Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 05.09.2000, sp. zn. I. ÚS 86/99 [ nález / PAUL / výz-3 ], paralelní citace: N 128/19 SbNU 187 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2000:1.US.86.99

sp. zn. I. ÚS 86/99 Nález Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě ve věci ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. V. H., zastoupeného JUDr. M. M., advokátkou, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 12. 1998, čj. 29 Ca 90/98 - 26, takto: Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 12. 1998, čj. 29 Ca 90/98-26, se zrušuje. Odůvodnění: Stěžovatel se obrátil na Českou lékařskou komoru se sídlem v Olomouci prostřednictvím Okresního sdružení lékařů v Brně ze dne 26. 7. 1993 se žádostí o vydání osvědčení o splnění podmínek provozování soukromé lékařské praxe v oboru gynekologie a porodnictví. Učinil tak v souladu s licenčním řádem (stavovským předpisem České lékařské komory č. 11/92). Příslušný orgán však nesplnil podle uvedeného licenčního řádu a podle zákona č. 220/1991 Sb., ve znění novel, svou povinnost, tedy nerozhodl o žádosti o vydání osvědčení do třiceti dnů ode dne doručení žádosti. Stěžovatel byl proto nucen po několika urgencích podat u Okresního soudu v Olomouci návrh na zahájení řízení o splnění povinnosti, která vyplývá ze zákona č. 220/1991 Sb., o České lékařské komoře, ve znění novel, proti vedlejšímu účastníkovi. Teprve dne 22. 12. 1997 byla stěžovateli doručena písemnost datovaná dnem 4. 11. 1997 a označená jako rozhodnutí, v níž je uvedeno, že Česká lékařská komora rozhodla dne 10. 6. 1995 tak, že žádost stěžovatele o udělení osvědčení se zamítá. Rozhodnutí je odůvodněno pouze tím, že stěžovatel nesplňuje podmínky k udělení licence a dále se uvádí, že proti rozhodnutí lze podat do třiceti dnů opravný prostředek cestou soudu. Opravný prostředek proti rozhodnutí České lékařské komory se sídlem v Olomouci ze dne 10. 6. 1995 stěžovatel uplatnil v zákonem stanovené lhůtě u Krajského soudu v Ostravě, který věc postoupil jako místně příslušnému Krajskému soudu v Brně. Tímto opravným prostředkem se stěžovatel domáhal nápravy nesprávného rozhodnutí České lékařské komory, tedy zrušení uvedeného rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu řízení. S rozhodnutím nemohl v žádném případě souhlasit, neboť podle již zmiňovaného zákona č. 220/1991 Sb., o České lékařské komoře, ve znění zákona č. 160/1992 Sb., a podle licenčního řádu platného v době podání žádosti, jsou podmínky stanovené pro vydání osvědčení k provozování soukromé praxe jednoznačně stanoveny a stěžovatel tyto podmínky splňoval, což doložil příslušnými doklady připojenými k žádosti ze dne 26. 7. 1993. Navíc trpí dané rozhodnutí závažnými formálními vadami. Krajský soud v Brně opravný prostředek stěžovatele usnesením ze dne 7. 12. 1998 podle §150p o. s. ř. odmítl, usnesení nabylo právní moci dne 22. 12. 1998. Včas podanou ústavní stížností stěžovatel napadl usnesení Krajského soudu v Brně, kterým byl odmítnut jeho opravný prostředek proti rozhodnutí České lékařské komory ve věci vydání osvědčení o splnění podmínek provozování soukromé lékařské praxe v oboru gynekologie a porodnictví. Domnívá se, že uvedeným rozhodnutím bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva podle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu pak nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod. Namítá, že neexistuje zákonný důvod, pro který by měl krajský soud odmítnout opravný prostředek. Podle jeho názoru měl tento soud rozhodnutí České lékařské komory přezkoumat a rozsudkem toto rozhodnutí potvrdit nebo zrušit a vrátit k dalšímu řízení, v souladu s ustanoveními části páté, hlavy třetí občanského soudního řádu, případně měl přezkoumat rozhodnutí vedlejšího účastníka s ohledem na ustanovení čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť každý má mimo jiné právo na svobodnou volbu povolání a právo podnikat. Navrhl, aby Ústavní soud vydal nález, kterým se napadené usnesení Krajského soudu v Brně zrušuje. K ústavní stížnosti se na základě výzvy Ústavního soudu vyjádřili účastníci, resp. vedlejší účastníci řízení, Česká lékařská komora a Krajský soud v Brně. Ve svém vyjádření ze dne 30. 8. 1999 Česká lékařská komora zastává stanovisko, že "opravný prostředek, podaný proti jejímu rozhodnutí ze dne 10. 6. 