ECLI:CZ:US:1999:2.US.186.98
sp. zn. II. ÚS 186/98
Usnesení
II .ÚS 186/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti N., zastoupené JUDr. I.R., proti Okresnímu soudu v Teplicích na zbytečné průtahy ve věcech 8 C 277/95, 8 C 278/95 a 8 C 280/95, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se návrhem, který došel Ústavnímu soudu dne 21. 4. 1998, domáhá odstranění průtahů, způsobených Okresním soudem v Teplicích v projednávání tří spolu souvisejících sporů o zaplacení dlužných částek vůči žalované obci K. Jedná se o tyto spory:
částky 311.170,- Kč vedené pod sp. zn. 8 C 277/95 53.657,- Kč vedené pod sp. zn. 8 C 278/95 49.470,- Kč vedené pod sp. zn. 8C 290/95
Stěžovatel dále uvádí, že návrh na zahájení řízení ve všech třech případech podal okresnímu soudu dne 10. 6. 1995. Okresní soud usneseními ze dne 26. 9. 1996 řízení zastavil, neboť stěžovatelem žalovaný obecní úřad nemohl být účastníkem řízení. Usnesením Krajského soudu v Ústí n. Labem ze dne 20. 11. 1996
II.ÚS 186/98
bylo ve věci sp. zn. 8C 277/95 a 8C 278/95 usnesení Okresního soudu v Teplicích zrušeno a žalobce byl vyzván k doplnění návrhu na zahájení řízení.
V obou těchto případech stěžovatel návrhy na zahájení řízení doplnil, a to podáním ze dne 15. 9. 1997. Okresní soud na základě upraveného podání dne 9. 10. 1997 vydal v obou případech platební rozkazy, proti kterým podal žalovaný odpor. K podanému odporu se dne 24. 11. 1997 vyjádřil žalobce - stěžovatel a dne 26. 11. 1997 byla jeho vyjádření zaslána žalovanému.
Ve třetím případě byl průběh obdobný jenom s tím rozdílem, že proti rozhodnutí Krajského soudu v Ústí n. Labem ze dne 19. 2. 1997 podal stěžovatel dovolání, které usnesením Nejvyššího soudu ČR v Brně ze dne 17. 12. 1998, čj. 21 Cdo 563/98-70 bylo odmítnuto. V jednání soudu spatřuje stěžovatel porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť se domnívá, že v jeho případě dochází ze strany soudu ke zbytečným průtahům.
Ústavní soud, jako orgán ochrany ústavnosti, může ingerovat do činnosti soudů obecných pouze v případě, je-li zjištěno, že jejich činností došlo současně k porušení ústavnosti. V případě stěžovatele k žádnému takovému porušení některého ze základních práv nedošlo.
V prvých dvou případech bylo ze strany soudu naposledy jednáno dne 26. 11. 1997. Stížnost došla Ústavnímu soudu dne 21. 4. 1998, tj. po necelých pěti měsících. Ve třetím případě, kdy podal stěžovatel proti rozhodnutí krajského soudu dovolání, bylo toto dovolání vyřízeno až 17. 12. 1998, tj. téměř po osmi měsících po uplatnění ústavní stížnosti. Na tuto skutečnost stěžovatel vůbec Ústavní soud neupozornil. O neuváženém podání ústavní stížnosti svědčí také skutečnost, že třetí právní věc ve své stížnosti označuje stěžovatel sp. zn. 8C 290/95 ( a to opakovaně, včetně plné moci). Pod tímto číslem je však veden spor D., proti J.J. o zaplacení 280.490,- Kč. Ústavní soud proto předpokládá, že ze strany stěžovatele se jedná o neúmyslnou chybu, neboť správně měla být uvedena sp. zn. 8C 280/95.
II.ÚS 186/98
Stěžovatel v případě záměny účastníka řízení " O.ú. " a "Obec K." vytýká soudu prvého stupně, že se neřídil v této věci stanoviskem Ústavního soudu, uveřejněným pod sp. zn. II. ÚS 64/97. Zde nutno opět podotknout, že v uveřejněných rozhodnutích Ústavního soudu se stěžovatelem uváděné číslo nenachází.
Ústavní soud si je však vědom právního závěru, na který stěžovatel odkazuje. Zde je ale nutno podotknout, že tento právní názor byl použit v úplně odlišné právní rovině. Byl vznesen jako ochrana restituentů, kteří na základě restitučních zákonů se domáhali svého majetku. Pro krátkost lhůty vstupovali do soudního řízení většinou bez právních zástupců. Restituční zákony, jako leges speciales proto podobný přístup určený ÚS vyžadovaly. Zcela jiná je však situace normální žaloby ze závazku, kdy navíc žalobce je zastoupen advokátem, tedy právníkem, který by měl znát základní podmínky účastníků řízení. Nelze proto eventuelní průtahy v řízení připsat pouze k tíži soudu, navíc, když v projednávaných věcech tyto průtahy nebyly zjištěny.
Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh odmítl, a to podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu ÚS
V Brně dne 23. února 1999