Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 13.01.1999, sp. zn. II. ÚS 105/97 [ nález / PROCHÁZKA / výz-3 ], paralelní citace: N 4/13 SbNU 21 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1999:2.US.105.97

sp. zn. II. ÚS 105/97 Nález Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudců ve věci ústavní stížnosti navrhovatelů 1) RNDr. Z. S., 2) O. V., zastoupených JUDr. A. R., za účasti účastníka řízení Nejvyššího soudu ČR a vedl. účastníků 1) Ing. J. D., 2) D. D., 3) Bytového podniku města Hradec Králové v likvidaci, se sídlem Kydlinovská 1521, Hradec Králové, 4) Krajského soudu v Hradci Králové, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.2. 1997, č.j. III Odon 33/96/Fa, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 1. 1996, č. j. 15 Co 788/94-89, takto: Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.2. 1997, č.j. III Odon 33/96/Fa, ve spojení s výrokem označeném II. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 1. 1996, č. j. 15 Co 788/94-89, se zrušují. Odůvodnění: Stěžovatelky včas podanou ústavní stížností napadají rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 2. 1997, č. j. III Odon 33/96/Fa, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 1. 1996, č. j. 15 Co 788/94-89, vydaného v právní věci stěžovatelek (dříve žalobkyň) proti vedl. účastníkům 1) - 3) o neplatnosti kupní smlouvy a vydání nemovitostí. Podle názoru navrhovatelek skutková zjištění Nejvyššího soudu ČR nebyla úplná a navíc byla i nesprávně vyhodnocena jak soudem dovolacím, tak i soudem odvolacím, což mělo za následek podle názoru stěžovatelek, porušení čl. 11 odst.1, 3, čl. 36, čl. 37 odst.3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst.1 a čl. 8 odst.2 Všeobecné deklarace lidských práv, jakož i čl. 1 Dodatkového protokolu k úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. V další části návrhu stěžovatelky uvádí, že jsou oprávněnými osobami ve smyslu §3 odst. 2 písm. c) zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Původní vlastník nemovitostí, otec stěžovatelek, daroval v r. 1961 dům č. p. 809 se staveb. p. č. 934 ve Střelecké ul. v k. ú. a obci Hradec Králové čsl. státu. Darování předmětných nemovitostí bylo učiněno v tísni, pod vlivem sociálního a politického nátlaku na původního vlastníka i jeho rodinu. Na základě písemné výzvy stěžovatelek ze dne 27. 5. 1991 třetí vedl. účastník převedl do vlastnictví stěžovatelek nárokovanou nemovitost mimo ideálních podílů v rozsahu 601/10.000 a 601/10.000 z toho důvodu, že tyto ideální části nemovitosti představované bytem č. 4 II. kategorie byly kupní smlouvou ze dne 20. 12. 1990, registrovanou Státním notářstvím v Hradci Králové dne 2. 1. 1991 pod č. j. R IV 3007/90 prodány vedl. účastníkům č. 1) a 2). Obecné soudy dospěly v průběhu řízení k závěru, že shora citovaná kupní smlouva je neplatná podle ustanovení §39 o. z. , neboť odporuje §1 zákonného opatření č. 364/1990 Sb. Okresní soud v Hradci Králové v řízení o návrhu stěžovatelek rozhodl tak, že shora uvedenou kupní smlouvu ze dne 20. 12. 1990 prohlásil za neplatnou a zavázal povinnou osobu k vydání dosud nevydaných ideálních podílů na předmětné nemovitosti. Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací, změnil výrok rozsudku soudu I. stupně pod bodem II tak, že žaloba se zamítá. V odůvodnění svého rozsudku dospěl k závěru, že k vydání ideálních podílů nemovitostí nejsou dány zákonné podmínky, neboť stěžovatelky v zákonné lhůtě podle §5 zák. č. 87/1991 Sb. t. j. do 1. 