ECLI:CZ:US:1999:1.US.71.99
sp. zn. I. ÚS 71/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Antonína Procházky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů M. S., V. S., M. H., aj. K., všech zastoupených JUDr. Z. D., advokátkou, účastníka řízení Krajského soudu v Brně, vedlejších účastníků Okresního úřadu ve Znojmě, okresního pozemkového úřadu, Lesní společnosti Jihomoravské lesy, a. s., Brno, Státního statku Valtice, s. p., Valtice a Pozemkového fondu České republiky, proti rozsudkům Krajského soudu v Brně ze dne 8. 12. 1998, čj. 29 Ca 409/96 - 65, čj. 29 Ca 410/96 - 46 a čj. 29 Ca 411/96 - 46, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení rozsudků Krajského soudu v Brně ze dne 8. 12. 1998 čj. 29 Ca 409/96 - 65, čj. 29 Ca 410/96 - 46 a čj. 29 Ca 411/96 - 46.
Ústavní soud zjistil, že všechny napadené rozsudky nabyly právní moci dne 21. 12. 1998. Lhůta k podání ústavní stížnosti podle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, byla dodržena, neboť ústavní stížnost byla doručena Ústavnímu soudu dne 8. 2. 1999. Ani jiné formální nedostatky ústavní stížnosti nebyly zjištěny.
Ústavní soud se sporem v téže věci zabýval již v roce 1997, kdy na základě ústavní stížnosti týchž stěžovatelů proti rozsudkům Krajského soudu v Brně ze dne 7. 4. 1997, čj. 29 Ca 409/96 - 23, čj. 29 Ca 410/96 - 22 a čj. 29 Ca 411/96 - 19 uvedené rozsudky zrušil (sp. zn. I. ÚS 196/97).
Stěžejním důvodem pro toto rozhodnutí bylo procesní pochybení krajského soudu, že v souzených věcech nenařídil ústní jednání, při nichž by stěžovatelé mohli přednést svůj opravný prostředek a vyjádřit se k věci samé.
Krajský soud v Brně ve všech napadených rozsudcích rozhodoval bez nařízení jednání ve smyslu ustanovení §250f o. s. ř. ve spojení s ustanovením §250l odst. 2 o. s. ř. a poukazoval na to, že v dané věci jde jen o posouzení otázky právní nebo že se jedná o věc jednoduchou (plénum Ústavního soudu pod sp. zn. Pl. ÚS 18/96 zrušilo §250f o. s. ř. z důvodu neústavnosti).
Tím byl porušen článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle něhož se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu, a článek 38 odst. 2 citované Listiny zaručující každému právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), podle něhož má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem. Nelze přehlédnout ani rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (r. 1994), který považoval za porušení citovaného čl. 6 odst. 1 neveřejné jednání soudu v případě, že byl správní soud jediným soudním tribunálem, který ve věci rozhodoval.
Po stránce věcné rozsudkům stěžovatelé vytýkali, že nebyly řádně posouzeny restituční důvody, zejména podle §6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., přestože ve svém opravném prostředku právě tento důvod kladli na první místo. Dále vycházeli z toho, že prohlášení o vzdání se přídělu nemovitostí ze dne 5. 3. 1949 nemohlo být právním důvodem k nabytí vlastnického práva k nemovitostem státem, neboť právní řád v roce 1949 takovou právní skutečnost jako důvod k nabytí vlastnictví k nemovité věci neznal; uplatňovali i názor, že vzdání se přídělu nemovitostí lze v podstatě považovat za darování. Co do interpretace pojmu tísně dovozují, že v jejich případě je naplněn i restituční důvod podle ustanovení §6 odst. 1 písm. h) zákona č. 229/1991 Sb., resp. i restituční důvod podle §6 odst. 1 písm. r) citovaného zákona, neboť v tlaku, který byl na tehdejší vlastníky vyvíjen, spatřují politickou perzekuci.
Ústavní soud, s přihlédnutím k uvedenému rozhodujícímu důvodu pro zrušení rozsudků krajského soudu pak nepovažoval za nutné se zabývat výše zmíněnými námitkami stěžovatelů, protože tyto a podobné otázky bylo účelné ponechat až na další projednávání případu před Krajským soudem v Brně.
Krajský soud v Brně v důsledku výše zmíněného nálezu Ústavního soudu, kterým byly zrušeny jeho rozsudky ze dne 7. 4. 1997, rozhodoval ve stejné věci týchž stěžovatelů znovu, a to v rozsudcích ze dne 8. 12. 1998, které jsou uvedeny v záhlaví tohoto usnesení.
Krajský soud v Brně nařídil jednání, při němž stěžovatelé plně odkázali na obsah opravného prostředku a navrhli zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci pozemkovému úřadu k dalšímu řízení. Stěžovatelé v opravném prostředku nezpochybnili správnost či úplnost skutkových zjištění, z nichž vychází i soud v tomto řízení, ale domáhali se jiného právního posouzení nesporných skutečností. Protože stěžovatelé netvrdili, že odpůrce nezjistil správně skutkový stav, ani že na správně zjištěný skutkový stav věci použil nesprávný právní předpis, soud v dané věci z hledisek své přezkumné činnosti posuzoval toliko otázku, zda ze správně zjištěných skutečností byly vyvozeny i správné právní závěry, tj. zda zjištěné skutečnosti dovolují závěr, že jsou v dané věci naplněny předpoklady pro obnovení vlastnického práva k nemovitostem podle hledisek uvedených v §6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů.
