Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 22.09.1999, sp. zn. II. ÚS 422/97 [ nález / CEPL / výz-3 ], paralelní citace: N 129/15 SbNU 229 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1999:2.US.422.97

sp. zn. II. ÚS 422/97 Nález Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti I. P. a V. P., zastoupených JUDr. J. Č., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 9. 1997, čj. 19 Co 77/97-75, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 29. 3. 1995, čj. 4 C 247/93-34, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníka řízení a V. Z., zastoupeného JUDr. T. K., advokátkou, jako vedlejšího účastníka řízení, mimo ústní jednání, takto: Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění: Stěžovatelé napadli ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 7. 11. 1997 rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 9. 1997, čj. 19 Co 77/97-75, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 29. 3. 1995, čj. 4 C 247/93-34, kterým bylo rozhodnuto o zrušení kupní smlouvy A 644/74, NZ 733/74 uzavřené dne 30. 5. 1974 mezi J. Z. jako prodávající na jedné straně a stěžovateli jako kupujícími na straně druhé, registrované Státním notářstvím v Jičíně dne 1. 8. 1974, a to v části IV., kde prodávající současně bezúplatně postoupila stěžovatelům blíže specifikované pozemkové parcely. Skutková a právní stránka ústavní stížnosti spočívá v následujících skutečnostech. Vedlejší účastník se domáhal žalobou ze dne 13. 8. 1993 zrušení části výše zmíněné kupní smlouvy podle §8 odst. 3 písm. a) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), v tehdy platném znění. Součástí této kupní smlouvy bylo ujednání, kterým jeho zemřelá manželka bezúplatně postoupila stěžovatelům blíže specifikované pozemky. Jeho návrhu Okresní soud v Jičíně vyhověl. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 5. 3. 1996, čj. 17 Co 657/95-54, tento rozsudek změnil tak, že žalobu zamítl z důvodu nedostatku věcné aktivní legitimace na straně vedlejšího účastníka. Podle názoru Krajského soudu v Hradci Králové zemřela J. Z. bez závěti, takže dědici se stali její manžel a děti. Vzniklo tak nerozlučné společenství účastníků podle §91 odst. 2 o.s.ř. Dědicové ale nepostupovali společně, což podle soudu znamenalo, že nebyly splněny podmínky §8 zákona o půdě, který je specifickým ustanovením ve vztahu k §4 odst. 2 téhož zákona. Proti tomu podal vedlejší účastník dovolání, kterému Nejvyšší soud ČR vyhověl rozsudkem ze dne 27. 11. 1996, čj. 2 Cdon 835/96-65. Podle názoru Nejvyššího soudu je vedlejší účastník aktivně legitimován k uplatnění nároku podle §8 odst. 4 zákona o půdě, ve znění pozdějších předpisů. Vázán tímto právním názorem, rozhodl Krajský soud v Hradci Králové ve věci znovu a rozsudek Okresního soudu v Jičíně potvrdil. Tento jeho rozsudek napadli stěžovatelé ústavní stížností, ve které tvrdí, že jím byla porušena jejich základní práva zajištěná v čl. 11 odst. 1, čl. 4 odst. 3 a 4 Listiny základních práv a svobod. Odvolali se též na nález Ústavního soudu č. 131/1994 Sb. (nález Pl. ÚS 16/93 ze dne 24. 5. 1994), kde je konstatováno, byť bez bližšího objasnění, že §8 odst. 3 (nyní odst. 4) je speciální ve vztahu k obecným pojmům tohoto zákona. Stěžovatelé se domnívají, že pojem oprávněné osoby byl správně vyložen v rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 3. 1996, čj. 17 Co 657/95-54, podle kterého jsou aktivně legitimováni pouze všichni dědici, nikoli jen určité osoby. V opačném případě by jistě toto ustanovení uvedlo oprávněné osoby konkrétním výčtem, jak to činí §4 odst. 2 zákona o půdě nebo odkazem, jak to činí §20 odst. 1 téhož zákona. Nesouhlasí s výkladem pojmu "oprávněná osoba", jak je podán v rozsudku Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud zde uvedl, že i když v takových případech majetek nepřecházel na stát nebo právnickou osobu, vliv státu se zde negativně projevoval "zejména v uplatňování požadavku současného převodu zemědělských a lesních pozemků na kupujícího budov zemědělských usedlostí nebo na stát. V naprosté většině takových převodů neměli kupující o tyto zemědělské a lesní pozemky zájem, k převodu proto docházelo bezúplatně a vlastníci, kteří chtěli prodat obytné a hospodářské budovy, tak byli nuceni zbavit se i dalšího svého majetku bez získání jakékoliv protihodnoty". Tento názor považují stěžovatelé v daném konkrétním případě za neopodstatněný, neboť k nátlaku při prodeji v roce 1974 nedošlo, což dokládají prohlášením svědka. Dále uvádějí, že výklad podaný Nejvyšším soudem by mohl vést k omezování "vůle" dědiců původních vlastníků k nakládání s případným majetkem. Ústavní soud nejdříve přezkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelé oprávnění k jejímu podání byli řádně zastoupeni a vyčerpali všechny prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práv poskytuje v průběhu celého řízení včetně dovolání. Ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou. Ústavní soud si vyžádal spisový materiál a vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení. Za Krajský soud v Hradci Králové se vyjádřila předsedkyně senátu JUDr. L. S., která odkázala na odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové a dovolacího soudu a navrhla zamítnutí ústavní stížnosti. Vedlejší účastník poukázal zejména na rozsudek dovolacího soudu a argumenty v něm uvedené a navrhl ústavní stížnost zcela zamítnout. Věc byla Ústavním soudem posouzena z hlediska její opodstatněnosti. Opodstatněností ústavní stížnosti je přitom v řízení před Ústavním soudem rozumět to, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, porušilo základní práva a svobody stěžovatelů. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru neopodstatněná, neboť stěžovatelům se nepodařilo prokázat porušení jejich ústavně zaručených základních práv a svobod. Celé jádro věci spočívá ve výkladu §8 odst. 4 zákona o půdě, který stanoví, že: "V případě, že vlastník pozemku daroval v tísni své pozemky fyzické osobě nebo je bezúplatně převedl v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy na budovu, k níž pozemky patřily, a jsou-li tyto pozemky ve vlastnictví osoby, jíž byly darovány nebo bezúplatně převedeny, nebo ve vlastnictví osoby této osobě blízké, rozhodne soud na návrh oprávněné osoby: a) buď o zrušení smlouvy v té části, kterou byly pozemky darovány nebo bezúplatně převedeny fyzické osobě, nebo, b) že vlastník, jež nabyl pozemky tímto způsobem, popřípadě jeho dědic, uhradí cenu darovaných pozemků; cena pozemku se stanoví podle cenových předpisů platných ke dni 24. června l991 s tím, že při stanovení ceny se cena pozemku bude posuzovat podle druhu kultury v době darování. Nesouhlasí-li vlastník pozemku s úhradou ceny podle písmene b), rozhodne soud o zrušení smlouvy podle písmene a)." Ústavní soud se především musel vypořádat s ústavní argumentací stěžovatelů, kteří v postupu a rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové spatřují porušení svého vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny, podle kterého má "každý právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu," ve spojení s čl. 4 odst. 3 Listiny, podle kterého "zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky". Především Ústavní soud přihlédl k tomu, že stěžovatelé nespojili svou ústavní stížnost s návrhem na zrušení výše citovaných částí §8 odst. 4 zákona o půdě, ve znění pozdějších předpisů. Sám II. senát Ústavního soudu neshledal důvody pro postup podle §78 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a odkazuje v této souvislosti na nález Ústavního soudu č. 131/1994 Sb., kterém byl zamítnut návrh na zrušení zákona č. 183/1993 Sb., kterým bylo uvedené ustanovení vloženo do zákona o půdě a kde byl vyložen rozdíl mezi vyvlastněním a nuceným omezením vlastnického práva ve srovnání s restitucí jako odstraněním protiprávnosti při převodu vlastnického práva na současného vlastníka. Pokud jde o samotnou argumentaci stěžovatelů, Ústavní soud se s ní nemohl ztotožnit. Ve výše citovaném nálezu č. 131/1994 Sb. Ústavní soud zdůraznil, že §8 odst. 3 (nyní odst. 4) je ustanovením specifickým. Tuto jeho zvláštnost je však třeba spatřovat v tom, že se vymyká konstrukci restitučních předpisů v tom, že napravuje vztahy vzniklé nikoli mezi fyzickou osobou (původním vlastníkem) a státem nebo právnickou osobou, jak je předpokládá §4 odst. 1 a 2 zákona o půdě, nýbrž mezi fyzickými osobami v době, kdy byl činěn na vlastníky nátlak ve smyslu tehdy platných směrnic (Směrnice vydaná dne 15. 5. 