ECLI:CZ:US:2000:1.US.527.99
sp. zn. I. ÚS 527/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem JUDr. Vladimírem Paulem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele České republiky - V. správy, zastoupené V. úřadem pro právní zastupování, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. 7. 1998, čj. 10 C 39/98 - 7, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel - Česká republika - V. správa, za kterého jedná V. úřad pro právní zastupování, napadl ústavní stížností shora citované usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ve věci zaplacení částky Kč
19 601,90. Domnívá se, že napadeným rozhodnutím byla porušena jeho práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i principy právního státu zakotvené v preambuli Ústavy České republiky. Navrhuje, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno.
Ústavní soud nejprve zkoumal, zda lze stěžovatele považovat za osobu oprávněnou k podání ústavní stížnosti, jelikož A. České republiky není právnickou osobou a má-li jí vzniknout právo či povinnost, je nutné, aby jednal stát svými orgány v. správy. V tomto směru konstatoval, že v daném případě je stranou občanskoprávního sporu, kdy zaujímá postavení právnické osoby (§21 obč. zákoníku), za kterou však jedná příslušný orgán státu, a proto disponuje i právem podat ústavní stížnost.
Ústavní soud nezpochybnil aktivní legitimaci subjektu označeného jako "Česká republika - V. správa", jak to ostatně potvrzuje i známá judikatura obecných soudů (srov. č. 241, Soudní judikatura ve věcech správních 7/1998) i samotné rozhodování Ústavního soudu (srov. usnesení
sp. zn. I. ÚS 53/96 ze dne 28. 3. 1996 usnesení sp. zn. II. ÚS 16/97 ze dne
4. 2. 1998). Stejnou praxi konstatoval i Nejvyšší soud, který ve svém usnesení ze dne 28. 7. 1999 ve věci sp. zn. 20 Cdo 438/99 - 30, uvedl, že sám jednal a meritorně rozhodoval v řízeních, ve kterých vystupoval účastník, stejně označený jako v tomto návrhu ústavní stížnosti, např. sp. zn. 3 Cdon 547/96, 2 Cdon 915/96, 2 Cdon 1519/97, 2 Cdon 1585/97, 2 Cdon 1634/97 a v dalších. Protože koordinace postupu obecných soudů a sjednocování výkladů náleží právě Nejvyššímu soudu, neshledal Ústavní soud důvodu, aby se od uvedené praxe odchýlil. Musel však konstatovat, že právě napadené usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5, stejně jako na něj navazující usnesení odvolacího soudu, jsou zcela jiného právního názoru.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než návrh akceptovat jako ústavní stížnost směřující proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. 8. 1998, čj. 10 C 39/98 - 7, které bylo V. úřadu pro právní zastupování doručeno dne 31. 8. 1998.
S ohledem na skutečnost, že podle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě šedesáti dnů od doručení rozhodnutí (tj. v daném případě do dne 29. 10. 1998), nemohl se Ústavní soud návrhem meritorně zabývat, neboť byl k poštovní přepravě předán až dne 25. 10. 1999. Lhůta k podání ústavní stížnosti, napadající usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5, jak uvedeno, již uplynula a soudci zpravodaji nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. ledna 2000 JUDr. Vladimír Paul
soudce Ústavního soudu