Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 14.09.1999, sp. zn. II. ÚS 24/96 [ nález / CEPL / výz-3 ], paralelní citace: N 123/15 SbNU 173 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1999:2.US.24.96

sp. zn. II. ÚS 24/96 Nález Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu v právní věci navrhovatele F. K., právně zastoupeného JUDr. Z. F., advokátkou, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, čj. 13 Co 208/95-77, ze dne 26. 10. 1995 a proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, čj. 8 C 1156/93-60, ze 7. 12. 1994, za vedlejší účasti Zemědělského družstva S. se sídlem v Ch., takto: Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 10. 1995, čj. 13 Co 208/95-77, a rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 7. 12. 1994, čj. 8 C 1156/93-60, se zrušují. Odůvodnění: Ústavní soud obdržel dne 24. 1. 1996 ústavní stížnost V. K. proti v záhlaví uvedeným rozsudkům obecných soudů. Ústavní stížnost byla podána včas a po formální stránce splňuje podmínky návrhu podání k Ústavnímu soudu dle čl. 34 zákona č. 182/1993 Sb. Dne 1. 11. 1996 obdržel Ústavní soud zprávu advokátky navrhovatele o tom, že 17. 9. 1996 navrhovatel V. K. zemřel. Usnesením ze dne 10. 12. 1997, čj. II. ÚS 24/96-28, Ústavní soud řízení přerušil s tím, že v řízení bude pokračovat s dědici účastníka, jakmile skončí řízení o dědictví. Rozhodnutím Okresního soudu ve Svitavách, čj. D 1027/96-10, pravomocným dne 21. 2. 1997, pominuly důvody pro přerušení řízení o ústavní stížnosti dle §63 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, spolu s ust. §107 odst. 3 o. s. ř. Dle tohoto usnesení byl schválen Okresním soudem ve Svitavách uplatněný nárok na vydání restitučního a transformačního podílu od ZD S., okres Ústí nad Orlicí, který byl zařazen do dědictví bez ocenění vzhledem k tomu, že jeho cenu nelze určit. Uplatněný nárok nabyl do vlastnictví pozůstalý syn F. K. Ústavní soud pokračuje v řízení s dědicem, pozůstalým synem F. K. Původní stěžovatel, V. K., podal současně s ústavní stížností dovolání. O dovolání rozhodl Nejvyšší soud České republiky usnesením, sp. zn. 2 Cdon 400/96, ze dne 30. 6. 1996 s tím, že dovolání není přípustné. Z ust. §75 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, tak vyplývá, že ústavní stížnost je přípustná, neboť před podáním ústavní stížnosti navrhovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Stěžovatel podal ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, čj. 13 Co 208/95-77, ze dne 26. 10. 1995, a proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, čj. 8 C 1156/93-60, ze dne 7. 12. 1994, jelikož má za to, že těmito rozhodnutími, ve kterých byl účastníkem, byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva, a to konkrétně čl. 1, čl. 3, čl. 11, čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy na ochranu lidských práv a čl. 6 Úmluvy na ochranu lidských práv a čl. 90 Ústavy. Žalobou ze dne 25. 8. 1993 se stěžovatel V. K. domáhal jako žalobce proti žalovanému Zemědělskému družstvu S. poskytnutí náhrady za živý a mrtvý inventář a zásoby dle §20 zák. č. 229/1991 Sb. Ačkoliv okresní soud neměl dle navrhovatele pochybnosti o tom, že zemřelý otec stěžovatele vnesl do JZD B. (právní předchůdce ZD S.) veškerý živý a mrtvý inventář a zásoby z pronajaté usedlosti, zamítl žalobní návrh z důvodu, že otci stěžovatele byla vyplacena náhrada za tento inventář. Tímto postupem dle navrhovatele soud ignoroval ustanovení §20 zák. č. 229/1991 Sb., rozhodnutí takto odůvodněné je dle navrhovatele nespravedlivé a nezákonné. Dle navrhovatele nebyl spolehlivě zjištěn skutkový stav věci, jak