skutečnosti Ústavní soud však neshledal překážku, která by projednání ústavní stížnosti bránila (§63 zák. č. 182/1993 Sb., §107 o. s. ř.). Jak z odůvodnění samotné ústavní stížnosti a z odůvodnění jí napadených rozhodnutí obecných soudů, tak z obsahu spisu obecného soudu (Okresního soudu v Benešově u Prahy, sp. zn. 4 C 198/92), který si Ústavní soud vyžádal, vyplývá následující skutkový děj: Posuzované nemovitosti tvoří bývalý mlýn (číslo evidenční 08) a st. p. č. 4565 kat. úz. B., obce B.; tyto nemovitosti (spolu s dalšími) nabyli právní předchůdci stěžovatelek (dnes již zemřelí jejich rodiče manželé B. a L. Š.), jednak na základě rozvrhového usnesení z roku 1934 (E 30/34), jednak na základě notářského snímku z roku 1943. Provoz mlýna byl zakázán v roce 1952 a k 1. lednu 1953 jej převzal národní podnik S. m. a později (k 7. lednu 1954) K. v. p. v P., závod v B.; samotný mlýn jako takový nebyl od roku 1951 provozován, jeho budova řadu let nebyla užívána vůbec, resp. částečně sloužila jako skladové prostory (O. v.), až posléze jej v roce 1981 Z. n. a z. p., jako národní majetek pro podnik přebytečný, prodal vedlejším účastníkům (za částku 4 780 Kčs) jako (po změně užívání a přestavbě) objekt rekreační. Samotné řízení o zestátnění znárodněním všech nemovitostí náležejících právním předchůdcům stěžovatelek (jaké byly právní vztahy k nemovitostem znárodněním dotčených od roku 1952 do okamžiku zahájení řízení o zestátnění nebylo zjišťováno) bylo ukončeno vydáním výměru Ministerstva potravinářského průmyslu ze dne 13. října 1960 (zn. 110775/118/60-01 Dr. O.), a to s odkazem na zákon č. 118/1948 Sb., ve znění zák. č. 64/1951 Sb.; následným výměrem (Ústřední správy nákupu zemědělských výrobků v Praze) ze dne 3. února 1967 (čj. 98/302/67-02/K) byla část dříve zestátněných nemovitostí ze zestátnění vypuštěna (a vrácena dřívějším vlastníkům), zatímco zestátnění samotného mlýna (se stavební plochou) zůstalo nedotčeno. Kupní smlouvou ze dne 2. dubna 1981, uzavřenou mezi Zemědělským nákupním a zásobovacím podnikem n. p. Praha, jako prodávajícím, a druhým a třetím vedlejším účastníkem (manžely ing. M. a L. K.), jako kupujícími, byl mlýn se stavební parcelou prodán za částku 4 780,- Kčs; darovací smlouvou ze dne 2. července 1982 nabyl tyto nemovitosti (od svých rodičů) prvý vedlejší účastník, který je má ve své držbě dosud. Takto zjištěný skutkový základ věci posoudily obecné soudy obou stupňů ve smyslu zák. č. 403/1990 Sb. shodně tak, že stěžovatelkám přiznaly postavení oprávněných osob [§3 odst. 1 písm. c) cit. zák.], zatímco stran vedlejších účastníků dovodily absenci zákonných znaků (§4 odst. 2 cit. zák.), neboť stěžovatelkám se pro důkazní nouzi nepodařilo prokázat, že by posuzované nemovitosti vedlejší účastníci (v řízení před obecnými soudy žalovaní) nabyli v "rozporu s tehdy platnými předpisy" nebo " na základě protiprávního zvýhodnění", když co do výše kupní ceny (ve výši 4 780,- Kčs) a její přiměřenosti opřely svůj závěr o znalecký posudek "znaleckého ústavu S., spol. s r. o.". Co do samotného zestátňovacího aktu znárodněním, obecné soudy obou stupňů odmítly (vpředu naznačené) námitky stěžovatelek a usoudily, že "výměr ze dne 13. září 1960 byl doplněn a částečně zrušen výměrem z 3. února 1967", jímž byl stanoven "definitivní rozsah znárodnění, jehož účinek se vztahoval zpětně k roku 1953 a okruhu osob, jichž se znárodnění týkalo". Ústavní stížnost je důvodná. Již v nálezu ve věci III. ÚS 114/93 (publ. in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 23, Praha, 1994) Ústavní soud vyložil důvody, pro které proces zestátnění znárodněním podle těch kterých dekretů prezidenta republiky (jak co do rozsahu, tak i důsledků z něj plynoucích) nemohl probíhat jinak, než pod přímou politickou a ústavní odpovědností věcně příslušného ministra, a proč tuto jeho odpovědnost nelze zaměňovat (nahradit) úřadem (ministerstvem), jemuž stojí v