4. 1992, neuplatnily vůči třetímu vedl. účastníku nárok na vydání věci a učinily tak až po uplynutí prekluzivní lhůty, podáním ze dne 11. 6. 1992. Dovolací soud se ztotožnil se závěrem soudu II. stupně a dovolání zamítl jako nedůvodná. V odůvodnění Nejvyšší soud ČR uvedl, že podaná žaloba proti třetímu vedl. účastníku neměla náležitosti ve smyslu ustanovení §79 odst. 1 o. s. ř. a okresní soud pro neodstranění vad podání ze strany stěžovatelek proto návrh usnesením ze dne 12. 5. 1992 pod sp. zn. 6 Nc 524/91, zcela opodstatněně odmítl. Žaloba proti tomuto vedl. účastníku tedy nebyla a ani nemohla být předmětem dovolacího řízení. Nejvyšší soud ČR zároveň zdůraznil, že není povinností soudu zkoumat, zda neúplné podání stěžovatelek se týká i jiné věci než té ve které bylo podáno dovolání. Dovolací soud, stejně jako již před ním soud odvolací konstatoval, že stěžovatelky uplatnily svůj nárok na vydání věci opožděně, když zejména ze spisu Okresního soudu v Hradci Králové, sp. zn. 6 Nc 524/91 dovodil, že stěžovatelky sice podaly v zákonné lhůtě žalobu proti vedl. účastníku, neuvedly však, čeho se svým podáním domáhají. Prvostupňový soud reagoval na toto vadné podání tak, že dne 29. 1. 1992 vyzval stěžovatelky k odstranění vad podání, aniž však blíže specifikoval, v čem tyto vady spočívají, případně jakým způsobem je možno je odstranit. Vzhledem k tomu že navrhovatelky v soudem stanovené lhůtě vady shora uvedeného podání neodstranily, Okresní soud v Hradci Králové řízení vedené pod sp. zn. 6 Nc 524/91, usnesením ze dne 12. 5. 1992 zastavil. Navrhovatelky podaly k témuž obecnému soudu dne 26. 3. 1992 další podání označené jako "návrh na vydání reálného a ideálního podílu nemovitostí" o kterém se domnívaly, že mělo být založeno do spisu sp. zn. 6 Nc 524/91 v té době dosud pravomocně neskončeného řízení jako jeho doplnění a v případě, že by soud shledal i toto doplnění jako nedostačující či nesprávné, měl před ukončením řízení stěžovatelky o vadách podání poučit. Prvostupňový soud však podle názoru navrhovatelek nesprávně na základě návrhu doručeného soudu dne 26. 3. 1992 zahájil řízení pod sp. zn. 11 C 111/92 o vydání věci podle zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Právě pro vadnost tohoto návrhu, který stěžovatelky doplnily dodatečným podáním až dne 11. 6. 1992, který již zahrnoval žalobní petit na vydání věci odvolací i dovolací soud dospěly k závěru o prekluzi nároku stěžovatelek na vydání věci ve smyslu zák. č. 87/1991 Sb., když zejména tyto soudy nemohly akceptovat zpětné účinky podání ze dne 25. 3. 1992. V této skutečnosti spatřují navrhovatelky nesprávnost i nezákonnost napadených rozhodnutí, neboť jak uvádí, nekvalifikovaně zpracovaný žalobní petit neměl být vzat jako důvod zamítnutí návrhu, když o předmětu a účelu podání stěžovatelek nemohlo být pochybností jak z jeho označení, tak i z jeho obsahu. V této souvislosti se stěžovatelky odvolávají na znění nálezu Ústavního soudu ČSFR ze dne 21. 12. 