Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 21.03.2000, sp. zn. I. ÚS 360/99 [ nález / JANŮ / výz-3 ], paralelní citace: N 40/17 SbNU 281 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2000:1.US.360.99

sp. zn. I. ÚS 360/99 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti V. P., zastoupeného JUDr. L. G., advokátem, proti rozsudku Krajského soud v Hradci Králové ze dne 30.4.1999, č.j. 30 Ca 229/98-21, za účasti vedlejšího účastníka Cihelny B., s. p. "v likvidaci", zastoupeného Mgr. V. S., advokátkou, takto: Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění: Stěžovatel se včas podanou ústavní stížností domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30.4.1999, č.j. 30 Ca 229/98-21 potvrzujícího rozhodnutí Katastrálního úřadu v Pardubicích ze dne 13.10.1998, č.j. 121-V6-2574/97. V ústavní stížnosti (zejména po jejím doplnění) stěžovatel namítal, že napadeným rozsudkem došlo k porušení jeho základního práva domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušení citovaného základního práva spatřuje stěžovatel především v tom, že Krajský soud v Hradci Králové neučinil správné závěry o výkladu ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, především ustanovení §3 odst. 4 a ustanovení §5 odst. 1, když in concreto odkazuje na námitky uvedené v opravném prostředku proti rozhodnutí Katastrálního úřadu v Pardubicích. Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření k ústavní stížnosti zformuloval přesvědčení, že svým rozhodnutím základní práva stěžovatele neporušil. Konstatuje, že jeho postupem při vyřízení opravného prostředku stěžovatele plně respektoval jeho právo vyplývající z čl. 36 Listiny. Dále uvádí, že stěžovatelovy námitky se plně shodují s námitkami uplatněnými v opravném prostředku a soud se jimi v napadeném rozhodnutí zabýval. Návrh, jak má být Ústavním soudem rozhodnuto, účastník řízení neformuloval. Katastrální úřad v Pardubicích se svého vedlejšího účastenství vzdal. Vedlejší účastník, jako další účastník předchozího řízení, z něhož stížností napadené rozhodnutí vzešlo, Cihelny B., s.p. "v likvidaci", má za to, že ústavní stížnost není důvodná. Vzhledem k tomu, že původní dohodu o vydání nemovitostí uzavřel, upozornil, že se tomu tak stalo na základě potvrzení, že A. P. je matkou stěžovatele, což se následně ukázalo jako nepravdivé tvrzení. Vydání druhé poloviny majetku by bylo, podle jeho názoru, porušením zákona, proto nelze vydání jen jedné poloviny spatřovat jako křivdu a ztrátu způsobené oprávněné osobě. Dále poukazuje na to, že stěžovatel svoje námitky uplatnil ve správním řízení i v řízení u Krajského soudu v Hradci Králové a o jeho nárocích a právech bylo v řádně provedeném řízení u nezávislého a nestranného soudu rozhodnuto - nedošlo tedy k žádnému porušení jeho práv. Ústavní stížnost není důvodná. Z předložených podkladů, jakož i z vyjádření účastníka řízení, ze spisu Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 30 Ca 229/98 a ze spisu Katastrálního úřadu v Pardubicích sp. zn. 121-V6-2574/97 učinil Ústavní soud tato zjištění: Katastrálnímu úřadu v Pardubicích byl dne 18.6. 