ECLI:CZ:US:1999:1.US.79.98
sp. zn. I. ÚS 79/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti J. B., zastoupeného advokátem JUDr. PhDr. O. Ch., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 1. 1998, sp. zn. 5 Tvo 6/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 15. 12. 1997, sp. zn. 4 Ntv 35/97, prodloužil vazbu stěžovatele do 19. 5. 1998.
V odůvodnění tohoto usnesení vrchní soud uvedl, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 11. 1997, sp. zn. 33 T 4/96, uznán vinným trestným činem podvodu podle ustanovení §250 odst. 1 a 4 trestního zákona a odsouzen - mimo jiné - k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 9 let, neboť prý v době od 8. 10. 1991 do 9. 9. 1992 jako podnikatel - fyzická osoba nebo jako generální ředitel firmy G., s.r.o., nebo jako společník firmy A., a.o.s., zčásti za účasti další osoby a za předstírání nepravdivých skutečností či zamlčování skutečností, které byl povinen sdělit, uzavřel postupně s různými bankami čtyři úvěrové smlouvy s úmyslem nevrátit peníze, získané prostřednictvím těchto úvěrů. Tím způsobil škodu ve výši 147 mil. Kč. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání a věc byla dne 3. 12. 1997 předložena Vrchnímu soudu v Praze k projednání a rozhodnutí.
Stěžovatel byl ve vazbě - z důvodu podle ustanovení §67 písm. a) trestního řádu - od 19. 5. 1994 a o jeho vazbě bylo opakovaně rozhodováno. Naposledy byla vazba prodloužena usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 10. 1997, sp. zn. 4 Ntv 30/97, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 1 Tvno 280/97.
Vrchní soud shledal, že u stěžovatele byla i nadále dána existence vazebního důvodu podle ustanovení §67 písm. a) trestního řádu a ohledně bližší argumentace v tomto směru odkázal na svoje dřívější rozhodnutí. Vrchní soud dále uvedl, že souzená věc je rozsáhlá a skutkově složitá, přičemž v dosavadním řízení nebyly shledány průtahy ze strany orgánů činných v trestním řízení, a doba tří měsíců k nastudování trestního spisu a nařízení veřejného zasedání byla shledána přiměřenou. Vazební důvod podle ustanovení §67 písm. a) trestního řádu zůstal nezměněn a další důvody podle ustanovení §71 odst. 3 trestního řádu jsou dány rozsahem a složitostí projednávané trestní věci.
V záhlaví uvedeným usnesením Nejvyšší soud ČR stížnost stěžovatele proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze zamítl.
V odůvodnění usnesení Nejvyšší soud ČR konstatoval, že stěžovatel byl vzat do vazby usnesením Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 30. 5. 1994, sp. zn. Nt 140/94, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 6. 1994, sp. zn. 5 To 336/94 z důvodu ustanovení §67 písm. a) trestního řádu, přičemž později byla tato vazba opakovaně prodlužována.
Nejvyšší soud ČR dále uvedl, že stěžovatelovi hrozil vysoký trest, který mu ostatně již byl nepravomocně uložen. Nejvyšší soud ČR neshledal průtahy v řízení, neboť se jednalo o věc značně obtížnou, rozsáhlou a složitou. Bylo nutno provést řadu důkazů, zejména výslechy většího počtu svědků, přičemž některé z nich bylo nutno vyslýchat příslušnými orgány ve SRN.
Vazební důvod podle ustanovení §67 písm. a) trestního řádu prý trvá i nadále, neboť "v případě propuštění obžalovaného na svobodu hrozí, že bude podstatně ztíženo, ne-li zmařeno, dosažení účelu trestního řízení." Dobu do 19. 5. 1998 označil Nejvyšší soud ČR za dobu nezbytně nutnou ve smyslu ustanovení §71 odst. 3 trestního řádu s přihlédnutím ke stádiu, v němž se projednávání trestní věci nacházelo. Veřejné zasedání Vrchního soudu v Praze bylo nařízeno na 26. 3. 1998 a protože tato věc je značně rozsáhlá a obtížná, bylo zapotřebí, aby vrchní soud měl dostatečnou dobu k prostudování spisu a k dokončení trestního stíhání obžalovaného.
Proto Nejvyšší soud ČR stížnost stěžovatele jako nedůvodnou zamítl.
V záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu ČR stěžovatel napadl ústavní stížností. V ní zejména uvedl, že vazba v řízení před soudem může - spolu s vazbou v přípravném řízení - trvat nejdéle dva roky (§71 trestního řádu); pokud není možné pro obtížnost věci nebo z jiných závažných důvodů trestní stíhání v této lhůtě skončit a propuštěním obviněného na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního řízení, může vrchní soud vazbu prodloužit na nezbytně nutnou dobu.