1992 sp. zn. I. ÚS 597/92, uveřejněného pod č. 16/1992 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. Ústavní soud v tomto nálezu dovodil, že účinky neúplných, resp. vadných podání v restitučních věcech zůstávají zachovány k datu prvního podání, neboť jiný výklad by měl za následek porušení základních lidských práv a svobod. Ústavní soud zjistil, že nejsou důvody k odmítnutí stížnosti ve smyslu ustanovení §43 odst. 1, 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a vyžádal si proto k podané ústavní stížnosti písemná vyjádření účastníka i vedl. účastníků řízení, jakož i spis Okresního soudu v Hradci Králové, sp. zn. 6 Nc 524/91, a spis téhož soudu sp. zn. 11 C 111/92. Ze spisu Okresního soud v Hradci Králové sp. zn. 6 Nc 524/91 zjistil, že dne 23. 12. 1991 bylo tomuto soudu doručeno podání stěžovatelek, označené jako "návrh na řešení předběžné otázky ve smyslu ustanovení §135 odst. 2 o. s. ř. ve věci vydání nemovitostí oprávněným osobám dle zák. č. 87/1991 Sb". Odpůrcem v tomto řízení byl vedl. účastník č. 3. Návrh obsahoval "žádost o rozhodnutí ve věci posouzení předběžné otázky oprávněnosti postupu v případě odprodeje bytu v domě podléhajícímu restitučnímu řízení". Petit toto podání neobsahovalo. Okresní soud vyzval stěžovatelky k opravě návrhu ve smyslu §42 odst. 3 (správně zřejmě odst. 4) a §79 o. s. ř. se lhůtou třech týdnů s upozorněním, že v případě nevyhovění výzvy může být řízení zastaveno. Ve spise byla založena doručenka ze které je zřejmé, že tuto výzvu stěžovatelky převzaly dne 30. ledna 1992. Usnesením ze dne 12. 5. 1992, tedy více jak po čtyřměsíční marně uplynuté lhůtě, okresní soud řízené o podaném návrhu zastavil podle ustanovení §43 odst. 2 o. s. ř. Usnesení o zastavení řízení bylo stěžovatelkám doručeno dne 18. 5. 1992. Dne 26. 5. 1992 byl Okresnímu soud v Hradci Králové ke sp. zn. 6 Nc 524/91 doručen přípis stěžovatelek, ve kterém tomuto soudu oznamují, že dne 26. 3. 1992 podaly k Okresnímu soudu v Hradci Králové nový návrh proti témuž vedl. účastníku. Přípis stěžovatelek obsahoval rovněž dotaz, zda usnesení o zastavení řízení se netýká právě tohoto nově podaného návrhu. Na tento dotaz odpovídal dne 9. 6. 1992 okresní soud tak, že nový návrh, doručený soudu dne 26. 3. 1992, není ve spise sp. zn. 6 Nc 524/91 založen a zastavení řízení se týká neúplného návrhu ze dne 23. 12. 1991, sp. zn. 6 Nc 524/91. Ze spisu Okresního soudu v Hradci Králové, sp. zn. 11 C 111/92, se podává, že dne 26. 3. 1992 byl k tomuto soudu podán návrh stěžovatelek na vydání "reálného a ideálního podílu na nemovitosti podle §4 zák. č. 87/1991 Sb". Odpůrci v tomto řízení byli označeni všichni tři vedl. účastníci. Stěžovatelky v podání žádaly okresní soud, aby vydal rozsudek v němž zruší platnost kupní smlouvy na byt a ideální části nemovitostí vedl. účastníků č. 1) a 2) a současně stanoví povinnost vrátit vedl. účastníkům č. 1) a 2) zaplacenou kupní cenu. Na č. l. 8 - 11 spisu shora uvedené sp. zn. je založeno doplnění žalobního návrhu na vydání reálného a ideálního podílu nemovitosti s odkazem na návrh ze dne 26. 3. 1992 s žádostí, aby okresní soud řešil jako předběžnou otázku prohlášení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 2. 1. 1991, registrovanou státním notářstvím pod č. j. R IV-3007/90 z důvodu porušení opatření Předsednictva FS č. 364/1990 Sb. a dále uložil vedl. účastníku č. 3) uzavřít se stěžovatelkami dohodu o vydání věci ve smyslu §3 odst.2 písm.c) zák. č. 87/1991 Sb. s připojeným zněním navrhované dohody. Zároveň tímto podáním stěžovatelky vzaly zpět část žalobního návrhu na vyslovení povinnosti vrátit zaplacenou kupní cenu. Prvoinstanční soud dne 12.6. 1992 při jednání upřesnění žalobního návrhu usnesením připustil. Na jednání dne 9. 2. 