1997 doručen návrh na vklad vlastnického práva k pozemku č. kat. 299 v kat. úz. B., jehož přílohou byla dohoda o vydání nemovitostí uzavřená podle zák. č. 87/1991 Sb. mezi Cihelnou B., s. p. "v likvidaci", jako osobou povinnou, a stěžovatelem, jako osobou oprávněnou. Katastrální úřad rozhodnutím ze dne 29.9.1997, č.j. 121-V6-2574/97, návrh na vklad zamítl a svoje rozhodnutí odůvodnil poukazem na okolnost, že vydávaný pozemek byl v době odnětí v podílovém spoluvlastnictví V. P. st. a A. P., z nichž každému příslušel spoluvlastnický podíl ve výši jedné ideální poloviny vzhledem k celku. Protože původní vlastníci zemřeli, nastoupily na jejich místo další oprávněné osoby uvedené v §3 zák. č. 87/1991 Sb. Podle tohoto ustanovení se stěžovatel stal oprávněnou osobou po svém otci, tj. V. P. st., nestal se však oprávněnou osobou po A. P., neboť zákonné podmínky právního nástupnictví nebyly splněny. Vysloviv přesvědčení, že katastrální úřad je povinen rozhodovat o návrhu jako o celku, že nelze povolit vklad práv podle části smlouvy, protože opačným postupem by došlo k neoprávněnému zásahu do projevů vůle účastníků smlouvy, zamítl katastrální úřad návrh v celém rozsahu. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel opravný prostředek označený jako odvolání, o němž - po jeho postoupení místně příslušnému soudu - rozhodoval Městský soud v Praze, a to rozsudkem ze dne 3.9.1998, č.j. 33 Ca 20/98-30. Tento soud akceptoval názor, že stěžovatel je oprávněnou osobou pouze k ideální polovině nemovitosti náležející původně jeho otci, není oprávněnou osobou ke druhé ideální polovině. Přesto však napadené rozhodnutí zrušil a zavázal katastrální úřad svým právním názorem v možnosti postupovat při vkladovém řízení tak, že stejným rozhodnutím lze povolit vklad vlastnického práva k podílu, který lze vydat, a návrh na vklad zamítnout ohledně vlastnického práva k podílu, který vydat nelze. V souladu s tímto rozsudkem Katastrální úřad v Pardubicích rozhodnutím ze dne 13.10.1998, č.j. 121-V6-2574/97, návrh na vklad vlastnického práva k jedné ideální polovině pozemku parc. č. 299 v kat. úz. B. zamítl. O dalším opravném prostředku stěžovatele (opětovně nesprávně označeném) rozhodl Krajský soud v Hradci Králové výše uvedeným rozsudkem, vůči němuž směřuje ústavní stížnost. Tento soud nepovažoval stěžovatelovy výhrady k závěrům katastrálního úřadu ohledně výkladu §3 a §5 zák. č. 87/1991 Sb. za důvodné. Pokud jde o nástupnictví oprávněných osob upozornil na specialitu vyjádřenou zákonem č. 87/1991 Sb. ve vztahu k dědické posloupnosti vyvěrající z obecné regulace zařazené do obč. zákoníku. Proto soud neshledal, že by stěžovatel byl oprávněnou osobou ve vztahu k ideálnímu spoluvlastnickému podílu původně ve vlastnictví A. P. K problematice vydání "celé věci" soud v napadeném rozhodnutí podává, že oprávněným osobám lze vydat pouze takové věci, které jim nebo jejich právním předchůdcům před přechodem na stát vlastnicky náležely. V tomto smyslu je třeba "celou věcí" rozumět i jen spoluvlastnický podíl. Kromě toho poukázal soud také na důsledky aplikace §250r OSŘ, když katastrální úřad byl při vydání rozhodnutí vázán právním názorem Městského soudu v Praze a z tohoto pohledu je třeba jeho rozhodnutí pokládat za zákonné a opravný prostředek proti němu nemohl být úspěšný, protože stěžovatel nevznesl žádné nové námitky, které by již neuplatnil v rámci opravného prostředku, o němž Městský soud v Praze rozhodoval, a ani nevyšly najevo žádné nové skutečnosti. Ústavní soud, ve shodě s Krajským soudem v Hradci Králové, neshledal porušení základního práva stěžovatele zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. K tomu Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý proces podle citovaného ustanovení Listiny je porušeno teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, event. by