ECLI:CZ:US:1999:4.US.119.99
sp. zn. IV. ÚS 119/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti Z. F. a R. F., zastoupených JUDr. J. P., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 15 Co 509/98, ze dne 17. 11. 1998, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se domáhají zrušení rozsudku Městského soudu Praze ze dne 17. 11. 1998, sp. zn. 15 Co 509/98, a současně žádají, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost tohoto rozhodnutí.
V odůvodnění stížnosti stěžovatelé mimo jiné uvádějí, že odvolací soud nepřipustil ve svém potvrzujícím rozsudku dovolání, ačkoliv se stěžovatelé takového výroku před vyhlášením rozsudku domáhali. Stěžovatelé dále uvádějí, že dovolání ve věci podali, avšak vzhledem k tomu, že není zřejmé, zda dovolání bude Nejvyšším soudem připuštěno, podávají z opatrnosti též ústavní stížnost. Přitom tvrdí, že takový postup je v souladu s konstantní judikaturou Ústavního soudu (I. ÚS 22/93, I. ÚS 213/96).
Ústavní soud konstatuje, že jeho převažující judikatura je po přijetí novely o.s.ř., která nabyla účinnosti od 1. 1. 1996, a kterou bylo doplněno ustanovení §239 odst. 2 zakládající podmíněně přípustné dovolání, odlišná, než tvrdí stěžovatelé. Např. v usnesení I. ÚS 171/96 ze dne 11. 9. 1996 Ústavní soud vyslovil, že i když otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, posoudí dovolací soud, není pochyb o tom, že teprve poté, co bude vydáno rozhodnutí dovolacího soudu, vyčerpají navrhovatelé všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práv poskytuje. Do té doby je třeba pokládat ústavní stížnost za nepřípustnou. Z téhož názoru vychází i usnesení IV. ÚS 93/98 publikované pod č. 36, sv. 10. Sbírky nálezů a usnesení ÚS ČR. Podle tohoto rozhodnutí o nevyčerpání všech prostředků může jít zpravidla i tam, kde ústavněprávní argumentace je obsahově shodná s argumentací, kterou stěžovatel uplatnil před obecnými soudy, a kterou cíleně předkládá i soudu dovolacímu. V takovém případě, jak vyplývá z cit. usnesení, je povinen tento svůj postup "dotáhnout do konce" - tedy dovolání podat.
Každý jiný přístup by zakládat zcela nežádoucí stav, kdy vedle sebe probíhají dvě řízení, přičemž je to nikoli Ústavní soud, ale Nejvyšší soud, kterému přísluší sjednocovat judikaturu, mimo jiné tím, že rozhoduje o dovoláních. Lhůta pro podání ústavní stížnosti v takové věci, jako je věc stěžovatelů, tedy může začít plynout až po doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu, pokud k ní budou ústavněprávní důvody.
Z výše uvedených důvodů byl proto soudce zpravodaj nucen stížnost jako nepřípustnou odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/199 3Sb., o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. 3. 1999
JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj