Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 02.05.2000, sp. zn. I. ÚS 368/98 [ nález / KLOKOČKA / výz-3 ], paralelní citace: N 64/18 SbNU 81 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2000:1.US.368.98

sp. zn. I. ÚS 368/98 Nález Nález Ústavního soudu (I. senátu) ze dne 2. května 2000 sp. zn. I. ÚS 368/98 ve věci ústavní stížnosti ORLA Jednoty V. proti rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1360/97 z 28.5.1998 o zamítnutí dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 10.9.1996 sp. zn. 42 Co 58/96 v řízení ohledně uložení povinnosti uzavřít se stěžovatelem dohodu o vydání tělocvičny s parcelou. Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatel se ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 19.8.1998 domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1360/97 ze dne 28.5.1998, jímž bylo zamítnuto dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 42 Co 58/96 ze dne 10.9.1996, který požaduje také zrušit. Svůj návrh odůvodnil tím, že jako oprávněná osoba se podle zákona č. 173/1990 Sb., kterým se zrušuje zákon č. 68/1956 Sb., o organizací tělesné výchovy, a kterým se upravují některé další vztahy týkající se dobrovolných tělovýchovných organizací, ve znění zákona č. 247/1991 Sb., a zákona č. 232/1991 Sb., o podmínkách a způsobu navrácení majetkových práv vyplývajících ze zákona č. 173/1990 Sb., kterým se zrušuje zákon č. 68/1956 Sb., o organizaci tělesné výchovy, a kterým se upravují některé další vztahy týkající se dobrovolných tělovýchovných organizací, ve znění zákona č. 312/1991 Sb., u obecných soudů domáhal vydání rozhodnutí, jímž by byla žalovaným, v tomto řízení vedlejším účastníkům, tj. 1) Jednotě, spotřebnímu družstvu O., 2) České republice - Okresnímu úřadu v Opavě a 3) městu O., uložena povinnost uzavřít se stěžovatelem dohodu o vydání věci, a to tělocvičny s parcelou č. 154. Obecné soudy dospěly k závěru, že jsou splněny všechny podmínky pro restituci ve prospěch stěžovatele s výjimkou pasivní legitimace žalovaných. Nedostatek pasivní legitimace spatřovaly v tom, že druhý a třetí žalovaný nebyl k vydání věci vyzván a prvý žalovaný není právním nástupcem organizace uvedené v §2 zákona č. 68/1856 Sb., považoval za zásadně významné. Nejvyšší soud dovolání zamítl s poukazem na správnost závěrů odvolacího soudu, týkajících se pasivní legitimace. Nejvyšší soud považuje jiný než restriktivní výklad za nepřípustný se zřetelem k přirozenému požadavku ochrany třetích osob a práv nabytých jimi v dobré víře. Se závěrem Nejvyššího soudu však stěžovatel nesouhlasí. Podle jeho názoru je okruh povinných osob v zákoně definován jednoznačně a bez pochybností. Právním nástupcem je obecně míněn ten, kdo vstoupí do majetkových práv k dané konkrétní věci, která je předmětem sporu. Tento názor zastávají obecné soudy i v případě výkladu procesních předpisů, kdy v rámci tzv. procesního nástupnictví nastupuje do sporu spojeného s vlastnictvím věci nový vlastník téže věci, dojde-li k jeho změně. Nelze se ztotožnit se závěrem, uvádí dále stěžovatel, že názor vyjádřený v překonaném judikátu R 9/1996 nepokládá Nejvyšší soud za správný. Je-li právní předpis v souladu s Ústavou České republiky (dále jen "Ústava"), jeho výklad buď koresponduje s duchem a dikcí zákona, nebo nekoresponduje. Nelze tedy říci, že za stejného znění Ústavy i dotčeného právního předpisu je možné jeden výklad překonat výkladem novým. Jestliže Nejvyšší soud pro svůj nesprávný právní názor zamítl dovolání, v rozporu s