Stěžovatel zastává názor, že důvod k prodlužování vazby nebyl dán, neboť - i s ohledem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva - tímto důvodem nemůže být přetíženost soudu, nedostatek soudců, administrativní potíže ani pravidelné podávání žádostí stěžovatele o propuštění z vazby. Důvodem prodloužení vazby nemůže být ani skutečnost, že stěžovatel byl citovaným rozsudkem soudu I. stupně odsouzen a že proti tomuto rozsudku podal odvolání. Soud prý totiž s touto eventualitou měl počítat při předchozím prodlužování vazby.
Stěžovatel vyjádřil svoje přesvědčení, že jeho případ není zvlášť obtížný a příslušný spisový materiál není rozsáhlý. Přípravné řízení trvalo 17 měsíců, právě v něm spočívalo těžiště dokazování, leč od podání obžaloby však uplynulo již dalších 17 měsíců. Časové průtahy prý proto nebyly způsobeny obtížností případu, nýbrž vadným procesním postupem soudů a stěžovateli nemůže být přičítáno k tíži, "že se soudy nemohly dohodnout na příslušnosti a že soud I. stupně zcela nedůvodně vrátil věc státnímu zástupci k došetření."
Stěžovatel se proto domnívá, že byl krácen na svých základních právech a že uvedeným postupem byla porušena ustanovení čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 3 a čl. 10 Ústavy ČR, čl. 3 odst. 3, čl. 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 5 odst. 1 a 3, čl. 6 odst. 1 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Proto stěžovatel navrhuje napadené usnesení Nejvyššího soudu ČR zrušit.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů. Nepřísluší mu proto zpravidla ani přehodnocovat dokazování, před nimi prováděné, pokud jím samozřejmě nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
V této souvislosti Ústavní soud již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).
V souzené věci se však zjevně o tento případ nejedná. Ústavní soud konstatuje, že obsahově velmi podobnými ústavními stížnostmi - byť směřujícími proti formálně odlišným soudním rozhodnutím - se Ústavní soud již zabýval v usneseních ze dne 27. 6. 1996, sp. zn. IV. ÚS 175/96, a ze dne 10. 9. 1997, sp. zn. IV. ÚS 51/97 (jimiž předmětné ústavní stížnosti odmítl pro jejich zjevnou neopodstatněnost), kdy zejména uvedl, že stěžovateli reálně hrozil vysoký trest a že kromě kontaktů v zahraničí existovaly další skutečnosti (značná zadluženost stěžovatele, závěry znaleckých posudků z oboru psychologie a psychiatrie, týkající se jeho osobnosti), mající reálný podklad v důkazním řízení již provedeném, jež ve svém souhrnu a právě v souvislosti s předpokládanou citelnou sankcí odůvodňovaly obavu z jeho útěku. Ústavní soud rovněž vyjádřil názor, že v dané věci se nepochybně jednalo o obtížnou a komplikovanou záležitost, neboť stěžovatel byl obžalován z pokračujícího trestného činu podvodu podle ustanovení §250 odst. 1 a 4 trestního zákona, jehož se dopustil tím, že pracovníky několika peněžních ústavů při uzavírání úvěrové smlouvy uvedl v omyl nesdělením potřebných informací a vylákal tak od nich značnou finanční částku, kterou nezaplatil. Navíc bylo stěžovateli sděleno obvinění z dalších 11 dílčích útoků podvodu, z nichž 10 bylo proti peněžním ústavům a 1 proti obchodní společnosti.
V této souvislosti se stěžovatel dopouští omylu, když např. tvrdí, že spisový materiál není rozsáhlý, přestože ve skutečnosti přesahuje 4.000 stran. Procesní postup soudu I. stupně po podání obžaloby sice plně neodpovídal zásadě hospodárnosti řízení, nicméně ani tato skutečnost nemohla vést k závěru, že by v případě stěžovatele byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva a svobody.
Protože - jak je již bylo uvedeno - podaná ústavní stížnost se obsahově velmi přibližuje uvedeným ústavním stížnostem, o nichž již Ústavní soud citovanými usneseními rozhodoval, a tedy nepřináší žádné nové argumenty, které by podpořily stěžovatelem tvrzené porušení jeho základních práv a svobod a v řízení před obecnými soudy od doby předchozího rozhodování Ústavního soudu nedošlo k žádným novým materiálním skutečnostem, jež by zavdávaly důvod k domněnce o porušení stěžovatelových základních práv, neshledal Ústavní soud důvod, proč by se od svých předchozích rozhodnutí odchyloval.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. března 1999
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu Ústavního soudu