1994 poučil okresní soud stěžovatelky o nutnosti doložit podmínku ve smyslu ustanovení §6 odst.1 písm. d) zák. č. 87/1991 Sb. a navrhnout k tomu příslušné důkazy. K doplnění návrhu, předložení důkazů a úpravě konečného znění petitu byla stěžovatelkám stanovena tímto soudem dvouměsíční lhůta. Dne 19. 4. 1994 obdržel okresní soud další doplnění stěžovatelek v němž žádají, aby soud ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. určil, že sporná kupní smlouva na byt ve vydané nemovitosti je neplatná. Naléhavý právní zájem na určení neplatnosti kupní smlouvy odůvodňují stěžovatelky tím, že po vyslovení neplatnosti této smlouvy by měly možnost získat do svého spoluvlastnictví byt č. 4 na základě restitučního titulu dle §6 odst. 1 písm. d) zák. č. 87/1991 Sb. Na jednání dne 27. 4. 1994 byl konstatován rozpor mezi dohodou o vydání nemovitosti a uzavřenou kupní smlouvou. Právní zástupkyně stěžovatelek upravila petit žalobního návrhu tak, že kupní smlouva je neplatná a třetí vedl. účastník je povinen uzavřít se stěžovatelkami dohodu o vydání ideálního podílu domu č. p. 809 ve Střelecké ul. v Hradci Králové na staveb. parcele v k. ú. a obci Hradec Králové a to pro obě stěžovatelky v části 601/10000 poměru k celku, ve lhůtě 15 dnů od právní moci rozsudku. Touto změnou žalobního návrhu bylo upuštěno od dohody o vydání, kdy stěžovatelky žádaly, aby třetí vedl. účastník byl uznán povinným vydat dosud nevydané ideální podíly domu č. p. 809. Okresní soud ve smyslu §95 odst. 1 o. s. ř. souhlasil s upřesněním žalobního návrhu v textu shora uvedeném. V rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 15. 6. 1994, č. j. 11 C 111/92-56, byla shora uvedená kupní smlouva, uzavřená mezi třetím vedl. účastníkem jako prodávajícím a prvním a druhým vedl. účastníkem jako kupujícími, prohlášena za neplatnou. Třetí vedl. účastník byl zároveň zavázán vydat stěžovatelkám dosud nevydané ideální podíly domu č. p. 809 v navrhované 15 denní lhůtě od právní moci rozsudku. V odůvodnění rozhodnutí prvoinstanční soud uvedl, že stěžovatelky jsou oprávněnými osobami podle §3 odst. 2 písm. c) zák. č. 87/1991 Sb., neboť původní vlastník nemovitosti - otec stěžovatelek Z. N., daroval v r. 1961 dům č. p. 809 se staveb. p. č. 934 v Hradci Králové čs. státu pod psychickým a ekonomickým tlakem. Na základě platné učiněné výzvy stěžovatelek ze dne 27. 5. 1991 byly dohodou ze dne 22. 11. 1991 registrovanou státním notářstvím dne 31. 1. 1992 pod č. j. R I 753/91 tyto nemovitosti dobrovolně navráceny třetím vedl. účastníkem, kromě části domu v rozsahu bytu II. kat. s přísl., prodaného vedl. účastníkům 1) a 2) kupní smlouvou ze dne 20. 12. 1990, platně registrovanou Státním notářstvím v Hradci Králové. Prvoinstanční soud dospěl k závěru, že je dán důležitý právní zájem i na určovací části žaloby (byť by mohlo být žalováno na plnění), neboť je třeba s ohledem na nově vzniklý vlastnický vztah k bytu v domě jiných vlastníků vytvořit pevný základ pro konkrétní právní vztahy účastníků sporu. Okresní soud dále dovodil, že nebylo tedy dostačující z hlediska ustanovení §7 odst. 1 a §10 zák. č. 265/1992 Sb. rozhodnout o této závažné záležitosti pouze jako o otázce předběžné. Tato změna dosavadních vlastnických vztahů byla proto důvodem pro uvedení ve výroku rozhodnutí s poukazem na důležitost tohoto právního zájmu ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. Podle názoru tohoto soudu bylo