ECLI:CZ:US:2000:2.US.205.97
sp. zn. II. ÚS 205/97
Usnesení
II. ÚS 205/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě ve složení předseda JUDr. Vojtěch Cepl a soudci JUDr. Vladimír Paul a JUDr. Antonín Procházka ve věci ústavní stížnosti Ing. F.K., zastoupeného advokátem JUDr. L.Š., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 4. 1997, č.j. 29 Ca 56/96-21, ve spojení s rozhodnutím Okresního úřadu B., okresního pozemkového úřadu, ze dne 2. 1. 1996, č.j. RPÚ/1608/93/Še-NO/1110, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení a 1) Okresního úřadu B., okresního pozemkového úřadu, 2) Mendlovy zemědělské a lesnické univerzity, Školní lesní podnik "Masarykův les", 3) M.I., 4) JUDr. E.K., 5) PaeDr. Z.V., 6) S.B., 7) Pozemkového fondu ČR, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal dne 12. 6. 1997 ústavní stížnost, která byla doručena ústavnímu soudu osobně téhož dne. Ústavní stížnost směřovala proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 4. 1997, č.j. 29 Ca 56/96-21, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu B., okresního pozemkového úřadu, ze dne 2. 1. 1996, č.j. RPÚ/1608/93/Še-NO/1110. Podle názoru stěžovatele byla napadeným rozhodnutím porušena jeho práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a tím i povinnost podle čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR.
Z ústavní stížnosti a z vyžádaného soudního spisu 29 Ca 56/96, který je veden u Krajského soudu v Brně, vyplývají tyto skutkové a právní okolnosti případu. Rozhodnutím Okresního úřadu B., okresního pozemkového úřadu, ze dne 2. 1. 1996, č.j. RPÚ/1608/93/Še-NO/1 110, bylo mimo jiné rozhodnuto, že stěžovatel není vlastníkem id. 1/2 blíže specifikované nemovitosti v k. ú. J., neboť jde o pozemek, jehož vydání brání překážka ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 183/1993 Sb. (dále jen "zákon o půdě"). Proti této části rozhodnutí podal stěžovatel opravný prostředek, ve kterém namítal, že překážka vydání pozemku není dána. Nesouhlasil s tím, že úprava povolená na
II. ÚS 205/97
pozemku (vyrovnání terénu, navezení podkladních vrstev a zpevnění penetrovaným makadamem s pohozem drtí) je stavbou nemovitou. Je rozdíl mezi stavbou z hlediska stavebnětechnického a ve smyslu občanskoprávním. Úprava pozemku, ač svých charakterem odpovídá stavbě podle stavebního řádu, není v pojetí občanskoprávním samostatnou věcí, nýbrž součástí pozemku podle §120 odst. 1 o.z. Dotčený pozemek proto není zastavěn stavbou, ale jen stavebními úpravami dotčen. Především však namítl nesprávný výklad §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, kde pozemkový úřad došel k závěru, že zemědělským nebo lesním využitím pozemku třeba rozumět jen prvovýrobu, a že činnosti spojené s výrobou již nepřísluší lesní prvovýrobě a proto ani pozemky potřebné pro toto zařízení nejsou součástí lesního půdního fondu. Došel k závěru, že na dotčeném pozemku není provedena stavba, která by sloužila zemědělskému nebo lesnímu využití, avšak přitom přehlédl, že zákon nevyžaduje, aby na pozemku byla stavba, která slouží vyjmenovanému využití, nýbrž aby šlo o stavbu, která nebrání tomuto využití. Krajský soud v Brně bez jednání potvrdil rozhodnutí pozemkového úřadu a podle stěžovatele prakticky nezareagoval na žádnou z výhrad v opravném prostředku, zejména pak námitku, kdy a za jakých předpokladů stavba nebrání zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku. O tom není v odůvodnění ani zmínka, ačkoli na tento problém byl v opravném prostředku kladen důraz. Jde tak o věcně nesprávný rozsudek, který odporuje principům právního státu a je v rozporu s čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR. Soud nereagoval na důvody, v nich je spatřována vadnost přezkoumávaného rozhodnutí a nedal odpověď na otázku týkající se stěžejní části rozhodného zákonného ustanovení. Navrhl proto zrušení takového rozsudku.