o tom svědčí formulace v odůvodnění rozsudku okresního soudu "určitá náhrada", "část náhrady byla zřejmě proplacena"; i krajského soudu "zřejmě byl informován". Soudy současně podle něj nezhodnotily důkazy ve vzájemné souvislosti, když ve svém odůvodnění poukazují pouze na jednotlivé důkazy. Zcela pak dle navrhovatele soudy pominuly skutečnost, že v dané věci v době řízení a v době rozhodování existovalo pravomocné rozhodnutí o určení povinné osoby, a to rozhodnutí Mze ČR, územní odbor Ústí nad Orlicí, čj. 514/93/R-18, pravomocné dne 20. 3. 1993, čímž porušily ust. §135 o. s. ř. odst. 2. Ze spisu, sp. zn. 8 C 1156/93, Okresního soudu v Ústí nad Orlicí Ústavní soud zjistil, že 26. 8. 1993 byla podána u citovaného okresního soudu žaloba původního stěžovatele V. K. o určení povinnosti vydat mrtvý a živý inventář podle §20 zák. č. 229/1991 Sb., v rozsahu zde uvedeném (8 C 1156/93-1,2), proti odpůrci, Zemědělskému družstvu S. Zemědělské družstvo S. bylo určeno povinnou osobou pravomocným rozhodnutím Ministerstva zemědělství ČR, územní odbor Ústí nad Orlicí, čj. 514-516/93/R-18, ze dne 24. 2. 1993, jež nabylo právní moci dne 21. 3. 1993. ZD S. poskytlo navrhovateli částečnou náhradu inventáře ve výši 205.000,- Kč. Zbývající část inventáře, vyčíslenou částkou 503.000,- Kč, odmítlo vydat s tím, že zajistilo nové dokumenty, které v době rozhodování správního orgánu nebyly k dispozici, prokazující dřívější skutečně uhrazené částky za mrtvý a živý inventář otci žalobce. Z tohoto důvodu podal odpůrce ZD S. návrh na obnovu řízení dle zák. č. 71/1967 Sb., o správním řádu, stran určení povinné osoby. Správní orgán - Ministerstvo zemědělství ČR, územní odbor v Ústí nad Orlicí tomuto návrhu vyhověl a nařídil dne 18. 10. 1993 obnovu správního řízení. Rozhodnutím, čj. 3078/93/5, ze dne 24. 11. 1993 bylo řízení uvedeného správního orgánu přerušeno vzhledem ke složitosti skutkové i právní kvalifikace případu. Původní žalobce V. K. upřesnil svůj petit návrhu při jednání 21. 9. 1994 u soudu, čj. 8 C 1156/93-42, tak, že odpůrce ZD S. je povinno vydat navrhovateli (V. K.) náhradu živého a mrtvého inventáře v hodnotě a čase, ve spisu na uvedené stránce spisu vyčíslených. Soud 1. stupně rozsudkem ze dne 7. 12. 1994, čj. 8 C 1156/93-60, žalobu zamítl a uložil žalobci povinnost nahradit žalovanému náklady řízení. Žalobce se proti rozsudku soudu prvního stupně odvolal a v odvolání požádal, aby odvolací soud připustil změnu žalobního návrhu tak, aby bylo určeno, že žalovaný je povinen vydat mu v navržené lhůtě náhradu živého a mrtvého inventáře, a to v rozsahu, který upřesnil v řízení před soudem prvního stupně. Odvolací soud změnu návrhu výrokem obsaženým v rozsudku ze dne 26. 10. 1995, čj. 13 Co 208/95-77, nepřipustil s tím, že soud prvního stupně o tom to určovacím návrhu již rozhodl. Ve věci samé zamítavý rozsudek okresního soudu potvrdil, a na základě právního názoru, že již v prvním stupni se jednalo o určovací žalobě, změnil výrok ohledně výše nákladů řízení před soudem 1. stupně a současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ve věci bylo současně s podáním ústavní stížnosti podáno dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 30. 7. 