základním problémem posuzování platnosti či neplatnosti kupní smlouvy. Podle skutkových zjištění tohoto soudu byla, ve smyslu tehdy platných právních předpisů k platnosti převodu vlastnictví mimo obvyklé hospodaření, potřebná udělená výjimka zakladatelem. Takto platně udělená výjimka však u příležitosti převodu vlastnictví k bytu udělena nebyla. Z toho dovodil obecný soud i neplatnost kupní smlouvy vzhledem k ustanovení §39 o. z. ve znění před novelou (zák. č. 509/1991 Sb. se zřetelem k ustanovení §868 novely o. z.). Jde o neplatnost absolutní s účinky ex tunc. Ve vztahu ke shora řečenému přezkoumal návrh stěžovatelek prvoinstanční soud dle §6 odst. 1 písm. d) zák. č. 87/1991 Sb. V této souvislosti pak konstatoval, že vedl. účastníci č. 1) a 2) nejsou povinnými osobami ve smyslu §4 odst.2 restitučního zákona a povinnost vydat dům náleží třetímu vedl. účastníku. Proti citovanému rozsudku podali všichni vedl. účastníci odvolání. Odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 15. 1. 1996, č. j. 15 Co 788/94-89, pod bodem I. výroku okresního soudu potvrdil rozsudek prvoinstančního soudu v části, týkající se neplatnosti kupní smlouvy. Pod bodem II. změnil část výroku rozhodnutí tak, že žalobu na vydání nemovitostí zamítl. Současně připustil proti výroku označeném I. dovolání. Odvolací soud dospěl ke shodným právním závěrům, pokud se týká neplatnosti kupní smlouvy podle §39 o. z. pro rozpor s ustanovením §1 odst. 1 zákonného opatření č. 364/1990 Sb. Souhlasil rovněž s právním názorem soudu I. stupně, ohledně existence naléhavého právního zájmu (§80 písm. c) o. s. ř.) na straně stěžovatelek. Odvolací soud v odůvodnění rozsudku svého rozhodnutí konstatoval, že z obsahu spisu zjistil, že stěžovatelky uplatnily nárok na vydání částí nemovitostí vůči třetímu vedl. účastníku až podáním ze dne 11. 6. 1992, tedy po lhůtě stanovené v ustanovení §5 odst. 4 zák. č. 87/1991 Sb., která jako lhůta prekluzivní skončila dne 1. 4. 1992. Odvolací soud v odůvodnění rozsudku argumentoval i obsahem spisu sp. zn. 6 Nc 524/91, když právě z tohoto spisu zjistil, že podání stěžovatelek vedené pod shora uvedenou sp. zn. nejen, že nemělo náležitosti žaloby podle §79 odst.1 o. s. ř., ale v návrhu se vůbec nehovoří o vydání věci, nebo o uzavření dohody o vydání věci. Proto ani k tomuto podání krajský soud nepřihlédl z hlediska zachování lhůty k uplatnění nároků na vydání věci dle zák. č. 87/1991 Sb. Na základě dovolání účastníků řízení rozhodoval Nejvyšší soud ČR v této věci rozsudkem ze dne 19. 2. 1997, č. j. III Odon 33/96/Fa-122, tak, že podaná dovolání zamítl, když konstatoval, že dovolání stěžovatelek je sice přípustné, ale není důvodné. Pokud se týkalo návrhu vedeného pod sp. zn. Nc 524/91 zdůraznil, že tento návrh neobsahoval specifikace nároků a další náležitosti uvedené v §79 odst.1 o.s.ř. V případě podání doručeného okresnímu soudu dne 26. 3. 1992, vedeného pod sp. zn. 11 C 111/92, pak konstatoval, že v záhlaví je označena věc jako "návrh na vydání reálného a ideálního podílu na nemovitosti podle §4 zák. č. 87/1991 Sb"a závěrečný petit návrhu zní na "rozsudek v němž se ruší platnost kupní smlouvy na byt a ideální části nemovitosti vedl. účastníkům č. 1 a současně se stanoví vedl. účast. č. 3 vrátit vedl. účastníkům 1 a 2 zaplacenou kupní cenu". Ke specifikaci nároků stěžovatelkami, včetně návrhu na vydání věci, došlo však teprve dalšími doplněnými podáními ze dne 19. 