Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 08.07.1999, sp. zn. III. ÚS 505/98 [ nález / JURKA / výz-3 ], paralelní citace: N 99/15 SbNU 25 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1999:3.US.505.98

sp. zn. III. ÚS 505/98 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě ve věci navrhovatele L. K., nyní ve výkonu trestu, zast. Mgr. K. P., advokátem, za vedlejší účasti Krajského státního zastupitelství v Brně, proti usnesením Krajského soudu v Brně, č.j. 3 To 430/98-595, ze dne 7. 10. 1998 a č.j. 3 To 430/98-593, ze dne 7. 10. 1998, takto: Usnesení Krajského soudu v Brně, č.j. 3 To 430/98-595, ze dne 7. 10. 1998 a usnesení Krajského soudu v Brně, č.j. 3 To 430/98-593, ze dne 7. 10. 1998, se zrušují. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností navrhovatel napadl shora uvedené rozhodnutí Krajského soudu v Brně s tím, že jeho vydáním byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva a svobody zakotvená v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a konečně i v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále Listiny). Ústavní soud zjistil ze spisu Městského soudu v Brně, sp. zn. 6 T 98/97, že navrhovatel byl rozsudkem tohoto soudu, č.j. 6 T 98/97-544, uznán vinným trestnými činy loupeže dle §234 odst. 1 trestního zákona, a to jako zvlášť nebezpečný recidivista dle §41 odst. 1 trestního zákona (dále tr. zák.) a také útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a) tr. zák. a byl odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody. O odvolání navrhovatele proti uvedenému rozsudku rozhodoval Krajský soud v Brně, který jej usnesením ze dne 7. 10. 1998, č.j. 3 To 430/98-593, podle §256 trestního řádu (dále tr.ř.) zamítl s odůvodněním, že skutkové i právní důvody dovozené soudem I. stupně jsou správné, zákonu odpovídající, a to i z pohledu rozhodnutí učiněných již v předchozích fázích trestního řízení vedeného proti navrhovateli (zejména co se týče rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 5. 2. 1998, č.j. 6 T 98/97-470 a následného usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 4. 1998, č.j. 3 To 112/98-517). V napadeném rozhodnutí se Krajský soud v Brně se také zabýval zevrubně otázkou postavení navrhovatele jako zvlášť nebezpečného recidivisty a v tomto směru dospěl k závěru, že uznání navrhovatele zvlášť nebezpečným recidivistou v projednávané věci odpovídá všem okolnostem případu i kriteriím, které takové označení z hlediska trestně právních předpisů jsou vyžadována. V rámci uvedené věci také Krajský soud v Brně rozhodoval rovněž usnesením (ještě před rozhodnutím ve věci samé) o námitce podjatosti vůči všem členům senátu Krajského soudu v Brně, který rozhodoval v uvedené věci dne 15. 4. 1998. Ze spisového materiálu plyne, že dne 15. 4. 1998 usnesením, č.j. 3 To 112/98-515, rozhodoval v uvedené věci senát Krajského soudu v Brně, složený z předsedy senátu JUDr. J. P. a soudců JUDr. M. O. a M. A. Jediným soudcem, kterého se tedy námitka podjatosti uplatněná navrhovatelem v rámci veřejného zasedání Krajského soudu v Brně dne 7. 10. 1998 týká (spis Krajského soudu v Brně, sp. zn. 6 T 98/97, č.l. 591) je soudkyně M. A. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 7. 10. 1998, pod č.j. 3 To 430/98-595, rozhodl tak, že soudkyně M. A. není vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení v projednávané věci z důvodů, které vyložil, současně však z poučení k tomuto rozhodnutí připojeného uvedl, že proti němu není další řádný opravný prostředek přípustný. Následně potom rozhodl v meritu věci tak, že odvolání navrhovatele (jak již uvedeno) zamítl. Proti označeným rozhodnutím podal navrhovatel ústavní stížnost. V ní uvedl, že ve věci provedená rekognice byla provedena v rozporu s pravidly kriminalistiky, protože v zásadě měl být snadno odlišitelný od ostatních osob, které v rámci rekognice vystupovaly a o tomto úkonu nebyla ani pořízena fotodokumentace. Poukázal, že mělo být provedeno dvojí ohledání jednoho z místa jeho činů, které jsou mu kladeny za vinu a o tomto úkonu neexistuje příslušný protokol. Dále uvedl, že na rozdíl od obžaloby bylo jeho jednání (trestný čin loupeže) kvalifikováno soudem jako trestný čin spáchaný zvlášť nebezpečným recidivistou a ačkoli byl soudem na možnost takového posouzení upozorněn, nebyl poučen o svém právu na poskytnutí lhůty k přípravě své obhajoby právě s ohledem na uvedenou okolnost. Konečně poukázal i na to, že v rámci veřejného zasedání konaném o jeho odvolání dne 9. 