ECLI:CZ:US:2000:1.US.264.99
sp. zn. I. ÚS 264/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula o ústavní stížnosti stěžovatelky Š. R., zastoupené advokátkou JUDr. J. L. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 1999, sp. zn. 12 Co 56/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 2. 11. 1998, sp. zn. 13 C 33/98, určil, že žalovaný V. R. (otec žalobkyně) je povinen platit žalobkyni (stěžovatelce) Š. R. na její výživu počínaje dnem 1. 2. 1998 částku 5.000,- Kč měsíčně splatnou vždy do 10 dne v měsíci předem. Týmž rozsudkem soud (ve výrokové části II.) rozhodl, že dlužné výživné za dobu od 1. 2. 1998 do 31. 10. 1998 ve výši 45.000,- Kč je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni do 3 dnů od právní moci rozsudku, dále (ve výrokové části III.) zamítl návrh na vydání předběžného opatření, jímž se žalobkyně domáhala, aby soud uložil žalovanému platit výživné ve výši 2000,- Kč měsíčně počínaje měsícem následujícím po doručení tohoto usnesení a konečně (ve výrokové části IV.) rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám JUDr. J. L., advokátky, náklady řízení ve výši 39.925,- Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku. Z odůvodnění tohoto rozsudku plyne, že vyživovací povinnost rodičů vůči žalobkyni trvá, neboť žalobkyně sice ukončila úplné střední vzdělání, výkonem práce au pair v zahraničí a dalším studiem na zahraniční vysoké škole si však způsobem v současné době obvyklým stále prohlubuje v širším smyslu své vzdělání a přiznání výživného není v rozporu s dobrými mravy. Obvodní soud pro Prahu 5 dále dospěl k závěru, že považuje za přiměřené výživné částku 5000,- Kč měsíčně. Obvodní soud dále rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky podle ust. §142 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") a o náhradě nákladů předběžného opatření a podle ust. §145 o.s.ř.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24 3. 1999, sp. zn. 12 Co 56/99, byl rozsudek soudu I. stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé změněn tak, že se žaloba, aby byl žalovaný uznán povinným platit na výživu žalobkyně částku 5.000,- Kč měsíčně, zamítá, ve výroku o nákladech řízení se mění tak, že se žalovanému právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává a dále se žalovanému nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění svého rozsudku Městský soud v Praze sice přisvědčil správnosti a dostatečnosti skutkových zjištění učiněných soudem I. stupně, zaujal však jiné stanovisko, pokud se týká jejich hodnocení po stránce právní. Podle názoru odvolacího soudu žalobkyně, která maturitní zkouškou dne 30. 5. 1994 ukončila úplné střední odborné vzdělání, neměla již v úmyslu nadále pokračovat ve studiu, neboť se nepřihlásila na žádnou z vysokých škol a odjela pracovat jako au pair do Anglie. V důsledku toho žalobkyně (podle názoru odvolacího soudu) nabyla podle ust. §85 odst. 1 zák. č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině"), schopnosti samostatně se živit. Tuto skutečnost poté prokázala opakovaně, neboť později - opět jako au pair - odjela pracovat do Spolkové republiky Německo a poté v České republice nastoupila do hlavního pracovního poměru u společnosti A. jako sekretářka. Ke znovuobnovení vyživovací povinnosti ze strany rodičů nedošlo podle odvolacího soudu ani tím, že svého pozdějšího pobytu ve SRN (kam následovala svého přítele) využila - až po uplynutí několika let od ukončení středoškolského studia - ke studiu na odborné vysoké škole v Heidelbergu. Městský soud v Praze dále poukázal především na to, že žalobkyně žádným způsobem neprokázala, že se rozhodla přihlásit ke studiu na vysoké škole v ČR a toto studium ji nebylo umožněno, neboť jí chyběla maturitní zkouška ze čtvrtého předmětu. Odvolací soud konstatoval, že situace by byla jiná, pokud by se žalobkyně po ukončení střední školy ucházela o další studium na vysoké škole, nebyla by přijata a nastoupila do zaměstnání s úmyslem ucházet se o studium v příštích letech. V tomto případě by došlo, pokud by žalobkyně byla v dalším přijímacím řízení úspěšná, ke znovuobnovení vyživovací povinnosti ze strany rodičů, neboť k nabytí schopnosti samostatně se živit by došlo pouze přechodně a nikoli definitivně. O takový případ se však podle názoru odvolacího soudu v projednávané věci nejedná.