4. 1992 a 11. 6. 1992. Pokud se týká návrhu podaného stěžovatelkami k Okresnímu soudu v Hradci Králové dne 26. 3. 1992 pod sp. zn. 11 C 111/92, pak Nejvyšší soud ČR zdůraznil, že prekluzivní lhůta k uplatnění nároků podle zák. č. 87/1991 Sb. skončila dne 1. 4. 1992. K zaslání výzvy s poučením soudu podle ustanovení §5 a §43 o. s. ř. a k odstranění vad této žaloby, tak tomuto prvoinstančnímu soudu zbývala již jen 5 denní lhůta, která byla i při normálním průběhu vyřizování věci nereálná. Nejvyšší soud dále poukázal na skutečnost, že třetí vedl. účastník nebyl ve sporu o vydání zbývajících částí nemovitostí ani pasivně věcně legitimován, neboť by nemohl vydat věc, kterou v době sporu nedržel. Nárok stěžovatelek byl tedy podle názoru Nejvyššího soudu v době jeho uplatnění již prekludován. Pokud se týká výroku pod bodem I rozsudku odvolacího soudu, zde dospěl dovolací soud ke shodnému závěru s oběma obecnými soudy, totiž, že kupní smlouva ze dne 20. 12. 1990, uzavřená mezi třetím vedl. účastníkem jako prodávajícím a prvním a druhým vedl. účastníkem jako kupujícími, je neplatná podle §39 o. z., neboť odporuje §1 zákonného opatření č. 364/1990 Sb. Po výzvě Ústavního soudu se jako účastník řízení k podané stížnosti vyjádřil Nejvyšší soud ČR, který uvedl, že podstatou dané věci je skutečnost, že stěžovatelky, podaly v téže věci Okresnímu soudu v Hradci Králové dva samostatné na sobě nezávislé žalobní návrhy. Tento postup již sám o sobě vyjadřuje zcela nekvalifikovaný přístup stěžovatelek k řešení své záležitosti. Nejvyšší soud ČR dále připomíná žalobu ze dne 18. 12. 1991, sp. zn. 6 Nc 524/91, vedenou proti třetímu vedl účastníkovi, kde stěžovatelky žádaly o posouzení oprávněnosti odprodeje bytu v domě č. p. 109 ve S. ulici v Hradci Králové. Okresní soud zde stěžovatelky v rámci své poučovací povinnosti podle §5 o. s. ř. vyzval k odstranění vad návrhu. Pro neuposlechnutí výzvy a neodstranění vad bylo zahájené řízení dne 12. 5. 1992 zastaveno. Druhý žalobní návrh, doručený okresnímu soudu dne 26. 3. 1992, byl sice v záhlaví označen jako "návrh na vydání reálného a ideálního podílu na nemovitosti podle §4 zák. č. 87/1991 Sb.", avšak závěrečný petit žaloby zněl " rozsudek v němž se ruší platnost kupní smlouvy na byt a ideální část nemovitosti vedl. účastníků č. 1 a 2 - kupní smlouvu ze dne 2. 1. 1991, č. j. R IV 3007/91, a současně se stanoví vedl. účastníkovi č. 3 vrátit prvnímu a druhému vedl. účastníku zaplacenou kupní cenu". Tvrzení stěžovatelek o tom, že toto podání mělo být založeno do spisu okresního soudu pod sp. zn. 6 Nc 524/91, označil Nejvyšší soud jako účelové, neboť nic v tomto podání nenaznačovalo, že by stěžovatelky pozdějším návrhem dodatečně odstraňovaly vady podání sp. zn. 6 Nc 524/91. Podle názoru účastníka řízení velmi podstatné vady vykazoval i tento návrh ze dne 25. 3. 1992, neboť byl zmatečný, když záhlaví a petit návrhu si vzájemně protiřečily a obsah byl nejasný. K odstranění vady žaloby ze dne 25. 3. 1992 však zbývala jen 5 denní lhůta, neboť nárok na vydání věci musel být ve smyslu §5 odst. 4 uplatněn do 1. 4. 1992. Jádrem věci je tedy podle názoru Nejvyššího soudu skutečnost, že právě shora citovaná žaloba ze dne 25. 3. 1992 neobsahuje žádost o vydání nemovitosti, což je hmotněprávní podmínka zdárného uplatnění nároku. Závěrem svého vyjádření Nejvyšší soud konstatuje, že "i kdyby okresní soud měl žalobkyně o odstranění této vady podání poučit, nemohl tak z časových důvodů učinit do konce prekluzivní lhůty, t. j. do 1. 