10. 1998 namítl podjatost soudkyně Krajského soudu v Brně a ten, aniž by o této námitce rozhodl, pouze po závěrečné poradě vyhlásil usnesení, že uvedená soudkyně není z projednávání věci vyloučena a následně jeho odvolání ve věci samé jako nedůvodné zamítl. To přesto, že proti rozhodnutí o vyloučení soudce je přípustná stížnost (tento opravný prostředek mu bylo znemožněno podat), když o této stížnosti rozhoduje orgán bezprostředně nadřízený tomu, jenž napadené rozhodnutí vydal. V naznačených výhradách, které směřují proti napadenému rozhodnutí potom spatřuje porušení svých základních práv a svobod, jak již vpředu uvedeno. Předsedkyně senátu krajského soudu, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo se vyjádřila k výzvě Ústavního soudu tak, že stran návrhu na vyloučení soudkyně vycházel soud při svém rozhodování ze striktního výkladu ustanovení §141 odst. 2 tr.ř. s tím,že za dané situace proti takovému rozhodnutí není stížnost přípustná, a proto také bylo možné bezprostředně projednat i samotné odvolání navrhovatele ve věci samé. Stran dalších námitek podaných navrhovatelem odkázala na důvody obsažené v napadeném rozhodnutí. Krajský státní zástupce v Brně nevyužil svého postavení vedlejšího účastníka s tím, že se k uvedené věci nevyjadřuje, s dodatkem, že výhrady vůči napadenému rozhodnutí měly být vedeny nejprve cestou podání podnětu k užití mimořádného opravného prostředku. Ústavní stížnost je důvodnou, a to ve vztahu k usnesení Krajského soudu v Brně, č.j. 3 To 595/98-595, ze dne 7. 10. 1998, kterým bylo rozhodováno o podjatosti soudkyně. K návrhu na vyloučení soudkyně, která byla členkou senátu soudu II. stupně, který rozhodoval věc navrhovatele v odvolacím řízení nutno připomenout, že v obdobné věci již Ústavní soud zaujal stanovisko, a to při ústním jednání nálezem dne 9. 7. 1998 (sp. zn. III. ÚS 86/98). V takto označené věci tehdy navrhovatelka (i přes poučení dané jí soudem, že stížnost není jako opravný prostředek přípustná) stížnost podala a Ústavní soud rozhodoval o usnesení Vrchního soudu v Praze, který takto podanou stížnost zamítl. V citovaném rozhodnutí potom Ústavní soud dospěl k závěru, že ochrana právům (v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - §1 odst. 1 al. 1 tr. ř., čl. 40 odst. 1 Listiny) je ústavně svěřena obecným soudům, jímž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem (čl. 90 al. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb.); postup, jímž jsou obecné soudy ve své jurisdikční činnosti vázány, je určen těmi kterými procesními předpisy, ve věci stěžovatelky trestním řádem (zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Ten - pokud jde o způsob rozhodování - stanoví, že ve věci samé, tj. o otázce viny a v případech odsuzujícího rozhodnutí, též o trestu rozhoduje soud rozsudkem (§119 odst. 1, §120 odst. 3, §122 odst. 1, §225 odst. 1 tr. ř.), zatímco v ostatních případech s věcí samotnou souvisejících děje se tak usnesením; tento zásadně odlišný způsob rozhodování obecných soudů, odhlédnuto od toho, že nachází svůj výraz též v odlišně upraveném režimu opravného řízení, podle přesvědčení Ústavního soudu je současně též výrazem kritérií, která materii, o níž je nutno v průběhu celého (trestního) řízení rozhodnout, zřetelně rozlišují. Jestliže totiž zákon stanoví, že přezkum vyšším soudem má místo tehdy, bylo-li usnesení vydáno soudem, který rozhoduje ve věci v prvním stupni (§141 odst. 2 tr. ř.), nelze - především pod aspektem zásad daných podmínkami ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) - zákonnou podmínku (rozhodování) "ve věci v prvém stupni" vyložit tak omezujícím způsobem, jak až dosud, zřejmě ve své ustálené praxi, činí obecné soudy, byť zákonný text sám o sobě zřetelně připouští výklad širší, resp. jiný. Tomu především nasvědčuje zákonem užité slovní vyjádření (rozhoduje) "ve věci v prvém stupni", čímž - podle přesvědčení Ústavního soudu - dlužno