1995, kterým nebylo vyhověno žádosti MUDr. V. H. o udělení licence - osvědčení k výkonu soukromé lékařské praxe, bylo oprávněné a správné, neboť MUDr. V. H. nesplňoval podmínky stanovené příslušnými stavovskými předpisy České lékařské komory k udělení předmětné licence." Rovněž pokud jsou napadány formální vady tohoto rozhodnutí, nejde o vady takového rázu, pro které by bylo nutno předmětné rozhodnutí rušit. Na druhé straně Česká lékařská komora souhlasí s tím, že usnesením Krajského soudu v Brně bylo zasaženo do ústavně zaručeného práva na soudní ochranu MUDr. V. H. a jeho opravný prostředek proti rozhodnutí České lékařské komory měl být projednán a meritorně rozhodnut. Podle jejího názoru má lékař nepochybně v případě jakéhokoliv sporu o vydání či nevydání licence k výkonu soukromé lékařské praxe právo na podání opravného prostředku k místně a věcně příslušnému soudu. Toto právo má zejména v případě, pokud Česká lékařská komora nevyhověla jeho žádosti o vydání osvědčení k výkonu soukromé lékařské praxe. Česká lékařská komora se domnívá, že usnesením Krajského soudu v Brně byla skutečně dotčena ústavně zaručená práva MUDr. V. H., a proto navrhuje, aby Ústavní soud jeho ústavní stížnosti vyhověl a usnesení Krajského soudu v Brně zrušil. Předseda senátu Krajského soudu v Brně ve svém vyjádření ze dne 6. 1. 2000 uvedl, že relevantní podstatou ústavní stížnosti je podle jeho názoru tvrzení stěžovatele, že soud svým pravomocným usnesením zasáhl do jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, a může se proto obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Podle názoru Krajského soudu v Brně k tvrzenému porušení ústavních práv stěžovatele namítaným rozhodnutím nedošlo. Krajský soud v dané věci rozhodoval o opravném prostředku proti rozhodnutí vedlejšího účastníka v řízení podle části páté, hlavy třetí občanského soudního řádu. Podle §250l odst. 1 o. s. ř. se podle ustanovení této hlavy postupuje v případech, ve kterých zákon svěřuje soudům rozhodování o opravných prostředcích proti nepravomocným rozhodnutím správních orgánů. Z dikce ustanovení §250l odst. 1 o. s. ř. jednoznačně vyplývá, že pravomoc soudu v řízení podle části páté, hlavy třetí o. s. ř., která upravuje rozhodování o opravných prostředcích proti nepravomocným rozhodnutím správních orgánů, je dána výlučně tam, kde je soudu svěřena zákonem. Opravný prostředek byl podán proti rozhodnutí České lékařské komory, bylo proto nutno vycházet ze zákona č. 220/1991 Sb., o České lékařské komoře, České stomatologické komoře a České lékárnické komoře, ve znění zákona č. 160/1992 Sb., o zdravotní péči v nestátních zdravotnických zařízeních. Tento zákon zakládá pravomoc soudu k přezkumnému řízení podle části páté, hlavy třetí o. s. ř. pouze v případech, kdy Česká lékařská komora vydá osvědčení o splnění podmínek k výkonu soukromé praxe členů komory a k výkonu některých funkcí v nestátních zdravotnických zařízeních. Opravný prostředek ve smyslu §250l odst. 1 a násl. o. s. ř. není proto možno podat proti jakémukoli rozhodnutí České lékařské komory, ale jen v těch případech, kdy to zákon výslovně stanoví. Podle §250p o. s. ř. soud usnesením opravný prostředek odmítne, je-li napadáno rozhodnutí, jež přezkoumání nepodléhá. Vzhledem k tomu, že Krajský soud v Brně dovodil, že napadené rozhodnutí vedlejšího účastníka není svou povahou rozhodnutím, které zakládá pravomoc soudu k přezkumnému řízení podle části páté, hlavy třetí o. s. ř., postupoval ve shodě s ustanovením §250p o. s. ř. a opravný prostředek odmítl. Důvody vedoucí soud k takovému postupu jsou podle názoru soudu dostatečně a velmi podrobně zdůvodněny v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí, a proto na ně soud zcela odkazuje. K tvrzenému zásahu do ústavních práv stěžovatele soud uvádí, že každý, kdo se u soudu domáhá ochrany svého subjektivního práva, musí respektovat zákonem stanovený postup jeho ochrany, v tomto případě zákonnou úpravu části páté, hlavy třetí o. s. ř. Jestliže pak ustanovení §250l odst. 1 o. s. ř. vymezuje okruh případů, v nichž je založena přezkumná pravomoc soudu k rozhodování a opravným prostředkem napadené rozhodnutí nespadalo do takto vymezeného okruhu případů, nelze odmítnutí opravného prostředku podle §250p o. s. ř. v dané věci považovat za odepření soudní ochrany ve smyslu ústavně zaručených práv stěžovatele. Na základě uvedeného Krajský soud v Brně závěrem navrhl, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Po posouzení obsahu