ECLI:CZ:US:2000:1.US.426.99
sp. zn. I. ÚS 426/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti J. B., zastoupené advokátem JUDr. P. K., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 6 C 334/91, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 1998, sp. zn. 19 Co 174/98, a proti usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 18. 8. 1999, sp. zn. II. ÚS 58/99, a kterou se dále domáhá, aby bylo přikázáno Katastrálnímu úřadu Praha - město obnovit na LV č. 190 "stav před porušením", takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Praze ve výroku ve věci samé potvrdil citovaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6, kterým uvedený soud zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k blíže specifikovaným nemovitostem, přikázal je do bezpodílového spoluvlastnictví žalovaných (J. F. a R. F.) a uložil žalovaným povinnost zaplatit stěžovatelce a A. B. (tzn. žalobcům) částku 825.000 Kč jako vyrovnání spoluvlastnického podílu. Zároveň Městský soud v Praze tento rozsudek ve výroku o nákladech řízení změnil.
Citované rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 6 a Městského soudu v Praze stěžovatelka napadla ústavní stížností ze dne 31. 1. 1999, kterou však Ústavní soud usnesením ze dne 18. 8. 1999, sp. zn. II. ÚS 58/99, jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.
V nové ústavní stížnosti ze dne 27. 8. 1999 se stěžovatelka domáhá "abstraktního přezkumu" citovaného usnesení Ústavního soudu a předcházejícího řízení, neboť se prý právní názor, obsažený v tomto usnesení, odchyluje od některých dřívějších publikovaných právních názorů Ústavního soudu. Zároveň stěžovatelka uvádí, že její původní právní zástupce podal nesprávný návrh na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, byť měla být podána žaloba určovací. Navíc prý stěžovatelka a A. B. v podaném odvolání proti rozsudku obvodního soudu změnili návrh na zahájení řízení, k této změně měl dát Městský soud v Praze souhlas, rozsudek soudu I. stupně měl být poté zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení dle změněného návrhu na zahájení řízení.
Proto stěžovatelka dále navrhla, aby byly napadené rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 6 a Městského soudu v Praze pro rozpor s čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod zrušeny a aby Ústavní soud přikázal Katastrálnímu úřadu Praha - město obnovit na LV č. 190 "stav před porušením".
Ústavní soud je povinen ještě předtím, než se může zabývat věcnou podstatou ústavní stížnosti, posoudit její formální předpoklady. To znamená, že k věcnému projednání ústavní stížnosti může zásadně přistoupit jen tehdy, jestliže zákonné formální předpoklady jsou dány.
Podle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů ode dne doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. V souzené věci představuje předmětné rozhodnutí o posledním prostředku citovaný rozsudek Městského soudu v Praze. Tento rozsudek byl stěžovatelce (resp. jejímu právnímu zástupci) doručen (jak vyplývá ze sdělení Centrální spisovny Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2000) dne 10. 12. 1998 a stejného dne nabyl právní moci (srov. také sdělení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 19. 1. 2000). To ostatně uvádí i sama stěžovatelka v "původní" ústavní stížnosti ze dne 31. 1. 1999. "Novou" ústavní stížnost však stěžovatelka k poštovní přepravě podala až dne 30. 8. 1999, tzn. dlouho po lhůtě stanovené k jejímu podání zákonem. Již z tohoto důvodu se proto Ústavní soud nemohl touto částí ústavní stížnosti zabývat věcně, neboť se jedná o návrh, který by podán opožděně.
K další části ústavní stížnosti Ústavní soud dovozuje, že návrh na přikázání Katastrálnímu úřadu Praha - město obnovit na LV č. 190 "stav před porušením", je zjevně neopodstatněný. Podle ustanovení §82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu (z něhož stěžovatelka zřejmě vycházela) lze sice Ústavnímu soudu navrhnout, aby orgánu veřejné moci přikázal, pokud je to možné, aby obnovil stav před porušením, leč tento petit připadá v úvahu toliko v případě, "jestliže porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody spočívalo v jiném zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí". V souzené věci je však zřejmé, že tvrzený protiústavní zásah spočívá v citovaných rozsudcích obecných soudů a nikoliv v "jiném zásahu orgánu veřejné moci", takže návrh na obnovení stavu před porušením je v tomto případě zjevně neopodstatněný.
Jestliže se stěžovatelka konečně domáhá "návrhu o abstraktní přezkum" citovaného usnesení Ústavního soudu a předcházejícího řízení, nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že odvolání proti usnesení Ústavního soudu není přípustné a není proti němu možné podat ani další ústavní stížnost (srov. ust. §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). To plyne i z ustálené judikatury Ústavního soudu. Ústavní soud se tedy nemohl zabývat tím, zda se právní názor, obsažený v napadeném usnesení, vskutku odchyluje či nikoliv od dřívějších publikovaných právních názorů Ústavního soudu, neboť v tomto směru je ústavní stížnosti návrhem nepřípustným.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost zčásti jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem, zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako nepřípustný návrh, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 1 písm. b) a e), odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2000
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda senátu