ECLI:CZ:US:1999:3.US.67.99
sp. zn. III. ÚS 67/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 25. 3. 1999 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Vlastimila Ševčíka a JUDr. Pavla Holländera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky B. E., zastoupené JUDr. A.Š., advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 1998, sp. zn. 21 Co 351/98, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 4. 1998, sp. zn. 15 C 21/96, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí za podmínek stanovených zákonem [§30 odst. 1, §34 odst. 1, 2, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka doručený a pravomocný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. října 1998 (21 Co 351/98) a spolu s ním také rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne
27. dubna 1998 (15 C 21/96-59), a tvrdila, že označené soudy jako orgány veřejné moci svými rozhodnutími porušily její ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu (čl. 36 Listiny základních práv a svobod) a současně též porušily ústavní zásadu rovnosti práv účastníků řízení (čl. 90 úst. zák. č. 1/1993 Sb.); aniž by však své tvrzení co do vytýkané protiústavnosti podrobněji rozvedla, navrhla, aby Ústavní soud obě ústavní stížností napadená rozhodnutí svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Odhlédnuto od toho, že stěžovatelka ve své ústavní stížnosti zjevně přehlíží, že Ústavní soud, jak ve své dnes již ustálené rozhodovací praxi opakovaně vyložil, není oprávněn posuzovat věcnou správnost či legalitu rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 publ. in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995), a že jeho ingerence do rozhodovací činnosti obecných soudů je podmíněna zvláštními podmínkami (k tomu srov. např. nález ve věci
III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), odůvodnění její ústavní stížnosti je založeno na tvrzených skutkových či právních vadách, jejichž přezkum, již s ohledem na zmíněné zásady, není v pravomoci Ústavního soudu; proto také námitky, přesněji polemika stěžovatelky s rozhodovacími důvody obecných soudů, pokud směřují k závěrům stran neplatnosti nájemní smlouvy uzavřené ohledně bytu v nemovitosti náležející vlastnicky vedlejšímu účastníkovi (V. J. Rott, a. s., v Praze, v řízení před obecnými soudy žalovanému), stejně jako další její výhrady stran oprávnění člena dozorčí rady, příp. generální ředitelky společnosti, jsou z hlediska pravomoci Ústavního soudu zcela nerozhodné a jako takové zůstaly zcela stranou jeho pozornosti.
Pokud pak - stručně řečeno - se stěžovatelka dovolává zásad "stanoveného postupu" (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), které pro obecné soudy vyplývají především z procesních předpisů (v posuzované věci z občanského soudního řádu), o nichž tvrdí, že na její úkor byly v řízení před obecnými soudy porušeny, Ústavní soud se s jejími tvrzeními neztotožnil.
Tak především, neúčast stěžovatelky a její právní zástupkyně u jednání před obecným soudem I. stupně dne 27. dubna 1998, přestože k němu byly obě řádně a včas obeslány, ve světle nálezu Ústavního soudu ve věci III. ÚS 83/96 (publ. in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 6., vydání 1., č. 87, Praha 1997) nelze pokládat za (ústavní) překážku, která by mohla obecnému soudu v projednání věci v již nařízeném jednání bránit, nehledě již ani k tomu, že za okolností odvolacím soudem zjištěným (str. 4 jeho rozhodnutí) postup stěžovatelky (její právní zástupkyně) než pro vážný důvod pro žádost o odročení jednání spíše nasvědčuje její svévoli; jakkoli označený nález Ústavního soudu míří v trestní věci na přítomnost obhájce u jednání obecného soudu, není nejmenšího důvodu od zásad v něm vyslovených se v oblasti občanskoprávního soudnictví jakkoli odchylovat,
neboť - pokud jde o právní zástupkyni - i v občanskoprávním řízení platí zásady výkonu advokacie lege artis a oprávnění plynoucích ze zásad substitučního zastoupení klienta.
Obdobně nedůvodné se jeví tvrzení ústavní stížnosti pokud směřuje k (neústavní) neúplnosti řízení; zde totiž stěžovatelka bez označení pramene cituje jednak nemístně, jednak neúplně část odůvodnění nálezu Ústavního soudu ve věci III. ÚS 95/97 (publ. in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 8., vydání 1., č. 76, Praha, 1998); nemístně proto, že označený nález se opíral především o obecným soudem provedené důkazy, mezi nimiž byla vyslovena nepřípustnost volby (při hodnocení důkazní situace), neúplně proto, že zásada v označeném nálezu vyslovená se vztahuje - za podmínek v něm vyložených - na opomenuté důkazy obecně, pokud (jejich opomenutím) mohou založit rozpornost v oblasti skutkových zjištěních či (vzhledem k provedeným důkazům) důvodné pochybnosti a jejich úplnosti.
Z odůvodnění rozhodnutí zejména obecného soudu I. stupně je však patrno, že své závěry o neplatnosti naříkané nájemní smlouvy (a rozsahu oprávnění toho, kdo za pronajímatele ji uzavřel) tento obecný soud opřel o řadu (převážně) listinných důkazů, z nichž relevantní skutečnosti jsou dostatečně zřejmé, a které také (ústavně) bezchybně hodnotil v intencích zásad procesního předpisu (§132, §153 odst. 1 o. s. ř.); tvrzení stěžovatelky
o opaku stojí proto jako tvrzení apodiktické zcela osamoceně, nehledě již ani k tomu, že z ústavní stížnosti nikterak neplyne, jak a čím by měly a mohly (a vůbec jaké) stěžovatelkou "navrhované důkazy" obecnými soudy zjištěný skutkový stav věci (§135 odst. 1 o. s. ř.) ovlivnit či změnit, zejména, když z odůvodnění rozhodnutí obecného soudu II. stupně se podává, že vlastně šlo o důkaz jediný, totiž o rejstříkový spis vedlejšího účastníka, který se však pod aspekty provedených důkazů v kontextu vyložených důvodů jevil (pro dokazování irelevantní skutečnosti) obecným soudům jako nadbytečný. I zde stěžovatelka přehlíží Ústavním soudem (v nálezu ve věci III. ÚS 61/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 10, Praha, 1995) připomenutou výlučnou pravomoc obecných soudů rozhodnout o rozsahu a způsobu dokazování (§120 odst. 1
al. 1 o. s. ř.).
Tvrzení stěžovatelky stran porušení rovnosti práv (čl. 96 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) zůstalo v ústavní stížnosti zcela nezdůvodněno, a již proto nezbylo, než je bez dalšího odmítnout, zejména když (v kontextu ostatních tvrzení) toto tvrzení nemá oporu ve skutečnostech jinak z obsahu rozhodnutí obecných soudů patrných a když ze zjištění odvolacího soudu, že předchozí nájemnice stěžovatelčina bytu (matka vyslechnuté generální ředitelky vedlejšího účastníka) byla odškodněna "odstupným ve výši asi 900 000 Kč", lze odvodit, že věrohodnost někdejší generální ředitelky posuzovaly obecné soudy obzvlášť obezřetně; i když odvolacím soudem použitý obrat stran této svědkyně není obvyklý, protiústavnost napadených rozhodnutí či řízení jim předcházejících (jako důsledek "vrchnostenského postavení") založit není s to.
Ze všech těchto důvodů byla proto posuzovaná ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná [§43 odst. 2 písm. a) zákona]; zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak povahou vyložených důvodů, tak konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo bylo na ni poukázáno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 25. března 1999