K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření k návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti pouze účastník, z vedlejších účastníků se nevyjádřil žádný. Předseda senátu JUDr. R.M. ve svém vyjádření uvedl, že bylo rozhodnuto mimo ústní jednání, když stěžovatel nezpochybňoval správnost a úplnost skutkových zjištění, domáhal se však jiného právního posouzení. Jednalo se přitom o posouzení právní otázky z hlediska pojmu věci jednoduché. Byly proto splněny požadavky tehdy platného znění §250f o.s.ř. Proto nesouhlasí s námitkou stěžovatele, že mu bylo odepřeno právo domáhat se stanoveným postupem práva u soudu. Provádění jakýchkoli důkazů nebylo stěžovatelem navrhováno. Soud v odůvodnění vyložil, proč nelze stěžovateli předmětný pozemek vydat a zdůraznil, že i když obnovení vlastnického práva možné není, má zákonem zaručené právo na náhradu za nemovitost, kterou nelze vydat. Stejně tak soud dostál svým ústavním povinnostem podle čl. 90 a čl. 95 odst. l Ústavy ČR. Soud nezjistil porušení zákona správním orgánem a proto jeho rozhodnutí potvrdil. Navrhl proto zamítnutí ústavní stížnosti.
Ústavní soud nejdříve přezkoumal podmínky k projednání ústavní stížnosti. Stěžovatelka byla řádně zastoupena ve smyslu §30 odst. 1 a §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Dále došel k závěru, že stížnost byla podána včas oprávněným navrhovatelem. Ústavní soud proto přezkoumal opodstatněnost ústavní stížnosti a došel k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Vedly jej k tomu následující důvody.
Všechny výše uvedené námitky je třeba hodnotit jako námitky, které se týkají výkladu obyčejného zákona. Je věcí správního orgánu, aby posoudil splnění šesti zákonných předpokladů pro vydání pozemku, jak je stanoví zákon o půdě v §l l odst. 1 písm. c). Pokud tak neučinil, soud tento nedostatek přehlédl a správní rozhodnutí pro nezákonnost nezrušil, šlo by nepochybně o zásah do práva na soudní ochranu v podobě přezkumu zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy, jak je zakotveno v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. Krajský soud se opřel o potřebná skutková dokazování, která provedl správní úřad a která ani stěžovatel nezpochybnil. Ze soudního spisu (č.l. 3) Ústavní soud zjistil, že v opravném prostředku stěžovatel netvrdil, že pochybení správního úřadu spočívá v samotném pojetí toho, co je stavbou, nýbrž v tom, že tento pojem může mít zásadní význam pro výklad §11 odst. 1 písm.
II. ÚS 205/97
c) zákona o půdě, neboť dotčený pozemek není zastavěn stavbou, nýbrž jen stavebními úpravami změněn.
Otázky možného vydání pozemku byly předmětem obsáhlého důkazního řízení před správním orgánem. Povahu stavby dotčené ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě vymezuje prostřednictvím terminologie stavebních předpisů, jde o posouzení jejího charakteru, což správní orgán učinil. Především dospěl k závěru, že jde o stavbu. Když jím byly vyloučeny důvody, pro které lze přesto zastavěný pozemek vydat (posudek znalce i referátu regionálního rozvoje určil, že nejde o stavbu movitou, dočasnou, jednoduchou nebo drobnou), zabýval se správní orgán tím, zda je splněna podmínka pro vydání, která spočívá v tom, že stavba nebrání zemědělskému nebo lesnímu využití. Na tomto základě dospěl k závěru, že navrácení pozemku "k původnímu zemědělskému využití" není za současného stavu (vyrovnání terénu, navezení podkladových vrstev a zpevnění penetrovaným makadamem s pohozeni drtí) možné, tedy jinak řečeno, že stavba brání jeho zemědělskému využití. Krajský soud tento závěr potvrdil. Z toho dospěl stěžovatel k závěru, že soud nereagoval na důvody, v nichž je spatřována vadnost přezkoumávaného rozhodnutí a nedává odpověď' na otázku týkající se stěžejní části rozhodného zákonného ustanovení.
