ECLI:CZ:US:1998:4.US.192.98
sp. zn. IV. ÚS 192/98
Usnesení
IV. ÚS 192/98
Č E S KÁ R E PU B L I KA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl dne 11. června 1998 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti 1) ing. I.L., 2) B.N., obou zastoupených JUDr. M.K., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 2. 1998, čj. 17 Co 57/98-23 a usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 25. 11. 1997, čj. 6 C 386/93-10, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozhodnutí Krajského soudu v Brně, potvrzujícímu citované usnesení Okresního soudu ve Znojmě, stěžovatelé uvádějí, že se cítí dotčeni ve svém ústavně zaručeném právu na spravedlivý proces, zakotveném v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a v konečném důsledku i v právu na uspokojení svého restitučního nároku, neboť obecné soudy zastavily řízení o žalobě na vydání nemovitostí pro ztrátu procesní způsobilosti na straně povinné osoby. Stěžovatelé
2 IV. ÚS 192/98
opakovaně vysvětlují, že při uvedení jména a bydliště odpůrkyně A.L. vycházeli ze záznamu v listu vlastnictví vedeném v evidenci nemovitostí střediska G., pro k. ú. S., a že nemohli předpokládat, že tato zemřela již v roce 1985. Stěžovatelé neměli žádný důvod k pochybnostem o správnosti úředně vedených údajů, a i kdyby přesto úmrtí odpůrkyně zjistili, neměli by žádnou legální možnost zkoumat právní nástupnictví, neboť do dědického spisu by jim nebylo umožněno nahlédnout. Stěžovatelé tak setrvávají na svém stanovisku, zastávaném již před obecnými soudy, že v době podání žaloby, těsně před uplynutím zákonem stanovené lhůty k uplatnění restitučního nároku podle zákona č. 229/1991 Sb., neměli jinou možnost, než v dobré víře ve správnost zápisu v evidenci nemovitostí označit za odpůrce toho, kdo byl v listu vlastnictví uveden jako vlastník. Tím, že obecné soudy tyto skutečnosti nezohlednily a řízení zastavily, znemožnily stěžovatelům domáhat se svých práv, a proto tito navrhují, aby Ústavní soud jejich ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil.
Z obsahu spisu Okresního soudu ve Znojmě, sp. zn. 6 C 386/93, Ústavní soud zjistil, že dne 23. 12. 1992 podali stěžovatelé žalobu proti osmdesáti odpůrcům, kterou se domáhali vydání pozemků ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb. Co se týče odpůrkyně A.L., po které stěžovatelé požadovali vydání pozemků p. č. 2090/31 a p.č. 463/8 v k. ú. S., soud řízení zastavil, neboť odpůrkyně zemřela v roce 1985. Okresní soud konstatoval, že je povinen kdykoliv za řízení přihlížet k tomu, zda jsou splněny podmínky řízení, přičemž mezi tyto podmínky patří i podmínky na straně účastníků řízení, tj. způsobilost být účastníkem řízení (ustanovení §19 o. s. ř.) a z toho plynoucí procesní způsobilost (ustanovení §20 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že způsobilost být účastníkem řízení zaniká smrtí a nedostatek této způsobilosti nelze odstranit, nezbylo okresnímu soudu než řízení zastavit. Krajský soud v Brně, rozhodující o odvolání stěžovatelů, rozhodnutí okresního soudu potvrdil s tím, že sdílí jeho závěry.
Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů nic, co by zpochybňovalo jimi konstatovanou nemožnost meritorního projednání věci, neboť závěry těchto soudů jsou zcela v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a občanského zákoníku. Námitka stěžovatelů, že soudy jim neumožnily pokračovat v řízení s právními nástupci zemřelé odpůrkyně, je neopodstatněná, neboť předpokladem procesního nástupnictví ve smyslu ustanovení §107 o. s. ř. je skutečnost, že fyzická osoba, která později zemřela, v den zahájení řízení žila a byla způsobilá být účastníkem řízení. Odkaz stěžovatelů na nález
3 IV. ÚS 192/98
Ústavního soudu ze dne 22. 2. 1996, sp. zn. III. ÚS 85/95, je pro řešenou věc nepřípadný, neboť v citovaném nálezu se Ústavní soud zabýval otázkou procesního nástupnictví státu za zaniklý státní podnik a vyložil, že nesprávné určení orgánu, oprávněného jednat jménem státu, neznamená nedostatek věcné legitimace, nýbrž má povahu odstranitelného nedostatku podmínky řízení.
Ústavní soud se sice neztotožnil s názorem Krajského soudu v Brně, že bylo věcí stěžovatelů, aby ještě před podáním žaloby ověřili správnost údajů v evidenci nemovitostí, neboť jak se ukázalo, údaje v ní uvedené neodpovídaly skutečnému stavu, nicméně ani jejich dovolávání se tzv. dobré víry v tyto zápisy nemůže projednávanou věc posunout do ústavně právní roviny. Zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, sice v ustanovení §11 chrání dobrou vírou toho, kdo vychází ze zápisu v katastru nemovitostí učiněného po 1. lednu 1993, případný ústavně právní dopad tohoto ustanovení však Ústavní soud nezkoumal, neboť v době podání návrhu dne 23. 12. 1992 platil zákon č. 22/1964 Sb., o evidenci nemovitostí, postrádající uvedenou míru ochrany údajům evidence nemovitostí. Co se týče výtky stěžovatelů, že obecné soudy nezohlednily v ústavní stížnosti blíže nekonkretizovaná specifika případu, ústavní soud má za to, že i v restitučních sporech jsou obecné soudy vázány návrhem, a směřuje-li tento proti neexistující, již zemřelé, fyzické osobě, jde zpravidla o neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, představující důvod pro jeho zastavení.
Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud nezjistil nic, co by nasvědčovalo zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelů, přičemž tato skutečnost se Ústavnímu soudu jeví natolik evidentní, že mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 11. června 1998
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu