ECLI:CZ:US:1999:1.US.271.97
sp. zn. I. ÚS 271/97
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti J.B., zastoupeného advokátem JUDr. PhDr. O.Ch., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 6. 1997, sp. zn. 1 Tvno 143/97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 12. 5. 1997, sp. zn. 4 Ntv 17/97, prodloužil vazbu stěžovatele do 30. 10. 1997.
V odůvodnění tohoto usnesení vrchní soud uvedl, že proti stěžovateli byla dne 19. 5. 1995 vznesena obžaloba, podle níž způsobil KB v P. škodu ve výši 5 mil. Kč tím, že při uzavírání úvěrové smlouvy uvedl pracovníky banky v omyl nesdělením potřebných informací, čímž uvedenou částku vylákal a nezaplatil. Obdobně vylákal a nezaplatil částku 57 mil. Kč od PB., v P. Toto jednání bylo kvalifikováno jako trestný čin podvodu podle ustanovení §250 odst. 1 a 4 trestního zákona. Kromě toho byl stěžovatel obviněn ze spáchání dalších jedenácti dílčích podvodných útoků (proti peněžním ústavům a proti obchodní společnosti) a svým jednáním prý způsobil škodu ve výši více než 200 mil. Kč.
Stěžovatel byl ve vazbě - z důvodu podle ustanovení §67 písm. a) trestního řádu - od 19. 5. 1994 a o jeho vazbě bylo opakovaně rozhodováno. Naposledy byla vazba prodloužena usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 11. 1996, sp. zn. 4 Ntv 34/96, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 12. 1996, sp. zn. 1 Tvno 259/96, do 15. 5. 1997.
Vrchní soud v Praze shledal, že u stěžovatele byla i nadále dána existence vazebního důvodu podle ustanovení §67 písm. a) trestního řádu, neboť jeho případným propuštěním na svobodu by prý mohl být zmařen nebo podstatně ztížen účel trestního řízení. Vrchní soud dále uvedl, že souzená věc je "mimořádně skutkově složitá". Délku důkazního řízení prý ovlivnila i skutečnost, že stěžovatel v průběhu hlavního líčení podstatným způsobem změnil svoji obhajobu, kterou bylo nutno prověřit a za tím účelem zejména provést výslechy svědků v zahraničí prostřednictvím dožádaných soudů. Za této situace vrchní soud navrhovanou dobu prodloužení vazby považoval - s ohledem na řádné projednání a rozhodnutí věci soudem prvního stupně - za přiměřenou, "když je zřejmé, že trestní stíhání obviněného nebylo možno skončit pro obtížnost věci i z jiných závažných důvodů ani v prodloužené vazební lhůtě". Vrchní soud konečně konstatoval i obsah návrhu předsedy senátu Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 4. 1997 na prodloužení vazby, podle něhož by stěžovateli, pokud by odešel do SRN a požádal o státní občanství, toto bylo ze zákona ihned přiznáno, což by vylučovalo jeho vydání k trestnímu stíhání v ČR.
V záhlaví uvedeným usnesením Nejvyšší soud ČR zamítl stížnost stěžovatele proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze.
V odůvodnění tohoto usnesení Nejvyšší soud ČR uvedl, že stěžovatel je trestně stíhán pro rozsáhlou majetkovou trestnou činnost podvodného charakteru. Stěžovatel, jemuž hrozí vysoký trest, změnil postoj k trestné činnosti, kladené mu za vinu a jím doplněná obhajoba proto vyžadovala provedení obtížněji realizovatelných úkonů v rámci dokazování při hlavním líčení. Vazební důvod podle ustanovení §67 písm. a) trestního řádu prý trvá i nadále, a to s ohledem na charakter trestné činnosti i na osobu stěžovatele a jeho potencionální i faktické vztahy, směřující mimo území ČR. K tvrzeným nadměrným průtahům v řízení poukázal Nejvyšší soud ČR i na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, podle níž lze akceptovat průtahy trestního řízení, nezaviněné orgány v něm činnými a vyvolané chováním dotčené osoby. Mimo to, objektivně se jednalo o věc značně obtížnou, rozsáhlou a složitou, kterou nebylo možno pravomocně skončit v obecné maximální dvouleté vazební lhůtě.
V záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu ČR stěžovatel napadl ústavní stížností. V ní zejména uvedl, že vazba v řízení před soudem může - spolu s vazbou v přípravném řízení - trvat nejdéle dva roky (§71 trestního řádu). Pokud není možné pro obtížnost věci nebo z jiných závažných důvodů trestní stíhání v této lhůtě skončit a propuštěním obviněného na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního řízení, může vrchní soud vazbu prodloužit na nezbytně nutnou dobu. Obě citovaná usnesení (vrchního soudu a Nejvyššího soudu ČR) stěžovatel označil za nepřezkoumatelná, neboť jsou stručná a nevypořádávají se s jeho argumentací.
Stěžovatel v podstatě zastává názor, že vazební důvod podle ustanovení §67 písm. a) trestního řádu vůbec nebyl dán, neboť za konkrétní skutečnost nelze považovat pouhou existenci obchodních kontaktů do zahraničí. Útěku do zahraničí prý navíc bránilo odebrání cestovního pasu a zdravotní stav stěžovatele. Stěžovatel zejména zdůraznil, že nebyl dán důvod pro prodloužení vazební lhůty, neboť - i s ohledem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva - tímto důvodem nemůže být přetíženost soudu, nedostatek soudců, administrativní potíže ani pravidelné podávání žádostí stěžovatele o propuštění z vazby.
Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že jeho případ není zvlášť obtížný. Přípravné řízení trvalo 17 měsíců, právě v něm spočívalo těžiště dokazování, a od podání obžaloby do nařízení hlavního líčení uplynulo již dalších 17 měsíců. Časové průtahy prý nebyly způsobeny obtížností případu, nýbrž vadným procesním postupem soudů: dne 11. 4. 1996 rozhodl Krajský soud v Plzni o vrácení věci státnímu zástupci k došetření, ten podal stížnost, jíž Vrchní soud v Praze dne 18. 7. 1996 vyhověl a vrátil věc k dalšímu řízení Krajskému soudu v Plzni. Ten dne 2. 9. 1996 věc postoupil z důvodu nepříslušnosti Městskému soudu v Praze, který však dne 4. 10. 1996 rovněž prohlásil svoji nepříslušnost. Až dne 30. 10. 1996 rozhodl Vrchní soud v Praze, že příslušným soudem je Krajský soud v Plzni.
Stěžovatel se proto domnívá, že byl krácen na svých základních právech proto, "že se soudy nejsou schopny dohodnout na příslušnosti" a že uvedeným postupem byla porušena ustanovení čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 3 a čl. 10 Ústavy ČR, čl. 3 odst. 3, čl. 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 5 odst. 1 a 3, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Proto stěžovatel navrhl, aby bylo napadené usnesení Nejvyššího soudu ČR zrušeno.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Nejvyšší soud ČR a Krajský soud v Plzni.
Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření uvedl, že ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou, neboť v odůvodnění napadeného usnesení jasně vyložil, v čem spatřoval naplnění zákonných důvodů vazby, přičemž se opřel i o závěry Ústavního soudu, vyjádřené v jeho usnesení ze dne 11. 10. 1996, sp. zn. IV. ÚS 175/96. Rovněž prý byly naplněny zákonné podmínky pro postup podle ustanovení §71 odst. 3 trestního řádu.
Krajský soud v Plzni stručně zrekapituloval dosavadní řízení a zdůraznil, že v průběhu hlavního líčení stěžovatel uplatnil novou obhajobu. K otázce, proč s touto obhajobou nevystoupil již v průběhu přípravného řízení, uvedl, že mu uvedeným způsobem se hájit zakázala jeho tehdejší obhájkyně. Nový způsob obhajoby zapříčil nutnost vyslechnout další svědky - občany SRN - cestou právní pomoci. Mimo to soud musel zajistit nový překlad důležité listiny z angličtiny a ustanovit tlumočníka se speciálními znalostmi americké obchodní angličtiny. V závěru hlavního líčení prý stěžovatel navrhl výslech dalšího svědka, čemuž krajský soud vyhověl a proto hlavní líčení odročil. Ze všech uvedených důvodů Krajský soud v Plzni musel požádat Vrchní soud v Praze o prodloužení vazební lhůty.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů. Nepřísluší mu proto zpravidla ani přehodnocovat dokazování, před nimi prováděné, pokud jím nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
V této souvislosti Ústavní soud již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).
V souzené věci se však zjevně o tento případ nejedná. Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, že obsahově téměř identickými ústavními stížnostmi - byť směřujícími proti formálně odlišným soudním rozhodnutím - se Ústavní soud již zabýval v usneseních ze dne 27. 6. 1996, sp. zn. IV. ÚS 175/96, a ze dne 10. 9. 1997, sp. zn. IV. ÚS 51/97 (jimiž předmětné ústavní stížnosti odmítl pro jejich zjevnou neopodstatněnost), kde zejména uvedl, že stěžovateli reálně hrozil vysoký trest a že kromě kontaktů v zahraničí existovaly další skutečnosti (značná zadluženost stěžovatele, závěry znaleckých posudků z oboru psychologie a psychiatrie, týkající se jeho osobnosti), mající reálný podklad v důkazním řízení již provedeném, jež ve svém souhrnu a právě v souvislosti s předpokládanou citelnou sankcí odůvodňovaly obavu z jeho útěku. Ústavní soud rovněž vyjádřil názor, že v dané věci se nepochybně jednalo o obtížnou a komplikovanou záležitost, neboť obžaloba stěžovatele vinila z pokračujícího trestného činu podvodu, kterého se měl dopustit tím, že způsobil KB škodu ve výši 5 mil. Kč tak, že při uzavírání úvěrové smlouvy uvedl pracovníky banky v omyl nesdělením potřebných informací, tuto částku vylákal a později nezaplatil. Dále byl stěžovatel obžalován z toho, že podobným způsobem získal od PB částku 57 mil. Kč. Stěžovatel byl navíc obviněn pro dalších 11 dílčích útoků podvodu, z nichž 10 bylo proti peněžním ústavům a 1 proti obchodní společnosti, čímž měla vzniknout škoda přesahující 200 mil. Kč. Procesní postup soudu I. stupně po podání obžaloby sice plně neodpovídal zásadě hospodárnosti řízení, nicméně tato skutečnost se výrazným způsobem nepromítla do doby trvání trestního řízení a nebyla tak zásadní, že by mohla vést k závěru, že tím byla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.
Jak již bylo uvedeno, podaná ústavní stížnost se obsahově téměř shoduje s ústavními stížnostmi - zejména s ústavní stížností ze dne 7. 2. 1997 - o nichž již Ústavní soud citovanými usneseními rozhodoval, a nepřináší žádné nové argumenty, které by podpořily stěžovatelem tvrzené porušení jeho základních práv a svobod. Zároveň Ústavní soud konstatuje, že v daném řízení před obecnými soudy od doby předchozího rozhodování Ústavního soudu nedošlo k žádným novým materiálním skutečnostem, jež by zavdávaly důvod k domněnce o porušení stěžovatelových základních práv a svobod. Proto Ústavní soud neshledal důvod, aby se od svých předchozích rozhodnutí odchyloval.
Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. března 1999
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu Ústavního soudu