čele a dále, jaké důsledky plynou z té skutečnosti, jestliže v průběhu zestátňovacího (znárodňovacího) procesu nebylo politické a ústavní odpovědnosti ministra dbáno; protože jde o nález publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu a tudíž o nález obecně přístupný (§59 zák. č. 182/1993 Sb.), zcela postačí na něj co do jeho vývodů, odůvodnění a závěrů odkázat s tím, že pod aspektem zásad tam vyložených jeví se závěry obecných soudů, co do ústavnosti zestátňovacího procesu znárodněním nemovitostí náležejících dříve právním předchůdcům stěžovatelek, ne-li jako krajně problematické, pak alespoň jako předčasné. Podle přesvědčení Ústavního soudu bude nezbytné, aby v následném řízení obecné soudy především odstranily důvodnou pochybnost, zda ministr (dle samotného zestátňovacího výměru ministerstvo) potravinářského průmyslu byl k vydání dotčeného výměru vůbec oprávněn (obecnými soudy citovaný zákon č. 118/1948 Sb. takové oprávnění svěřil ministru vnitřního obchodu), zda případné zmocnění plynoucí ze zákonného opatření tehdejšího předsednictva Národního shromáždění č. 40/1962 Sb. bylo následně ratihabováno (čl. 60 odst. 2 úst. zák. č. 100/1960 Sb.) a stalo se tak platnou součástí tehdejšího právního řádu a posléze zda vůbec, případně jakým způsobem, vešel dotčený výměr o zestátnění znárodněním posuzovaných nemovitostí do právní moci. Pochybnosti budí rovněž závěr obecných soudů o tom, že podkladové rozhodnutí ministerstva potravinářského průmyslu (tj. jeho výměr ze dne 13. září 1960, čj. 110775/118/60-01 Dr. O.) bylo "opraveno výměrem Ústřední správy nákupu zemědělských výrobků v Praze (ze dne 3. února 1967, čj. 98/302/67-02/K)", a že jím "bylo zrušeno", (odvolací soud), případně že jím byl "původní rozsah znárodnění z roku 1960 v roce 1967 změněn - zúžen" (soud prvého stupně), neboť - odhlédnuto od toho, že v této otázce si obecné soudy protiřečí (výměr opraven, zrušen a contr. rozsah znárodnění zúžen) - v současných skutkových zjištěních pro takovéto závěry (přesněji řečeno jen pro jeden z nich) není dostatečného podkladu. Postihlo-li totiž (způsobem zákonu odpovídajícím) rozhodnutí ministerstva potravinářského průmyslu (dříve citovaný výměr) celý nemovitý majetek právních předchůdců stěžovatelek, pak tento majetek jako takový přešel na (tehdy) čsl. stát a jakékoli následné majetkové dispozice s ním (včetně částečného vrácení původním majitelům) měly již charakter samostatných právních úkonů bez jakékoli podmíněné souvztažnosti k samotnému zestátňovacímu aktu, pokud ovšem následné rozhodnutí Ústřední správy nákupu zemědělských výrobků v Praze (byla-li k tomu oprávněna) výslovně předchozí rozhodnutí ministerstva potravinářského průmyslu s účinností ex tunc nezrušilo. V těchto souvislostech bude ovšem nezbytné dostatečně přesvědčivým způsobem vypořádat se s námitkami prvé stěžovatelky, totiž že (s ohledem na své postavení dědičky a s ohledem na důsledky plynoucí z rozhodnutí Státního notářství v Benešově ze dne 27. srpna 1958 ve věci D 462/57) "nikdy nebyla zbavena svého vlastnictví" k v úvahu přicházejícím nemovitostem, a to - mimo jiné - též pro vytýkané procesní vady v samotném zestátňovacím procesu. Podle přesvědčení Ústavního soudu nejsou (zatím) bez významu ani dosud nevyvrácená skutková tvrzení stěžovatelky, podle nichž provoz mlýna byl zakázán v roce 1951 a od té doby nebyl již nikdy provozován. Bude proto na místě, aby se obecné soudy alespoň pokusily zjistit, kdo a na jakém (zákonném) podkladě takový zákaz vydal, zda se tak stalo v souladu s tehdejším právním řádem a zejména jaké okolnosti vedly k tomu, že k zestátňovacímu procesu došlo až v roce 1960 a že posléze mezi účastníky řízení sporné nemovitosti přecházely do dispozice různých podniků a pokud vůbec sloužily hospodářsky rozumnému účelu, byly obhospodařovány více méně ad hoc. Naznačená skutková zjištění mohla by napomoci úvaze, zda zestátnění majetku