Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 09.06.1999, sp. zn. II. ÚS 395/97 [ nález / CEPL / výz-3 ], paralelní citace: N 87/14 SbNU 229 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1999:2.US.395.97

sp. zn. II. ÚS 395/97 Nález Ústavní soud České republiky rozhodl v ve věci navrhovatelů 1) J. N., a 2) F. N., obou právně zastoupených JUDr. F. P., advokátem, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, ze dne 6. 6. 1997, čj. 15 Co 43/97-114, takto: Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění: Navrhovatelé podali dne 16. 10. 1997 k Ústavnímu soudu ústavní stížnost proti výše uvedenému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, jímž tento soud rozhodl o odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 30. 10. 1996, čj. 3 C 354/93-93. Vedlejší účastnice M. K. podala u Okresního soudu v Táboře návrh, aby byla zrušena kupní a darovací smlouva ze dne 25. 5. 1966 registrovaná státním notářstvím v Táboře dne 16. 6. 1966, pod čj. RI 218/66, v části, v níž navrhovatelům spolu se svou již zesnulou matkou darovala pozemky ve smlouvě specifikované. Rozsudkem Okresního soudu v Táboře bylo tomuto návrhu vyhověno jen v té části, v níž byla dárkyní M. K. V části, v níž byla dárkyní již zemřelá M. V., byl návrh zamítnut. Na základě odvolání všech účastníků byl rozsudek Okresního soudu v Táboře napadeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích v zásadě potvrzen. Změněn byl pouze ve výroku o placení soudního poplatku a náhradě nákladů státu. V ústavní stížnosti navrhovatelé napadají rozsudek krajského soudu, pokud jím byly potvrzeny výroky prvoinstančního soudu obsažené v odstavci prvém, třetím, pátém, sedmém a změněn výrok odstavce šestého. To znamená, že napadají tu část, jíž bylo potvrzeno částečné zrušení darovací smlouvy, uloženo jim zaplatit M. K. částku 468,- Kč a uloženy jim platební povinnosti vůči České republice a v návaznosti na to i výrok o nákladech řízení. Navrhovatelé podali svoji ústavní stížnost na základě ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní stížnost byla podána včas a ve formě vyžadované tímto zákonem. Navrhovatelé shledávají těžiště ústavní stížnosti v nesprávném právním posouzení věci, když skutkové okolnosti považují za jednoznačné a nesporné. Předně navrhovatelé namítají, že důvodem restituce je výlučně protiprávnost. Dle §8 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění zák. č. 183/1993 Sb., byla skutková podstata ust. §8 odst. 3 zákona včleněna s ohledem na nátlak, který byl činěn na vlastníky při registracích smluv podle směrnice k tomu vydané. Takový nátlak omezil jejich smluvní svobodu. Navrhovatelé namítají, že odvolací soud se zkoumáním případné existence tohoto nátlaku nejen vůbec nezabýval, nýbrž to výslovně odmítl. Rovněž prvoinstanční soud se tím vůbec nezabýval. Dovodil v odůvodnění rozsudku, že zákon v těchto případech přímo sám předpokládá tíseň, jako jakousi nevyvratitelnou právní domněnku a nepožaduje proto existenci nátlaku dokazovat. Domnívají se, že takové právní posouzení věci je v rozporu s odůvodněním nálezu pléna Ústavního soudu č. 131/1994 Sb., kde je doloženo, že důvodem restituce je výlučně protiprávnost. Pokud odvolací soud odmítá zkoumat konkrétní okolnosti, porušuje dle navrhovatelů základní principy spravedlivého procesu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 Ústavy a čl. 11 odst. 4 Listiny. Ze spisu Okresního soudu v Táboře, sp. zn. 3 C 354/93, Ústavní soud zjistil, že citovaným rozsudkem okresní soud vyhověl částečně návrhu a zrušil kupní a darovací smlouvu ze dne 25. 5. 1966, registrovanou dne 16. 6. 1966, pod č.j. RI 218/66, u státního notářství v Táboře v té části, kdy J. a F. N. darovala M. K. jednu ideální polovinu zemědělských pozemků v kat. úz. H., jak jsou ve výrokové části specifikovány. Okresní soud z provedených důkazů dovodil, že úmyslem tehdejších smluvních stran bylo prodat dům v H. se stavební parcelou a zahradami za kupní cenu 15.000,- Kč. V souvislosti s tímto převodem pak byly darovány i zemědělské pozemky v užívání socialistické organizace. Právně okresní soud dovodil, že se jedná o případ, na který se vztahuje ust. §8 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"). Soud dospěl k závěru, že jde o restituční důvod proti fyzické osobě, u něhož zákonodárce nepožaduje zkoumání tísně Současně soud dospěl k závěru, že navrhovatelka je oprávněnou osobou dle ust. §4 odst. 2 zákona o půdě a splnila požadavek řádné a včasné výzvy dle čl. 2 zák. č. 183/1993 Sb. J. a F. N. (v řízení před obecnými soudy odpůrci) v odvolání uplatnili v podstatě stejné námitky, jako v řízení o ústavní stížnosti. Důvodem restituce je výlučně protiprávnost úkonu, kterou je možno shledávat pouze tehdy, kdy určitým nátlakem byla omezena smluvní svoboda tehdejších účastníků právního úkonu, přičemž tíseň je pojmem odlišným a názor soudu, že zákonodárce zde tíseň předpokládá, představuje určitý zpětný postih právně přípustného a řádného jednání. Navrhovatelka a její matka neměly zájem nemovitosti dále vlastnit, nemohly je samy obhospodařovat a jak kupní, tak darovací smlouva byly uzavřeny právě z těchto důvodů. Darovací smlouva byla uzavřena dobrovolně a nic nesvědčí o možném nátlaku v daném případě. Z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích Ústavní soud zjistil, že odvolací soud při svém rozhodování vycházel z názoru, že při aplikaci ustanovení §8 odst. 4 (ve znění předpisu účinného do 8. 2. 1996 šlo o odstavec 3 zákona o půdě) je restituční nárok vázán na prokázání tísně existující v době uzavírání smlouvy jen tehdy, šlo-li o smlouvu, jíž byly darovány pouze pozemky. V daném případě se jednalo o smlouvu kupní a darovací, kupní smlouvou byla převáděna budova a v souvislosti s tímto převodem byly darovány, tedy bezúplatně převedeny, pozemky, které k budově patřily. Pro tento případ příslušné zákonné ustanovení restituční nárok s podmínkou uzavření smlouvy v tísni nespojuje. K odvolacím argumentům krajský soud doplnil úvahu, že právě toto pojetí odpovídá tomu, že vlastnictví zemědělských pozemků bylo v dřívější době degradováno a prakticky omezeno na holý pojem vlastnického práva, a to samotným tehdejším právním stavem regulujícím nakládání s pozemky. K ústavní stížnosti se krajský soud vyjádřil následovně: V řízení o návrhu vedlejší účastnice na zrušení části kupní a darovací smlouvy dle §8 odst. 4 zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, postupoval jak okresní soud, tak soud podepsaný jako soud odvolací v souladu se všemi zásadami spravedlivého procesu ve smyslu hlavy páté Listiny. Nedošlo k takovému porušení základních práv nebo svobod zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou, které by odůvodňovalo oprávněnost ústavní stížnosti ve smyslu ust. §72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní stížnost ostatně především napadá právní posouzení celé věci a vytýká odvolacímu soudu nesprávnou aplikaci ust. §8 odst. 4 zákona o půdě, v čemž potažmo shledává rozpor rozhodnutí s ústavním zřízením České republiky. Pokud jde o výklad citovaného ustanovení a právní argumentaci, soud odkazuje v plném rozsahu na odůvodnění této problematiky v písemném vyhotovení napadeného rozhodnutí na straně páté. Na tomto právním názoru trvá a nepovažuje jej za protiústavní. Nemá za důvodný poukaz stěžovatelů na nerespektování názorů Ústavního soudu soudy obecnými, neboť se domnívá, že v daném případě právní názor soudu odvolacího není v rozporu s tím, co plyne z nálezu Ústavního soudu č. 131/1994 Sb., spíše je přesvědčen, že stěžovatelé si jej nesprávně vykládají a vyvozují z něj závěry ve svůj prospěch. Odmítá výpady stěžovatelů proti rozhodování soudu v rozporu s předpisy demokratické společnosti, neboť tyto úvahy jsou zcela obecné, jsou vedeny jednostrannou snahou vyložit obsah právní normy způsobem vyhovujícím pouze jedné straně a nepřípustně politizují rozhodování soudu v restitučních věcech. Jakékoliv zobecnění této rozhodovací praxe není namístě, neboť má-li ústavní stížnost směřovat proti konkrétnímu rozhodnutí, je třeba zabývat se pouze jeho ústavností. Ze všech těchto důvodů navrhuje, aby stížnost byla odmítnuta, jakožto stížnost nemající ústavněprávní podklad. M. K. se k žádosti o vyjádření k ústavní stížnosti vyslovila v tom smyslu, že skutková tvrzení uvedená stěžovateli ve stížnosti považuje za účelová a zkreslená. Současně se vzdala svého práva být vedlejší účastnicí řízení. Ústavní soud po posouzení ústavní stížnosti i zhodnocení všech důkazů, zejména rozsudků soudů obou stupňů, dospěl k závěru, že stížnost není důvodná. Navrhovatelé v podstatě polemizují s právním názorem soudů obou stupňů ohledně právního výkladu ust. §8 odst. 4 zákona o půdě. Konkrétní námitky, které proti postupu a rozhodnutím obou soudů uvádějí v ústavní stížnosti navrhovatelé, byly v podstatě vyvráceny již odůvodněními rozsudků obou soudů. Co se týče úvah obsažených v ústavní stížnosti, o praxi obecných soudů, politické účelovosti, resp. nedemokratičnosti přístupu soudů k rozhodování, jsou tyto úvahy vedeny v natolik obecné rovině, že nemohou být podrobeny serióznímu přezkoumání. Metodice posuzování ústavních stížností, jak byla postupně zformulována v judikatuře Ústavního soudu, odpovídá předně hodnocení dodržení ústavních procesních práv a poté posouzení ústavně konformní interpretace a aplikace hmotného práva. Navrhovateli nelze přisvědčit v tom, že pokud se odvolací soud nezabýval zkoumáním případné existence nátlaku na původní vlastnice při registraci předmětné smlouvy, porušil tím základní principy spravedlivého procesu dle čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 90 Ústavy. Oba soudy v řízení postupovaly ve smyslu hlavy páté Listiny, neboť věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů, účastníci nebyli zbaveni možnosti jednání se zúčastnit a vyjádřit se jak k provedeným důkazům, tak ke skutkové a právní problematice věci. Jádro problému je v interpretaci ustanovení §8 odst. 4 zákona o půdě v platném znění. Skutková podstata daného případu odpovídá dikci tohoto ustanovení, kdy bylo současně uzavřeno více smluv, ve vzájemné kombinaci a vzájemné podmíněnosti. Jde o případ, kdy nebylo možno uzavřít pouze kupní smlouvu na dům (v tomto případě i se stavební parcelou a zahradami s veškerým příslušenstvím) a současně nevypořádat zemědělské pozemky, v darované smlouvě specifikované, které byly vesměs v užívání tehdejší socialistické organizace. Tvrzení navrhovatelů o tom, že vedlejší účastnice jim darovala pozemky proto, že nemohla sama s matkou nemovitosti obhospodařovat, neboť měly vlastní hospodářství a nemovitosti byly od jejich bydliště vzdálené, neobstojí a je účelové. Ve skutečnosti byly zemědělské pozemky v užívání JZD a pro vlastnice neměly žádnou hodnotu, ani jim nepřinášely žádný výnos. Ústavní soud již ve své judikatuře vyslovil právní názor (srovnej I. ÚS 260/95 Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu 7, č. 11, II. ÚS 74/96), že vzhledem k existenci Směrnic o postupu při registraci smluv u státních notářství a při udělování souhlasu k převodům a nájmům některých druhů nemovitostí okresními národními výbory, vydaných dne 19. 5. 1964 Ministerstvem spravedlnosti ČR a Ministerstvem zemědělství, lesního a vodního hospodářství ČR a uvádějících v souvislosti s převodem obytných částí usedlostí do praxe i jakési smluvní donucení u zemědělských pozemků k této usedlosti náležejících, byly uzavírány různé smíšené smlouvy, pro jejichž obsah bylo nerozhodné, jak byly nazvány. Ústavní soud vyslovil právní názor, že jde o darovací smlouvu sui generis, totiž darování z donucení. Vynucený převod pozemků, který se stal povinným a nezbytným předpokladem pro registraci kupní smlouvy, je sám o sobě důkazem tísně, aniž by ji v takových případech bylo třeba prokazovat. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že nelze akceptovat výklad ustanovení §8 odst. 4 zákona o půdě navrhovateli, neboť rozhodující pro posouzení jeho ustanovení je jeho obsah. Ústavní soud neshledává za protiústavní, že zde není zákonnou podmínkou tíseň; není nutno ji zkoumat ani prokazovat. Ústavní soud se vzhledem k výše uvedenému konečně nemůže ztotožnit s námitkou navrhovatelů, že byl porušen v daném případě čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, resp. čl. 11 odst. 4 Listiny v tom smyslu, že nikdo nemůže být "zbaven svého majetku", s výjimkou, je-li to ve veřejném zájmu, na základě zákona a za náhradu. Navrhovatelé tak namítají, že aplikací §8 odst. 4 zákona o půdě, ve znění pozdějších předpisů, soudy realizovaly vyvlastnění předmětných pozemků v rozporu s čl. 11 odst. 4 Listiny. Své stanovisko k tomu, že se v citovaném ustanovení §8 odst. 4 zákona o půdě, ve znění pozdějších předpisů, o institut vyvlastnění nejedná, vyslovil Ústavní soud v plénu již v citovaném nálezu č. 131/1994 Sb., jehož se ostatně navrhovatelé v ústavní stížnosti sami dovolávají. V citovaném nálezu Ústavní soud dovodil, že právní institut, kterýž sleduje naplnění účelu "zmírnit následky některých majetkových křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům zemědělského a lesního majetku v období let 1948 až 1989", je institut restituce, tj. institut odstranění protiprávnosti při převodu vlastnictví, a to navrácením věci do původního právního stavu. Aplikací tohoto ustanovení tudíž nemohlo dojít k porušení čl. 11 odst. 4 Listiny , jak dovozují navrhovatelé, neboť nedošlo k vyvlastnění nuceným odejmutím vlastnického práva s právními účinky ex nunc, ale o odstranění protiprávnosti při převodu vlastnictví, a to navrácením do původního právního stavu s právními účinky ex tunc. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že postupem a rozhodnutím obecných soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod navrhovatelů. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost v souladu s ust. §82 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, v plném rozsahu zamítnout. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. 6. 1999