rozuměti nikoli procesně příslušný soud prvého stupně (jemuž přísluší rozhodovat o meritu věci), ale soud, který o té které otázce rozhoduje (usnesením) poprvé a který v tomto smyslu je třeba pokládat za "soud v prvním stupni". Při tomto výkladu nelze totiž ztrácet ze zřetele, že přes opakované novelizace trestní řád (obdobně jako i další procesní normy a současný právní řád vůbec) již ve své koncepci je stále ještě poznamenán relikty totalitního systému, ty však nelze judikaturou obecných soudů posilovat - v posuzované věci - restriktivním výkladem, a to mimo jiné již také proto, že restriktivní výklad (rozhodného zákonného ustanovení) na úkor ústavnosti nerozlišuje vlastní povahu a význam otázek, o nichž se v konkrétní věci usnesením rozhoduje. Podle zákona obecné soudy rozhodují usnesením o otázkách, které buď upravují způsob a průběh řízení, nebo o otázkách, které sice s věcí samotnou - avšak jen volně - souvisí, nicméně které na vlastní rozhodnutí v meritu věci (viz vpředu) zpravidla nemají podstatný vliv [pokud jím obecné soudy nerozhodují (kasací) o meritu věci]; přesto však některá rozhodnutí vydaná formou usnesení mohou mít (a zpravidla také mívají) pro obžalovaného ať procesní, ať jiné nikoli zanedbatelné důsledky; v případech tohoto druhu stupni závažnosti takového rozhodnutí (na příklad o námitce stran podjatosti soudce, o vzetí do vazby, o uložení pořádkové pokuty apod.) dává zákon výraz tím, že proti němu - zřetelně jako výjimku (§141 odst. 2 al. 2 tr. ř.) připouští opravný prostředek - stížnost. Z uvedeného posléze plyne, že v trestním řízení obecné soudy rozhodují usnesením, jako nižší formou rozhodnutí, toliko tehdy, jestliže rozhodují v souvislosti s věcí (tj. v souvislosti s obžalobou) o otázkách k ní sice přidružených, nicméně o takových, které lze bez obtíží od "věci samé" (jejího merita) oddělit; takové usnesení je rozhodnutím o samostatném meritorním (od věci samé odlišném) základu, spravuje se vlastním procesním režimem, a proto také tam, kde ze zákona je přezkoumatelné vyšším soudem, má povahu rozhodnutí prvostupňového, a to bez ohledu na to, v kterém stupni obecného soudu bylo přijato, s tou výjimkou ovšem, že vyslovená zásada neplatí pro případ, kdyby k vydání takového usnesení došlo v řízení před Nejvyšším soudem. K základním zásadám spravedlivého procesu ("stanoveného postupu" dle čl. 36 odst. 1 Listiny), mimo postulátu nezávislého a nestranného rozhodování, vyloučení libovůle v soudní jurisdikci aj., náleží - nikoli v poslední řadě - také ústavní požadavek přezkumu rozhodnutí soudu nižšího stupně soudem vyššího stupně, neboť jen tak se naplňuje ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu (hlava pátá Listiny) a z ní vyplývající právo na spravedlivý proces; proto také tam, kde zákon, ať již z jakýchkoli důvodů, připouští dvojí výklad, je v intencích zásad spravedlivého procesu nezbytné dát při jeho aplikaci přednost tomu z nich, který je ve své interpretaci s ústavním pořádkem republiky co nejvíce souladný. V projednávané věci vycházel obecný soud z právního názoru, který s vyloženými ústavními zásadami není v souladu, když po vyhlášení citovaného usnesení poskytl navrhovateli poučení o nepříslušnosti opravného prostředku (v rozporu s tím co již bylo shora řečeno) a vytvořil tak stav, který způsobil, že navrhovatel takto: opravný prostředek pro nesprávné poučení nepodal. Obecný soud tak vycházel z právního názoru, který nekoresponduje s vyloženými ústavními zásadami, a proto Ústavnímu soudu nezbylo než zrušit předmětné usnesení, stejně jako usnesení téhož soudu, č.j. 3 To 430/98-593, ze dne 7. 10. 1998 (kterým bylo zamítnuto odvolání v meritu věci) a to proto, že obě rozhodnutí na sebe obsahově navazují a jde o výrok, který má svůj podklad ve výroku o vině. Jinými slovy je nezbytné umožnit navrhovateli přezkum rozhodnutí o namítané podjatosti soudkyně, jako nezbytný (i ústavní předpoklad dalšího rozhodování ve věci samotné). S ohledem na uvedené se potom Ústavní soud již nezbýval dalšími výhradami navrhovatele, které již směřovaly právě do merita věci a které v rámci jejího dalšího projednání může uplatnit. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat. V Brně dne 8. července 1999