ECLI:CZ:US:1999:4.US.155.99
sp. zn. IV. ÚS 155/99
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti Ing. M. N., zastoupeného JUDr. R. D., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. prosince 1998, sp. zn. 18 Co 608/98, ve spojení s usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. září 1998, sp. zn. 18 C 89/95, a to se souhlasem účastníků bez ústního jednání, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. prosince 1998,
sp. zn. 18 Co 608/98, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze
dne 30. září 1998, sp. zn. 18 C 89/95 se zrušují.
Odůvodnění:
Stěžovatel se dne 24. března 1999 v zákonné lhůtě dle
ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), obrátil na
Ústavní soud se stížností, jíž napadá výše specifikované
rozhodnutí městského soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení obvodního
soudu, který zastavil řízení ve věci.
V uvedené věci stěžovatel požadoval žalobou zrušení
podílového spoluvlastnictví k nemovitosti ve vztahu ke dvěma
osobám, o nichž neměl žádnou povědomost a jejichž jména znal
toliko z výpisu z katastru nemovitostí. Z toho důvodu požadoval,
aby jim byl ustanoven opatrovník dle ustanovení §29 odst. 2
o.s.ř. Nalézací soud stěžovatele opakovaně vyzval, aby prokázal,
že mu není znám pobyt žalovaných, ani jiné údaje. Stěžovatel
poukázal na neznámý pobyt žalovaných nejméně od roku 1945 a uvedl,
že žalované byly židovského původu.
Stěžovatel poukazoval též na nález Ústavního soudu sp. zn.
IV. ÚS 300/96, dle nějž označí-li navrhovatel v občanském soudním
řízení zcela přesně odpůrce jako účastníka tohoto řízení,
a jediné, co je nepochybné, je to, že jeho pobyt není znám, neboť
byly vyčerpány všechny dostupné prostředky k jeho zjištění, potom
rovněž jedinou a nezbytnou procesní možností v takové situaci je
ustanovení opatrovníka dle ustanovení §29 odst. 2 o.s.ř. Aplikace
ustanovení §43 o.s.ř. nepřichází proto v této situaci v úvahu.
Ve vyjádření účastníka řízení - Městského soudu v Praze,
zaslaném Ústavnímu soudu prostřednictvím předsedkyně senátu 18 Co,
se uvádí, že odvolací soud přisvědčil závěrům soudu nalézacího
o tom, že samotné tvrzení neznámého pobytu nevyvrací pochybnosti,
zda skutečně jsou žalované neznámého pobytu, zejména jestliže
stěžovatelé odmítli spolupracovat se soudem při identifikaci
žalovaných a prokázat, z jakých údajů či důkazů čerpali své
poznatky. Zastavení pak odůvodňuje neposkytnutím potřebné
součinnosti k postupu dle ustanovení §29 odst. 2 o.s.ř. Dále
účastník řízení na svých právních závěrech trvá a nemá co by
dodal.
K věci se vyjádřila předsedkyně senátu Obvodního soudu pro
Prahu 10, která ve svém vyjádření uvádí, že stěžovatele opakovaně
vyzvala k doložení neznalosti místa pobytu žalovaných, resp.
k navržení důkazů k prokázání tvrzení o tom, že jim není pobyt
žalovaných znám. Jelikož žalobce - stěžovatel tento důkaz
nepředložil, nesplnil tím svoji povinnost stanovenou v ustanovení
§120 odst. 1 o.s.ř. a proto bylo řízení ve věci zastaveno.
Z uvedeného důvodu proto považuje ústavní stížnosti za nedůvodnou.
Z jednání stěžovatele je patrný právní zájem na zrušení
podílového vlastnictví, kdy bez souhlasu všech spoluvlastníků je
nakládání s majetkem ztíženo. Z uvedeného důvodu je možno
považovat podání žaloby na zrušení spoluvlastnictví jako jistou
formu čestného prohlášení, kterou stěžovatelé, navrhují-li
ustanovit žalovaným opatrovníka, dle ustanovení §29 odst. 2
o.s.ř., pro neznámý pobyt, dávají jednoznačně najevo, že se jim
nepodařilo žádným způsobem zjistit adresy žalovaných a tedy ani
navázat kontakt důležitý pro jednání o společném majetku.
Vychází-li Ústavní soud z předpokladu, že stěžovatelé úmyslně
netají adresy žalovaných, což dokládá právě podání žaloby na
zrušení spoluvlastnictví, je jakékoliv prokázání neznalosti, tak
jak je požaduje nalézací soud, obtížné. Také fakt, že žalované
nebyly kontaktovány nejméně od roku 1961, tedy po dobu 38 let,
neprojevily žádný zájem o majetek, který jim náleží, když
vlastnické právo k tomuto majetku nebylo nijak dotčeno, a to ani
na základě nařízení vlády č. 15/1959 Sb., o opatřeních týkajících
se některých věcí užívaných organizacemi socialistického sektoru,
na jehož základě přešly podíly ostatních spoluvlastníků na stát na
základě výměru FO ONV v Praze ze dne 13. listopadu 1961, svědčí
o důvodných pochybnostech, zda vůbec žijí.
Ke konstatování obecných soudů, na základě kterých nebylo
stěžovatelům vyhověno, tj. že nejsou splněny podmínky k ustanovení
opatrovníka podle ustanovení §29 odst. 2 o.s.ř., je třeba
podotknout, že žádné takové podmínky nejsou zákonem stanoveny,
nelze tedy po stěžovatelích jejich splnění vyžadovat. Pokud se
v uvedeném konstatování soudy opírají patrně o rozhodnutí
Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. 3 Cz 1/75, ze dne 14. března 1975
[Sborník IV: 694], pak je nutno konstatovat, že v uvedeném
judikátu se uvádí, že jsou to právě obecné soudy, jejichž
povinností je prověřit tvrzení stran o neznámém pobytu, kterým by
v uvedeném případě mohlo být například čestné prohlášení žalobců,
že nejsou způsobilí zjistit rodná data osob neznámého pobytu.
Jelikož z podkladů, které stěžovatelé předložili soudu nalézacímu
jednoznačně plyne, že jediný poznatek o existenci osob, které jsou
spoluvlastnicemi předmětné nemovitosti, je právě z výpisu
z katastru nemovitostí, měl v takovém případě soud těmto osobám
ustanovit opatrovníka. Mohl tak učinit například po nařízení
jednání, při němž mohl výslechem stěžovatelů vyvrátit případné
pochybnosti o jejich neschopnosti uvést bližší údaje.
Z výše uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že
v konkrétní věci bylo možné v řízení pokračovat, a pokud tak
obecné soudy neučinily, porušily právo stěžovatele na soudní
ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§54 odst. 2 zákona).
V Brně dne 30. září 1999