1964 Ministerstvem spravedlnosti a Ministerstvem zemědělství, lesního a vodního hospodářství č. j. 61 516/64-MZ-práv., o postupu při registraci smluv u státních notářství a při udělování souhlasu k převodům a nájmům některých druhů nemovitostí okresními národními výbory), kdy pod sankcí nezaregistrování kupní smlouvy byla omezena smluvní svoboda vlastníků. Pokud však jde o výklad pojmu "oprávněná osoba", musel by být výslovně určen právě v §8 odst. 4 v odlišné podobě, jinak pro něj platí to, co je uvedeno v §4 odst. 2 zákona o půdě, ve spojení s §4 odst. 1. Jestliže zákon č. 183/1993 Sb. vložil do textu zákona o půdě pojem "oprávněná osoba", aniž jej dále definoval, je třeba vyjít z obvyklé zásady, že pro tento pojem platí definice, která je již v textu zákona obsažena a že stejné termíny označují pojmy se stejným obsahem a významem, pokud zákonodárce nedal dostatečně jasně najevo svůj úmysl, aby byly chápány odlišně. Tento výklad odpovídá i okolnostem přijetí zákona č.183/1993 Sb., kdy v původním návrhu (Parlament České republiky. Poslanecká sněmovna 1993, I. volební období, Tisk č. 212) byl použit pojem "původní vlastník pozemku", který byl zaměněn v konečné verzi právě pojmem "oprávněná osoba". V daném případě však nebyla tato otázka sporná. Nebylo sporu o to, že i dědici ze zákona jsou oprávněnou osobou. Spor spočíval v tom, zda mohou žádat pouze všichni společně a nerozdílně nebo i jen někteří nebo jen jeden, konkrétně v řešeném případě jen manžel, a nikoli děti. Obecné soudy se nakonec přiklonily k prvému řešení. To odpovídá i poslání restitučních předpisů, jejichž smyslem je především zmírnění některých křivd. Z tohoto hlediska je nepochybně na prvém místě napravit stav z doby pokřivení vlastnických vztahů, kdy byl vlastník při uzavírání kupní smlouvy nucen pod tlakem bezúplatně převádět na kupujícího zemědělské a lesní pozemky. Teprve až na druhém místě stojí otázka, která z oprávněných osob (všechny nerozdílně nebo každá podle svého uvážení), vymezených obecně v §4 odst. 2 zákona o půdě, by měla být aktivně legitimována. Zde Ústavní soud zastává názor, že pojem "křivda" obsahuje objektivní a subjektivní znaky. Je proto na vůli těch, kterým se objektivně tato možnost dává, aby se nápravy podle své vůle dožadovali. Proto třeba poukázat i na obecné ustanovení §21 zákona o půdě, které je rovněž třeba vztáhnout na řešenou problematiku. Má-li být proto napravena křivda, je věcí právního státu stanovit podmínky, za kterých se tak má stát a současně je věcí subjektivního rozhodnutí těch, kteří byli poškozeni, aby se pro nápravu rozhodli. Pokud jde o tvrzení stěžovatelů, že k nátlaku při prodeji v roce 1974 nedošlo, což dokládají prohlášením svědka, je třeba uvést, že v daném případě nešlo o darování v tísni, nýbrž o druhý případ, se kterým počítá §8 odst. 4 zákona o půdě, tj. o bezúplatný převod v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy na budovu, k níž pozemky patřily. V takovém případě je důvod restituce založen již v postupu státu, jak je obsažen ve zmíněné Směrnici vydané dne 15. 5. 1964 Ministerstvem spravedlnosti a Ministerstvem zemědělství, lesního a vodního hospodářství č. j. 61 516/64-MZ-práv., o postupu při registraci smluv u státních notářství a při udělování souhlasu k převodům a nájmům některých druhů nemovitostí okresními národními výbory, a jednání svobodné či v jednání v tísni není třeba prokazovat. Ústavní soud tak dospěl k názoru, že postupem soudu sice bylo zasaženo základní právo stěžovatelů zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny, stalo se tak však ústavně konformním postupem nápravy křivd z let 1948 až 1989. Ze stejného důvodu neshledal Ústavní soud ani porušení čl. 4 odst. 3 (diskriminace v omezení základních práv), neboť ve vymezení pojmu "oprávněná osoba" podle §8 odst. 4 zákona o půdě nelze spatřovat svévoli státu. Naopak se konstatuje, že tento nedostatek již byl napraven v případě osob blízkých nálezem Ústavního soudu č. 131/1994 Sb. Nebyly proto shledány důvody, proč by se měl Ústavní soud odchýlit od své ustálené judikatury v těchto otázkách (nález Pl. ÚS 16/93 - č. 131/1994 Sb., II. ÚS 74/96 - Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 7, nález č. 42). Ze všech výše uvedených důvodů bylo proto rozhodnuto tak, jak je ve výroku uvedeno. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 22. 9. 1999