ECLI:CZ:US:2000:1.US.395.97
sp. zn. I. ÚS 395/97
Usnesení
I. ÚS 395/97
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci stěžovatele L.M., zastoupeného advokátem JUDr. P.P., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně, sp. zn. 3 To 694/96, ze dne 8. 10. 1997, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel svou včas podanou ústavní stížností, doplněnou podáním ze dne 10. 12. 1997, 16. 2. 1998, a 3. 3. 1998, napadl rozsudek Krajského soudu v Brně, sp. zn. 3 To 694/96, ze dne 8. 10. 1997, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou, sp. zn. 2 T 63/95. Tímto rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným z trestných činů porušování domovní svobody, krádeže a poškozování cizí věci, a to jak dílem dokonaným, tak dílem ve stádiu pokusu, a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 4 roků.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že odvolacím soudem bylo porušeno jeho právo zaručené čl. 36 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Konkrétně mělo k porušení těchto ustanovení dojít tím, že odvolací soud rozhodl o podaném odvolání stěžovatele ve veřejném zasedání konaném dne 8. 10. 1997 v jeho nepřítomnosti. Stěžovatel uvedl, že byl nemocen a v důsledku nemoci se nemohl osobně dostavit k veřejnému zasedání. Dne 30. 9. 1997 prý zaslal Krajskému soudu v Brně dopis, ve kterém žádal, aby odvolací soud veřejné zasedání odročil s tím, že trvá na osobní účasti u veřejného zasedání. Další porušení svých práv pak stěžovatel spatřuje v tom, že soud prvního ani soud druhého stupně neprovedly důkazy, které navrhoval, a to především výslechem svědků V.K. a Š.Ž. a vyšetřením duševního stavu stěžovatele. Uvedení svědci měli dosvědčit, že se obžalovaný v době spáchání části skutků nacházel na jiném konci republiky, a proto se nemohl dopustit trestné činnosti, která mu je kladena za vinu.
Krajský soud v Brně ve svém písemném vyjádření k obsahu ústavní stížnosti uvedl, že veřejné zasedání ve věci odvolání stěžovatele bylo mnohokráte odročováno. Obžalovaný se k poslednímu nařízenému jednání nedostavil, ačkoli mu byl termín veřejného zasedání řádně a včas oznámen. Omluvný dopis stěžovatele, na který v ústavní stížnosti poukazuje, nebyl soudu předložen. Až dne 15. 10. 1997 zaslal stěžovatel dopis, který je založen ve spisu. Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou se k obsahu ústavní stížnosti nevyjádřil a dne 18. 2. 2000 poskytl Ústavnímu soudu rozsáhlý spisový materiál.
II.
Ústavní soud na základě zjištěných skutečností a přezkoumání spisového materiálu konstatuje, že ústavní stížnost není důvodná.
Především je třeba v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu uvést, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a že mu proto v zásadě ani nepřísluší přehodnocovat dokazování jimi prováděné. Tento princip Ústavní soud respektoval i v posuzované věci a zabýval se proto pouze otázkou, zda způsobem prováděného dokazování a postupem odvolacího soudu v řízení nebyla porušena stěžovatelova základní práva (zejména právo na spravedlivý proces). To však Ústavní soud neshledal.
