ECLI:CZ:US:1999:4.US.236.97
sp. zn. IV. ÚS 236/97
Usnesení
IV. ÚS 236/97
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti V.P., zastoupené advokátkou JUDr. V.K., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. ledna 1997, čj. 26 Co 305/96-104, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 13.prosince 1995, čj. 5 C 576/92-87, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a J. a A.K., oba zastoupeni advokátkou JUDr. I.H., jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 věta první a druhá a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 89 odst. 2 a čl. 90 Ústavy České republiky, zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. ledna 1997, čj. 26 Co 305/96-104, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 13.prosince 1995, čj. 5 C 576/92-87, kterým byl zamítnut návrh stěžovatelky na uzavření dohody o vydání věci, t.j. rekreační chaty v L., na parcele č. 365/4 v kat.území L.
Stěžovatelka v odůvodnění své ústavní stížnosti uvádí, že obecné soudy při posouzení jejího návrhu nesprávně posoudily právní důsledky usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 5. 9. 1990, sp.zn. 3 Rt 59/90, kterým byl podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, v platném znění, zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8, sp. zn. 3 T 26/72, ze dne 24. 3. 1972, kterým byla stěžovatelka společně s manželem (v roce 1987 zemřelým) a jejich dětmi uznána vinnou trestným činem opuštění republiky podle §109 odst. 2 trestního zákona, a zároveň byl ve vztahu k odsouzeným manželům vysloven i trest propadnutí majetku. S ohledem na skutečnost, že výrok o trestu propadnutí majetku byl zrušen s účinky ex tunc, došlo podle tvrzení stěžovatelky k obnovení jejích vlastnických práv k předmětné nemovitosti, tedy k obnovení stavu, který byl před výrokem soudu o propadnutí majetku.
S ohledem na skutečnost, že předmětná nemovitost byla kupní smlouvou uzavřenou dne 8. 5. 1973 mezi tehdejším finančním odborem ONV jako zástupcem čsl. státu a manžely A. s J.K., registrovanou Státním notářstvím dne 14. 5. 1973 pod č.reg. I 534/73, prodána manželům K., vyzvala stěžovatelka nabyvatele k vydání předmětné chaty a poté, co nedošlo k uzavření dohody o jejím vydání, se stěžovatelka uzavření dohody o jejím vydání domáhala soudní cestou s odůvodněním, že nabyvatelé byli při koupi rekreační chaty od státu protiprávně zvýhodněni, neboť při prodeji tehdejší finanční odbor ONV nepostupoval v souladu se Směrnicí č. 10 pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům ze dne 2.dubna 1964, publikovanou ve V. MF č. 5/1964, a tudíž jsou osobami povinnými k jejímu vydání.
K posouzení věci si Ústavní soud vyžádal vyjádření Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, vyjádření manželů A. a J.K., jako vedlejších účastníků řízení, a spis Okresního soudu Praha-západ, sp. zn. 5 C 576/92.
Krajský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém podrobném vyjádření k ústavní stížnosti zaujal jednak právní názor k tvrzení stěžovatelky, že obecné soudy v její věci nesprávně aplikovaly ust. §19 odst. 1 a §20 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., v platném znění, když zároveň zkoumaly, zda jsou ve vztahu k žalovaným splněny podmínky stanovené v §4 odst. 2 téhož zákona, který vymezuje znaky povinné osoby, aniž by přihlédly k tomu, že v jejím případě došlo k obnově vlastnictví k rekreační chatě v důsledku rozhodnutí o soudní rehabilitaci, a že pominuly při rozhodování zohlednit právní důsledky nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 117/93, který řeší vztah zákona č. 119/1990 Sb. a zákona č. 87/1991 Sb. S tímto tvrzením stěžovatelky se Krajský soud v Praze neztotožnil a podrobně odůvodnil svůj právní názor, podle něhož jsou povinnými osobami podle §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. osoby, které nabyly věc v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění nabyvatele, i v případě, kdy převáděná věc spadala do okruhu věcí propadnutých státu na základě trestního rozsudku, který byl zrušen na základě zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, s poukazem, že tento závěr podle jeho názoru je v souladu i se stanoviskem vysloveným v stěžovatelkou citovaném nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 117/1993. Ve vztahu k tvrzení stěžovatelky, že soud nesprávně dovodil, že žalovaní (v řízení před Ústavním soudem vedlejší účastníci) nenabyli věc v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění, odkázal Krajský soud v Praze ve svém vyjádření na odůvodnění svého rozsudku. V závěru svého vyjádření Krajský soud v Praze proto navrhuje, aby ústavní stížnost stěžovatelky byla zamítnuta.
Manželé A. a J.K., jako vedlejší účastníci řízení, ve svém vyjádření uvádějí, že obecné soudy při svém rozhodování vycházely z velice pečlivě zjištěných a prověřených skutečností se závěrem, že při koupi k žádnému jejich protiprávnímu zvýhodnění nedošlo, nebyla porušena tehdy platná směrnice č. 10, publikovaná ve V. MF č. 5/1964, a proto navrhují, aby ústavní stížnosti nebylo vyhověno (a Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů potvrdil).
Ústavní soud se při posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti zaměřil v prvé řadě na tu pasáž odůvodnění ústavní stížnosti, v níž stěžovatelka dovozuje, že ze strany obecných soudů došlo k nesprávné aplikaci §19, §20 ve spoj. s §4 zákona č. 87/1991 Sb., a tím i k nesprávnému výkladu vztahu zákona č. 119/1990 Sb. a zákona č. 87/1991 Sb., přičemž na podporu své argumentace poukazuje na nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 117/1993. V daných souvislostech je třeba uvést, že Ústavní soud se vztahem obou cit. zákonů zabýval v minulosti opakovaně, a bylo o něm i v řadě případů rozhodováno, konkrétně je vhodné poukázat na nález Ústavního soudu, sp. zn. I.ÚS 67/97, ze dne 29.10.1997 (Sbírka nálezů a usnesení, svazek 9, Praha C.H.Beck 1998, č. 130, str. 179 a násl.), a dále na usnesení pléna Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 6/97, ze dne 20. ledna 1998 (Sbírka nálezů a usnesení svazek 10, C.H.Beck, 1998, č. usn. 5, s. 351 a násl.), v nichž Ústavní soud opakovaně vyslovil názor, že rozpor mezi těmito zákony (zákonem č. 119/1990 Sb. a zákonem č. 87/1991 Sb.) je jen zdánlivý. Na ustanovení zákona č.119/1990 Sb. nelze pohlížet jako by neexistovalo, ale ani jako by mělo přednost před ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb. Jejich výklad je při aplikaci třeba uvést do vzájemného souladu, i když přinese závěry jinak v právním řádu neobvyklé, např. v důsledku ochrany nabytí vlastnictví, jež se stalo bona fide při důsledném dodržení okruhu povinných a oprávněných osob stanoveného zákonem. S tímto názorem pak koresponduje argumentace obsažená v odůvodněních rozsudků obecných soudů, které jsou napadeny ústavní stížností, tudíž Ústavní soud dospěl k závěru, že tvrzení stěžovatelky, že ve vztahu k ní došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv, konkrétně čl. 11 odst. 1, čl. 36 Listiny a čl. 89 a čl. 90 Ústavy ČR, nelze přisvědčit, a ústavní stížnost je v tomto směru neodůvodněná.
Dále věnoval Ústavní soud pozornost tvrzení stěžovatelky, že za situace, kdyby byla v její věci možná aplikace §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., je třeba zdůraznit, že obecné soudy nesprávně dovodily, že žalovaní nesplňují znaky povinných osob, když podle zjištění obecných soudů nenabyli věc v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění, a to v návaznosti na dodržení resp. případné nedodržení postupu stanoveného Směrnicí MF č. 10 z roku 1964 pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům.
Dříve, než Ústavní soud zaujme z hlediska ústavněprávního stanovisko k závěru obecných soudů, zda manželé K. nabyli předmětnou rekreační chatu v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění, považuje za vhodné zdůraznit, a to s ohledem na obsah odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze, že případné porušení postupu, který byl stanoven citovanou směrnicí, může být v konkrétní individuální věci hodnoceno jako protiprávní zvýhodnění, jak je vyžaduje §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., v platném znění.
Ve vztahu k event. porušení citované směrnice pro prodej rodinných domků ve věci, která je předmětem ústavní stížnosti, je Ústavní soud, aniž by podrobně rekapituloval všechny skutečnosti obsažené v tomto směru v připojeném spisu Okresního soudu Praha-západ, sp. zn. 5 C 576/92, a právní závěry obecných soudů, toho názoru, že rovněž toto tvrzení stěžovatelky není opodstatněné. Rozhodujícím je přitom podle názoru Ústavního soudu skutečnost, že v průběhu řízení před obecnými soudy bylo zjištěno, že tvrzení stěžovatelky, že o chatu měli mimo jiné zájem manželé J. a M.E. ( bratr a švagrová stěžovatelky), kteří měli chatu před jejím prodejem z vlastnictví státu užívat, nebylo prokázáno, když tito naopak výslovně uvedli, že o koupi chaty zájem neměli, protože v té době stavěli rodinný domek a na chatu jezdili pouze na přání paní A.E., matky stěžovatelky, a to za účelem zajištění její nezbytné údržby. Fakt, že chata byla nakonec prodána žalovaným, a to přesto, že tito podali žádost o koupi chaty v porovnání se žádostmi dalších 4 žadatelů jako časově poslední, v souvislosti se způsobem, jakým se žalovaní o možnosti koupě této chaty dověděli, je sice možno hodnotit jako zvýhodnění před ostatními žadateli, nikoliv však takové intenzity - za stavu, kdy ani citovaná směrnice bližší postup při volbě žadatelů neupravovala - aby je bylo možno hodnotit jako zvýhodnění protiprávní.
Za této situace je zjevné, že obecné soudy při svém rozhodování nevybočily z ústavně právních mezí, a proto nezbylo Ústavnímu soudu, než ústavní stížnost stěžovatelky podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 9. srpna 1999
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu
K: stejnopis usnesení zaslat modře:
* V. P.
* JUDr. K. spolu s přílohami
* KS v Praze, JUDr. A.L.
* OS Praha - západ, spolu se spisem, sp. zn. 5 C 576/92
* OÚ Praha - západ, spolu se spisem čj. Rp-A-969/72.
* JUDr. I.H.,
po vrácení zpátečních lístků vyznačit v rejstříku a založit.
Brno, 10. 8. 1999