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 1999, sp. zn. 12 Co 56/99, napadla stěžovatelka ústavní stížností. V ní především uvedla, že odůvodnění rozsudku odvolacího soudu postrádá zákonné náležitosti uvedené v ustanovení §157 odst. 2 a 3 o.s.ř., když v rozporu s provedeným dokazováním vytýká "neprokázání nemožnosti dřívějšího studia stěžovatelky" (roz. v České republice).
Stěžovatelka poukazuje na to, že je obecně známo, že ke studiu na Vysoké škole ekonomické v ČR je mimo jiné nutno vykonat přijímací zkoušku z matematiky, přičemž z vysvědčení o maturitní zkoušce ze dne 30. 5. 1994 je naprosto evidentní, že byla vykonána pouze ze tří předmětů, nikoliv však z matematiky. Z toho prý "lze s naprostou jistotou usoudit, že by (ani v případě připuštění k přijímací zkoušce) nemohla uspět a tedy nemohla být přijata". Výtka odvolacího soudu o "neprokázání nemožnosti studia na vysoké škole v ČR" pro chybějící maturitní zkoušku ze čtvrtého předmětu je prý jak v rozporu s provedeným dokazováním, tak v rozporu s ust. §121 o.s.ř. (není třeba dokazovat skutečnosti obecně známé).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti dále uvádí, že se odvolací soud v odůvodnění jím uvedeného jiného právního hodnocení vůbec nezabýval úvahami, které vedly prvoinstanční soud k opačnému výroku, např. dosavadním postojem rodičů a především vedlejšího účastníka (žalovaného) k jejímu studiu na Odborné vysoké škole v Heidelbergu, tj. finanční podporou tohoto studia až do okamžiku, kdy vedlejší účastník opustil společnou domácnost. Podle tvrzení stěžovatelky prvoinstanční soud spatřoval v takových prokázaných okolnostech podklad pro závěr, že studium ve SRN začala v dobré víře, že náklady spojené s takovým studiem jsou její rodiče ochotni a schopni platit, což je nutno posoudit jako okolnosti vedoucí k znovuobnovení vyživovací povinnosti rodičů ke zletilému dítěti.
Z toho stěžovatelka dovozuje, že odvolací soud očividně zatížil své rozhodnutí vadami, majícími protiústavní charakter - neboť jimi byla porušena kritéria plynoucí" z ust. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, z ust. čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a z ust. čl. 90 Ústavy ČR, tj. ústavní principy řádného a spravedlivého procesu.
Proto stěžovatelka navrhla, aby byl rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 1999, sp. zn. 12 Co 56/99, zrušen.
Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné náležitosti a že proto nic nebrání projednání a rozhodnutí ve věci samé.
K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení - Městský soud v Praze, dále Obvodní soud pro Prahu 5 a vedlejší účastník řízení - V. R.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že na svých právních závěrech trvá a nemá co by k nim dodal. Odvolací soud rozhodně odmítl tvrzení stěžovatelky, že by jeho postupem bylo porušeno stěžovatelčino práva na spravedlivý proces, neboť jí bylo umožněno učinit všechny úkony, které účastníkovi v odvolacím řízení podle o.s.ř. náleží. Městský soud v Praze dále uvedl, že skutečnost, že nárok stěžovatelky "nebyl shledán opodstatněným nelze vyvozovat z protiústavního postupu odvolacího soudu". Městský soud v Praze proto navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta a prohlásil, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá.
Obvodní soud pro Prahu 5 ve svém vyjádření uvedl, že jeho názor na souzenou věc vyplývá z rozsudku tamního soudu ze dne 2. 11. 1998 a souhlasí s tím, aby Ústavní soud upustil od ústního jednání, které nemůže přinést nic nového pro další objasnění věci.
Vedlejší účastník řízení V. R. ve svém vyjádření především uvedl, že ústavní stížnost je - stejně jako předmětný spor - vyřizováním osobních věcí mezi ním a matkou stěžovatelky (B. R.), která jej chce v souvislosti s rozvodem jejich manželství a s vypořádáním společného jmění co nejvíce poškodit. Stěžovatelka se prý svým návrhem na určení výživného snaží matce v jejím jednání pomoci a hlavně ji morálně podpořit. Vedlejší účastník zejména poukázal na skutečnost, že stěžovatelka žije v cizině po ukončení střední školy již několik let a až do jeho odchodu od stěžovatelčiny matky byla na rodičích zcela nezávislá, nic po nich nepožadovala a ani nebyla (s výjimkou jednorázových dárků) rodiči podporována. Vedlejší účastník dále uvedl, že necítí povinnost stěžovatelce platit částku 5000,- Kč měsíčně, neboť ta ze společné domácnosti "doslova utekla" za svým známým do SRN, kde žije několik roků a důvodem jejího studia na tamější soukromé vysoké škole je zajištění možnosti dlouhodobého pobytu na území SRN. K obsahu předložené ústavní stížnosti poukázal vedlejší účastník na to, že v řízení před obecným soudem byla zaprotokolována stěžovatelčina výpověď, že po maturitě dále studovat nechtěla a že do Německa odešla za svým přítelem, neboť se jí po něm stýskalo.
Vedlejší účastník dále poukázal na nepravdivost stěžovatelčina tvrzení, že by ji byl finančně podporoval až do jejího odchodu od matky, která prý ostatně odmítala podporovat stěžovatelku po jejím útěku do SRN daleko výrazněji než vedlejší účastník. Stěžovatelkou uváděná "dobrá víra" (o očekávané podpoře rodičů při studiu ve SRN) je proto toliko konstrukcí její a její právní zástupkyně. Podle názoru vedlejšího účastníka je jednání stěžovatelky navíc nemorální v tom směru, že žalobu v lednu 1998 podala, ač věděla, že je on sám bez zaměstnání a zcela bez prostředků.
Vedlejší účastník konečně uvedl, že stěžovatelka se podáním ústavní stížnosti ve skutečnosti domáhá "rozšíření dvojinstančního rozhodování soudy ČR na trojinstanční rozhodování", neboť Ústavní soud je zatěžován věcí, která byla rozhodnuta v odvolacím řízení Městským soudem v Praze, jenž přihlédl ke všem relevantním skutečnostem.
Proto vedlejší účastník navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zcela zamítl, prohlásil, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá a na závěr uvedl, že práva postavení vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem se vzdává.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Stěžovatelka namítá, že napadeným rozhodnutím Městského soudu v Praze byla porušena kritéria plynoucí z ust. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, z ust. čl. 36 odst. 1 Listiny a z ust. čl. 90 Ústavy ČR, tj. práva na řádný a spravedlivý proces.
Pokud jde o vlastní hodnocení důkazů, vychází Ústavní soud, který není součástí soustavy obecných soudů, zejména z principu volného hodnocení důkazů obecným soudem (§132 o.s.ř.). Podle ustálené judikatury (srov. I. ÚS 143/96 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 6. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1997, str. 69) není Ústavní soud zpravidla oprávněn "přehodnocovat" hodnocení důkazů, které provedly soudy obecné, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. I. ÚS 230/96 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 7. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1997, str. 173).
Ústavní soud (v zásadě) nezasahuje do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a již proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (I. ÚS 230/96 In: Tamtéž; srov. také III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1994, str. 41). Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy (srov. např. I. ÚS 32/95 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1997, str. 346). Mezi ně náleží například právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny), právo na spravedlivé projednání jeho věci nezávislým a nestranným soudem (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ), kterých se stěžovatelka dovolává.
Z těchto principů vychází Ústavní soud i v řízení o této konkrétní ústavní stížnosti.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména namítá porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení v těchto článcích upraveného práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s nimi upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1994, str. 273). Nic takové však zjištěno nebylo a stěžovatelka to ostatně ani netvrdí. Podle obsahu soudního spisu stěžovatelce nebylo nijak bráněno v tom, aby se stanoveným postupem svého práva (u Obvodního soudu pro Prahu 5 a v odvolacím řízení u Městského soudu v Praze) domáhala, ze strany soudů k porušení zákonných procesních ustanovení nedošlo, a proto není důvodu se domnívat, že nebyl dodržen "stanovený postup" ve smyslu ust. čl. 36 odst. 1 Listiny (a čl. 90 Ústavy ČR).
Ústavní soud se též zabýval tím, zda byl soudní proces jako celek spravedlivý. Ani z tohoto hlediska neshledal žádné pochybení, neboť řízení bylo veřejné, obě strany měly právo vyjadřovat se k jednotlivým důkazům, navrhovaly důkazy vlastní a věc byla projednána v přiměřené lhůtě obecnými soudy, u nichž není důvodu se domnívat, že by v souzené věci nepostupovaly nestranně a nezávisle. Proto Ústavní soud neshledal ani v tomto ohledu porušení ústavních předpisů a mezinárodních smluv, jichž se stěžovatelka dovolává.
Je tedy zřejmé, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze nedošlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelky, které jsou zaručeny ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. února 2000
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda senátu Ústavního soudu