Ústavou zamezil uplatnění Ústavou zaručeného nároku stěžovatele. Nerespektoval rozhodnutí Ústavního soudu, přestože jeho vykonatelná rozhodnutí jsou závazná pro všechny orgány i osoby, a porušil tak stěžovatelovo Ústavou zaručené právo na spravedlivou soudní ochranu, která je zaručena čl. 90 Ústavy a čl. 36 a 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Nerespektováním uvedených ustanovení došlo též k porušení čl. 11 Listiny, neboť svým postupem soud zbavil stěžovatele práva vlastnit majetek. Stěžovatelovo právo nemá být teprve konstituováno, ale již vzniklo zrušením právních předpisů, na jejichž základě došlo k odnětí vlastnického práva, a k jeho obnovení došlo ke dni účinnosti zákona č. 173/1990 Sb. K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřili další účastníci i vedlejší účastníci řízení. Nejvyšší soud uvedl, že napadený právní závěr, který byl v otázce povinné osoby ve vztahu k nároku na navrácení majetkových práv podle zákonů č. 173/1990 Sb. a č. 232/1991 Sb. v této věci učiněn, je nevyhnutelným logickým důsledkem názoru, který Nejvyšší soud konstantně ve své rozhodovací praxi zastává (viz rozsudek ze dne 24.10.1996 sp. zn. 2 Cdon 1172/96, uveřejněný pod č. 34, ročník 1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i desítky rozhodnutí dalších). Původ tohoto názoru, jenž je pro posuzování podmínek pasivní legitimace klíčový, spočívá již v judikatuře Vrchního soudu v Praze z let 1994 - 95. Nejvyšší soud je přesvědčen, že jím aplikovaný právní názor je přiléhavý a účelný, a že s ostatními judikatorními zásadami, jimiž postihuje agendu tzv. sokolských restitucí, tvoří ucelený a koherentní systém. Nejvyšší soud se nedomnívá, že odlišným právním posouzením věci proti publikovanému judikátu R 9/96 se mohl dotknout ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, a v tomto závěru je posilován závěry obsaženými v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 237/97 ze dne 19.10.1998 [viz Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 12, nález č. 125]. V odůvodnění tohoto nálezu se uvádí, že pojem právního nástupce lze odvodit od právních aktů, jimiž byla ukončena existence nástupcova předchůdce. Nástupnickou organizací byl prohlášen jak Český svaz tělesné výchovy, tak i jednotlivé tělovýchovné organizace. Závěrem Nejvyšší soud sdělil, že napadený rozsudek byl určen k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Krajský soud v Ostravě ve svém písemném vyjádření pouze odkázal na právní závěry uvedené v odůvodnění jeho rozsudku. Vedlejší účastník řízení Jednota O., spotřební družstvo, má za to, že stěžovatel nenaplnil zákonné podmínky pro uzavření smlouvy o vydání věci. Město O., za něž se vyjádřil primátor Doc. RNDr. Ing. J. M., CSc., nesouhlasí se závěrem stěžovatele ohledně porušení jeho ústavně zaručených práv uvedených v ústavní stížnosti. Právo vlastnit majetek nebylo prý porušeno a zákonná možnost navrácení vlastnických práv v řízení nebylo nalezena. Česká republika - Okresní úřad v Opavě je přesvědčen, že postupem soudů nedošlo k porušení stěžovatelových práv. 2. Po přezkoumání napadených rozhodnutí obecných soudů a příslušného spisového materiálu vedeného u Okresního soudu v Opavě Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Jak zjistil Ústavní soud ze spisového materiálu, soudy vzaly za prokázané (ostatně ani stěžovatel nenamítá opak), že hospodářskými smlouvami č. FIN/3/1970 a FIN3/tr. už. č. 337 převedla Tělovýchovná jednota Sokol V. vlastnictví k parcele č. 154 - stavební