infUsTakto, infUsVec2, infUsLengthVec67, infUs6plusVyrok, errUsPouceni, errUsDne, infUsKratkeRadky-119-000,
ECLI:CZ:US:1999:2.US.344.98
sp. zn. II. ÚS 344/98
Nález
Nález Ústavního soudu (II. senátu) ze dne 29. září 1999 sp. zn. II.
ÚS 344/98 ve věci ústavní stížnosti M. P. a J. P. proti rozsudkům
Krajského soudu v Hradci Králové z 21.4.1998 sp. zn. 23 Co 384/97
a Okresního soudu v Havlíčkově Brodě z 22.5.1997 sp. zn. 10
C 780/95 o zamítnutí žaloby na určení vlastnického práva
k nemovitosti.
Návrh se zamítá.
Odůvodnění:
Dne 30.7.1998 se na Ústavní soud obrátili stěžovatelé s
ústavní stížností proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 21.4.1998 č. j. 23 Co 384/97 - 87, kterým byl potvrzen
rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 22.5.1997 č. j.
10 C 780/95 - 71. Skutková a právní stránka případu spočívala v
tom, že tímto rozsudkem byla zamítnuta žaloba stěžovatelů, kterou
se domáhali určení, že jsou bezpodílovými spoluvlastníky jedné
ideální poloviny blíže specifikovaných nemovitostí, které nabyli
na základě kupní smlouvy z roku 1977. Stěžovatelé však byli
rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě sp. zn. 1 T 620/84
odsouzeni rovněž k trestu propadnutí majetku za nedovolené
opuštění republiky. V roce 1989 byly tyto nemovitosti prodány
vedlejším účastníkům. V roce 1990 byli stěžovatelé plně
rehabilitováni včetně zrušení uvedeného rozsudku. Okresní soud
došel k závěru, že zde nebyl naléhavý právní zájem na určovací
žalobě podle §80 písm. c) občanského soudního řádu, když
stěžovatelé mohli žalovat, a také v jiném sporu přímo žalovali, na
plnění. I kdyby však takový naléhavý zájem měli, nemohla jejich
určovací žaloba obstát, neboť by jim muselo svědčit vlastnické
právo k předmětným nemovitostem, které jsou předmětem restituce
podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Dosud
se však jejich vrácení podle tohoto zákona nedomohli.
Krajský soud v Hradci Králové toto rozhodnutí jako věcně
správné potvrdil, i když uznal existenci naléhavého právního zájmu
stěžovatelů. Uvedl, že pokud by se měly uplatnit závěry z nálezu
Ústavního soudu ze dne 2.2.1995 sp. zn. I. ÚS 117/93, obnovilo by
se jejich vlastnické právo ex tunc a soudní výrok by posloužil k
zápisu do katastru nemovitostí. Ve shodě s Okresním soudem v
Havlíčkově Brodě konstatoval, že stěžovatelům vlastnické
právo zatím nesvědčí, neboť soudní rozhodnutí podle zákona č.
119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, nezakládají obnovení
dřívějších vlastnických práv. Odkázal přitom na §23 odst. 2
tohoto zákona, který vychází z koncepce navrácení, nikoli obnovy
vlastnických práv, a vyžaduje splnění dalších podmínek. Ve vztahu
k závěrům vyjádřeným v nálezu z 2.2.1995 sp. zn. I. ÚS 117/93
potom odkázal na stanovisko pléna Ústavního soudu z 11.3.1997 sp.
zn. Pl. ÚS - st. 4/97 Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu,
sv. 7, s. 308 - 311, na jehož základě bylo Krajským soudem v
Hradci Králové rozhodnuto. Konstatoval též, že stěžovatelé toto
vlastnictví mohou nabýt postupem podle zákona č. 87/1991 Sb., což
konečně také v jiném řízení, které dosud není skončeno, uplatňují.
Ústavní soud si vyžádal stanoviska účastníků a vedlejších
účastníků řízení. Za Krajský soud v Hradci Králové se k návrhu
vyjádřila předsedkyně senátu, která návrh označila za
neopodstatněný a uvedla argumenty z odůvodnění rozsudku. Vedlejší
účastníci se ztotožnili se závěry obou soudů a poukázali na to, že
stěžovatelé se domáhají prostřednictvím soudu uzavření dohody o
vydání nemovitosti. Navrhli zamítnutí návrhu.
Na základě ústavní stížnosti, vyjádření účastníka a
vedlejších účastníků řízení a předloženého spisového materiálu
dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je
neopodstatněná.
Ústavní soud konstatuje, že věc, která je předmětem ústavní
stížnosti, byla projednána v řádně vedeném soudním řízení, ve
kterém nebylo shledáno porušení ústavních zásad. Meritum věci
spočívá v argumentaci stěžovatelů, který měl být vysloven v
nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 117/93 (Sbírka nálezů a
usnesení Ústavního soudu, sv. 3, s. 29 - 30), a podle kterého se
původní vlastnictví obnovuje ex tunc, takže je rehabilitovaná
osoba nikdy neztratila, a zvláštní zákon určuje pouze postup,
jakým jí bude její majetek vydán. Aniž by bylo třeba provádět
podrobný výklad tohoto nálezu, kde ratio decidendi spočívá v jiné
skutečnosti (byl zničen originál výzvy k vydání majetku, což
způsobila strana povinná, takže to nelze přičítat k tíži strany
oprávněné), Ústavní soud pouze odkazuje na to, že plénum Ústavního
soudu České republiky zaujalo dne 11.3.1997 podle §23 ve spojení
s §11 odst. 2 písm. g) a §13 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním
soudu, ve věci odchylný právní názor a konstatovalo, že
rehabilitační soudní rozhodnutí nekonstituují, "a to bez dalšího,
nabytí vlastnictví k nemovitostem, resp. k jinému majetku, u něhož
byl vysloven trest propadnutí nebo zabrání. Ustanovení §23 odst.
2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, váže však úpravu
podmínek uplatňování nároků vyplývajících ze zrušených výroků o
trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci,
jakož i způsob náhrady a rozsah těchto nároků, na zvláštní
zákon... Při úvaze o tom, zda právě citované ustanovení §23 odst.
2 je či není v rozporu zejména s článkem 11 odst. 1 Listiny, je
nutno vycházet z toho, že smyslem a účelem tohoto ustanovení je v
prvé řadě také ochrana původního vlastníka, a to především
vzhledem k možné námitce vydržení. Ustanovení §23 chrání tedy
právo každého vlastnit majetek potud, že se mu náhrady dostane v
každém případě, i když nikoliv vždy cestou naturální restituce."
Jinak řečeno, koncepce restitucí zvolená v letech 1990 až
1992 vychází z uznání platnosti právních předpisů a právních aktů
minulého režimu a současně z nutnosti nápravy alespoň některých
křivd, které jimi byly způsobeny, s tím, že je třeba přihlížet i k
právům těch, kteří mezitím majetku nabyli. Proto byl zvolen
princip navrácení majetku při splnění určitých podmínek, nikoli
princip automatického obnovení vlastnických práv bez dalšího
řízení. Nelze proto mechanicky srovnávat postup československého
státu podle zákona č. 8/1918 Sb., jímž se zrušuje zabavení jmění
pro činy velezrádné, kterým se napravoval stav způsobený císařským
nařízením č. 156/1915 ř. z., o ručení za náhradu škody při
zrádných činech, spáchaných za válečných dob, neboť se jednalo o
velmi krátký časový úsek nejvýše tří let ve srovnání s dnešním
stavem, který se dotýká vlastnictví ve více generacích vlastníků,
stejně jako to nelze srovnávat s nápravou křivd po druhé světové
válce, kdy československý stát cestou restitucí řešil i jiné
otázky, jako je věrnost státu v době nesvobody.
Je třeba znovu připomenout, že stěžovatelé mají otevřenu
cestu k navrácení svého majetku postupem podle zvláštního zákona,
kterým je v jejich případě zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů. Jak plyne z rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové, který byl napaden ústavní
stížností, stěžovatelé této možnosti také využili, věc však v době
podání ústavní stížnosti nebyla pravomocně ukončena.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle §82 odst. 1 zákona
č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zcela zamítl jako
neopodstatněnou.