1996, čj. 2 Cdon 400/96, tak, že dovolání bylo podle ustanovení §243 b) odst. 4 věta prvá a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítnuto jako nepřípustné. Účastník řízení před Ústavním soudem, Krajský soud v Hradci Králové, se k ústavní stížnosti vyjádřil následovně: "Účastník plně odkazuje na odůvodnění shora citovaného rozsudku a dodává, že on a ostatně ani okresní soud neporušil ústavní procesní principy, zejména ústavní principy dokazování. Stěžovatel nebyl zkrácen ve svých právech na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), nebylo porušeno právo rovnosti účastníků (čl. 37 odst. 3 Listiny), ani právo na veřejné projednání věci v přítomnosti účastníků ani právo vyjádřit se ke všem provedeným důkazům (čl. 32 odst. 2 Listiny). Protože napadeným rozsudkem nedošlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele (čl. 87 odst. 1a) Ústavy), navrhuje účastník zamítnutí ústavní stížnosti". Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost navrhovatele a dospěl k závěru, že je důvodná. Zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen" Zákon o půdě"), je restitučním zákonem, kterým prolíná snaha zmírnit následky některých majetkových a jiných křivd, jež se udály v tzv. "rozhodném období". Z postupu soudů obou stupňů a zde napadených rozsudků okresního i krajského soudu vyplývá, že oba soudy se dopustily dezinterpretace smyslu a významu ust. §20 odst. 3 zákona o půdě, když na základě aplikace normy ve vztahu k výsledkům dokazování dospěly k závěru (viz odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 10. 1995, str., čj. 13 Co 208/95-79), podle kterého ust. §20 odst. 3 zákona o půdě, navrhovatelem v odvolání mylně uváděné jako §20 odst. 4 cit. zákona, lze použít pouze v případě, že nárok na náhradu za živý a mrtvý inventář a zásoby byl prokázán a před účinností tohoto zákona byla poskytnuta pouze částečná náhrada. Stěžovatel proti tomu v ústavní stížnosti namítal, že jeho proces nebyl spravedlivý, když soudy I. a II. stupně zcela pominuly skutečnost, že v dané věci v době řízení a v době rozhodování existovalo pravomocné rozhodnutí o určení povinné osoby, a to rozhodnutí Ministerstva zemědělství ČR, Územní odbor Ústí nad Orlicí, čj. 514-516/93/R-18, které nabylo právní moci dne 20. 3. 1993. Je pravdou, že Mze ČR, Územní odbor Ústí nad Orlicí, novým rozhodnutím ze dne 18. 10. 1993, čj. 2758/93/OB1, nařídilo obnovu řízení. Proti této však byl podán rozklad ze dne 4. 11. 1993 a tímto rozkladem zůstalo původní rozhodnutí o určení povinné osoby ZD S. k plnění náhrad pravomocné. Ústavní soud se ztotožňuje s názorem stěžovatele, dle něhož ve smyslu ust. §135 o. s. ř. odst. 2 soud vychází z rozhodnutí jiného orgánu, pokud o otázce, o níž přísluší rozhodovat jinému orgánu (zák. č. 243/1992 Sb.), bylo vydáno příslušné rozhodnutí. Na soudu I. stupně pak bylo postupovat dle ustanovení §20 odst. 3 zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, předposlední věta: "Od stanovené náhrady se odečte náhrada za živý a mrtvý inventář a za zásoby, vyplacená před účinností tohoto zákona. Nedojde-li k dohodě, rozhodne na návrh soud". Ačkoliv tedy obecné soudy měly rozhodovat o návrhu na plnění jak vyplývá z petitu, v průběhu řízení před soudem I. stupně i navrhovatelem upřesněného, celou dobu řízení u obecného soudu bylo směrováno k řízení o určovací žalobě (viz i odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, kde v odůvodnění cit. rozsudku krajského soudu na str., čj. 13 Co 208/95-78, poslední věta, krajský soud dovodil, že okresní soud fakticky o určovací žalobě rozhodl). Lze namítnout, že sám žalobce ve svém odvolání proti napadenému rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí navrhl změnu petitu tak, že odvolací soud určí, že žalovaný je povinen vydat žalobci náhradu za živý a mrtvý inventář a zásoby v rozsahu zde uvedeném. Jak ale správně poukázal i Nejvyšší soud ČR ve svém usnesení ze dne 30. 7. 