4. 1992". Rovněž tuto časovou tíseň prvostupňového soudu přikládá Nejvyšší soud k tíži stěžovatelek. Dodatečné podání ze dne 2. 6. 1992, které zahrnovalo i žalobní návrh na vydání věci proti třetímu vedl. účastníkovi, bylo však okresnímu soudu doručeno až po uplynutí prekluzivní lhůty. Jako vedl. účastník se k ústavní stížnosti do doby ústního jednání vyjádřil pouze Krajský soud v Hradci Králové, který uvedl, že podle jeho názoru výrokem označeným II rozsudku odvolacího soudu, ani rozsudkem Nejvyššího soudu ČR z 19. 2. 1997, č. j. III Odon 33/96/Fa-122, nemohlo být porušeno právo stěžovatelek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny, protože stěžovatelky nejsou vlastnicemi nevydaných částí domu č. 809 v Hradci Králové. Rovněž odkaz na čl. 11 odst. 3 a 4 Listiny je v projednávané ústavní stížnosti zcela zavádějící, neboť se nevztahuje k projednávané kauze. Krajský soud konstatuje, že v průběhu řízení před odvolacím soudem nebylo porušeno právo na spravedlivý proces, neboť procesní práva všech účastníků byla řádně respektována, bylo šetřeno zásady rovnosti účastníků, rovněž odůvodnění napadeného rozsudku má náležitosti podle §157 odst. 2 o. s. ř. Příčinou, proč stěžovatelky v pravomocně skončeném řízení neuspěly, bylo jedině to, že nerespektovaly výzvu okresního soudu k odstranění vad podání, vedeného pod sp. zn. 6 Nc 524/91. Žaloba ve věci, sp. zn. 11 C 111/92, která návrh na vydání věci obsahovala, byla podána až po uplynutí prekluzivní lhůty stanovené v zák. č. 87/1991 Sb. Z těchto důvodů se krajský soud domnívá, že nemohlo dojít rovněž k porušení čl. 36 Listiny a navrhuje, aby ústavní stížnost byla zamítnuta. Současně předseda senátu krajského soudu žádá o omluvení neúčasti při jednání. Z dosavadní rozhodovací činnosti Ústavního soudu je dostatečně znám názor tohoto soudu na uplatňování restitučních nároků oprávněnými osobami. Zákon č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se snaží řešit a alespoň částečně zmírnit důsledky majetkových a jiných křivd, spočívajících v porušování, v každém demokratickém státě a společnosti uznávaných lidských práv a svobod, ke kterým docházelo v období komunistického totalitního režimu ze strany státu, reprezentovaného především jeho mocenským aparátem. Je tedy nanejvýš žádoucí, aby v současné době, především státní orgány postupovaly v řízeních podle restitučních předpisů, v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž prokazatelná újma může být alespoň částečně napravena. Lze souhlasit s právním názorem Nejvyššího soudu v tom, že žalobní návrh stěžovatelek, vedený pod sp. zn. 6 Nc 524/91, nemohl pro zásadní nedostatky návrhu ve smyslu §79 odst. 1 o. s. ř. být podkladem pro řízení před Okresním soudem v Hradci Králové a toto řízení bylo po marně učiněné výzvě k odstranění vad podání zcela v rámci procesních předpisů zastaveno. Na této skutečnosti nic nemění ani pozdější, zcela neoprávněné tvrzení stěžovatelek, že žaloba doručená Okresnímu soudu v Hradci Králové dne 26. 