S tímto závěrem se nemohl ústavní soud ztotožnit, i když formulace odůvodnění této části rozsudku nepovažuje za přesné. Dvojznačná formulace odůvodnění rozsudku soudu, který přezkoumává podle čl. 36 odst. 2 Listiny rozhodnutí správního orgánu, však nemůže být sama o sobě důvodem pro zrušení jeho rozsudku, jestliže z jeho výroku a odůvodnění jinak jednoznačně vyplývá, k jakému výkladu zákona se přiklání. Nepoužil-li soud obratu, že povaha stavby a v jejím důsledku provedené úpravy pozemku brání tento zemědělsky používat, nýbrž obratu, že pozemek "nelze" zemědělsky využívat, je to nepodstatné. V této souvislosti by byl skutečně matoucí dodatek soudu, který konstatuje, že je tomu proto, že pozemek nyní slouží zcela jiným účelům. To pro případ, že by měl být chápán tak, že důvodem nevydání je to, že na pozemku je doplňková stavba ke stavbě hlavní, kterou je silnice. Tak tomu ale v dané věci nebylo.
Rozhodující pro posouzení ústavnosti rozsudku v rámci přezkumu je mimo jiné to, že soud zde nevystupuje jako soud nalézací, nýbrž jako nezávislý a nestranný orgán, který přezkoumává zákonnost správního rozhodnutí. Jestliže je celý obsah odůvodnění založen na
potvrzení stanoviska správního orgánu, že charakter stavby na pozemku neodpovídá podmínkách pro jeho vydání podle §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě a že tato stavba brání zemědělskému využití pozemku, nelze tvrdit, že bylo zasaženo do ústavně zaručeného práva stěžovatele (pokud se dvojznačná formulace objeví teprve v odůvodnění rozsudku).
Rozhodující je výrok, kterým se soud vyjadřuje k zákonnosti rozhodnutí správního orgánu. Ten se vyjádřil ke všem kautelám §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, které by v daném případě přicházely do úvahy. Ústavní soud zastává v judikatuře (nález IV. ÚS 68/94 - Ústavní soud ČR, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 2, nález č. 63) stanovisko, že soud se nemůže spokojit s tvrzením povinné strany o nemožnosti vydání pozemků, aniž by toto tvrzení
podrobil ověření. Takový postup byl v rozporu se zásadami spravedlivého procesu podle Listiny základních práv a svobod (zejména čl. 36 odst. 1, 2 a čl. 38 odst. 2), jakož i v
rozporu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Z hlediska práva na soudní ochranu je pak důležité, že v tomto případě soud přezkoumával rozhodnutí, ve kterém si správní orgán na základě odborných posudků zjednal jasno v tom, zda jde o stavbu a jaký je -její charakter z hlediska pěti znaků, které by vedly k jejímu vydání, když šestý (stavba se nachází pod zemí) nebylo třeba v dané věci prokazovat.
Pokud jde o namítané použití pojmu "prvovýroba", nebylo použito ani v odůvodnění napadeného soudního rozsudku, ani správního rozhodnutí, které tento pojem pouze zmiňuje v
II. ÚS 205/97
citaci stanoviska referátu životního prostředí Okresního úřadu B. Svá rozhodnutí však oba orgány veřejné moci opřely o pojem "zemědělské využití", přičemž výklad tohoto pojmu je plně v jejich kompetenci. Neústavním zásahem do práva na soudní ochranu by bylo, kdyby se k němu správní orgán nevyjádřil a soud toto opomenutí ve svém rozhodnutí přehlédl.
Stěžovateli se tak nepodařilo prokázat takové extrémní porušení zásad soudního řízení, které by dosáhlo intenzity porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 2 Listiny. To, že správní orgán a krajský soud vyložily v neprospěch stěžovatele §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě v tom směru, že mu nepřiznaly obnovení vlastnického práva, nýbrž jej odkázaly pouze na finanční náhradu, protože pozemek nelze vydat, není samo o sobě zásahem do základního práva stěžovatele na soudní ochranu. Výklad obyčejného zákona je tak v kompetenci soudů a ústavní soud do této kompetence nemůže zasáhnout, i kdyby s takovým výkladem nesouhlasil, pokud současně nedošlo k porušení ústavně zaručeného základního práva.
Ústavní soud na základě výše uvedeného proto dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím nebyl porušen čl. 36 odst. 1 a především ani čl. 36 odst. 2 Listiny, kterého se ovšem stěžovatel nedovolává. Obdobně to platí pro namítané porušení čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, které je jednak ustanovením kompetenční povahy, jednak představuje záruku soudcovské nezávislosti v rámci ústavní dělby moci, aniž by z něj bylo možno v této souvislosti přímo dovodit konkrétní základní právo (subjektivní veřejné právo).
Na základě těchto skutečností nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 4. 1997, č.j. 29 Ca 56/96-21, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2000
Vojtěch Cepl
předseda senátu Ústavního soudu