právních předchůdců stěžovatelek (či stěžovatelek samotných) bylo výrazem v té době panujících společensko-ekonomických názorů (a splňovalo tak výslovně vyjádřený účel a podmínky zákona č. 118/1948 Sb.), či zda ve skutečnosti nešlo o důsledky doktríny o třídním boji a zatlačování třídních nepřátel, pro niž akt zestátnění byl jen záminkou. Pokud pak jde o právní postavení vedlejších účastníků, dospěly obecné soudy obou stupňů ke shodnému závěru, že sporné nemovitosti nabyli v roce 1981 kupní smlouvou, kterou uzavřeli se "Zemědělským nákupním a zásobovacím podnikem n. p. Praha, jménem Československého státu"; z důvodů vyložených Ústavním soudem ve věci III. ÚS 95/97 budí tento závěr pochybnost, zejména co do platnosti zmíněné smlouvy. Podle dříve uznávaných zásad o tzv. socialistickém vlastnictví, majetek čsl. státu byl svěřován různým (socialistickým) organizacím do tzv. operativní správy (ta ostatně v posuzované věci svědčila - podle zjištění obecného soudu I. stupně - již zmíněnému národnímu podniku - odštěpnému závodu B., tedy zřejmě organizační složce bez právní subjektivity), která však plně vlastnické právo k němu nevyčerpávala a ve své podstatě znamenala jen právo jeho užívání spolu s případným právem na výtěžek; v důsledku toho dispozice s takovým majetkem formou zcizení (mimo převod do obdobné správy jiné organizace) byla zpravidla vyloučena, a pokud jako výjimka byla přípustná, byla podmíněna zpravidla předchozím schválením nadřízených složek a řadou podmínek, které se však nikdy nedotýkaly právního postavení (subjektivity) čsl. státu jako vlastníka. Jestliže v posuzované věci jednal "jménem Československého státu" národní podnik, bude třeba blíže objasnit, z čeho (a zda platně) takové zmocnění vyplývalo, případně, zda jde o kupní smlouvu vůbec platnou, a to navzdory tomu, že samotná smlouva byla Státním notářstvím v Benešově (R I 684/81) registrována, neboť v posléze zmíněném případě by šlo o registraci provedenou v rozporu s příslušnými předpisy (§63 odst. 1 zák. č. 95/1963 Sb.), přičemž se jeví žádoucí, aby ve smyslu námitek stěžovatelek, co do obligatorní nabídkové povinnosti prodávajícího subjektu, byly provedeny jimi nabídnuté důkazy podlamující zatím správnost závěrů obecných soudů, že stran koupě posuzovaných nemovitostí nebylo jiných zájemců než vedlejší účastníci sub. 1 a 2. Co do přiměřenosti výše kupní ceny, dané tehdy platnými předpisy, měly obecné soudy k dispozici dva znalecké posudky s protichůdnými či jinak rozpornými zjištěními (za předpokladu, že posudek společnosti S. náležitosti - podmínky - znaleckého posudku splňoval); bylo proto zcela na místě rozpory v nich odstranit obvyklým postupem plynoucím z konstantní judikatury obecných soudů, jak na ni poukazují stěžovatelky a jak to také odpovídá ústavním garancím spravedlivého procesu (viz nález ve věci III. ÚS 150/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 2., č. 49, vydání 1. Praha, 1995). Naznačená pochybení obecných soudů, ať věcná či procesní, ocitla se v rozporu s požadavkem spravedlivé ochrany práv a oprávněných zájmů účastníků soudního řízení (§1 o. s. ř.), se zásadami dotýkajícími se hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.), jakož i s požadavky kladenými zákonem na vlastní rozhodnutí (§157 odst. 2, 3 o. s. ř.); povaha a rozsah těchto pochybení zasáhly již svou intenzitou do ústavních kautel ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a ve svých důsledcích porušily též kautely dané čl. 90 a čl. 95 odst. 1 před středníkem úst. zák. č. 1/1993 Sb.; nezbylo proto než obě ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů zrušit [§82 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.], zejména když zjištěnými vadami jsou postižena rozhodnutí obecných soudů obou stupňů. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§54 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.). V Brně dne 29. 1. 1998