3.1992, sp. zn. 11 C 111/92, měla být doplněním a upřesněním tohoto podání, když ze samotného dotazu stěžovatelek, založeného ve spise okresního soudu je zřejmé, že stěžovatelky zcela vědomě podaly dvě samostatná na sobě nezávislá podání. Zcela jiná situace je však podle názoru Ústavního soudu v případě žaloby stěžovatelek podané u téhož soudu pod sp. zn. 11 C 111/92. Obecným soudům i laické veřejnosti je známo stanovisko Ústavního soudu, který trvá na tom, že v restitučním řízení, při všech jeho specifických podmínkách a při zachování rovnosti účastníků, je nutno především věnovat zvýšenou pozornost splnění poučovací povinnosti účastníků o jejich právech a povinnostech. Smyslem ustanovení §5 o. s. ř. je poučit účastníky řízení o tom, jaká práva jim přiznávají, ale zároveň i jaké povinnosti jim ukládají procesně-právní předpisy. V souvislosti s ustanovením §43 odst 1 o. s. ř., je v případě vadného podání povinností soudu poučit účastníky o tom, jak je třeba odstranit vady procesních úkonů již učiněných tak, aby vyvolaly zamýšlené procesní účinky (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 63/96). Není tedy úkolem soudu poskytnout účastníkovi návod, jak dosáhnout zamýšleného cíle, ale učinit vhodná opatření, směřující k odstranění nedostatků návrhů. Návrh zpracovaný stěžovatelkami bez kvalifikované právní pomoci a doručený Okresnímu soudu v Hradci Králové dne 26. 3. 1992, označil Nejvyšší soud za zmatečný, protiřečící si a nejasný. Jako "omluvu" pro postup prvoinstančího soudu dovolací soud uvedl, že k zaslání výzvy na odstranění vad podání zbývala vinou pozdního podání stěžovatelek jen 5 denní lhůta, což by i v případě, že by tak soud učinil pro stěžovatelky, znamenalo nemožnost zachování prekluzivní lhůty. Toto tvrzení je však contra legem nejen k již citovanému ustanovení §5 a §43 odst. 1 o. s. ř., ale i k ustanovení §5 odst. 4 zák. č. 87/1991 Sb., neboť tento přístup by v praktických důsledcích znamenal v podstatě již anulování veškerých ve lhůtě uplatněných nároků jen z toho důvodu, že podání, resp. jeho petit byl nejasný a nesrozumitelný a příslušný soud by dospěl k závěru, že z důvodu svého časového vytížení nestihne poskytnout účastníku zákonné poučení a tento, nevědom si svého pochybení, je ve lhůtě nestihne odstranit. Dikce zákonného ustanovení §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. sice hovoří o tom, že podmínkou soudní ochrany nároku oprávněné osoby je jeho uplatnění ve lhůtě do 1. 4. 1992, nelze však z tohoto ustanovení ani z ostatních procesních předpisů dovodit, že v případě návrhu vadně učiněného, byť i jen v poslední den lhůty, by soudu příslušelo zvolit, zda tento návrh je opožděný a neposkytnout tak účastníkům zákonné poučení. Takového poučení se stěžovatelkám mělo dostat tím spíše, že jak uvedl Nejvyšší soud, záhlaví návrhu odporovalo závěrečnému petitu, když obsah byl zmatečný a nejasný. Neznalost a pochybení stěžovatelek by tedy nemělo být tímto způsobem zneužito proti smyslu a účelu restitucí, jak již konstatoval Ústavní soud v nálezu, sp. zn. III. ÚS 127/96, a pokud procesní úkony účastníků řízení obsahují zjevnou nesprávnost, jejíž odstranění umožňuje rovněž odstranit nedostatek podmínek v řízení, je nutno dát účastníkům řízení příležitost tuto nesprávnost odstranit. Postup obecných soudů znamenal proto porušení principu plné ochrany vlastnického práva ve smyslu ustanovení čl. 11 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 36 odst. 1 a čl. 90 Ústavy, takže Ústavnímu soudu nezbylo než napadené rozhodnutí, včetně rozhodnutí jemu předcházejících zrušit ( §82 odst.1, odst.3 zák. č. 182/1993 Sb.). Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze ,odvolat. V Brně dne 13. ledna 1999