1996, sp. zn. 2 Cdon 400/96, "z obsahu přednesů a procesních návrhů žalobce, jak je v průběhu řízení před soudy obou stupňů tento účastník učinil a jak jsou formulovány v jeho písemných podáních a v protokolaci přednesů u jednání soudů, nelze podle názoru dovolacího soudu vyvodit závěr, že by žalobce skutečně upustil od původní žaloby na plnění (§80 písm. b) o. s. ř.) s tím, že by se namísto toho domáhal výroku, že tu je či není určitý právní vztah nebo že tu je či není určité právo (§80 písm. c) o. s. ř.). S tímto závěrem Nejvyššího soudu se Ústavní soud ČR plně ztotožňuje; z tohoto důvodu jej zde cituje i přesto, že Nejvyšší soud ČR není před Ústavním soudem ČR účastníkem řízení. K posouzení pak zbývá, zda takové pochybení obecných soudů mohlo vést k porušení zásad spravedlivého procesu tak, jak se ho navrhovatel v ústavní stížnosti dovolává. Jinak řečeno, dle navrhovatele, obecným soudům nepříslušelo přezkoumávat v daném případě, zda zde právo na plnění je či není, ale to, zda zde byla poskytnuta náhrada za živý a mrtvý inventář před účinností zákona č. 229/1991 Sb., v jaké výši; na soudu pak bylo rovněž rozhodnout o jejím odečtení při kladné odpovědi na předchozí otázky. Ústavní soud na tomto místě nikterak nehodlá přezkoumávat provedené dokazování v dané věci, ani mu to nepřísluší. Ústavní soud respektuje zásadu nezávislosti soudů ohledně provádění důkazů i jejich hodnocení. Zásadní pochybení obecných soudů Ústavní soud ČR neshledal v provedeném dokazování, ale v právní interpretaci ust. §20 odst. 3 zákona o půdě a ustanovení souvisících. Rozhodnutím podle §9 odst. 1 zákona ČNR č. 243/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, určuje Ministerstvo zemědělství ČR pouze osobu povinnou k náhradě. Nerozhoduje, ani rozhodovat nemůže, o výši plnění, námitkách, které tuto výši snad ovlivňují, např. to, že již před účinností zákona o půdě byla případně nějaká náhrada vyplacena, nebo část věcí vrácena. Posouzení těchto věcí náleží soudu v řízení nalézacím podle části třetí o. s. ř. při rozhodování o povinnosti náhradu poskytnout na základě žaloby podané oprávněnou osobou (§20 odst. 3 zák. o půdě). Samotný pojem "vnos" užitý v zákoně neznamená, že za vnesenou věci nebyla poskytnuta náhrada. Pojem "vnos inventáře" (stejně jako další zde alternativně uvedené odnětí či jiný bezúplatný převod) je pak třeba vykládat tak, že šlo o jednostranný právní úkon, při němž byl vlastník v souvislosti s tehdejšími politickými záměry v zemědělství, živý a mrtvý inventář a zásoby fakticky donucen vnést bez ohledu na jeho vůli. Srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR 2 Cdon 766/96, uveřejněný pod č. R 11/98 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Jiný výklad by byl zjevně nesprávný, protože za živý a mrtvý inventář a zásoby byly v naprosté většině případů později určité náhrady podle tehdejších předpisů poskytnuty. Proto také ust. §20 odst. 3 zák. č. 229/1991 Sb. v druhé větě uvádí, že od náhrady stanovené podle odst. 3 se odečte náhrada za uvedené věci, vyplacená před účinností tohoto zákona. Toto ustanovení se týká všech forem přechodu tohoto inventáře a zásob podle ust. §20 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. V praxi diskutovaným problémem je nepochybně záležitost odpočtů náhrady za inventář a zásoby, vyplacené před účinností zákona o půdě (§20 odst. 3 druhá věta), a to především z hlediska odpočtů, konkrétně hodnot tzv. vnosů do zemědělských družstev. Při vypořádání těchto vnosů se členy družstev docházelo přirozeně v cenách tehdy platných. V souvislosti s tím soudy narazily na problém formulace poslední věty §20 odst. 3 zákona o půdě, pokud jde o ceny platné dříve a nyní, tedy vzhledem k rozdílným cenovým relacím. Tímto problémem se ale