ECLI:CZ:US:2000:1.US.288.99
sp. zn. I. ÚS 288/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti I., a.s., zastoupené advokátem JUDr. A. D., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 3. 1999, sp. zn. 10 Cmo 214/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Krajský obchodní soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 6. 1996, sp. zn. 23 Cm 405/94, ve věci žalobce (stěžovatelky) proti žalovanému Č., a.s., o zaplacení částky 43.450,90 Kč zastavil řízení co do částky 37.944,30 Kč a žalobu na zaplacení částky 5.506,60 Kč zamítl.
V odůvodnění rozsudku soud zejména uvedl, že stěžovatelka vyúčtovala žalovanému poplatek z prodlení za období od 20. 6. 1991 do 31. 5. 1994 částkou 43.450,90 Kč "za prodlení s vrácením neoprávněně vybrané částky z jejího účtu ve výši 80.839 Kč dne 20. 6. 1991", přičemž částku 80.839 prý žalovaný odmítl zaplatit z důvodu prekluze. Dříve, než však soud začal jednat ve věci samé, stěžovatelka vzala žalobu co do částky 37.944,30 Kč zpět z důvodu částečného promlčení a trvala tedy toliko na zaplacení 5.506,60 Kč jako poplatku z prodlení za období od 15. 1. 1994 do 31. 5. 1994. V uvedené části, tj. ohledně 37.944,30 Kč, proto krajský soud řízení zastavil.
V další části žaloby Krajský soud v Praze vycházel z ustanovení §378 odst. 2 písm. b) hospodářského zákoníku, podle něhož byla organizace oprávněna požadovat poplatek z prodlení ve výši 0,05 % denně od organizace, která neoprávněně vybere z jejího účtu peněžní částku, na kterou nemá právo, a to ode dne, kdy částka byla vybrána, do dne vrácení. Zároveň však poukázal na ustanovení §130 a §131b hospodářského zákoníku, podle něhož majetkové právo, které nebylo uplatněno v příslušné době u příslušného orgánu, se promlčuje a promlčecí lhůta práva na vydání neoprávněného majetkového prospěchu je dvouletá.
V daném případě prý žalovaný skutečně dne 20. 6. 1991 z účtu stěžovatelky neoprávněně vybral částku 80.839 Kč, čímž mu vznikl neoprávněný majetkový prospěch a stěžovatelce vzniklo právo požadovat příslušný poplatek z prodlení. Žalovaný sice měl neoprávněný majetkový prospěch vydat, protože však vznesl námitku promlčení tohoto práva, "nelze promlčené právo přiznat" (§131 hospodářského zákoníku), neboť bylo promlčeno uplynutím dvouleté lhůty, tzn. ke dni 20. 6. 1993. Z tohoto důvodu zaniklo i právo na účtování a přiznání majetkové sankce, tzn. poplatku z prodlení. Proto Krajský soud v Praze v tomto rozsahu žalobu zamítl.
Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem citovaný rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze potvrdil.
V odůvodnění svého rozsudku vrchní soud dovodil, že soud prvního stupně dospěl ke správným skutkovým i právním závěrům. Žalovaný skutečně předmětnou finanční částku z účtu stěžovatelky vybral neoprávněně, nicméně vznesl námitku promlčení, která v tomto případě byla důvodná a "nevykonané právo se promlčelo a jako nevynutitelné nemůže být proto soudem přiznáno". Majetková sankce (poplatek z prodlení) je akcesorickým závazkem k závazku hlavnímu a proto jej rovněž v důsledku námitky promlčení nelze přiznat. To znamená, že sice - stejně jako závazek hlavní - trvá i nadále, nelze ho však prostřednictvím soudu jako naturální právo vynutit.
V záhlaví uvedený rozsudek Vrchního soudu v Praze napadla stěžovatelka ústavní stížností. V ní zejména uvedla, že tímto rozsudkem porušil vrchní soud čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušení svého práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka v tom, že prý obecné soudy ztotožnily lhůtu promlčecí a prekluzivní, neboť sice dospěly k závěru o promlčení práva, "ale z tohoto zjištění vyvozují důsledky, které jsou vlastní uplynutí prekluzivní lhůty". V daném případě nemohlo dojít k zániku povinnosti žalovaného vrátit neoprávněný majetkový prospěch, neboť uplatněním námitky promlčení došlo pouze k pozbytí možnosti domáhat se práva na navrácení neoprávněně inkasované částky cestou soudního donucení.
Proto stěžovatelka navrhla, aby byl napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušen.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastník řízení - Vrchní soud v Praze a dále Krajský obchodní soud v Praze.
Vrchní soud v Praze pouze odkázal na odůvodnění rozsudku, který v této věci vydal a navrhuje ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítnout.
Krajský obchodní soud v Praze uvedl, že majetková sankce podle ustanovení §§141-144 hospodářského zákoníku není příslušenstvím pohledávky, nýbrž samostatným právem, jež plní funkci preventivní, reparační, represivní, mobilizační a zabezpečovací. Majetková sankce představuje akcesorický závazek k závazku hlavnímu a její uplatnění zákonodárce ponechal na vůli oprávněné organizace. Promlčením majetkového práva (§§130-131d hospodářského zákoníku) nenastává jeho zánik, ale po vznesení námitky promlčení právo nelze přiznat. Naopak prekluzí právo zaniká (§131e cit. zákona) a k prekluzi příslušný orgán přihlíží ex offo. V daném případě byl hlavní závazek promlčen a toto právo proto již nebylo možno přiznat. Totéž se týká majetková sankce, která představovala k závazku hlavnímu akcesorický závazek, neboť "žalovaný ode dne 20. 6. 1993 není již v prodlení". Celkově Krajský obchodní soud v Praze hodnotí ústavní stížnost jako nejasnou a neodůvodněnou a navrhuje ji odmítnout, popř. zamítnout.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů. Nepřísluší mu proto zpravidla ani přehodnocovat dokazování, před nimi prováděné, pokud jím samozřejmě nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu není ani zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných "obyčejnými" zákony, pokud takové porušení zároveň neznamená porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. V této souvislosti Ústavní soud již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).
V souzené věci se však o takový případ zjevně nejedná. Jádrem podané ústavní stížnosti (která je vskutku značně nejasná, jak správně podotýká ve svém vyjádření Krajský obchodní soud v Praze) je námitka, spočívající ve svojí podstatě pouze v nesouhlasu stěžovatelky s právním názorem Krajského obchodního soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze, vysloveným v citovaných rozsudcích. Stěžovatelka tvrdí, že obecné soudy fakticky ztotožnily promlčecí a prekluzivní lhůtu a z této skutečnosti vyvodily chybné právní závěry, neboť prý v daném případě nemohlo dojít k zániku povinnosti žalovaného vrátit neoprávněný majetkový prospěch, nýbrž toliko k nemožnosti domáhat se navrácení neoprávněně inkasované částky cestou soudního donucení. V principu totéž uváděla stěžovatelka i v řízení před obecnými soudy.
Ústavní soud uzavírá, že stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě brojí proti neúspěchu v předmětném soudním sporu a že se domáhá toliko přehodnocení právního názoru, s nímž nesouhlasí. Jak Ústavní soud uvedl již ve věci obdobné ústavní stížnosti téže stěžovatelky, nesouhlas se závěry obecných soudů a opakování argumentů uplatněných již v řízení před obecnými soudy - samo o sobě - věc do ústavně právní roviny neposouvá (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 98/99 ze dne 24. 5. 1999). V souzené věci totiž Ústavní soud - z ústavně právního hlediska -neshledal důvod zpochybňovat logický právní názor obecných soudů, že majetková sankce představovala akcesorický závazek k závazku hlavnímu a pokud tedy v daném případě byla řádně vznesena námitka promlčení vůči hlavnímu závazku, byl tento hlavní závazek promlčen a obecné soudy proto stěžovatelce nemohly přiznat ani nárok na majetkovou sankci, která resultovala ze závazku již promlčeného. V opačném případě je totiž zřejmé, že by základní funkce promlčení byla značně oslabena.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. ledna 2000
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda senátu