zůstal v řízení delší dobu nečinný). Taková situace však v posuzovaném případě nenastala, oba soudy rozhodující o jeho opravných prostředcích se vypořádaly s předloženými tvrzeními a navrženými důkazy způsobem respektujícím základní práva a svobody účastníků řízení. Stěžovatel ani neuvedl žádné konkrétní skutečnosti, které by způsobovaly tvrzený zásah do jeho práva (byť byl k doplnění vyzván. navrhl jen provedení důkazů, čímž ztotožnil povinnost tvrzení s povinností důkazní). Protože však Ústavní soud není vázán právní kvalifikací provedenou stěžovatelem, zabýval se případným porušením jiných jeho základních práv. Z provedené analýzy je zřejmé, že se stěžovatelovy námitky koncentrují do výkladu zastávaného katastrálním úřadem a soudy. V judikatuře Ústavního soudu byla již opakovaně vyslovena myšlenka, že případnou nesprávnou interpretaci hmotněprávního ustanovení při aplikaci práva nelze podřadit pod ta pochybení, jejichž důsledky řeší čl. 36 odst. 1 Listiny, nicméně nesprávná interpretace může být důvodem zrušení rozhodnutí státního orgánu tehdy, pokud je jí zasaženo některé z ústavních hmotných subjektivních práv (viz nález ve věci sp. zn. III. ÚS 31/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 8, Praha 1998, nález č. 66, jakož i nález ve věci sp. zn. I. ÚS 34/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 12, Praha 1999, nález č. 137). Ani v použitém výkladu neshledal Ústavní soud důsledky vedoucí k porušení stěžovatelových základních práv a svobod. S ohledem na neexistenci kvalifikovaného příbuzeneckého vztahu a dalších skutečností (závěť) není stěžovatel osobou oprávněnou k restituci po zemřelé nevlastní matce A. P. Ustanovení §5 odst. 1 věta třetí zák. č. 87/1991 Sb. nelze v jeho případě aplikovat. V souladu s judikaturou obecných soudů je namístě v obdobných případech "věcí celou" rozumět i spoluvlastnický podíl. Citované ustanovení neopravňuje k tomu, aby byly podílovým spoluvlastníkům, popřípadě osobám, které od nich odvozují své oprávnění podle §3 odst. 4 zák. č. 87/1991 Sb., vydávány další spoluvlastnické podíly, ale opravňuje pouze k tomu, aby osobám odvozujícím své oprávnění od původního vlastníka, patřícím podle §3 odst. 4 písm. a) - písm. e) do téže skupiny, a které restituční nárok uplatnily, byla vydána celá věc (při podílovém spoluvlastnictví celý podíl) původního vlastníka, i když některé z osob této skupiny nárok na vydání ve lhůtě neuplatnily. Vydávání podílů jiných spoluvlastníků osobám, které k nim nejsou v žádném ze vztahů podle §3 odst. 4 zák. č. 87/1991 Sb., by již nebylo zmírněním majetkové křivdy, ale v relaci k takovým osobám by šlo o bezdůvodné obohacení nad rámec křivdy, způsobené jim nebo jejich předchůdci. Modifikaci podílů oprávněných osob, o kterou se stěžovatel pokusil, zákon č. 87/1991 Sb. (na rozdíl od zákona č. 403/1990 Sb.) nepřipouští. V tomto smyslu je třeba také chápat myšlenkovou konstrukci vyjádřenou Ústavním soudem ve věci sp. zn. I. ÚS 340/96, zejména konstatování, že podmínkou přirůstání podílu druhým přihlášeným je, aby šlo o spoluoprávněné na jedné úrovni (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 12, Praha 1999, nález č. 113, str. 135). Na základě výše uvedených skutečností, kdy nebylo shledáno žádné porušení stěžovatelových základních práv a svobod, Ústavní soud podle §82 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost zcela zamítl. Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně 21. března 2000