vůbec v daném případě soudy nezabývaly. Pokud jde o náhradu za inventář a zásoby a její konkrétní specifikování, má se podle §20 odst. 3 zákona o půdě poskytnout ve věcech téhož nebo srovnatelného druhu, jakosti a množství přiměřeném převzaté části (nemovitosti) k zajištění provozu zemědělské výroby. Teprve není-li to možné, má se náhrada poskytnout v jiné formě. V praxi je tedy třeba postupovat tak, že se zjistí výměra půdy, převzaté k zajištění provozu zemědělské výroby, a podle jejího rozsahu se provádí vypořádání inventáře a zásob za použití dokladů o výši vnosů a o movitostech, které byly oprávněným osobám odňaty. Pokud tyto doklady nejsou, nastupuje postup podle cit. nařízení vlády ČR č. 20/1992 Sb. a č. 57/1993 Sb., tedy podle normativů stanovených za 1 hektar zemědělské půdy. Nárok na náhradu inventáře a zásob a způsob zjištění a určení její výše je takto stanoven zcela jednoznačně. Zákon č. 229/1991 Sb., o půdě, nestanoví, jaké listinné důkazy mají oprávněné osoby předkládat k doložení svých nároků, směřujících ke zmírnění následků majetkových křivd, jež má na zřeteli zákon č. 229/1991 Sb. Na soudu je, aby spolehlivě zjistil skutečnosti, které jsou mezi účastníky sporné (§6 o. s. ř.), a to využitím účetních a evidenčních materiálů právnické osoby, jež tyto věci převzala. Ústavní soud ČR je nucen konstatovat, že obecné soudy nesprávně interpretovaly v daném případě význam a smysl ust. §20 odst. 3 zákona o půdě a veškeré své dokazování směřovaly k nesprávnému právnímu posouzení toho, zda žalobce (u Ústavního soudu navrhovatel) oprávněnou osobou dle §20 odst. 3 zákona o půdě je či není. Tento postup podtrhuje i skutečnost, že okresní soud zřejmě přikládal význam i tomu, že původní vlastník živého a mrtvého inventáře J. K. vnesl do ZD prvního typu veškerý mrtvý a živý inventář a zásoby, do ZD však vstoupil bez půdy, neboť tuto nevlastnil (srovnej: rozsudek Okresního soudu v Ústí n. Orlicí, čj. 8 C 1156/93-62). Z rozsudku okresního soudu není dostatečně přezkoumatelné, jaký význam této právní skutečnosti přisuzuje a proč je tato skutečnost v odůvodnění rozsudku uvedena, i když z hlediska významu a smyslu §20 odst. 3 zákona o půdě je tato skutečnost právně irelevantní. Podle čl. 3 odst. 1 Listiny se zaručují základní práva a svobody všem bez rozdílu. To pak znamená, že ani restituční zákon o půdě nemůže privilegovat určitou skupinu oprávněných osob, jež vlastní nemovitosti (pozemky), a to ve vztahu k nároku na náhradu dle §20 zákona vůči jiným fyzickým osobám, jež příslušné nemovitosti (majetek) nevlastní, ačkoliv v rozhodném období byl jejich majetek vnesen do ZD. Postup, který by znevýhodňoval při výkladu zákona o půdě tyto osoby, by byl contra constitutionem, resp. v rozporu s příslušným ustanovením Listiny. Ústavní soud ČR již v řadě svých rozhodnutí konstatoval, že nespadá do jeho příslušnosti přezkoumávat právní výklad zákonů obecnými soudy, není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Neosobuje si proto právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR). V daném případě Ústavní soud ČR shledal, že výklad práva obecnými soudy, pokud jde o postižení a aplikaci významu a smyslu zákona o půdě jako celku, §20 cit. zákona pak zvláště, je natolik extrémní, že k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny rozhodovací činností obecných soudů došlo. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než rozhodnout tak, jak uvedeno výše ve výroku tohoto nálezu (§82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.) Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu ČR není odvolání přípustné. V Brně dne 14. září 1999