Krajský soud v dané věci pokládal za nepochybné, že předmětné nemovitosti přešly na stát v důsledku prohlášení přídělců o vzdání se přídělu ze dne 5. 3. 1949. Vzdání se přídělu je jednostranným právním úkonem přídělce, který sám o sobě nelze považovat za majetkovou křivdu způsobenou přídělci, kterou by byl naplněn restituční titul uvedený v §6 odst. 1 písm. r) zákona č. 229/1991 Sb., v platném znění. Skutečnosti, které stěžovatelé v řízení prokazovali jak svým čestným prohlášením, tak vlastní výpovědí, jíž mělo být doloženo, že nešlo o svobodný a dobrovolný jednostranný právní úkon ze strany přídělců, nelze považovat za křivdu, která by zakládala restituční nárok, který se uspokojuje v případech, kdy došlo k převzetí nemovitostí v důsledku politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody, jak má na mysli toto zákonné ustanovení. Aby byl tento restituční titul naplněn, bylo by zapotřebí v řízení prokázat, že původní vlastníci nemovitostí byli postiženi buď v přímé souvislosti se svým demokraticky motivovaným politickým a společenským jednáním a občanskými postoji nebo v důsledku jejich příslušnosti k určité sociální, náboženské, majetkové nebo jiné skupině a vrstvě. Toto v řízení prokázáno nebylo. Stejně tak nebyl předložen žádný důkaz, z něhož by bylo možno dovodit, že v daném případě odevzdali přídělci zemědělský majetek v důsledku postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody.
Krajský soud po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že stěžovatelům se nepodařilo v řízení prokázat oprávněnost uplatněného restitučního nároku. V odůvodnění napadeného rozhodnutí správní orgán všechny provedené důkazy vyhodnotil a uvedl, jakými úvahami byl veden při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů, na základě kterých rozhodnutí vydal. Vypořádal se s námitkami stěžovatelů a přihlédl ke všem provedeným důkazům. Stěžovatelé měli také možnost doložit, kterými důkazy má být jejich restituční nárok prokázán, před vydáním rozhodnutí měli možnost vyjádřit se ke shromážděným důkazům, případně navrhnout provedení důkazů dalších. Stěžovatelé tak v řízení neprokázali existenci právního titulu uvedeného v §6 odst. 1 písm. r) zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a nelze jim proto z tohoto titulu přiznat postavení osob oprávněných ve smyslu §4 odst. 1, 2 tohoto zákona.
V dalším se pak krajský soud vypořádal s námitkami týkajícími se §6 odst. 1 písm. h) zákona č. 229/1991 Sb. o tom, že vzdání se přídělu je třeba interpretovat jako darovací smlouvu, přičemž k darování došlo v tísni, či týkajícími se §6 odst. 1 písm. p), že k převzetí nemovitostí došlo bez právního důvodu. Dospěl k závěru, že o takové případy se zde nejedná a vlastnictví přešlo na stát jednostranným právním úkonem učiněným přídělci v roce 1949, nikoliv smlouvou o darování, která uzavřena nebyla.
Krajský soud se tedy neztotožnil s právním názorem stěžovatelů uplatněným v jejich opravných prostředcích a protože nezjistil ani takové vady správního řízení, které by mohly mít vliv na zákonnost napadených rozhodnutí, tato rozhodnutí Okresního úřadu ve Znojmě, okresního pozemkového úřadu ze dne 19. 11. 1996, čj. PÚ 1868/92-Pa, opět potvrdil.
Ústavní soud se tedy seznámil podrobně se stanoviskem Krajského soudu v Brně, jak vyplynulo z nového řízení v roce 1998 v předmětné záležitosti stěžovatelů poté, co Ústavní soud zrušil předchozí rozsudky z roku 1997, zejména proto, že nebyly vydány na základě ústního jednání, jak o tom byla řeč výše.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti ze dne 1. 2. 1999, zjistil Ústavní soud, že stěžovatelé pro řízení před Ústavním soudem neuvádějí žádné další argumenty, s nimiž by se již dostatečným způsobem nevypořádal obecný soud. V podstatě brojí proti způsobu věcného a právního posouzení dané věci, provedeného jednak správním orgánem, jednak krajským soudem a domáhají se jeho přehodnocení. Uvádějí, že jsou přesvědčeni, že předmětnými rozsudky byla porušena jejich základní ústavně zaručená práva, ale ani je blíže nespecifikují s výjimkou čl. 90 Ústavy ČR. Rovněž tzv. restitučními důvody se zabývají především z hlediska jejich formálně právních náležitostí, např. způsobem přechodu věci na stát, aniž se např. zabývají otázkou politické perzekuce, či jednání v tísni, a věcně tak akceptují právní stanovisko krajského soudu.
Ústavní soud však nepřehodnocuje dokazování, prováděné před obecným soudem či správním orgánem, ledaže by došlo k porušení základního práva na spravedlivý proces, zejména podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod např. tím, že by právní závěry těchto orgánů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (srov. III. ÚS 84/94). Taková situace však podle přesvědčení Ústavního soudu nenastala, jak pokud jde o citovaný čl. 36 Listiny základních práv a svobod, tak o čl. 90 Ústavy ČR.
Ústavní soud musel proto konstatovat, že stěžovatelé v řízení před soudem neprokázali existenci právního titulu podle zákona č. 229/1991 Sb., aby jim mohlo být přiznáno postavení oprávněných osob v restituci, o kterou se v tomto případě jedná, a neunesli tedy důkazní břemeno, které jim v této souvislosti příslušelo. V tom směru nepřinesla změnu ani ústavní stížnost.
Proto senát Ústavního soudu musel návrh ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněný mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. března 1999 JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu