Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 18.05.1999, sp. zn. IV. ÚS 545/98 [ nález / ZAREMBOVÁ / výz-3 ], paralelní citace: N 77/14 SbNU 141 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1999:4.US.545.98

sp. zn. IV. ÚS 545/98 Nález Ústavní soud rozhodl, za souhlasu účastníků řízení s upuštěním od ústního jednání, v senátě o ústavní stížnosti B. R., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 8. 1998, sp. zn. 23 Cdo 1305/98, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, takto: Rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 23 Cdo 1305/98, ze dne 27. 8. 1998, a rozsudek Krajského soudu v Praze, sp. zn. 24 Co 77/97, ze dne 26. 2. 1998, se zrušují. Odůvodnění: Stěžovatelka se svou ústavní stížností, s odvoláním na porušení jejího vlastnického práva, domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. Stěžovatelka, jak Ústavní soud zjistil ze spisu Okresního soudu v Kladně, sp. zn. 10 C 49/92, se u uvedeného soudu, jako žalobkyně, domáhala podle zákona č. 403/1990 Sb. (dále jen "restituční zákon") vydání rozsudku, jímž by žalované L. B. byla stanovena povinnost uzavřít s ní dohodu o vydání nemovitostí, a to domu čp. 475 se st. parcelou č. 512, zapsaných na LV č. 1826 pro obec a katastrální území U., s tvrzením, že žalovaná spolu se svým tehdejším manželem nabyli uvedené nemovitosti v rozporu s tehdy platnými předpisy a při jejich nabytí byli protiprávně zvýhodněni. Uvedené žalobě soud I. stupně - Okresní soud v K. - rozsudkem ze dne 9. 1. 1995, čj. 10 C 49/92-47, zcela vyhověl. Vycházel přitom ze zjištění, že stěžovatelka a její otec (který zemřel dne 10. 3. 1997 bez zanechání závěti a jedinou dědičkou je stěžovatelka) vlastnili každý ideální polovinu domu se stavební parcelou, které na základě rozhodnutí finančního odboru ONV v K. ze dne 28. 1. 1960, čj. Fin 15-121/60, vydaného podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb., přešly do vlastnictví čsl. státu - S. d. z. v Praze - a posléze do správy MěNV v U.. Tento pak kupní smlouvou ze dne 31. 1. 1989, registrovanou téhož dne Státním notářstvím v K., prodal dům žalované a jejímu manželovi a zároveň v souvislosti s touto kupní smlouvou vydal finanční odbor ONV v K. dne 19. 11. 1988 rozhodnutí o přidělení stavební parcely č. 512, o výměře 164 m+ do osobního uzívání žalované a jejímu manželovi. Dne 21. 12. 1988 uzavřel MěNV v U. se žalovanou a jejím manželem dohodu o zřízení práva osobního užívání tohoto pozemku, která byla registrována Státním notářstvím v K. dne 31. 1. 1989. Stěžovatelka se v průběhu osmdesátých let opakovaně domáhala získání předmětného domu do svého vlastnictví, jejím žádostem nebylo vyhověno a MěNV v U. ani před uzavíráním shora uvedené kupní smlouvy dům stěžovatelce k odprodeji nenabídl. Po rozvodu svého manželství se žalovaná pak stala výlučnou vlastnicí předmětných nemovitostí, které stěžovatelce nevydala, ačkoliv k tomu byla vyzvána výzvou ze dne 17. 7. 1991. Na základě takto zjištěného skutkového stavu pak soud I. stupně dovodil, že stěžovatelka je osobou oprávněnou podle restitučního zákona, která v zákonné lhůtě vyzvala k vydání sporných nemovitostí, jež přešly do vlastnictví státu způsobem restitučním zákonem předvídaným, žalovanou jako povinnou osobu, která předmětné nemovitosti má ve svém výlučném vlastnictví, a nabyla je spolu se svým manželem na základě kupní smlouvy uzavřené v rozporu s tehdy platnými předpisy, konkrétně s §14 odst. 1 vyhl. č. 119/1988 Sb. Soud I. stupně žalobě vyhověl i pokud jde o stavební pozemek, k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání, neboť, jak uvedl, zřízení tohoto práva bylo vázáno na vznik vlastnictví ke stavbě na něm zřízené. Krajský soud v Praze, který se věcí zabýval z podnětu odvolání podaného žalovanou, rozsudek soudu I. stupně v části, týkající se vydání domu, jako věcně správný potvrdil, když se v podstatě ztotožnil se závěry soudu I. stupně, že stěžovatelku je třeba považovat za osobu oprávněnou ve smyslu §2 a §3 odst. 1 písm. b) restitučního zákona, jakož i v tom, že žalovanou je třeba považovat za osobu povinnou ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 téhož zákona, neboť vlastnictví k domu získala od státu za okolností v tomto ustanovení zmiňovaných. Ve zbývající části, tj. v části týkající se vydaní stavební parcely, však odvolací soud rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že žalobu stěžovatelky zamítl, a to s odkazem na ustanovení §10 odst. 6 restitučního zákona, podle něhož se pozemek, k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání, nevydává. Proti této měnící části rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud ČR shora označeným rozsudkem tak, že dovolání zamítl. S odkazem na znění ustanovení §10 odst. 6 zákona č. 403/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že souhlasí se závěry odvolacího soudu v tom, že uvedené ustanovení evidentně nerozeznává mezi zastavěným a nezastavěným pozemkem a nezmiňuje výjimky pro případ tzv. funkčních celků. Domněnka stěžovatelky, že v uvedeném ustanovení slovy "pozemek, k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání, se nevydává .", měl zákonodárce na mysli pouze pozemek nezastavěný, nemá podle Nejvyššího soudu ČR žádnou právní oporu a za správný nelze uznat, podle něj, ani názor stěžovatelky, že ustanovení §10 odst. 6 citovaného zákona je nutno vykládat pouze v kontextu s jeho ustanovením §10 odst. 4. Každé ze zmiňovaných ustanovení totiž nezávisle na sobě vymezuje určitou kategorii pozemků, které se (rovněž) nevydávají. Zatímco aplikace §10 odst. 4 uvedeného restitučního zákona přikazuje nevydat všechny ty pozemky, na nichž je umístěna stavba zřízená až po převzetí pozemku státem (irelevantní přitom je, zda šlo o pozemek, k němuž bylo v minulosti zřízeno právo osobního užívání, či pozemek jiný), aplikace §10 odst. 6 tohoto zákona přikazuje nevydat všechny ty pozemky, k nimž bylo v minulosti (ust. §10 odst. 6 totiž nebylo zrušeno - napříč skutečnosti, že s účinností od 1. 1. 1992 byl odstraněn institut osobního užívání pozemků a právo osobního užívání bylo transformováno v právo vlastnické, §872 odst. 1 o.z. novelizovaného zákonem č. 509/1992 Sb.) zřízeno právo osobního užívání (irelevantní přitom je, zda jde o pozemek, na němž je umístěna stavba či pozemek nezastavěný). Společné oběma zmíněným ustanovením je pouze to, že vymezují, co, tj. jaký druh věci (pozemku) nemůže být předmětem vydání. K argumentaci stěžovatelky smyslem restitučního zákona a politickou vůlí zákonodárce pak Nejvyšší soud ČR v odůvodnění svého rozhodnutí připomíná, že již název restitučního zákona nasvědčuje tomu, že zákonodárce si byl vědom toho, že nelze odstranit veškeré, v minulosti nastalé, majetkové křivdy, nýbrž pouze některé z nich. Proti tomuto rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR směřuje ústavní stížnost stěžovatelky, která v důvodech v podstatě poukazuje na to, že od samého počátku byl právní život pozemku a stavby totožný, jakož i na to, že žalovaná byla všemi předcházejícími rozsudky seznána povinnou osobou podle ustanovení §4 odst. 2 restitučního zákona k vydání věci, a takovéto právní postavení povinné osoby je podle stěžovatelky nerozlučné z hlediska rozsahu vydání, bez ohledu na tituly, podle nichž tato povinná osoba věci do své vlastnické držby nebo držby jiné získala. Dotčené ustanovení §10 odst. 6 restitučního zákona bylo v případě stěžovatelky striktně vykládáno doslovně, nikoliv v souladu s logikou normy, přitom zároveň stěžovatelka připomíná, že v době rozhodování soudu již k pozemku neexistovalo právo osobního užívání, ale právo vlastnické. Výklad tohoto ustanovení ve svůj neprospěch považuje za protiprávní, uvedené ustanovení totiž podle jejího názoru má na mysli ty případy, kdy bylo v minulosti zřízeno právo osobního užívání třetí osobně, odlišné od osoby povinné. Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že pouhé zdůrazňování logiky normy úmyslu zákonodárce či smyslu daného restitučního zákona nemůže obstát, když stěžovatelka tímto způsobem prosazuje své subjektivní představy, jež nemají oporu v restitučním zákoně. Zákonodárci nelze podsouvat něco, co v restitučním zákoně nezmínil, resp. slovy nevyjádřil, a nelze pomíjet to, co jím naopak bylo striktně vyjádřeno. Oporu v restitučním zákoně nemá ani stěžovatelkou prosazovaný názor, že ustanovení §10 odst. 6 restitučního zákona chrání pouze ty uživatele (od l. l. l992 vlastníky) zastavěného pozemku, které nestíhá povinnost vydat dům, jenž je na pozemku umístěn, tzn. pouze osoby, jimž bylo zřízeno právo osobního užívání pozemku v souvislosti s takovým prodejem domu, při němž nebyl nabyvatel protiprávně zvýhodněn, ani názor, že je nutné uznat výjimky z aplikace uvedeného ustanovení pro případy tzv. funkčních celků. Zároveň je ve vyjádření odkaz na nález Ústavního soudu, publikovaný pod č. 45 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, ročník 1995, II. díl. Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem ústavní stížnosti, vyjádřením Nejvyššího soudu ČR a obsahem připojeného spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Dne 31. 3. 1999 vydalo plénum Ústavního soudu nález pod sp. zn. Pl. ÚS 15/98, jímž byl zamítnut návrh na zrušení ustanovení §8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jehož text je srovnatelný s ustanovením §10 odst. 6 zákona č. 403/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, které bylo v posuzované věci aplikováno. K zamítnutí návrhu v uvedené plenární věci došlo v podstatě proto, že Ústavní soud dospěl k závěru, že napadené ustanovení lze interpretovat ústavně konformním způsobem, a proto je není třeba rušit. Ústavně konformní interpretací napadeného ustanovení, jak plyne z odůvodnění plenárního nálezu, lze dospět k závěru, že pozemek, k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání, se sice oprávněné osobě nevydá, leč pouze tehdy, pokud by jeho vydáním mohlo dojít ke vzniku křivdy nové, tedy pokud by věc měla vydat fyzická osoba, jež ji nenabyla od státu v rozporu s tehdy platnými předpisy, či na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele, či pokud by věc měly za těchto podmínek vydat osoby blízké těchto osob, jestliže na ně byla těmito osobami převedena. Za případy protiprávního zvýhodnění či nabytí v rozporu s tehdy platnými předpisy, je však třeba vždy považovat takové případy, kdy k získání práva osobního užívání pozemku došlo v souvislosti s nabytím vlastnického práva ke stavbě na pozemku stojící a vlastnické právo ke stavbě vzniklo za podmínek uvedených v ustanovení §4 odst. 2 citovaného zákona. Tyto uvedené úvahy, jakož i další, které obsahuje shora citovaný plenární nález, jakkoliv se týkají jiného restitučního zákona, plně dopadají na skutková zjištění obecných soudů v dané věci, z nichž je patrno, že právo osobního užívání ke spornému pozemku bylo získáno zcela nepochybně v souvislosti s převodem domu na něm stojícím, který byl získán v rozporu s tehdy platnými předpisy, a není také žádného rozumného důvodu pro to, aby ustanovení §10 odst. 6 zákona č. 403/1990 Sb., jež je zcela srovnatelné s ustanovením §8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., bylo vykládáno odlišně, než jak to učinil Ústavní soud ve shora citovaném nálezu. Je tedy třeba vycházet i v nyní posuzované věci ze závěru, že by bylo zcela proti smyslu restitučního zákona č. 403/1990 Sb., aby oprávněné osobě, jíž se za splnění zákonem stanovených podmínek vydává stavba, bylo upíráno právo na vydání pozemku získaného jednou a toutéž fyzickou osobou právě v souvislosti se získáním vlastnictví ke stavbě, kterou je tato podle §4 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb. povinna vydat. Pokud tedy obecné soudy - Krajský soud v Praze a Nejvyšší soud v Brně - v posuzované věci zaujaly názor opačný, neposkytly právům stěžovatelky dostatečnou ochranu a jejich rozsudky byly proto pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zrušeny [§82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Pro úplnost je třeba k odkazu Nejvyššího soudu ČR na nález Ústavního soudu, publikovaný pod č. 45 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, r. 1995, uvést, že šlo o nález vydaný senátem v senátní věci, k němuž, jak plyne z důvodů uvedených ve shora citovaném plenárním nálezu, zaujalo plénum Ústavního soudu názor odlišný, jímž je také senát posuzující věc stěžovatelky vázán. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 18. května 1999