plocha na Okresní národní výbor v Opavě a budovu bývalé Orlovny (nyní hostince) ve V., stojící na této parcele, na Místní národní výbor ve V. k 1.12.1969. Smlouvou ze dne 15.12.1969 převedl ONV v Opavě do trvalého užívání parcelu č. 154 Jednotě LSD O. se sídlem v H. Místní národní výbor ve V. pak smlouvou ze dne 29.12.1969 převedl na Jednotu LSD O. vlastnictví k budově bývalé Orlovny postavené na parcele č. 154. Z výpisu z evidence nemovitostí zjistil soud I. stupně, že vlastníkem tělocvičny postavené na parcele č. 154 a trvalým uživatelem této parcely je Jednota, spotřební družstvo O. Podle vyjádření zástupce Jednoty, spotřební družstvo O., k obsahu žaloby na navrácení majetkových práv toto družstvo zaplatilo za budovu bývalé Orlovny kupní cenu ve výši 73 300 Kčs. Obecné soudy na základě provedených důkazů vzaly za prokázáno, že stěžovatel je znovu vzniklou dobrovolnou tělovýchovnou organizací, která mohla uplatnit své nároky podle zákona č. 173/1990 Sb. na navrácení majetku, který vlastnila ke dni 31.3.1948. Dále bylo prokázáno, že stěžovatel nevyzval odpůrce 2) a 3), tedy Českou republiku - Okresní úřad v Opavě a město O. k navrácení majetkových práv písemnou výzvou podle §m2 zákona č. 232/1991 Sb., tedy že ve vztahu k těmto dvěma žalovaným existuje další důvod zamítnutí žaloby. Spornou otázkou, kterou v ústavní stížnosti nastolil stěžovatel, tedy je, zda výklad pojmu "právní nástupce organizace" ve smyslu uplatněných restitučních zákonů přijatý obecnými soudy je v souladu s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy. Ve svém nálezu č. 24/1997 Sb., který se zabýval vymezením okruhu osob povinných k navrácení majetkových práv podle výše uvedených zákonů, Ústavní soud konstatoval, že "v situaci, kdy určité ustanovení právního předpisu umožňuje dvě interpretace, přičemž jedna je v souladu s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy a druhá je s nimi v rozporu, není dán důvod zrušení tohoto ustanovení. Při jeho aplikaci je úkolem soudů interpretovat dané ustanovení ústavně konformním způsobem." Subjektem povinným podle §2 zákona č. 173/1990 Sb. a §2 odst. 1 zákona č. 232/1991 Sb. je právní nástupce organizace uvedené v §2 zákona č. 68/1956 Sb. Touto organizací byla "jediná dobrovolná tělovýchovná organizace" (ČSTV). Za právního nástupce v hmotněprávních vztazích se obecně považuje ten, kdo vstupuje do práv a povinností předchůdce na základě skutečností, stanovených hmotným právem. Uváděné právní předpisy však samy bližší podmínky právního nástupnictví neobsahují. Mimořádný sjezd ČSTV svým usnesením ze dne 25.3.1990 schválil zánik ČSTV ke dni registrace nástupnických organizací, nejpozději ke dni 30.6.1990, a za nástupnické organizace povolal Český svaz tělesné výchovy, tělovýchovné jednoty a kluby a republikové sportovní a tělovýchovné svazy. Otázky majetku ČSTV sjezd upravil určením jeho přechodu na nástupnické organizace. Zákon č. 173/1990 Sb. v §1 zrušil zákon č. 68/1965 Sb., v němž měla "jediná dobrovolná tělovýchovná organizace" zákonný podklad. Mimořádný sjezd ČSTV, který schválil její zánik, přijetí zákona č. 173/1990 Sb. předcházel. Proto je třeba předpokládat, že tento zákon zvláštním určením povinné osoby v §2 coby "právního nástupce" této organizace vychází právě z tohoto jejího zániku a že tedy pokládal za právního nástupce ČSTV ty organizace, které byly jako právní nástupci sjezdem ČSTV ustanoveny. Tomu tak odpovídá, aby výklad pojmu právního nástupce ve specifickém smyslu §2 zákona č. 173/1990 