ústavní stížnosti, příslušného spisového materiálu a vyjádření účastníků řízení Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh je důvodný. Především Ústavní soud konstatoval, že Česká lékařská komora v dané věci rozhodovala v postavení orgánu veřejné správy, jak ho chápe čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, autenticky pak definuje §244 odst. 2 o. s. ř. (orgán zájmové samosprávy.pokud jim zákon svěřuje rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy). Takové rozhodnutí České lékařské komory má tedy charakter rozhodování ve věcech veřejné správy (delegované státní správy), protože má autoritativní povahu a kladné rozhodnutí je podmínkou sine qua non pro výkon podnikatelské činnosti v daném oboru. Ústavní soud dále dovodil, že podle ustanovení §2 odst. 3 a 4 zákona ČNR č. 220/1991 Sb., o České lékařské komoře, České stomatologické komoře a České lékárnické komoře, ve znění zákona č. 160/1992 Sb., lze proti rozhodnutí České lékařské komory "ve věcech podle odst. 2 písm. d)" podat opravný prostředek, o němž "rozhoduje soud". Poznámka 1/ pod čarou poukazuje na §244 a násl. o. s. ř., je však nutno mít na zřeteli, že tento zákon nabyl účinnosti již dne 1. 6. 1991, tedy před 1. 1. 1992, od kdy bylo obnoveno správní soudnictví (část pátá o. s. ř.). Při vědomí závěru Ústavním soudem již nejednou učiněného (např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 485/98 ze dne 30. 11. 1998), že poznámka pod čarou není součástí právního předpisu a může event. mít pouze pomocný (orientační) interpretační význam, Ústavní soud konstatoval, že v současné době lze, resp. se citované ustanovení vykládá zpravidla tak, že opravným prostředkem se rozumí opravný prostředek podle třetí hlavy, části páté o. s. ř. Podstatné je i to, že jde-li o "opravný prostředek", je přípustný také proti negativnímu rozhodnutí České lékařské komory, tj. proti rozhodnutí, kterým je vydání osvědčení odmítnuto (žádost zamítnuta). Krajský soud v Brně odmítl opravný prostředek proti rozhodnutí České lékařské komory podle ustanovení §250p o. s. ř., což odůvodňuje argumentem, že bylo opravným prostředkem napadeno správní rozhodnutí, které soudnímu přezkumu nepodléhá. Je tomu prý tak proto, že pravomoc soudu je založena jen v případech, "kdy Česká lékařská komora vydá osvědčení o splnění podmínek k výkonu soukromé praxe členů komory". Tento výklad je krajně pochybný nejen proto, že opravný prostředek proti (kladnému) osvědčení lze těžko očekávat, ale především proto, že zákon ve skutečnosti poskytuje možnost podat opravný prostředek nikoliv jen proti vydanému osvědčení, nýbrž "ve věcech podle odst. 2 písm. d)", čemuž je nutno rozumět tak, že může být podán i proti negativnímu rozhodnutí. Ústavní soud při této interpretaci vychází z řady nálezů pléna, kdy je při abstraktní kontrole ústavnosti upřednostňován výklad ústavně konformní, ale i z názorů obsažených v nálezech senátních, ze kterých vyplývá, že v případě, že zákon připouští dvojí výklad, je v intencích uplatnění zásad spravedlivého procesu nezbytné dát při jeho aplikaci přednost tomu z nich, který je ve své interpretaci s ústavním pořádkem České republiky co nejvíce v souladu (nález sp. zn. III. ÚS 86/98, publikovaný pod č. 79, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 11). Na základě výše uvedeného Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnosti vyhovět a napadené usnesení Krajského soudu v Brně podle ustanovení §82 odst. 2 a 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zrušit z důvodu porušení ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 2 a 4 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť Krajský soud v Brně odmítl opravným prostředkem napadené rozhodnutí přezkoumat. Porušení čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod Ústavní soud neshledal, jelikož výkon soukromé praxe zjevně spadá pod režim čl. 26 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. S ohledem na petit ústavní stížnosti, i s přihlédnutím k zásadě minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 205/97, publikovaný pod č. 159, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 9), Ústavní soud nezrušil rozhodnutí České lékařské komory, přestože mu lze vytknout jak řadu závažných hmotněprávních nedostatků, tak i připustit některá procesní pochybení při jeho vydávání. Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 5. září 2000