Pokud jde o stěžovatelovy návrhy na výslechy dalších svědků, Ústavní soud respektuje skutečnost, že podle současné judikatury (např. nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 362/96), není odvolací soud v zásadě povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět, že důkazy před odvolacím soudem se zpravidla neprovádějí a jen výjimečně může odvolací soud řízení doplnit důkazy nezbytnými k tomu, aby mohl o odvolání rozhodnout (§263 odst. 6 trestního řádu). Rozsudek krajského soudu je přesvědčivý, soud se v něm podrobně zabývá skutečnostmi a důkazy, o něž se opíral. Odvolací soud pak dospěl k závěru, že není nutné provádět další důkazy výslechem navrhovaných svědků, zejména svědka K. a Ž. Jak zjistil Ústavní soud ze soudního spisu, soud prvního stupně prováděl ve věci rozsáhlé dokazování. Pro nedostavení se obou jmenovaných svědků soud hlavní líčení mnohokrát odročil, neboť obhájce i obžalovaný na jejich výslechu trvali. Na svých stanoviscích setrvali, i když soud činil další marné pokusy oba jmenované svědky předvést prostřednictvím Policie ČR. Policie ČR při mnoha neúspěšných pokusech o zastižení obou svědků nejprve zjistila, že se nezdržují v místě trvalého bydliště, poté že svědek K. se zdržuje na území Německa, kde pracuje. Při dalších pokusech pak bylo zřejmé, že svědci se předvedení k výslechu vyhýbají. Vzhledem k tomu, že státní zástupce na jejich výslechu netrval, a že důkazy pro uznání obžalovaného vinným byly podle názoru soudu dostatečné, soud nakonec od výslechu těchto svědků upustil. Co se týká znaleckého posudku o duševním stavu obžalovaného, podle názoru soudu nebylo třeba takový posudek zpracovávat, neboť soud měl k dispozici odborná vyjádření lékařů, kteří obžalovaného ošetřovali v době odmítání stravy (obžalovaný držel hladovku), a kteří v jeho chování ve vězeňské nemocnici nespatřovali žádné známky duševní choroby, ale naopak účelové chování s úmyslem vynutit si takovým postupem propuštění z vazby.
Podle závěrů obou soudů, s nimiž se Ústavní soud ztotožňuje, byla vina stěžovatele jednoznačně prokázána provedenými důkazy, které nebylo třeba v odvolacím řízení opakovat ani doplňovat. Proto ani Ústavní soud nedospěl k závěru, že by neprovedením navrhovaných důkazů byl porušen zákon a zásady spravedlivého procesu.
Postup soudu ve veřejném zasedání upravují ustanovení §235 - 239a trestního řádu. Z předloženého spisového materiálu, rovněž jakož i z vyjádření odvolacího soudu vyplývá, že první veřejné zasedání bylo nařízeno na 5. 2. 1997. Dne 3. 2. 1997 zaslal obžalovaný soudu omluvný dopis s potvrzením o pracovní neschopnosti. Proto bylo veřejné zasedání odročeno na 5. 3. 1997. Protože se obžalovanému nepodařilo řádně doručit předvolání, byla postupně odročena i další veřejná zasedání, a to na 9. 4. 1997 a na 15. 5. 1997. Poté soud zjistil, že obžalovaný se od 21. 2. 1997 nachází ve vazbě ve věznici v H. Z toho důvodu byla podána žádost o eskortu obžalovaného k nařízenému jednání na 15. 5. 1997. Vzhledem k tomu, že věznice soudu sdělila, že obžalovaný opět zahájil odmítání stravy a jeho zdravotní stav tak neumožňuje jeho účast na veřejném zasedání, bylo odročeno na neurčito. Dne 19. 9. 1997 byl L.M. propuštěn z vazby na svobodu. Veřejné zasedání bylo nařízeno na 8. 10. 1997 a doručení o jeho konání převzal L.M. řádně a včas, o čemž svědčí doručenka založená ve spisu. V den konání veřejného zasedání soud neměl k dispozici žádný omluvný dopis obžalovaného s potvrzením o pracovní neschopnosti a podle zjištění Ústavního soudu se žádný podobný dopis ani ve spisu nenachází, a to i přes to, že součástí ústavní stížnosti je kopie podacího lístku ze dne 30. 9. 1997, kde adresát písemnosti je označen jako Krajský soud v Brně. Ve spisu je založen pouze dopis doručený krajskému soudu dne 16. 10. 1997, jehož součástí je i kopie potvrzení o pracovní neschopnosti v den konání veřejného zasedání. Protože podle názoru soudu byly splněny podmínky pro jednání v nepřítomnosti obžalovaného, byl na tomto veřejném zasedání vynesen rozsudek.
Po přezkoumání napadeného rozhodnutí a postupu krajského soudu jakož i důvodů ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění posledních předpisů, a proto mimo ústní jednání usnesením ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 22. února 2000