Sb. a jeho prostřednictvím i výklad pojmu povinné osoby byl odvozován od těchto právních aktů, jimiž byla ukončena existence jeho předchůdce. Lze proto uzavřít, a zde se Ústavní soud ztotožnil s názorem Nejvyššího soudu, že povinnou osobou k navrácení majetkových práv podle §2 zákona č. 173/1990 Sb. a §2 zákona č. 232/1991 Sb. je osoba, která je jako nástupnická organizace ČSTV označena vzhledem k jeho zániku usnesením mimořádného sjezdu ze dne 25.3.1990, a to ve vztahu k tam určenému majetku. Lze rovněž souhlasit se závěry obecných soudů, že právním nástupcem tedy není každý subjekt, který odňatý majetek drží, ale pouze ten, jemuž svědčí hlediska právního nástupnictví výše specifikovaná. V tomto smyslu je třeba chápat i odkaz na singulární právní nástupnictví ve věci R 9/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V onom případě byl právním nástupcem zaniklého ČSTV klub turistů, tedy nástupnická tělovýchovná organizace. Měl-li by být právním nástupcem každý pozdější nabyvatel věci, v daném případě spotřební družstvo, bylo nasnadě určit povinnou osobou tu, jež věc drží, jako je tomu v jiných restitučních předpisech (zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, nebo zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů). Tyto restituční zákony shodně definují povinné osoby jako "stát nebo právnické osoby, které ke dni účinnosti tohoto zákona věc (nemovitost) drží", a to s taxativně vymezenými výjimkami. Zákon č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, pak navíc za určitých podmínek určuje jako osoby povinné k vydání věci rovněž fyzické osoby. Je tedy zřejmé, že citované restituční předpisy výslovně, na rozdíl od zákona č. 173/1990 Sb. a zákona č. 232/1991 Sb., považují za povinnou osobu každého držitele věci. Lze rovněž souhlasit s argumentací Nejvyššího soudu, že závěr, že povinným právním nástupcem je každý subjekt, jenž odňatý majetek ke dni účinnosti zákona č. 173/1990 Sb. držel, neobstojí také v případě, že posledním singulárním nabyvatelem věci byla fyzická osoba, jestliže z legislativní zkratky užité v §2 odst. 1 zákona č. 232/1991 Sb. ("povinná organizace") se dovodí, že povinnou osobou může být jen osoba právnická. Zákonodárce by v případě, že by povinnou osobu měl být každý, kdo věc drží, nemohl užít uvedenou legislativní zkratku, neboť pod tuto zkratku nelze podřadit ani stát, ani fyzické osoby. Skutečnost, že odňatý majetek není v právním vztahu účastníků řízení restituovatelný, je výrazem toho, že rozhodné restituční předpisy mohou sledovat zmírnění toliko některých majetkových křivd, k nimž v historickém období došlo. Ústavní soud se již několikrát ve svých nálezech zabýval restitučními předpisy a vždy dospěl ke shodnému závěru, totiž že "je třeba mít neustále na zřeteli samotný smyslem restitučních předpisů, jenž spočívá ve zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd. V tomto duchu je také nutno restituční předpisy vykládat; to znamená, že je třeba volit takový způsob interpretace, který bude orientován na snahu o navrácení věcí původním vlastníkům (oprávněným osobám) ve všech případech, kdy by tím nevznikly křivdy nové" (např. nález sp. zn. Pl. ÚS 15/98 - Sbírka rozhodnutí, svazek 13, nález č. 48, vyhlášen pod č. 83/1999 Sb.). Rovněž v nálezu publikovaném pod č. 24/1997 Sb., o nějž se opírá stěžovatelova argumentace, konstatoval mimo jiné Ústavní soud, že "Pokud jde o právní úpravu restitucí, vycházely zákonodárné sbory ze zásadní koncepce, že sledování veřejných hodnot je vedeno myšlenkou, že cílem restitucí je zmírnění následků některých majetkových křivd způsobených v letech 1948 až 1989. Výslovně je tato koncepce vyjádřena v preambulích zákonů č.87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. V posuzovaném případě jsou oprávněnými osobami, na rozdíl od jiných restitučních zákonů, osoby právnické. Okruh povinných osob zákonodárce vymezil způsobem, který vyjadřuje jeho legitimní politickou vůli na základě výše zmíněného principu, že cílem zákona je zmírnění následků některých křivd." Ústavní soud je shodného názoru jako Nejvyšší soud, že jiný než výše nastíněný výklad tohoto pojmu není možný, a to především se zřetelem k přirozenému požadavku na ochranu třetích osob a práv jimi nabytých v dobré víře. Zákony č. 173/1990 Sb. a č. 232/1991 Sb. totiž nemají ustanovení obdobná ustanovením §11 zákona č.87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, či §6 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Neplatí zde tedy zásada, že vydá-li věc jiná osoba než stát, vznikne jí nárok na vrácení kupní ceny, kterou zaplatila při koupi věci. Absence této zásady nevadí toliko v případě, že povinný subjekt k navrácení majetkových práv je odvozován od organizace uvedené v §2 zákona č. 68/1956 Sb. a jejího zániku. V daném případě je spor veden o pozemek a na něm stojící budovu bývalé Orlovny, nyní hostince, která je ve vlastnictví Jednoty, spotřební družstvo O., která za ni zaplatila kupní cenu ve výši 73 300 Kčs. V případě vydání této nemovitosti by bezesporu došlo k další křivdě, když toto družstvo by nemělo ze zákona nárok na finanční náhradu za vydanou věc ani za její zhodnocení, k němuž v mezidobí, kdy je jejím vlastníkem, bezpochyby došlo. Ústavní soud jako vrcholný orgán ochrany ústavnosti musí při rozhodování o konkrétních ústavních stížnostech vždy zvažovat, aby jeho rozhodnutí, jež mají obecnější význam, byla v souladu s principy materiálního právního státu. V dané věci si je vědom, že zákony č.173/1990 Sb. a č. 232/1991 Sb., kterými stát upravil podmínky pro restituci majetku dobrovolných organizací, umožňují vícero výkladů jednotlivých svých ustanovení, a že především opomenuly způsob řešení finančních náhrad ať již za navrácený majetek nebo za majetek, který vydat nelze, jako je tomu u jiných restitučních předpisů. Proto bylo úkolem Ústavního soudu zvažovat, ke kterému z výkladů ustanovení §2 zákona č. 173/1990 Sb. a §2 zákona č. 232/1991 Sb. se přiklonit. Z již výše naznačených důvodů se nakonec Ústavní soud, maje na zřeteli zásadu, že ve jménu odstranění některých majetkových křivd spáchaných za minulého režimu nelze činit křivdy nové, přiklonil k právnímu názoru Nejvyššího soudu. Z výše uvedených důvodů tedy přisvědčil Ústavní soud obecným soudům a neshledal, že by jejich rozhodnutími bylo porušeno stěžovatelovo právo na soudní ochranu, zaručenou čl. 90 Ústavy a čl. 36 a 38 Listiny. Ústavní soud rovněž zjistil, že ani odklonem od judikátu R 9/96 se Nejvyšší soud nedostal do rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Nemohlo být porušeno ani právo vlastnit majetek (čl. 11 Listiny), neboť podle ustálené judikatury Ústavního soudu je chráněno vlastnické právo již konstituované, tedy existující. Pouhý spor o vlastnictví, ve kterém má být existence takového práva teprve zjištěna a konstituována, ústavně chráněn není a ani být nemůže. Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako nedůvodnou podle §82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zcela zamítl.